Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce – díl 3.

Napřed malé ohlédnutí za minulou kapitolou, o které se postaral Kaďour od Chudinků: „Volám ti jako rodilý Smíchovák,“ povídá mi do telefonu, „a rád bych ti sdělil, že ta hospoda U Tučků je pořád tam, kde byla, i když tam předtím nějakej čas nebyla…“ A tak znova koukám na mapu a najednou vidím, že kdybych si býval byl při svém minulém hledání na mapě zadal rovnou U Tučků… No, krátce řečeno: Tu slavnou trampskou hospodu 50. let najdete v Holečkově ulici (od někdejšího tanku nahoru podle parku) po levé straně v čísle 877/67, kde skoro naproti doprava odbočuje Zapova ulice. Zajdete-li tam na pivo, věnujte tichou vzpomínku všem, co tam sedávali a zpívávali… Málem jsem dodal „rozpomínajíce se na Sion…“ My tehdy někdy vskutku bývávali něco jako ti Izraelité v zajetí babylonském. Ale na druhou stranu zase není divu, že po nás tak pásli (kdo? No přece ortodoxní paďouři beze smyslu pro humor, jako ostatně vždycky). Takhle jednou asi tak v roce 1956 jdu přes park pod Wilsoňákem, přes ten s rybníčkem a vodopádem, kachničkami a s penzisty na lavičkách – byl někde tam, co je dnes nová nádražní hala – a tam sedí na lavičce vedle usárny Krisťák z T. O. Mohykán. A povídá mi, jestli znám tu novou; a jelikož naše trampské kytary, vesměs levné či zděděné případně na půdě nalezené, se tenkrát tahaly na vandry bez futrálů, hned ji popadne a spustí: „Buď zdráv starý parde, tuláku, napijem se spolu z tupláku, kdoví, kdy zas starý brachu sejdeme se na potlachu…“ No, neznali jsme se dlouho – vlastně teprv od minulé soboty, kdy jsme se seznámili na potlachu T. O. Údolí děsu.

Klasika: T. O. Mohykán na vandru – Krisťák, Čurkin a Jimmy. Povšimněte si kytary a těžké obuvi. Žádné botasky či adidasky tehdy ještě neexistovaly a v kedskách čundr riskl málokdo.

V tom roce jsme s naší osadou „velké“ potlachy navštívili dva. Oba byly na Berounce, první v Údolí hříchu poblíž nádražíčka Roztoky-Křivoklát a druhý v Údolí děsu poblíž Srbska. Jak takové potlachy vypadaly? Od dnešních (třeba těch brdských) se lišily hlavně v tom, že se bez výjimky konaly na starých klasických chatových osadách a že jejich „pořadatelský štáb“ (dávám do uvozovek, protože jsem si ten termín zrovna vymyslel) tvořili zasloužilí kamarádi tehdy ještě stále určující, kudy a kam se má tramping ubírat… Pravda je, že je to dávno, a proto jsem taky tenhle seriál nazval „Obrázky z dějin“ – všechno si prostě pamatovat nelze… A tak zase jen útržkovitě a zpřeházeně, jak jsem si oba potlachy zapamatoval:
Tak třeba na „Děsy“ jsme vyrazili jsouce zagitováni U Tučků Tonym Koukalem. V Srbsku nás tehdy vystoupilo z vlaku snad padesát, mezi jinými i nápadný ouřezek s kytarou a zrzavým plnovousem, což byla v této předmatuškovské době naprostá kuriozita. I já jsem se tehdy vyznačoval jen slušivým knírkem á la Clark Gable… Pro ten plnovous neboli „bíbr“ se taky Honzovi Čapkovi říkalo Kristus – později spíš Krisťák, abychom nepopudili.

V časech, kdy jsem byl jenom Kid, nikoli Kapitán. Jelikož to bylo ještě před Matuškou, holky tenkrát letěly spíš na knírek, řečený „gejblík“.

Vyrazili jsme z nádraží vedeni Tonym Koukalem s Andělou a několika dalšími stařešiny a lechy od Tučků. Vykráčeli jsme kamsi na kopec s velkým rozhledem nad osadou, tam jsme stanuli a Tony zavelel: „Všichni zpívat!“ Načež příslušně práskaje basy na své španěle zapěl: „Lístek jste nám poslali, kamarádi z osady, že se u vás koná velká slezina…“ A padesátihlavý sbor se přidal: „Ahoj, kamarádi staří, za chvíli z nás budou paďouři…“ Nedá mi to, abych neprozradil nezasvěceným, že melodie této písně známé pod názvem Lístek je stará americká lidovka (později ji v rozhlase zpíval Rudolf Pellar jako „Šlap, šlap, jen si šlapej dále…“), ale my její originál znali jako festivalovou „Go home, Ami, Ami, go home“ – takže je to vskutku kuriózní osud (té písně myslím). Jestli nás dole slyšeli, nemám ponětí. Jinak už si z tohohle potlachu pamatuju jenom to, že tam zrovna frčela Vlachovka, čerstvá novinka od „Dechničkářů“ (kdo si myslí, že je to staropražská z 20. let je na omylu), že tam na jedné chatě byla jako host někdejší filmová star Věra Ferbasová, že tam někdo v neděli dopoledne hrál a zpíval Star Dust na text Josefa Kainara („Takovou žízeň může mít jen bernardýn…“) a že jsem se tam skamarádil s Krisťákem – a to sice tak, že mě ráno probudil v jakési podivné sokolovně na seně zpěvem a kytarou. Proč tam nebyl nikdo jiný než my dva a proč tam bylo na stěně jakési sokolské heslo, je mi dnes zcela nejasné… Krisťák samozřejmě nezpíval pro mě, nejspíš si nevšiml, že tam někdo leží! Dali jsme se do řeči – a v důsledku toho jsem se skoro dvacet let nato stal takřka dvorním textařem Schovanek, které Krisťák založil a dlouho principáloval.

