SILVESTR (na vandru) POKAŽDÉ JINAK

Jednatřicátý prosinec není den jako každý jiný. I prachbídný paďour se někdy dost těžko rozhoduje, kde oslaví příchod Nového roku. Natož teprve tramp. Ten by nejradši strávil silvestrovskou noc někde v lese, někde kde by hořel oheň a kolem ohně seděli kamarádi. A také nějaká ta kamarádka. Jenže zrovna na Silvestra se třeba té kamarádce do lesa moc nechce. A některým kamarádům by se zase moc chtělo, ale bojí se, že jejich ženám a dětem by v lese bylo zima.

Ilustrace: Miki Ryvola

A tak to v naší partě dopadne pokaždé jinak. Trampská romantika jde někdy chtě nechtě trochu stranou; špunty vystřelené o půlnoci z lahví šampaňského leckdy nenarazí na noční oblohu, ale na strop vyhřáté chalupy. Jindy převládne názor, že když se udělá pořádný oheň, bude i v lese pohoda. To ovšem musí vedle ohně ležet pořádná hromada dřeva. A mezi pitím a hraním na kytaru musí občas někdo přiložit. Ne jako jednou na Drahanské vysočině.
Ve tři čtvrtě na dvanáct jsme si všimli, že se víno v polních lahvích mění v cinkající dřeň. Dřevo došlo a oheň tiše skomíral. Asi jsme propásli kritický okamžik. Schylovalo se k tomu, že o půlnoci zasyčí poslední plamínek a my si se zmrzlýma rukama a nohama připijeme nad doutnajícími uhlíky. Tahle představa zmobilizovala i největší lenochy. Ještě jsme se stačili rozběhnout po lese a vyvrátit pár pořádných souší. Oheň potom vzplál tak mocně, že si ho museli všimnout i nahoře ve vesmíru. Ráno jsme obuli boty, kterým jsme pro jistotu dovolili, aby nám celou noc překážely ve spacím pytli, nahřáli jsme skluznice svých lyží a vyrazili do stopy...

***

Rádi vzpomínáme, jak jsme slavili Silvestra v bývalé hájovně Velflík. I když právě tahle oslava mohla dopadnout moc špatně. Stavení vzdálené šest kilometrů od nejbližší obce byla opuštěné a vystěhované, ale ještě ne úplně zpustlé. Ve dvou podkrovních místnostech byly sporáky. Nejdřív kouřily a všelijak zlobily, ale pak si daly říct a jejich pláty zčervenaly. Večer jsme se u nich hřáli a přes den křižovali zasněženými lesy.
Jen osadní vegetariánka od prvního dne polehávala. O Vánocích si dopřála pečenou kachnu a ta se v jejím žaludku, který už odvykl masitým pochoutkám, nějak vzpříčila. Marně jsme Evičku léčili jinak osvědčeným živočišným uhlím a Fernet Stockem. Snášela bolesti statečně, ale bylo jí čím dál hůř.
Na Silvestra odpoledne jsme pochopili, že ji musíme dopravit do nemocnice. Na zhotovení nosítek nebo saní už nezbývalo času. Zasunuli jsme pacientku do spacího pytle, položili na celtu a trochu ji přivázali, aby nevypadla. Čtyři nejzdatnější lyžaři se chopili cípů celty a už se řítili cestou necestou do údolí. Tam se naštěstí našel ochotný chalupář s automobilem. Večer se Miky vrátil z nemocnice s dobrou zprávou. Primář ještě nezačal slavit, měl pevnou ruku a včasnou operací zachránil naší kamarádce život.
Teď jsme se teprve mohli veselit. Oslavy konce roku se zúčastnil i vycpaný tetřev, kterého z opuštěné hájovny ještě nikdo nestačil odnést. Seděl na svém bidýlku, z břicha mu vypadla koudel, ale jinak byl ještě fit. Občas mu někdo vsunul do zobáku zapálené cigáro a vyfoukl kouř do prázdné břišní dutiny. Pak jsme zhasli svíčky a baterky osvítily opeřence, který spokojeně vypouštěl kouř ze zobáku. Tetřev byl hlavní hvězdou večera...

