Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce – díl 4.

NA TROCHU JINÉM POTLACHU

Zase musím začít návratem do minulé kapitoly a sice k tomu, jak jsem se u rybníčku s kachničkami v budoucí hale Wilsonova nádraží potkal s Krisťákem, který mi velice hlasitě zapěl tu novou, z níž jsem citoval jen první sloku:

Buď zdráv, starý parde, tuláku, napijem se spolu z tupláku
Kdo ví, kdy zas starý brachu, sejdeme se na potlachu
uhasíme velkou žízeň bez hluku…

Ta píseň pokračovala takhle (za přesné pořadí slok neručím):

Až nás zákon vydá v nemilost, řekneme si: „inu, zdvořilost“
Nechte si ty vaše tlachy, kašleme na paragrafy
civilizaci k nám rozbouráme most
Odstěhujem se na osadu, tam si uděláme náladu
Whisky, sodu vypijeme, pak si kolty nabijeme
půjdem rozstřílet tu vaši parádu
Teď se, parde napijeme víc, vždyť tu oba řveme z plnejch plic
Jen čundrákům štěstí kvete, sejdeme se v celém světě
já jsem čundrák, kovboj, trapér, kdo je víc?

A to, prosím, hulákal před kapánek vyděšenými stařečky a matičkami s kočárky na lavičkách okolo… Přiznávám se, že mi bylo poněkud… no, dejme tomu poněkud úžeji než obvykle. Navíc jsem si tehdy případný průšvih mohl dovolit o hodně méně než samotný pěvec, o pár let později úderník v kladenských dolech… Kdo je autorem oné písně, nemám tušení, třeba by se teď mohl přihlásit.

Šerif BWS Pedro v typickém kanaďáku a s poněkud pro něj netypickou kytarou, na kterou nikdy nehrál; ale dovedl se tak věrohodně tvářit…

Jak se tehdy trampovalo, to lze dnes do jisté míry pozorovat jedině na starých drsňácích, které zatím nesklátilo revma a v zimě trampují na lyžích s Nansenovým vázáním, případně na sněžnicích. V 50. letech (i ještě o něco později) se nosily kanadky až po kolena, v nich nacpané manšestráky, flanelová kostkovaná košile a tříčtvrťák s ohromnými klopami, řečený „kanaďák“, ušitý z kostkované deky nebo přešitý ze zimníku podle ilustrací na obálkách knížek od Curwooda, případně Zane Graye. Samozřejmě se s sebou i na pouhou sobotu a neděli vozily stany, benzinové vařiče zvané „júvly“ (značka JUWEL) půlkilové tříčlánkové svítilny s poniklovanými reflektory o průměru pivního tácku, sekery, kotlíky, ešusy, polní láhve plstí obalené… Tohle všechno samozřejmě mít a opatrovat vyžaduje onen „stav duše“, jak to kdysi trefně pojmenoval Miki Ryvola (?), protože shánět všecky tyhle propriety na poslední chvíli hodinu před startem expedice (jinak si podobné čundry ani nedovolím nazvat) nelze; tím se musíte zabývat stále! Přiznávám se – i já si jednou za těžce vydělaný peníz padesáti Kčs zakoupil od jednoho souseda na Žižkově orig usárnu z I. Světové, mosazí kovanou, kompletní a jako novou (hlavně abych udělal dojem na jednu kamarádku, jinak mi to bylo venkoncem jedno), aby mi ji vzápětí ukradli… Pokud se bot týče, zkusil jsem i policejní holínky, když jsem kanady nesehnal, ale nakonec jsem se vrátil k předválečné prérijní módě a jezdil v kedskách. Stejně tak jsem brzy dospěl k názoru, že voda se dá sehnat všude a vydržet dva dni se dá třeba i jen s kusem chleba a špeku; takže vlastně nejdůležitější bylo nějak přežít noc, což se u ohně taky dalo třeba jen s dekou… (teď si říkám, jestli ty noci tenkrát nebyly nějak teplejší a jestli v rozporu s tvrzením vědců nedochází spíš ke globálnímu ochlazování).

