SBÍRÁNÍ FIALEK VE VYSOKÝCH HORÁCH / Wabi Ryvola

Já vám znám kopec, kde si vůbec nejste jistý tím, co vidíte. Chvilku se procházíte na troud vyschlou pampou, kolem vás ve výši hlavy se klimbají palice modrejch a červenejch bodláků a najednou stojíte na pokraji Velkýho kaňonu, v dálce za rozeklanou sosnou zapadá obrovský rudý slunce a dole pod vámi v kamenitý průrvě zapíská svišť. Projdete kamenitou morénou a najednou jste zase v úplně jiný krajině, táhlý vlny sloní trávy skrejvají koňskej dupot, šustící králíky a vy marně vyhlížíte stádo barevnýho skotu. Náhorní rovina tam přechází v čedičovej útvar, nejvyšší bod široko daleko, rozervanej kaňonama, průrvama, přírodníma amfiteátrama a to všechno uprostřed středočeskýho kraje, kousek vod Prahy. Lidská ruka je už dávno poznamenala lomama, ale všechno zase milosrdnej čas vohladil a přikryl prstí a šumící trávou. Chodím tam už od malička, tam pod tou borovicí jsem prožíval první dobrodružství a teď mám jenom radost, že to ještě nevobjevili filmaři.

Ilustrace: Richard Fischer


Na ten kopec jsem chodíval nejradši na jaře a hlavně na podzim. Vítr tam zní úplně jinak, než dole, prohání se skalníma městama a když vám do toho ještě každou chvilku zaprší, je to přesně ten pocit, kterej vobčas nutně potřebujete, aby se z vás nestaly takový ty stroje na prožití slušnýho života.
Teď si vlastně uvědomuju, že jsem měl vždycky radši špatný počasí, než takový to "to máme dneska hezky, paní Vykysalá". Nejraději mám cáry mračen a mezi nima sem tam modračku, potom kopce s hnědejma flekama a loňskou trávou, bahnitý stezky střídaný pískovejma pěšinama - a do toho vítr, nejradši poryvy, takový ty nárazy, co vám berou páru vod huby a stříkají kapky deště do vočí. Ne, že bych neměl rád slunce a pařák, cvrkot hmyzu, plástve teplýho vzduchu a ty letní vůně a tak. Ale vod malička sem měl takovej pevnej dobrej pocit, když sem si utáh pevně bagančata, vrazil hřebík v řemenu do poslední dírky a vyběh do roklí a křovin nahoře v kopcích, když začal vítr a déšť.
V takovejch chvílích jsem žil, to bude asi vono.
Ale jedno vím docela jistě - že mně totiž vůbec neláká válení u vody na sluníčku, chytání bronzu, provozování takovejch těch přiblblejch zábav a semílání řečí bez hlavy a paty.
Proto jsem asi nadšeně přijal pozvání Franty Dvořáka, abych jel s nima do Roháčů, hor, kde nejsou ani lidé, ani chaty, ani cesty, kde se prostě musíte spoléhat sami na sebe. Zabloudili jsme tam tak důkladně, že jsme doslova padali na hubu a já měl v hlavě pocit "a sakra, tohle už teda nejni žádná sranda!", když jsme pak konečně v zimě a dešti se sněhem sklouzli k pár světýlkům na úpatí a úplně vysílený seděli beze slova v místní hospodě u čaje, řek někdo pro mně tenkrát úplně nepochopitelnou větu: "co, já du zpátky na camp!" Představte si, že jsme všichni šli. Věděli jsme, že musíme vobcházet skoro celý ty hory a potom dlouho stoupat, ale šli jsme do těch nádherně tvrdejch hor zpátky a celou noc jsme šlapali a dřeli. Já vod tý chvíle vím, že člověk vydrží spoustu věcí. Jak nám bylo? No nádherně! Tohle prostě ve městě nezažijete.
Ale proč vám to vlastně všechno vyprávím - v tomhle příběhu hraje počasí taky svou roli, jako vostatně asi ve všem. Plnokrevnej život si počasí nevybírá, ale lidi poznáte nejlíp, když se něco děje.
V týhle story je to jakbysmet.
