PODZIM / Wabi Ryvola

Venku se zdvihl vítr.
Zesílil chvílemi a přes dvojité široké okno bez záclon foukal dovnitř, náruče hvízdavých akordů. Mraky byly bílé a černé, jenom takové cáry a letěly nízko, hodně nízko. Okno bylo na lígr a jeden zvlášť silný poryv větru ho rozrazil. Do místnosti s ním vtrhl podzimní chlad a ostrá, barevná vůně. Chutnal po mokrých skalách a pošlapané trávě.
Ležel jsem opřený o zeď na přízemní posteli, vyrobené z drátěnky, matrací a přikrývek a díval se na protější stěnu, počmáranou odzdola až nahoru.
Někdo se asi pokoušel odstranit chlebem úplně černé šmouhy od zatýkajícího deště, které dělaly ze stěny mapu přízračné pekelné země. Kdo přišel, napsal na tu zeď nějakou moudrost. A tak tam byl Munthe vedle Danteho, nad ním bůhvíproč obtažená stopa nohy s datumem, někdo měl narozeniny a Líba přinesla tu slíbenou flašku.
Pod oknem přes celou stěnu nízká knihovna, malé rádio, postavené na bok, přes místnost závěs a za ním skříňky z ubikací, jaké mají na celém světě.
No a já tam ležel.
A pak se otevřelo to okno. Tak jsem si pomyslil, jak strašně pěkně voní ten vítr a jak jsem zavíral a díval se ven, viděl jsem daleko do kraje, hory a město, vzduch byl průzračný a zářivý a já najednou věděl, tak už je tu zase, tak už je tady zase podzim.
Měl jsem z něčeho radost, chtělo se mi asi jít ven a toulat se tam někde v kopcích, nevím. Jenom jsem však zavřel okno a sedl si znovu na tu nízkou, měkkou postel, ozvalo se důrazné, ale klidné zaklepání.
Na okno!
Nedůvěřivě jsem otočil hlavu k zasklené stěně a opravdu: za oknem stál veliký Moudrý Pták a dýchal si na zmrzlé prsty. Chtěl znovu zaklepat, ale skočil jsem k oknu, otevřel a pokynem ho pozval dál…
Usedl vedle mne, rozhlédl se kolem, usmál se koutkem úst a povídá – co tak sedíš? Proč nejdeš ven, když jsou mraky tak nízko a tak rychle letí a vítr voní po mokrých skalách a pošlapané trávě? Pojď, něco ti ukážu.
Vstal, otevřel okno, vysadil si mě na záda, roztáhl křídla a zamířil se mnou rovnou tam dozadu, co jsou hory a skály a louky a paseky a potoky a stromy. Letěl se mnou údolím prudkého potoka, kde seděli jen ptáci Tmáci a nad vysokým lesem se formovaly vrány do velikých černých mraků.
A zanesl mně až úplně nahoru, kde v malém, uzavřeném údolí na loučce jak dlaň, u potoka jak stříbrná stužka, seděli podivně oblečení lidé kolem malého ohýnku, dýchali si na ruce, něčemu se smáli a byli šťastní a volní, jako ten podzim.
Velký Moudrý Pták mě jemně složil pod velkou sosnou na té loučce, mrkl na mě a odletěl. Šel jsem k ohni, ti lidé mi udělali docela samozřejmě místo v kruhu a já usedl. Byl jsem šťastný, podali mi v nádobě grog, napil jsem se a zůstal s nimi.
A vítr má od té doby pro mne mnohem více vůní.
Podzim je stejně krásný…

Foto: Jirka Hampl

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1219161
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Jose
Nádhera:-)
Jana Barošová
Wabi prostě uměl a určitě umí i tam nahoře.:-)
Jitka Vavříková
Nádhera