…a Eddie alias Tex, spoluautor Slabocha Bena, v kanadách a s usárnou přichází na sraz před dům v Hájecké 16, kde jsem v 50. letech u rodičů na Skalce bydlel. Za povšimnutí stojí i pouze štěrkovaná vozovka, do které každý větší slejvák vyryl hotová koryta… Za levým okrajem snímku se tehdy rozkládala nezastavěná parcela, na které jsme řadu let pořádali sportovní klání napřed jenom tak, potom jako vpřeďácký klub 2061 Modrobílá hvězda a nakonec jako T. O. Bluewhite Star. Dnes na ní stojí dům č. 58 v Křenické ulici.

K té ukradené usárně: jelikož jsem věděl, kdo je pachatelem onoho odporného činu, šel jsem za ním a dal mu po hubě. Přesto mi to k ničemu nebylo, neboť on už mou usárnu ruče střelil komusi jinému… Nikdy už jsem nemohl získat podobnou! Zkusil jsem to s teletem, leč vbrzku jsem si ověřil, že chůze s koulí na zádech se příliš neliší od chůze s koulí na noze. I zanevřel jsem na všecky bágly a nosil tzv. „pakárnu“, což nebylo (jako v dnešním smyslu) něco blbého, ale do tvaru usárny „spakované“ všechno s celtou navrch, to vše stažené řemínky a opatřené buď jakýmikoli popruhy (třeba ze špagátů), či dokonce praktickými kšandami s plochými plechovými háčky, případně s přezkami – záleželo na tom, odkud ty kšandy původně pocházely. Ale mluvme o něčem jiném – tedy o tom, o čem měl vlastně dnešní Ešus (aspoň podle názvu soudě) vyprávět…
Je docela možné, že jsem se vám o tom zmínil už někdy dávno…
Jde o potlach v Údolí obrů pod Hurikánem poblíž Hvězdonic snad někdy v roce 1957; kdo ho pořádal, nevím, snad jsem se o tom dověděl U Tučků, ale nevzpomínám si, že by se ho byl účastnil někdo ze seniorů, leadrů a vůbec posvátných lechů pražského trampingu (pokud se včas nenápadně nevytratili). Nikoho takového jsem tam nepotkal. Lze se tedy domnívat, že šlo o jakýsi „divoký potlach“, tedy ne jako ve spořádaných osadách vesměs spřátelených s místními národními výbory a jejich výkonnou mocí. Ale trampů se tam sjelo dost, odhaduju že minimálně kolem stovky, i když jsem většinu z nich za světla vůbec neviděl (vysvětlení později). Taky jsem tam tehdy nebyl s naší osadou, ale s pár kamarády z jiných part z okolí našeho bydliště, a ke svému náramnému štěstí jsme vyrazili rovnou do Údolí obrů a ne do hospody, kam se táhla rovnou od vlaku většina žíznivců i rámusáků.
Na místě, kde se měl potlach konat, jsme ale nenašli nic, co by svědčilo o nějaké chystané akci, kromě pár stanů, hromady polen a několika stejně neinformovaných kamarádů (na nějaké kamarádky si vůbec nevzpomínám). Věnovali jsme se tedy vztyčení vlastních stanů. Tenkrát se pod širákem nespalo vzhledem k mizerným spacákům; střecha nad hlavou skýtala nejen iluzi, ale i skutečné teplo, zvlášť když se zatopilo benziňákem nebo svíčkou. (Občas to skýtalo i zábavu ostatním, pokud si na svíčku někdo ve vatelínovém spacáku lehl a hořící se pokoušel vyskákat ze zašněrovaného stanu.) Něco se tam ale přece jen od jiných potlachů nelišilo: obvyklé čekání na setmění… Dokonce jsme si pak za večerního šera šepotali, jaké překvapení nám asi pořadatelé uchystali, jak vyjde z lesa průvod s pochodněmi, jak odkudsi nastoupí osadní sbor a zapěje Vlajku… Leč chyba lávky.
Nejen z lesa, ale i odkudsi z temnot se začali trousit naříkající trampové. A my slyšeli: „Ten kluk volal maminku, když ho ve škarpě mlátili… Všecka bagáž nám tam zůstala… Esenbáci stáli venku a smáli se, jen si zapisovali občanky…“ Ptali jsme se, kdo koho mlátil. „Chataři,“ mínil někdo. „Pomocníci,“ říkal někdo jiný. Kdekdo měl buď bouli nebo krev tu i tam. Jen pomalu jsme se dovídali, co se vlastně stalo – a v tom je, jak se říká, „čertovo kopýtko“ problému…
Byl jednou jeden, řekněme – blbec. Těžko se dá říct, že z přesvědčení. Protože pevně věřím, že se od té doby polepšil (dnes mu bude tak pětasedmdesát), dám mu pseudonym – třeba Dolfi. A tenhle Dolfi, zřejmě už cestou ve vlaku posilovaný rumem, vešel do narvané hospody a zvedna pravici k árijskému pozdravu zvolal: „Hajtla!“ Byť se mu tam nijaké nadšené odezvy nedostalo, v tomhle nastoupeném „trendu“ nadšeně pokračoval, tasil dýku od HJ a podobně – a to všechno, nezapomeňme, v roce 1957, kdy tragické vzpomínky na okupaci byly ještě až příliš živé a i my mladší jsme věděli a pamatovali svoje. Někdo ho okřikl, snad i někdo z trampů, ale to už bylo pozdě. Došlo ke strkanici, připletli se do toho místní (ať už pomocníci VB, chataři nebo prostě jen štamgasti), kteří v sobě taky měli sem tam rum a sem tam pivo… Údajně měli klacky, násady ke krumpáčům a podobně, kde to tak najednou vzali, ví bůh, třeba se už předem připravili na divoký potlach – prostě se to rovnalo basebalovým pálkám v rukou chlapů proti neozbrojeným klukům; výsledek byl masakr, jehož následky jsme částečně viděli na vlastní oči v lese na místě, kde měl proběhnout potlach, ale kde jsme nakonec zalezli do stanů a do rána čekali nájezd těch mlátiček z hospody. Jenomže oni se do lesa nejspíš báli; nemohli totiž vědět, kolik trampů se v temnotách skrývá.