Kamenitým korytem horský bystřiny stoupá mlčky pět postav. Jejich nohy, vobutý do těžkejch bot, zapadají každou chvíli do závějí starýho sněhu. Je slyšet jenom cinkot uvolněný výstroje, rachot vodvalovanejch kamínků a temný dunění dechu těch pěti. Bagáž na jejich zádech nevypadá právě na sobotní weekend, ale při pohledu zblízka jste si jistý - trampové. Maskovaný bundy, polovojenská výstroj - jenom cepíny a lana ruší ten vobraz napakovanejch usáren.
"Kolik eště?" zachraptí konečně Frank, kterej funí úplně vzadu a svou mohutnou postavou skoro zakrejvá vostatní. "Zeptej se Marka, já tu eště nebyl!" utrousí Robin před ním a ani se nevotočí. "Počítám, že nejdřív zdechnu, než tam dojdem!" Nadhazuje si narvanou uzdu a volá vztekle dopředu: "Marko, kolik eště?"
"Slabou hodinku! Už je to jen kousek!" zalítne zepředu, kde stoupá jako první štíhlej, uzlovitej kluk. Za Markem jde ještě mlčící Yety, vysoká robustní plavovláska, pro kterou, jak se zdá, je tahle cesta jen procházkou před spaním, mrňavá Re, v civilu Barbora, nebo taky Reveň, aby to bylo úplně jasný, se drží Yety jako klíště a pořád něco přežvykuje.
Stoupají zase mlčky dál a jen dunění kroků, hučení bystřiny a vzdálenej rachot padající jarní laviny ruší naprostej klid tohodle zapadlýho kaňonu.
Konečně pod skalním převisem, na nebezpečným přechodu přes potok padá Marko z kluzkýho kmene a voda ho okamžitě strhává vo pár metrů níž, kde se zaráží o naplavený dřevo. Vylézá úplně mokrej, zplihlý vlasy mu padají do vočí, tlumeně nadává a shejbá se ještě pro nacucanou bagáž. Vostatní toho okamžitě využívají, shazují těžké bágly a padají na zem tam, kde právě stojí. Zaplane vohníček sirky, zavoní Startka a vypadá to na vodpočinek. Marko jenom vztekle supí, ale nic neříká. Ví, že nejni žádná legrace vypravit se s Greenhornama do těchhle hor a tak nám dává pauzu. Von jedinej to tady zná perfektně, jezdí sem už pár let a vždycky nám vyprávěl úplný báje. Tak sme ho nakonec ukecali a on nás sebou vzal.
"Támhle ten vršek má něco do sebe," dívá se nahoru Re a my votáčíme všichni hlavy.
"To je Mnich. Přes něj pudeme..."
"A nemůžeme pořád tím údolím? To by bylo jednodušší, ne?"
"Tam dál to pak nejde. Ale neboj se, na Mnicha je docela fajn stezka. A pomalu zase vyrazíme, ne?"
Típli sme vajgly a šli dál. Vzal jsem na chvíli Re bagáž, přece jenom toho měla ta naše fialinka už plný zuby. Po hodině cesty sme vodbočili nalevo do prudkýho srázu, kterej se zdál bejt horší, než nakonec vopravdu byl. Mezi stromy se vobjevila vyšlapaná stezka a teď se nám šlo docela dobře. Ve vzduchu bylo takový to předjaří, nesmělý, ale cejtili ste ho. A v lese už bylo tma.
"Tady zůstaneme," povídá za chvíli Marko a shodí bagáž. Hekli sme úlevou. Na první den toho bylo až až. Za půl hodiny sme vo únavě už nic nevěděli. Yety zaválela guláš jak v hotelu a čaj ze sněhu, stříknutej rumem nám zved náladu. Přes nízkej pahorek jsme tiše koukali na Mnicha, za kterým začal vycházet studenej měsíc.
"Co ta záře kolem?" zeptal se Robin do prázdna.
"Vypadá to na sníh, kamaráde," prohodil za chvilku Marko a mě se, nevím proč, sevřelo najednou hrdlo.
"Pojďte spát," zahnal jsem ten pocit a vybalil sem spacák. S cigaretou v ruce sem pozoroval cáry černejch mraků, jak cestovaly přes veliký kolo měsíce. Marko někam zmizel.
Probudil nás v půl šestý, bylo takový šerý přítmí a přes noc se v nás překrásně rozležela ta včerejší únava.
