Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce – díl 5.

Ve druhé půlce 50. let jsme byli na Skalce taková fajn parta a na vandry (tenkrát se říkalo spíš na čundry) jsme vyráželi vlakem ze Strašnic, Smíchova i z Braníka – kupodivu nikoli jako dneska na Brdy, ale kromě našeho osadního campu zvaného Bublavý kaňon u nezabudického jezu na Berounce (kam jsme se dostali málokdy, protože na tehdejší poměry a organizaci života i práce to bylo zkrátka dost daleko od Prahy), jsme jezdili třeba na T. O. Zapomenutých do Stránčic, do Senohrab, na Kazín (měli jsme tam poblíž v lese příjemný camp zvaný Sosna), taky do Mirošovic na půjčenou chatu Lone Star nebo (výjimečně autobusem) do Kamenice a pak pěšky přes Čakovice na Zbořený Kostelec… Byli jsme i na Kocábě (Hadí řeka), na Mokrovratech a jednou jsme prošli i brdskými campy. Zajímavé: Už tehdy se tam z Prahy chodívalo jako do skanzenu dějin trampingu…

Zajímavé srovnání: Vlevo přechodná fáze z Modrobílé hvězdy k Bluewhite Star: vyšívané vestičky, kloboučky, podivná kaťata… Vpravo titíž hoši (Tex, Shorty a Dlouhoprstý Dan) o nějaký ten rok později před čekárnou strašnické zastávky. Všimněte si: správný frajer se česal a zásadně nenosil nic na hlavě! Jsem toho názoru, že ti „chuligáni“ na levém obrázku nebyli o nic horší než trapeři vpravo (a naopak).

Ač jsme hráli a zpívali rychle a nahlas a byli všude známí jako hudební rámusáci, nikdy jsme se nezúčastnili žádné soutěže na potlachu a dvojhlas pro nás byl nedosažitelná fantazie. Ale to jsme nebyli jen my – takových part byla spousta. Jaký jsme měli program? Na bobříky už jsme byli trochu staří. Na vandrech už jsme nehráli žádné hry, jako za časů FČK Modrobílá hvězda. Prostě jsme v sobotu nastoupili do vlaku, popadli kytary a rozjeli to. Ve stanici, kde jsme vystoupili, jsme zašli na pivo a pokračovali ve zpěvu, někde proti vůli hostinského (nevím, zda vždy k potěšení hostů). Čím jsme posléze jako parta i T. O. Bluewhite Star skončili? Možná to ani není tak neobvyklé: Pedro šel na vojnu, po něm Shorty… a já? Začal jsem chodit s Boxerkou, se kterou jsem se seznámil U Tučků, a posléze se odstěhoval k ní na Žižkov. A věřte tomu nebo ne, i když je to jen něco přes padesát let, mnohé v běžném životě se lišilo takřka zásadně. Tak třeba udržovat v činnosti trampskou partu, když nebydlíte nejen ve stejné ulici, ale ani ve stejné čtvrti, byl problém, i když jsme vlastně k sobě měli něco přes půlhodinku cesty tramvají… Viděli jsme se občas U Tučků, jeli jsme i na pár společných vandrů; jenže Boxerka (mnohem pravověrnější trampka než já) samozřejmě jezdila se mnou, s kluky se nijak moc nespřátelila, měla docela jiné kamarády a známé, já se s nimi posléze seznámil taky (byl mezi nimi například i uke-banjista Johnny Sahara), jezdil jsem s nimi na Kameňák a Prosečnici – myslím, že do toho času spadá i ten strašidelný vandr zakončený sovětskými písněmi, o němž jsem psal posledně – a když jsme nakonec s pár samotáři od Tučků založili trampský sbor pod názvem Sosna, už jsem kluky vídal opravdu málokdy.
Kupodivu, ač se dnes vyprávějí hrůzostrašné zvěsti, jak jsme kolem roku 1957 trpěli, nikdo nás, trampy, neměl rád a žili jsme div ne v ilegalitě, uskutečnilo se ve velkém sále Nároďáku na Žižkově (kousek od mého tehdejšího bydliště) Velké trampské odpoledne, kde soutěžily mnohé osadní sbory, které vystupují ještě dnes třeba na Memoriálech Jendy Kordy; my to tam prostě jenom zkusili: jedna kytara hrála doprovod bas-akord, bas-akord, druhá „vybrnkávala“ – a my do toho zpívali, jak se dalo (dneska se tomu, nevím proč, říká „vokál“). Dokonce se nám i zatleskalo! Dechnička tam vyšívala svoje parodie – a my si s sebou vzali stenografku, aby zachytila text jejich nejnovější: Vlachovky, kterou tehdy kujóni nechtěli nikomu dát opsat. Doběhli jsme je!
Ale na co z té doby vzpomínám zvlášť: Na večery v dolíku, v té krásné, od všeho vzdálené Země nikoho, se zapadajícím sluncem nad Žižkovem a kytarovou nostalgií… V dolíku teď stojí telekomunikační ústředna a hromada dalších baráků – tehdy to byl plevelem zarostlý trojúhelník s kaplí svatého Rocha a hospodou U zelené lípy s rybníčkem v jednom rohu, odkud se na dvě strany rozbíhaly trať ke konečné sedmičky a zadní zeď Olšanských hřbitovů, obojí až k přeponě ulice Jana Želivského u nákladového nádraží. Prostor mezi tím byl plný kopečků a dolíčků, paloučků a kdovíčeho, lebedy a pejřavky a truskavce… Bohužel žádnou fotku odtamtud nemám – jen v hlavě.

