Obrázky z dějin národa trampského po Druhé světové válce – díl 1.

Následující vzpomínky na svoje trampování napsal Kapitán Kid před pěti lety a na internetu se objevují poprvé. Byly psány pro trampský časopis Puchejř do tehdejší rubriky Z ešusu Kapitána Kida.

Takhle nějak jsem vypadal, když jsem potkal svého démona-našeptavače...Hlavně ode mě nečekejte vědeckou studii; nejsem historik a trampem taky nejsem od narození jako mnozí z vás; dokonce možná ani nezůstanu trampem nadosmrti, jelikož se mi jako už věkovitému a příslušně rozvrzanému kmetu nejeví potřebné ani prospěšné s rancem nepostradatelných zbytečností vrávorat pralesem na svůj dávný camp, který byl obyčejnou pasekou, dokud jsem tam před padesáti nebo kolika lety nepřišel s kamarády já a nepokřtil ho Bublavý kaňon, Bonanza, Orlí hnízdo případně jinak podle kdovíjakého rodokapsu, a který se opět změní v obyčejnou paseku, až vědomí o něm a vzpomínky na něj se vytratí. Což nastane u všech podobných míst brzy po tom, co se navždy vytratíme my, pamětníci…
– A kde že bylo to slavné tábořiště chlapců z Rykatada, dědečku?
– Jo, milej zlatej, někde tuhle, kde tenkrát nebyly ty stromy. Nebo snad támhle, co bejvaly? Kdepak – dneska už to tady vypadá úplně jinak…
Místo přesných údajů a dat se ode mě dočkáte spíš obrázků že života jednoho z vás (tím myslím sebe) na pozadí historických událostí. Takový pan Alexandre Dumas na takové pozadí namaloval Tři mušketýry i Hraběte Monte Cristo. A já mám proti těmhle zasloužilým hrdinům dokonce výhodu. Mě si nikdo nevymyslel (i Kapitána Kida jsem si vlastně vymyslel sám) a moje stopy lze najít (co to kecám, nelze; ale jsou tam) dokonce i v předválečné republice: na Posázavské stezce, ve Svatojanských proudech i na palubách slavné vltavské flotily v čele s Primátorem Botič v Petrovickém údolí. Místo mých prvních "vandrů" je dnes hluboko pod  hladinou přehradyDittrichem – a hlavně na dně přehrady v Petrovickém (pro skauty „Větrném“) údolí, kde jsem se ráchal v Botiči, kde mi tatínek svým mnohaželízkovým nožem vyráběl a stavěl vždy nové mlýnky… Chytali jsme tam spolu mrňavé rybičky, brali jsme si je domů do malého akvária a pak je zase nosili zpátky a pouštěli do potoka; později jsem v tom akvárku přechovával čolky neboli salamandry (my kluci ze Skalky jsme jim říkali saláti), kteří v hojném množství žili v betonových odvodňovacích stružkách u dráhy poblíž háječku, kam jsme později za letních večerů chodili na svá první rande… Tehdy jsem o trampingu jako takovém nevěděl zhola nic; a jelikož ani tatínek mi o trampech nic nevykládal, byť mě vodil po místech trampům známých, musím připustit, že trampem taky nebyl. Byl Žižkovák, nejdřív ze Zásobovací zahrady, později z obecních domů v Biskupcově ulici pod Židovskými pecemi a chodil do týchž hospod jako Franta Sauer, Jaroslav Hašek i Zdeněk Matěj Kuděj, což sice taky trampové (v současném smyslu) nebyli, ale přečteme-li si Kudějova Sida či vyprávění Ve dvou se to lépe táhne, lze připustit, že byli předchůdci, ne-li věrozvěsty svobodného tuláctví pro generaci o pár let mladší. Tenkrát ještě nebyly biografy a filmy s Tomem Mixem, takže se prostě couralo jen tak, aniž by se v pralesích zakládaly Bonanzy a Orlí hnízda. Pak se přehnala první světová válka a nastalo to slavné trampské dvacetiletí, o kterém toho bylo napsáno dost a dost, pokaždé jinak, ale skoro vždycky s jaksi rozmazaným koncem: Snad jsou dnes nějací… končívaly podobné studie; mladí snad budou následovat… Zpívalo se: … už je nás tak nějak málo, naše řady prořídly… a vždycky to znělo trochu jako: Oni to neumějí jako my, neberou to vážně jako my, jejich kamarádství není tak ryzí, jako bylo naše, a jejich písně jsou nemelodické, hlučné a hlavně: vůbec nejsou trampské! (Co bylo nebo nebylo trampské, o tom by se dalo zbytečně diskutovat donekonečna a také to není smyslem mých úvah, přestože se tomu později možná nevyhnu.)
Pomyslný zlatý věk trampingu ukončila druhá světová válka. Hlavní představitelé a guruové úvodního dvacetiletí ji vesměs přežili; když skončila, uplynulo teprve něco málo přes dvacet let od vzniku Vlajky bratří Kordů (srovnejte: moje Krinolina je dnes už padesát let stará!).
Po válce trampská činnost samozřejmě pokračovala tam, kde vlastně nikdy nepřestala. I za okupace se trampovalo, jen potlachy a další trampské podniky se omezily, jinde trampové přešli do ilegality nebo zakládali naivní odbojové skupiny a pykali za to mnohdy krutě – ale i o tom už psali jiní, zasvěcenější, a nijak to nesouvisí s tím, jak jsem tramping na pozadí dějinných událostí viděl a posléze i prožíval já.
Myslím, že u každého z nás to začalo touhou pro dobrodružství. Ještě než nás umravnila tehdejší dvouletá vojna, páchali jsme hrdinské kousky, pitomé, jako jsme byli i my sami; a tak nejen že jsem se dík dobrému kamarádu naučil jezdit na kole, hrát na kytaru a zbavil se trémy při zpěvu, ale brzy nato jsem také potkal svého démona-našeptavače, jakého v době dospívání zákonitě potká každý, a jen na jeho touze po dobrodružství, ať je jakékoli, záleží, jak dalece onomu démonu podlehne. U mě to došlo tak daleko, že jsem posléze nedobrovolně strávil delší čas na stavbě přehrady Přísečnice, sídliště v Ostrově i Kulturního domu v Jáchymově a přičichl si i k těžbě uranu hluboko pod zemí; ne snad pro názory či přesvědčení, ale pro vlastní postpubertální pitomost.
Ale právě tam jsem se poprvé setkal se skutečným trampem.
Říkal si Shorty.

