Usárna / Wabi Ryvola

Ilustrační foto k povídce Usárna: Saša s.t.s Usada

"Na vandru se ti stane leccos, to je fakt!" zhluboka se napil a cinknul sklenici o tácek."A že náhoda je blbec, to mi teda povídej! Jenom zatracený náhodě totiž vděčím za to, že tady s tebou můžu kecat a cucat pivo."
V lokále bylo pár hostů, vobyčejná venkovská hospoda, řeči o jézédé a tak, znáte to.
Seděli jsme s tímhle neznámým kamarádem u kamen, byl už pomalu večer, venku lilo jako z konve a pivo tu neměli špatný. Já měl před sebou vandr na Slovač, Arne, jak se on jmenoval, byl už skoro doma.
Potkali jsme se ve dveřích té hospody, houkli svý Ahoj! a jak tak u stolu pokecáváme - znáš tohohle a znáš to támhle, vypadne z něj najednou takovýhle fantastický příběh:
"Bylo mi kolem šestnácti let, pár čundrů už sem měl za sebou a tak sem tenkrát na ten potlach přijel už jako pravověrnej. Hodím usárnu ke stromu - dostal jsem jí úplně novou před měsícem vod kámoše, co vzal draka - a du si vopíct ke kamarádům pár ryzců, co sem nabral po cestě. Najednou se vod borovice vodlepí takovej prťavej, nic moc chlápek už v letech, de ke mně a povídá:
"Hele, čoveče, tebe sem už někde viděl!" A podává mi ruku.
No, vomrknu ho, vidím, že je to úplně cizí chlap a tak něco zachraptím, stisknu mu ploutev a jdu dál.
Von za mnou. Že prej mě určité zná a menoval lidi a místa a já pek´ ryzce a moc se vo něj nestaral. Až najednou povídá:
"...a tak sem tě chtěl požádat, jestli bys mu to nevzal?"
"Co a komu?" ptám se, protože mě to fakt nezajímalo.
"Tenhle balíček přece! A jestli bys to vodevzdal Tomovi, no víš přece kterýmu!"
Před vočima se mi matně blejsknul Tom ze známý osady a tak ji menuju, chlápek povídá „jo, to je vono" a dal mi baliček, já ho strčil do buršláku a že ho tedy Tomovi v tejdnu dám. Pak ještě chvíli vošmrdoval kolem vohně, ale nakonec zmizel a vůbec, přestal jsem se vo něj zajímat.
Zapálil se voheň, jely se soutěže a všechny ty věci, já tam měl spoustu kamarádů a dobře sem se bavil.
Před půlnocí najednou ze všech stran reflektory, psi, lidi, baterky do ksichtu, ale pak mi něco začalo říkat, že to nejni tak, jak by to bejt mělo, ale to už byli u mně. Byli tři, vrazili mi baterku do tváře, slyšel jsem šeptem pronesenou poznámku a pak začali vodzadu:
"Máš občanku?"
Zkrátka, pozvali sme je k vohni a voni to přijali.
Vyndám ji, a to už jsem to jasně věděl. Bylo to průhledný jako facka.
"Ukaž, co máš v kapsách!"
Pomalu se hrabu od jedný kapsy ke druhý a že to chvíli trvá, víš, kolik těch kapes člověk má. Sou netrpělivý, ale nedám se vyvést z klidu. A tak házím před sebe do trávy špinavej kapesník, vreckovej nožík, klíče, sirky, futrál na chytrosti, kterejch má čundrák vždycky plný kapsy. Nakonec sem si schválně nechal ten balíček.
"Co to je?" slyším.
Věděl sem, že je to zbytečný, ale vyprávěl jim podrobně, jak sem k balíčku přišel. Vyvolalo to jen jemný úsměvy a bodrý "ha-ha-ha!"
"To si myslíš, že ti budeme věřit? Tak se na to mrkneme!"
Byl sem zvědavej taky. A měl bejt na co.
V rozbaleným papíru se leskla krásná navolejovaná pé vosumatřicítka se čtyřma plnejma zásobníkama. Jako by ji někdo v tu chvíli vytáh z regálu. K tomu jako doplněk pár nahatejch ženskejch a nějaký letáky, prostě výzbroj diverzantů podle představ některejch lidí v tý době.
Co bych dál vyprávěl.
Zaboha mi nevěřili, pochopitelně, ale byl sem mladej, skončilo to podmínkou. Nejvíc mě na tom míchalo, že mi nevěřil ani vlastní táta, no průser. Pak sem to všechno viděl vystavený v jednom ausláku ve městě za výlohou. Fajn.
Nedokázal sem se vobhájit, vyfasoval sem trest.