Vypadli sme nahoru k Mnichu po šestý hodině, do řeči nám ani moc nebylo. Ale když sme došli ke starý, shořelý boudě, to už byl Mnich na dosah ruky a únava zmizela. Mezerama mezi stromama sme viděli čím dál tím větší kus hor a najednou, když sme se přehoupli přes takovej malej skalní slap, vyskočila před náma celá ta krásná krajina kolem, bílý fleky sněhu, dole v rovině hnědý pole a na druhý straně v mracích nejasnej hřeben skalnatejch hor.
"Tak to je vono," povídá Marko a ukazuje dozadu na ty hory, který se nám ale vůbec nechtěly líbit. Foukal vod nich takovej jedovatej vítr, studilo to vlhkostí a my sme vzpomínali na poslední camp mezi stromy, voheň a ticho.
Něco sme slupli a šli dál. Vítr byl čím dál studenější, za hodinu sme vstoupili do souvislýho pásma sněhu. To už sme šli v mracích, ale bylo vidět, že Marko to tu zná jako svý boty. Lesní pásmo už bylo dávno za náma, ze sněhu vyčuhovala jenom sem tam kleč, pak sme se začali bořit a tak sme nazuli běžky. Šlo to teď rychlejš, na běžkách sme byli všichni jako doma, Markovou zásluhou.
V poledne se mraky roztrhly a my se málem sesypali nad tou nádherou. Najednou sme totiž vystoupili z toho mlíka a já viděl před sebou vrcholy těch nádhernejch hor, bílý v poledním slunci jiskřící sněhem a jakoby neskutečný na pozadí temně modrý voblohy.
"Vidíte támhle ten špic?" ukázal Marko na nejbližší vrchol. "Večer sme tam a zejtra ráno vyrazíme támhle na tu tabuli!" A ukázal dál dozadu, kde se vypínal nad všema oslnivě bílej, jakoby utnutej vrchol.
To bylo půl jedný a Marko samozřejmě nemohl tušit, jak se mýlí.
Kolem třetí hodiny sme museli vobout mačky, sníh byl ufoukanej a zledovatělej, terén se začal zdvíhat a místo žlebů teď vyvstala před námi strmá stěna, pokračující nahoře hřebenem až k vrcholu. Navázali sme se.
Vítr přihnal zase mraky a vod tý chvíle už sme taky nic z těhle hor neviděli. V půl pátý sme dosupěli na vrchol, ale Marko nás nenechal vodpočinout ani chvilku. Bylo vidět, že se tu vopravdu vyzná. Vodvázal se, nechal nás stát u vrcholový tyče jak sirotky a zmizel na chvíli v mlze.
"Je to dobrý!" vynořil se po chvíli z mraků a s rampouchama na fousech, jako Krakonoš. "Sněhu dost, bude lepší když se zahrabeme!" povídá a ani v tu chvíli ještě nevěděl, jak dělá dobře.
Sestoupili sme asi vo pět metrů níž do malýho sedýlka, krytýho ze třech stran a votevřenýho jenom tam, vodkuď nefoukal ten zatracenej vítr. Začalo se tvrdě stmívat a tak sme se do toho pustili naplno. Vyhrábli sme do převěje díru, zahrnuli se po dvou metrech doprava a za hodinu už sme tahali dovnitř bagáž.
"Zejtra to bude lepší," prohodil mezi řečí Marko a roztopil Juvela. Měli sme toho právě dost. Ani nevím co bylo k jídlu, jenom si pamatuju neustále se zesilující vytí severozápadního větru a když sem se balil do spacáku, bylo to už jenom nepřetržitý dunění. Marko seděl zamyšleně u svíčky a jako by naslouchal hlasu větru. Bylo mně to jedno. Chtělo se mi hrozně spát.
Probudil mě dotyk. "Vylez!" syknul Markův hlas a tak sem se vyhrabal do uličky. Do uší mně zařvalo nepřetržitý dunění, jako kdysi při náletu na Drážďany. "Musíme to trochu prohrábnout, nebo nás to zasype!" hulákal mi do ucha Marko.
Makali sme asi půl hodiny, než se nám podařilo jakž takž zabezpečit tunel do kaverny. Dejchalo se nám strašně blbě, vítr neustále zasypával východ a pro pět lidí to byl vevnitř dost malej prostor. Lilo z nás jak z konve i když venku to vypadalo na dost stupňů. Ale nejhorší byl ten vichr.