***

Fičel krutý, pozdně podzimní krušnohorský vichorec a my nosili nějaké klády přes louku se žlutou uvadlou trávou odněkud někam – na tom už dnes nesejde. V partě, se kterou jsme se v půli té louky pravidelně potkávali, chodil kluk-sympaťák, krk omotaný šálou z kusu deky; všiml jsem si ho nejen proto, že to jaksi všechno bral s humorem, ale taky protože měl jedno obočí trvale nadzdvižené v jakémsi namalovaném werichovském úsměšku (jak jsem se dověděl později, spadlo s ním a několika láhvemi s kyslíkem a plynem lešení, flašky vybuchly a jedna střepina mu nakřápla lebku). Jmenoval se Jan S. a říkal si Shorty; a protože jsem hrál na kytaru, spřátelili jsme se, byť jsem byl o pár let mladší.

Kluci ze Skalky, pozdější T. O. BLUEWHITE STAR:
Eddy, Shorty, šerif Pedro, Dlouhoprstý Dan
(chybí Charlie, ale ten na nic nehrál a často zlobil.
Rok 1956...

Jednomu chlápkovi, který seděl už od první republiky za vraždu nevěrné milenky, jsem často pěl s doprovodem staré zapomenuté kytary za cigáro Máňu a otrlý vrah přitom plakal do piva… a tak dále, zvali si mě, abych zahrál, takže mi Shorty začal říkat „Zpívající Kid“ (to je poprvé, co píšu pravdu o vzniku podstatné části mé přezdívky). Záhy se přidal další kamarád (jeho jméno jsem zapomněl, tak třeba Tom) a tázal se: „Neuměl bys složit melodii na takovou trampskou píseň, co jsem vymyslel…?“ Já na to, že to můžu zkusit, ale sám jsem z typicky trampských písniček znal jen to, co zpívali i skauti: Vlajku, Niagaru, Ascalonu a pár dalších; a tak jsem se jal snovat a-mollem počínaje na Tomův text: „Když v noci nad Sázavou vzplane měsíc bílý / a paprsek svůj do vln ponoří / já tiše vzpomínám na nejkrásnější chvíli / o které kytara tak sladce hovoří / Když na vodě se malé keňu houpá / píseň mé touhy do oblaků stoupá…“ Uááá…! Řval bych smíchy, kdyby to nebylo tak dojemné; nemyslíte, že to v sobě muselo mít jakousi primitivní genialitu, když jsem to za šedesát let nezapomněl?! O desítky let později, když mi bard Joska Hlaváček z Police nad Metují předváděl, JAK má vypadat trampská píseň, bylo to tak nápadně podobné, až jsem si pomyslel, jestli to tenkrát nebyl on… Ale abych neztratil nit:
Z vyprávění Shortyho o jeho otci, jemuž objevil už jako kluk ve skříni „uniformu šerifa osady Ascalona“ (tak to skutečně řekl) a z poznámek Toma o tom, jak se v Údolí obrů stříleli ostrými s Bobem Hurikánem o srdce jisté dívky (a dalších drsných historek, které si oba zřejmě pro mě vymýšleli) jsem jako naivní (byť zpívající) Kid nabyl dojmu, že správný tramp nosí na hlavě stetson, má plné ruce bouchaček a trampové jsou především jakýsi zakázaný, ilegální spolek s takřka odbojovým posláním… Je třeba říct, že do té doby jsem živého trampa neviděl a znal jen jejich idealizované představitele z Ingrišova Veselého učení na kytaru (mimo jiné jedné z nejlepších kytarových škol, jaké se mi v životě dostaly do ruky).