Ale zajímavý na tom bylo, že s tím chlápkem, kterej pak u toho vohně nebyl, zmizela i moje lautr nová usárna. Ty sem litoval víc, než těch pár dnů výslechů a jinejch věcí.
No nic, jezdil sem dál, zažil eště různý reflektory v noci a tak, ale toho chlápka ne a ne potkat. Potom na dva roky na ten zelenej vandr, pak je ti najednou pětadvacet, necháš si narůst bíbra, sem tam zajedeš i na nějakej potlach, ale máš už na tyhle věci jiný názory, radši máš ty pravý tichý vandry.
Jednou sem přijel do takovýho ti divnýho údolí, známí kluci tam slavili deset let osady. Byl to krásnej kaňon, samá skála, šero, listnáče a dole prudkej potok. Vodpoledne sme to vyšplhali přes ty skály do vesnice na pivo.
Seděla tam už parta postarších pardů a tak se povídalo, zpívalo, jako vždycky. Pak začal jeden z těch starších něco vyprávět, já tomu nejdřív nevěnoval pozornost, ale když padlo jméno Tom, pozorně jsem se na něj podíval.
V hlavě mi cvaknul kontakt.
Sevřely se mi ruce a nějak se mi začalo špatně dejchat. A tenhle ten mrzák, představ si, vyprávěl, jak jednou proved vypiplanej podtrh nějakýmu mladýmu cápkovi a kolem něj samý "ha-ha-ha" a já viděl, jak klukům tvrdnou rysy a mně se začaly potit ruce.
Mrknul sem na Harryho, vyšli sme ven, tam mu všechno vysypal a domluvili sme se. Ani sem ho nijak zvlášť nemusel přemlouvat.
Dopili sme a vyrazili všichni na kemp. Venku už bylo šero. Přitočil sem se k tomu svýmu a vidím, na zádech se mu pohupuje už značně vošoupaná moje usárna. Poznal sem ji i přes to šero podle zašitý propálený dírky. To mě zahřálo u srdce. Torna je na světě! Von mě snad nepoznal, po těch letech a v bíbru...
Kluci šli až za mnou a tak sem mu poznenáhlu začal servírovat všelijaký řeci vo kamarádech a špatnejch lidech, vo práskačích a podobně a vidím,jak chlápkovi najednou něco dochází, ale to už sme byli nad tím kaňonem.
Já blbec šel po špatný straně a to se mi nevyplatilo. Chlápek najednou povotočil hlavu, sjel mě očima a povídá tiše "jo tak.."
Než mi to stačilo zapálit, vrazil do mě ramenem a já letěl. Jenomže sem rozhodil ruce a tou levou se chytil jako klíště usárny, mý usárny, co měl na zádech. Držel sem jeden popruh, podvědomě asi chtěl, aby šel ten srab se mnou. On se ale vysmek a já letěl s usárnou v Ilustrace: Martin Beneštý tmě dolů do toho kaňonu. Ani sem nezařval, jak sem byl z toho vyvalenej.
Abych tě nenapínal, dopadlo to dobře, to bych ti to asi nemoh vyprávět.
Ta moje usárna totiž chytla tím druhým popruhem za skálu a ja tam zůstal viset na ní. Kamaráde, tu chvíli už bych nechtěl nikdy zažít!
Ze shora sem slyšel řev, volaní a rány, pak zablejskaly baterky a vobjevila se sňůra. Za chvíli mě vytáhli.
Ten chlápek už tam nebyl, vodnesli ho jeho kámoši. Kluci ho dohonili, když do mě strčil a chvilku se mu procházeli po ksichtě. Nedávno sem ho viděl, řek bych, že v životě už moc legrácek nenadělá.
Ráno sem se šel podívat zespoda kolem potoka na to místo. Bylo to dobrejch dvacet metru a ten výčnělek, co mě zachránil, tam byl jedinej."
Venku přestalo pršet, hostinskej dával židle na stůl a zíval na plnou hubu. Dopili jsme a zaplatili. Arne hodil přes rameno svou usárnu a já viděl na chlopni zašitý propálený flíček. Na jeho levé tváři dostávala normální barvu hluboká, klikatá jizva.
Usmáli jsme se na sebe a vyšli do vlhké noci.
V loužích se proháněl vítr.

Wabi Ryvola
Z knihy Prokletá vůně hor

Ilustrace: Martin Beneš

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
91318621
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
georg
:-)článek se mě líbí,i z toho důvodu,že i já jsem naštěstí podobný držkopád, kdysi přežil.
ahoj georg:-)