"Člověče, něco takovýho sem eště nezažil," povídá Marko. "Vypadá to, jako by to nebyl ani normální vítr, no dyť si to poslechni!" Napjatě sme naslouchali nepřetržitýmu, jako by z hloubi země přicházejícímu dunění. Pak sme si šli lehnout.
Spali sme dost dlouho. Dunění ještě zesílilo, neslyšeli sme vlastního slova, když nás Yety budila, že má hlad a co se to venku děje. Udloub sem kus sněhu ze stěny a rozfofroval Juvela. Za chvíli nám bylo teplo a přešla nás i ta stísněnost z nepoznanýho živlu. Marko pak rozdělil úkoly a my poslouchali na slovo, bylo nám jasný, že se v tom vyzná a že asi to nejni tak růžový, jak se to snažil dělat. Vyklouzli sme s Frankem z tunelu, ale v tu ránu sme byli zpátky.
"Marko, tam se to nedá vydržet!" zařval dovnitř Frank a já vytahoval už lano, protože sem věděl, co asi Marko vodpoví. No, samozřejmě:
"Jó, hochu, hory, to nejni sbírání fialek!"
Zarval sem cepín do ztvrdlýho sněhu, navázali sme se a vylezli do tý siberie. Tak tohle sem teda ještě nezažil. Milimetr po milimetru sme se plazili s Frankem na vrch kaverny, abysme mohli postavit hrázdu nad vchodem, aby nás to úplně nezasypalo. Měli sme sice šálu přes pusu, ale přesto mi připadalo, že se musím každou chvíli roztrhnout tím tlakem, uragán mi hnal já nevím kudy vostrý sněhový jehly až do koutů plic. Byla to hrozná práce. To nebyl uragán, to byla prostě nepropustná stěna bodavejch jehel. A my byli pod vrcholem, na závětrný straně! Pak už to nešlo vydržet. Zatahal sem za lano a brodili sme se zpátky. Bóže, jak bylo krásně v tom tunýlku! Vevnitř to zatím holky s Markem rozšířili tak, že se už dalo stát a k polednímu byste mysleli, že sedíte u sebe v obejváku. Zbaštili sme oběd a spokojeně vykuřovali. Kouř se držel u stropu jak mlha a mně najednou napadlo: Hergot, jak dlouho tady eště budeme trčet? Dyť to vůbec nepřestává!
Do večera se nic nezměnilo. Dospávali sme eště včerejší únavu, vylepšovali ten náš kvartýr a docela se nám tam vlastně začínalo líbit. Marko k večeru vypad ven, ale dlouho tam nebyl, vrátil se zamlklej a nic neříkal. Mazali sme karty.
V devět hodin na mně Marko kejvnul a vypadli sme do tunelu. Voblíkal se a navazoval lano.
"Poď se mnou, něco ti ukážu!" řval mi do ucha.
Vylezli sme do černýho vyjícího pekla.
Deset metrů k vrcholový tyči nám trvalo deset minut. Tam nahoře už to nebylo peklo, to se prostě nedá popsat co se vodehrávalo v prostoru. Marko se přikurtoval ke spodku tyče, přitiskl mi vobličej k uchu a zařval: "Šáhni si na tyč!" Sundal sem na chvíli rukavici a přejel dlaní po vyhlazeným povrchu tyče. Marko mi posvítil baterkou do dlaně.
Nevěřil sem vlastním vočím.
Přes dlaň mi běžely černý šmouhy, jako by nepadal sníh, ale saze. Lezli sme zpátky.
"Co si vo tom myslíš?" zeptal se mně už v tunelu.
"Víš, jak je to tady vysoký?"
"Kamaráde, tady sme přesně ve vejšce dva tisíce vosum metrů. Do dvou tisíc metrů se saze dostanou jedině z pekla. Jinak tomu vůbec nerozumím!"
Šli sme radši spát.
Druhej den se nic nezměnilo. Venku to zuřilo pořád stejně, prohlídli sme si za světla sníh před tunelem a nevěděli, co si vo tom myslet. Začínali sme bejt nervosní, holky se pohádaly, Robin vyjel na Franka kvůli úplný kravině, Marko to zachránil. Vylepšili sme eště víc vobejvák, ale jinak nebylo co na práci. Marko to asi věděl a tak nás vodpoledne vyhnal do tunelu vyhrabat eště jednu kavernu. Docela se nám to líbilo, nebyli sme teď aspoň vodkázaný pořád na stejný ksichty. Když sme chtěli bejt chvilku sami, prostě se šlo vedle.