Svůj názor na trampstvo jsem si nikterak nepoopravil ani na vojně, pro mě následující vzápětí po praxi v Jáchymově; ti rádoby trampové, které jsem jako voják poznal (bylo jich pár včetně jednoho důstojníka) mi sice rozšířili repertoár; na popud jednoho z nich jsem se začal učit barré styl a zvládl i zběsilou rumbu „Mé děvče mexické, nebuď tak nelidské…“ Ale o trampech jsem pořád měl jen neurčité představy jako o něčem, co v první polovině 50. let přinejmenším není žádoucí a je lepší o tom nemluvit nahlas. Pak jsem se z vojny vrátil a překvapeně zíral, že kluci z naší ulice dospěli, zpívají a hrají na kytary a začali v partě jezdit kamsi „na čundry“. Trošku mě to vyvedlo z míry – hleděl jsem poněkud vyjeveně na jejich zteřelé vysoké kanady (kupovaly se po bazarech, jeden takový, speciálně obuvní, byl na rohu U Bulhara), manšestráky a kostkované košile, též podivné dlouhé ruksaky snýtované z celt… Ale pak jsem s nimi a s kytarou zašel „na most“ – je tam ještě dnes, na konci Skalky hned za průchodem pod Jižní spojkou – s kytarou… Zahráli jsme si a zazpívali a padli jsme si do noty. Znali spoustu písniček, které jsem nikdy neslyšel… A hned na mě, že jim můj hlas chyběl, a že s nimi musím na čundr a na potlach a do hospody a tak dále… A mně pořád nešlo do hlavy: Jak to, že přísní rodičové, dlouhá léta shlížející na kamarádění svých synáčků se mnou nevlídně, teď stejné synáčky (o málo starší) klidně pouštějí kamsi mezi tu podezřelou trampskou bandu?! (Klukům tehdy bylo kolem sedmnácti, mně bylo dvaadvacet.)

Jeden z tehdy oblíbených brdských campů – Bílá skála

Pro zajímavost – co jsme zpívali: Mexiko, Ruty šuty, Starou stezku, Oděskou krčmu, Můj wigwam, Indiánskou lásku, Bílé skály, Cherokee… Většinu těch písniček jsem padesát let nato nahrál na CD Dávno již a Staré trampské písně. Zajímavé pro dnešní trampy může být, že tehdy zpívala takřka každá parta nebo osada s doprovodem kytary či více kytar; tu a tam se objevila mandolína nebo banjo, a to vesměs tenor, někdy s baryton-uke laděním (E, H, G, D), zásadně bez kontrabasu či snad houslí, o píšťalkách ani nemluvím, to byly vysmívané a netrampské nástroje – ale na rozdíl ode dneška hráli a zpívali všichni stejný repertoár, tu a tam doplňovaný novou písničkou od osvědčených firem: Tonyho Hořínka, Pedra Muchy, Jendy Kordy atd. Namátkou jmenuju aspoň dvě takové novinky, které jsme si okamžitě všichni opisovali a učili se je: Vlachovka a Svatojánské proudy… Těm zpívajícím partám se neříkalo kapela jako dneska. Málokde se zpívalo dvojhlasně. Vícehlas provozovaly jen poloprofesionální skupiny, jako byli Westmeni, Settleři, Dechnička – nebo zcela profesionální Lišáci a Kocourkovští učitelé (za správné zařazení neručím)…

Kapitán Kid

Další díl Kidova vzpomínání vyjde na Trampském magazínu v únoru.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1715151312
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
stanislav matouš
Je to paráda, sám jezdím od r.1960 jsem už 70letý kmet,a tak mám podobné vzpomínky...jen tak dál, velké ahóóój a suchou šlápotu po celý rok 2014 Fous T.O.Gredo :-)
Boko
Co takhle Tony oprasit vic veci ze starych Puchejru? :) Treba vstali novi bojovnici a stara cisla uz po knihovnach hledat nebudou a zase aby to zustalo jen v archivu je skoda. Dik.
Tony
Není to zas tak obsáhlý text - je rozdělen na tři díly.
Bohužel Kid už nestihl uskutečnit svůj záměr vydat knižně všechny Ešusy Kapitána Kida napsané v průběhu let do Puchejře - jednalo se o 40 dílů.
Skendy
Hezké, dojemné, zajímavé. Už se těším na pokračování. Mimochodem - kolik jich bude?
mik
Zatím jsem nikde nečetl.Kráása!!!