Zajímavé srovnání: Vlevo přechodná fáze z Modrobílé hvězdy k Bluewhite Star: vyšívané vestičky, kloboučky, podivná kaťata… Vpravo titíž hoši (Tex, Shorty a Dlouhoprstý Dan) o  nějaký ten rok později před čekárnou strašnické zastávky. Všimněte si: správný frajer se česal a zásadně nenosil nic na hlavě! Jsem toho názoru, že ti „chuligáni“ na levém obrázku nebyli o nic horší než trapeři vpravo (a naopak).

Mohlo by to třeba připomínat války trampsko-paďourské pánů Rady a Žáka, deset let nato zfilmované do mnohadílného televizního seriálu… Ale je to jen zdání a jádro konfliktu je jen zdánlivě podobné. Na jedné straně nedozírná a těžko pochopitelná hloupost Dolfiho (tehdy ho snad dokonce sebrali, aby mu posléze doma objevili pokoj vyzdobený nacistickými symboly, vlajkami a dalšími rekvizitami) a na druhé straně až nepříčetná surovost oněch pivních strejců – majitelů okolních chat a nejspíš i bývalých trampů…
Abychom nekončili příliš záhrobně, tak na závěr kapku humoru: Když jsme se v neděli odpoledne vraceli na nádraží, zašli jsme si drze na pivo. V jednom rohu výčepu se ještě o zeď opíralo pár osiřelých usáren a u dvou stolů vysedávalo u piva pár typických vypasených paďourů, kteří na nás vrhali zlé pohledy. Hostinský se tvářil spíš omluvně – ze včerejška si naše tváře nepamatoval a jinak jsme vypadali slušně – takže pokud se mu na nás něco nezdálo, byly to dvě kytary. Možná by nám byl stejně pivo nenatočil a štamgasti by nás vyhnali z hospody, nebýt šíleného nápadu a mé minulosti člena svazáckého souboru Radost. Proti Písni frontového šoféra, Smugljance a Stráži na Amuru nemohli říct ani popel – a tak jsme za zpěvu sovětských písní v poklidu vypili svá piva, zaplatili a odešli na vlak, kde jsme si teprv s radostí zahulákali: Kam tak spěcháš, trampe, kamaráde?!
Pokud se vám dnešní díl zdál poněkud nesouvislý, souhlasím. Přesto však tento příběh je pravdivý.

Dokončení příště

Kapitán Kid

Vzpomínky na svoje trampování napsal Kapitán Kid před pěti lety pro trampský časopis Puchejř a na internetu se objevují poprvé.

Předchozí díly:

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl1.

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl 2.

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé= světové válce - díl.3