Večer Marko nasadil masku velkýho vůdce a pohovořil k lidu. "Nejsem žádnej sejček, ale připravený můžeme bejt na všechno. Vypadá to, že to eště ňákou chvíli vydrží a my nevíme, jak ta chvíle bude dlouhá. Bylo by dobrý vysypat všechno z kapes a mrknout se, jak sme na tom. Jít v tomdle do údolí je prostě nemožný. Sami ste viděli, co venku je za peklo. S těma černejma věcma si nebudeme zatěžovat makovici, ale říkám vám upřímně, že mám takovej zvláštní pocit, jako bych to někde už viděl, nebo čet, já nevím, snad je to jen taková asociace..."
Dali sme všechno dohromady, svíčky, cigarety, sirky, benzin do Juvelů, moc toho zrovna nebylo, ale na tejden akorát. Vostatně, tak dlouho sme tady nahoře v těch kopcích chtěli původně bejt. Původně.
Třetí den všechno při starým. To peklo venku ani na okamžik nezměnilo intenzitu. Začali sme bejt zasmušilí.
Čtvrtej den sme začali šetřit. Svítili sme jen jednou svíčkou, vařili na jednom Juvelu. Začínala nám bejt zima. Yety byla nastydlá, polykala aspirin a čaj. Marko vymyslel práci pro zahřátí a zahnání blbejch myšlenek. Hloubili sme tunel na WC. Robinovi namrzly prsty u pravý ruky. Posedávali sme kolem svíčky a mysleli na bůhví co.
Ve středu a ve čtvrtek už sme ani nevylejzali ze spacáků. Venku to bylo pořád stejný. Yety měla horečku, vykřikovala ze spaní a s Robinovejma prstama to nebylo vo moc lepší. Báli sme se sněti. Vomezili sme jídlo na dvě za den a přestali sme se hádat. Šlo nám na nervy už prostě všechno. A tak sme mlčeli.
V pátek k večeru šel Frank vomrknout situaci a vrátil se za malou chvilku. Skoro zářil.
"Přestalo to padat! Vítr je steklej, nedá se to vydržet, ale sníh už nepadá! Je už vidět dokonce na pár metrů a to vám je hrozná sranda, vypadá to tam jak po komenících!"
Celý tři dny sme se eště modlili, aby to už konečně šlo do hajzlu. S Yety sme si už nevěděli rady a k Robinovi přibyl s prstama u nohou Frank. Marko nám nalejval vůli jak mohl, ale sám byl pomalu v koncích. Jedli sme už jenom jednou denně vařený slaný nudle, to bylo všechno, co sme měli. Cigarety došly už dávno, svíčky sme měli půl na den.
Byli sme špinaví a holky to nesly daleko nejlíp z nás. To se musí nechat. Re, i když byla nejmladší a nejslabší, měla pořád nejvíc humoru a síly. Kam na to chodila, ví pánbu. Jedno je jistý, že sme se do ní všichni tři zamilovali.
A pak to konečně přišlo, jednou to zkrátka přijít muselo. V noci sme se skoro všichni najednou probudili a Marko zašeptal: "Ježišmarjá, vono to snad přestalo!" Hnali sme se ven jako utržený z řetězu, řvali sme radostí a pak sme to viděli, nad hlavama nám studeně zářily hvězdy, vzduch se ani nehnul, jenom ten černě šmouhovatej sníh nám připomínal deset hroznejch dní v pekle. Už sme nespali. Beze slova sme začali balit a jak se ukázal na východě první přísvit, vyrazili sme po hřebeni na severozápad. Yety a Robina sme měli přivázaný nakrátko.
Nebyla to lehká cesta. Šli sme sice pořád dolů, ale nedostatek jídla a pohybu sme cejtili při každým kroku. Robin kulhal už docela znatelně, ale věděl, že už to nebude dlouho trvat a tak se snažil. Yety sme podpírali, sotva se táhla.