Leháro na nezabudickém jezu v neděli před úprkem na vlak.

Boxerka byla větší numero, než jsem tušil, a díky těmhle všem „aktivitám“ se zamilovala jinde… Rozešli jsme se v dobrém. A já odjel o závodní dovolené nikoli na vandr (byl jsem přece jenom trampováním poněkud znechucen), ale s kamarády lehkými atlety-amatéry na chatu jednoho výškaře do Loučeně-Patřína, kde jsme hodlali trénovat a všelijak blbnout – já tehdy měl 60 m za 7,40. (Taky jsem mohl jet s bigbandem na soustředění, byl jsem prostě muž osmi tváří.) Vzal jsem s sebou kytaru – a pro hochy jsem se vzápětí stal vítanou atrakcí, na kterou doufali nabalit nějaké krásné dámy na koupališti Jivák…
Podařilo se – až na to, že krásnou dámu jsem nabalil já; byla z Liberce, jezdil jsem pak za ní na kole o víkendech, potrampsku přespával v lese v Lidových sadech… a když nám nějaký čas nato zrušili výrobu ve strašnické „ogarce“ a rozehnali nás do všech stran, odešel jsem z Prahy do Liberce za svou láskou – která se se mnou týden nato rozešla. A to jsem pro ni napsal nejmíň tři písně. C’est la vie!

To je ona. Protentokrát jsem do Liberce nepřijel na kole…
Byla učitelka a kázala mi, abych přestal nosit ty páskovský kabáty.

Jenže já už miloval Jizerky, tak jsem na jejich úpatí zůstal a věřte tomu nebo ne: nejmíň dva roky jsem tam trampa ani nezahlédl, několikrát jsem přešel i kolem tehdy ještě neobjeveného Islandu… Přehrada na Černé Nise tehdy zadumaně ležela v hlubokých smrkových lesích, kde nebylo živáčka… Chodil jsem tam občas i s partou kolegů, která byla skvělá a o trampech neměla ani ponětí. Tehdy jsem si uvědomil, že mi tramping vlastně vůbec nechybí.
Teprve o pár let později – ale to už je, kamarádky a kamarádi, o něčem jiném; a tak tedy konečně končím…

Kapitán Kid

Vzpomínky na svoje trampování napsal Kapitán Kid před pěti lety pro trampský časopis Puchejř a na internetu se objevují poprvé.

Předchozí díly:

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl1.

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl 2.

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce - díl.3

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce - díl. 4

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1117984
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.