Pohled z kopce na osadu – nikoli však na „Děsy“, ale na T. O. Údolí hříchu na břehu Berounky. Jaký hřích tam kamarádi spáchali, jsem se nedověděl; nejspíš to bylo tajné. Dlouhý barák je „osadní výčep“.

Zajímavé je, že každý potlach mám spojený s nějakou písničkou. Tak třeba ten na „Hříchách“ s Bílou smrtí a Opilým korábem. Leč vezměme to popořádku…
V Údolí hříchu měli pěkný, takřka baráčnický zvyk – každý jejich potlach měl nějaký ráz jako to bývá na maškarních merendách. Ten „ráz“ ovšem zachovávali hlavně pořadatelé. Potlach, který jsme navštívili tehdy, měl ráz „Návrat do dětských let“ a na nádraží nás vítali kamarádi v dětských košilkách zpívajíce infantilní písně (kterých byl v tehdejším historickém trampském repertoáru dostatek). Celou cestu na osadu pak nás doprovázely dětské kočárky se řvoucími nemluvňaty podezřelého věku, koloběžky a tříkolky a tak dále…

Na nádraží v Roztokách-Křivoklátu. Vítání kamarádů na Potlach.

Totém T. O. Údolí hříchuCo se na takovém potlachu dělo dál? Stejně jako dnes se celé odpoledne čekalo na soumrak. Když se slavnostně a s patřičnými obřady zapálil oheň, všichni kytaristi doprovázeli sborový zpěv Vlajky. Kytar bylo možná patnáct nebo dvacet a všichni jsme Vlajku hráli v d-moll a D-dur včetně onoho „pa-da-da dá-da“ mezi slokou a refrénem… Pak osady případně osadní sbory (nikoli kapely) soutěžily ve zpěvu písní prověřených časem; dnes mi to skoro připadá, jako by se soutěžilo o to, kdo líp předvede Můj wigwam, Indiánskou lásku nebo Sosnu… Jenom Dechničkáři vesměs přišli s nějakou srandovní parodií, které se tvářila jako satira, byť to příliš velká satira nebyla – ono taky tenkrát… My se pochopitelně nezúčastnili, bylo to zcela nad naše možnosti. Pak přišlo „veselé vyprávění“ – nikoli k popukání, protože jsem si zapamatoval jen kamaráda Tkaničku (nebo snad Kaničku?) pověstného s historkou, kterou ovšem každý dávno znal… Na osadě ovšem byla jistá výhoda výběru – ve velké chatě (viz pohled na osadu) byl osadní výčep, kam jsme se také jako mladí rámusáci vbrzku uchýlili. A tam seděla u stolu parta s kytarami a hulákala: „Bílá smrt tu šmejdí kolem, pojď kamaráde, ke krbu se hřát…“ Seděl tam taky Johnny Sahara (tenkrát jsem se s ním ještě osobně neznal) a válel na uke-banjo… a já najednou zaslechl akord, který potěšil mou swingařskou duši (no prosím, já tenkrát začínal zpívat s bigbandem a učil se na saxofon, ale to je jiná stránka mé složité osobnosti) a dodnes si vzpomínám, jak jsem sledoval Saharovy prsty – dokud mi to E7 v D-duru nedošlo. Od té doby už mě v D-dur nepřekvapilo ani H7! 
Končilo se u ohně, kde ti skalní vydrželi až do kuropění. Pokusil jsem se tehdy oheň vyfotit… Na 21°DIN to byla dost odvaha a musel jsem to držet snad vteřinu ne-li víc.

V čem se ten snímek předjitřního ohně liší od dnešních? Technicky takřka ve všem. Zato ti kolem něj jsou stejní, i když mnozí z nich už jistě odešli do Věčných lovišť.

Nějak v tenhle čas, kdy už se nemluví, jen tu a tam někdo sáhne po kytaře, protože si vzpomněl ještě na jednu, která by tu měla zaznít, jsem uslyšel magický text: „Když plul jsem po řekách, jež nevýslovně pádí…“ Ten text mě uhranul a dodnes vidím ten předjitřní oheň před pětapadesáti lety a slyším, jak „hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce, pět nocí tančil jsem jak zátka na míse…“ Nevěděl jsem, že je to báseň Arthura Rimbauda v překladu Vítězslava Nezvala na hudbu Gézy Včeličky. Ale chtěl jsem tu píseň znát a naučit se ji…
A tak pro dnešek končím dojat sám sebou.

Kapitán Kid

Vzpomínky na svoje trampování napsal Kapitán Kid před pěti lety pro trampský časopis Puchejř a na internetu se objevují poprvé.

Předchozí díly:

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl1.

Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové vílce - díl 2.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
599189
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Fred Sedmak (Fredak)
Moc se mi to libi-prineslo mi to furu vzpominek na,,podstatne mladsi\" leta. Kapitana Kida jsem znal jen z vypraveni Kristaka, ktery nam do Branika prinesl Krinolinu. K Tuckum jsem samozrejme take chodil, i kdyz tam vlastne chodili ti ,,starsi\",jako Zebraci kilometru a pod. a my si pokladali za cest, kdyz jsme s nimi mohli nekdy vyjet na jejich mista. Jest-li jsme si nekde nekdy s Kapitanem Kidem nekde zalomili palce to nevim a Kristaka bez plnovousu take nepoznavam, ale,pokud si odmyslim nasi milou VB, byly to nadherne doby! Diky za clanek.
Fred