Teprve k polednímu sme byli u Mnicha a pak už to šlo líp. Kolem čtvrtý hodiny sme vyšli z lesa na úpatí hor, ve kterejch sme strávili deset dní pekla.
Bylo ticho, nepřirozený ticho.
K prvním domům vesnice už nám zbývalo jen pár kroků. Vyšli sme z polní cesty na štěrkovou silnici a těšili se na chleba, guláš, pivo, cigaretu, lidi. Nikoho sme neviděli. Ve čtvrtým baráku po levý straně silnice byly votevřený vokna a na dvoře se povalovaly nějaký krámy. Pomalu sme si začali uvědomovat, že tu nejni něco v pořádku. Po ulicích se povalovaly papíry, sem tam zvotvíraný vrátka u plotů a dveře u domů signalizovaly přinejmenším rychlej vodchod na schůzi hasičů.
Zakotvili sme před vobchodem s rozličným tovarem, kterej zíval rozbitým auslákem do ulice a Frank s vobvázanejma rukama, jak člověk z jiný planety, vstoupil po třech schůdcích a strčil nohu do dveří. Vozvalo se zaskřípání, ale jinak nic. Frank pozdravil a vešel dovnitř.
"Nikdo tady nejni!" zařval zevnitřku.
Rozhlíd sem se kolem sebe a nějak mi to všechno začalo už lézt krkem. Nejdřív ta zatracená vichřice, potom hlad, zima, nesmírná únava a tady najednou sluníčko jak v létě, ticho k zbláznění, zvotvíraný krámy, nikde ani štěk - sakra, namíchlo mě to.
"Hergot, tak se dem najíst, ne?"
Shodil sem bagáž a vtrhnul za Frankem. Za chvíli sme se cpali vším možným, měli tam i lahvový pivo a cigarety, začali sme se považovat za normální lidi.
"Člověče," povídá mi najednou Marko, "dyť my sme vlastně zloději!"
"Na to kašlu! Mám hlad a chci si něco koupit, krám votevřenej, nikde nikdo, tak co mám ksakru dělat? Chcípnout hlady? Co já vím, co se tady stalo, kde sou lidi a kterej čert je vodnes. Máme kvůli tomu pochcípat?"
Byli sme všichni přepnutý a tak sem mluvil vo něco dýl, než sem měl v úmyslu. ale šáh sem do kapsy a vyndal prachy.
"Re, spočítej, co sme zbaštili!"
Nechali sme na pultě kilo a zatížili ho kilem vopravdovým. Pak sme vypadli, udělalo se nám líp, kašlali sme zpočátku na to, že se ňáká vesnice zbláznila a ve fofru sakum prásk vystěhovala na Aljašku. Připadal sem si přesně jako v jednom filmu z války, šli sme mrtvejma ulicema, lidi před náma utekli a my šli prázdnou, tichou krajinou. Byla to sugestivní vzpomínka a tak sem to začal vyprávět nahlas, ale za mnou se vozval nějakej hluk, tak se votočím a vidím Yety, jak se složila do štěrku a nehejbá se.
"Doběhni někam pro vodu," povídám Markovi a to už Re zvedla Yety hlavu a lehce jí profackovávala.
"Hele, Marko, todle je na prd! Takhle se nikam nedostanem! Povohlídnu se po nějakým auťáku!"
Vzal sem sebou Marka a šli sme se mrknout drobet dopředu, kde bylo víc baráků. Došli sme až k zatáčce a tam na nás čekalo, jako kdyby bylo vobjednaný. Embéčko v červený barvě se zotvíranejma dveřma, klíček visel v zapalování, nádrž plná, gumy v pořádku. Šel na první šlápnutí. Naložili sme Yety, která se zatím probrala, jakž takž sme nacpali do kufru a kam se dalo bagáž a namačkaný jak sardinky sme vyrazili eště dolejc k dráze, lékařům, lidem.
Jak sme se blížili k městu, na silnici to vypadalo čím dál více jako po evakuaci. Aut v příkopu přibývalo, zvedl se lehký větřík a ve vzduchu poletovaly papíry, mlčeli sme a nebylo nám do smíchu. Ve městě to bylo to samý. Zaneřáděný ulice, zotvíraný vokna, zajeli sme rovnou na nádraží. Naše kroky duněly vosamoceně halou, kde se nevozval hlásek, šramot, nic. Zašli sme do přednostovýho budníku, zkusili telegraf - mlčel. Zkusili sme zavolat esenbé, potom centrálu - tú, tú, tú. Nic. "Rozumíš tomu?" povídá Marko a vidím na něm, že se snaží usilovně na něco vzpomenout. "Poďte, vemem si pár věcí a pojedeme s tím vozem!"
Před Žilinou stál uprostřed silnice Mercedes. Nechali sme embéčko stát a přendali sme všechno do tý dvěstědvacítky. Jelo se nám pohodlnějc, mohli sme si natáhnout nohy, Frank mě vystřídal v řízení, jelo to docela slušně. Už nás nepřekvapila Žilina v poevakuačním zmatku, všude to vypadalo na chlup stejně. Hledali sme nemocnici nebo aspoň ňákej OÚNZ, ty vomrzliny potřebovaly nutně vošetřit a Re se v tom vyznala. Je to sestra.
Zastavili sme před střediskem,vystoupili do prvního poschodí, Mercedes sme nechali zvotvíranej, Re našla ordinaci a pustila se do práce.
S Robinem to vypadalo dost bledě. Shodil těžký horaly a po místnosti se rozlil nepředstavitelnej puch. Věděli sme, že je to zlý. Re ho vobvázala a dolů šel už bez bot. Frank byl na tom líp, ruce se mu začínaly loupat, ale pod tím byla růžovoučká nová kůže. Yety dostala penicilin. Zkoušel sem mezi tím znova telefon podle seznamu a nic.
Najedli sme se na náměstí v hotelu, a protože jsme už neměli prachy, nechali sme na stole účet a adresu. Aby měla dušička pokoj. Spali sme nahoře v pokojích, po dlouhý době v posteli, koupelny sice bez teplý vody, ale přesto to bylo nádherný, moct ze sebe spláchnout tu čtrnáctidenní špínu a pot. Bylo nám líp, i když pak při lahvi ryzlinku sme seděli jak zařezaný a neměli si vlastně co říct. Marko někam zmizel s Re, nevšímali sme si toho.
Slunce plálo jak čert, pořád vál takovej mírnej větřík a my to štípali k Praze. Všude stejnej vobraz. Kolem silnic auta, ve vesnicích a městech zmatek, telefony mlčely, jedli sme už bez zábran kde se nám zamanulo. Nenamáhali sme se už ani s účtenkama, nač taky. K večeru sme tankovali za Hradem, na stole v boudě stálo nedopitý kafe, narvali sme plnou nádrž benzínu a jeli dál.
Praha svítila už z dálky. Automaty zapnuly normálně veřejný vosvětlení a tak sme projížděli alejí výbojkovejch stromů. Nejvíc nás všude překvapovala ta spousta nakupenejch aut. Jako by všichni někam hrozně spěchali, ale najednou jim někdo dal příkrý STOP! oni vylezli a zmizeli. Všechna auta měla votevřený dveře.
Zastavil sem na Václaváku uprostřed křižovatky nad podchodem a šli sme pomalu do Tatranu. Usadili sme se v prvním poschodí v kavárně, Yety nás vobsloužila a Marko začal mluvit.
"Nevím, co si vo tom všem myslíte vy, ale jedno je jistý, že musíme nějakým způsobem zjistit, co se ksakru vůbec stalo. Musíme zkrátka sehnat nějakýho člověka. Zkusíme to tady a když nikoho nenajdeme, pojedeme dál."
To bylo rozumný. Vyzkoušeli sme všechny čísla, který mohly něco znamenat. Všude jen tú, tú, tú. Našli sme noviny šest dní starý. Ani slovo. A nikde žádnej mrtvej! Nikde požár, nic. Bylo to zoufalý. Neumíte si představit co to je Praha bez lidí! Chodili sme ulicemi a šeptali! Takhle to nešlo dál. Přehodili sme věci do černýho Forda, kterej stál před Tatranem a vyrazili po dvou dnech na Plzeň. Robin potřeboval nutně odbornou pomoc. Jeli sme jak ďábli.
Hranice sme překročili k večeru, hraniční závora byla zdvižená, pousmáli sme se a štípali to dál. Německo bylo stejný. Jenom ten nepořádek se nám zdál tak nějak uhlazenější, spořádanější. Jeli sme nepřetržitě, Marko mě teď střídal v řízení a jedli sme při jízdě. Ve Frankfurtu sme byli kolem půlnoci, ani sme nezastavili, pokračovali sme na Luxemburk, kde sme chtěli přespat. Pak sme ale píchli a tak znova do jinýho vozu, tentokrát to byl SAAB a ten nás vodvez k ránu do Saarbrückenu. Někde sme asi uhnuli. Ale to bylo jedno, únava nám zavírala oči, tak sme šli hned spát.
Kolem osmý hodiny ráno sme překročili francouzský hranice a zamířili na Paříž. SAAB si tiše broukal a nám bylo už všechno jedno. Pomalu sme si zvykali na myšlenku, že sme zůstali z nepochopitelnejch příčin naživu. Jen my z celý Evropy a možná na celým světě. Zaplať pámbu, že nikdo z nás neuměl řídit tryskový Boeingy, kterejch sme pár ve Frankfurtu prolezli.
Kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Ale konečně, naučit se to asi budeme muset, napadlo mně.
Vobědvali sme v malý vesnici před Paříží, v prvním poschodí kavárny na náměstí, v takovým secesním lokálku s malým barem v pozadí a výhledem na ušmouraný domy. Jedli sme mlčky ztvrdlou bílou veku s nějakým salámem, vařit se nám nechtělo. Zrovna sme zapíjeli Beaujolais, když se vzadu za barem votevřou dveře a v nich stojí středně vysokej chlápek s mohutnou kšticí, drží ruku na klice a vyjeveně zírá na nás pět.
Přestali sme žvejkat a jako by nám někdo řek, všichni sme pomalu vstali. Špendlík byste slyšeli upadnout. Nevím, kdo byl víc vyjevenej, jestli my, nebo ten vošumělej chlápek. Chvíli bylo ticho, až pak slyšíme normální češtinou pronesenou otázku.
"Co tady děláte?"
A nebyl to nijak moc příjemnej hlas.
Začali sme mluvit všichni najednou. Chlápek poslouchal a pak začal kroutit hlavou, nevěřícně se po nás koukal a v jeho očích sme jasně viděli obavu, strach. Když sme mu všechno vypověděli a začali se ho o překot ptát všechny ty votázky, který nám už tejden ležely v hlavě, pustili kliku, ukázal do dveří a povídá "tak se poďte ježíšmarjá podívat!"
Jako dneska to vidím. Procházíme pomalu lokálem, Marko vodkládá sklínku, kterou zapomněl v ruce, deme kolem toho muže, vystupujeme na prostrannej balkon a bezmyšlenkovitým pohybem se chytáme jeden vedle druhýho trubkovýho zábradlí.
Chlápek stojí za náma a lehce si pohvizduje. Před námi v hloubce dvou poschodí pulsuje normální všední provoz Václaváku. Lidí jak much, semafory blikají na tramvaje a šňůry aut, rámus k pohledání, u chodníku stojí náš Saab a votevřenejma dveřma a kolem něj se špacíruje esenbák.
Vobrátil sem se a du zpátky do dveří. Dívám se dovnitř, na stole eště dohořívá moje cigareta, secesní lokálek dejchá zapšklým kouřem, votáčím pomalu hlavu zpátky a vidím ten Václavák, rámus, Franka s vobvázanejma rukama, Robina ve vobvazovejch láptích, Yety v červeným šátku, Re s vytřeštěnejma vočima jak kouká Markovi do vočí a říká: "Marko, to přeci..."
Pomalu sme vyšli před barák, jako z dálky slyším nadávání esenbáka v bílý čepici, vyndáváme bagáž, zabouchávám dveře Saaba a nahazuju usárnu. Rozcházíme se bez pozdravu, bez pohledu, bledý a nejednou zestárlý.
Bezmyšlenkovitě šahám do kapsy pro cigaretu. Krabička francouzskejch Gauloisek mi jemně šustí v ruce.
Loudám se nahoru k muzeu...

Wabi Ryvola

(Trampský časopis Puchejř č. 4/2020)

-------------------------

Další povídky Wabiho Ryvoly na Trampském magazínu:

Ta zvláštní holka z Krumlova

Podzim

Sonáta proklavír a borovici

Trampský výlet

Usárna

Podivné dědictví

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
2011011
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.