Ilustrace: Miki Ryvola

Opuštěný dům pod Vykmanovem nebyl tak útulný jako hájovna Velflík. Vypadal dost strašidelně a tak si vysloužil název Dům Usherů. Od Marka jsme věděli, že jsou v něm kamna, ale nejsou zapojená do komína. Musel na nás být dost zajímavý pohled, když jsme s dlouhýma rourama na ramenou stoupali do zasněženého svahu. Čekala nás spousta práce. Uklidit nejzachovalejší místnost, ucpat okna, z prken sestavit lavice a z vysazených dveří stůl, propojit kamna s komínem a zatopit.
Když už začalo být útulno, objevili se dole pod strání opozdilci. Přicházeli k hotovému dílu. V tu chvíli jsme všichni měli stejný nápad. Rychle jsme zamaskovali dveře do vyhřáté místnosti celtami a usadili se ve vedlejší místnosti, nevlídné ratejně s rozbitými okny a napůl opadanou omítkou.
Nebylo v ní o moc tepleji než venku. Ukázali jsme kamarádům opuštěný plech v rohu místnosti a vysvětlili jim, že kamna si zřejmě někdo odnesl. S láhví rumu že tu musíme nějak přežít. Muži nasadili drsný výraz a zakrývali rozpaky hrubými slovy. Dívky mlčely a jejich oči posmutněly. Chtěli jsme je trápit co nejdéle, ale i nám samotným začalo být zima. Musili jsme odkrýt celty a uvést je do trampského ráje...

***

Také je možné oslavit Silvestra pěkně pod střechou, na Nový rok dopoledne dospat prohýřenou noc, zabalit, pokynout zbytku osady a s hrstkou nadšenců vyrazit na velký zimní vandr. Zdálo se tenkrát, že sněhu je na Šumavě jen tak akorát, aby skluznice nedrhla o holou zem. Ve skutečnosti ale ležely v pohraničních lesích dvoumetrové závěje. A my jsme si nevzali žádnou lopatku na sníh. Vyhrabat jámu pro oheň jen tak rukama, nohama, lyžema a klackama, to nám každý večer trvalo nejmíň půldruhé hodiny. Michelinovi už jednou koukala ze sněhu jen čepice a pořád ještě nebyl na jehličí.
Ale jinak to byl hezký výlet. Několik dní jsme nikoho nepotkali. Až někde poblíž Prášil a za poněkud zvláštních okolností. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu horské říčky. Dívkám se na kluzké klády moc nechtělo. Zato někteří muži se ani nezdržovali odepínáním lyží. Kupodivu nespadli do vody. Bidlo dodrželo osadní zásadu „každý jinak“ a popojelo o kus dál. Říčka se tam zdála být zamrzlá. Zmizel nám z očí.
Pak jsme se znovu setkali na kraji lesa. Led zřejmě nebyl moc tlustý. Náš kamarád byl úplně nahý, ale stál na lyžích, aby ho nezábly nohy od sněhu. Čekal na osadu a na kus suchého oděvu. Zrovna ho míjely dvě lyžařky. A tak jsme zjistili, že zákon schválnosti funguje i v liduprázdných šumavských končinách...

***

Jindy jsme si vymyslili, že pro změnu vyjedeme dva dny před Silvestrem, potáhneme opuštěnými krušnohorskými lesy a k prostřenému osadnímu stolu sjedeme rovnou s hřebene. Předvedeme to těm lenochům, kteří se nechají dovézt autem až před chalupu!
Kim se už ve vlaku pochlubil novými lyžemi. Byly o dvacet centimetrů kratší než naše lyže. Kim byl naopak o dost vyšší než zbytek výpravy. I tady leželo v lesích dost sněhu. Tam, kde jsme se bořili po kotníky, Kim zapadal do půli lýtek. A na strmé zaváté cestě, kde ostatní zapadali do půli lýtek, brodil se Kim ve sněhu do půli stehen. Vůbec si nestěžoval; naopak chválil zvláštní atmosféru drsné pustiny.
Bylo tam pod Meluzinou opravdu dost liduprázdno. Někdy bývá pestrobarevných lyžařů plný les a trampa bolí oči. Tenkrát bychom několik papoušků vzali na milost, pokud by přijeli z protisměru a prošlápli stopu. Dokonce bychom jim snad řekli Ahoj! Jejich oblíbené trasy vedou ale jinudy. Jednatřicátého odpoledne jsme si spočítali, že při našem hodinovém průměru bychom dorazili na osadní základnu nejdřív na Nový rok v poledne. To už by šampaňské víno bylo asi vypito.
Zbaběle jsme tedy sjeli do údolí a popojeli večerním vlakem. K dovršení všeho z Ostrova nad Ohří už odjel poslední autobus. A tak musili drsní lesní harcovníci odhodit zbytek hrdosti a najmout taxi. Ale nedojeli jsme až k chalupě, vystoupili jsme asi sto metrů před ní...

***

Vstup do jednoho Nového roku jsme oslavili dvakrát. Už ani nevím, kdy a kde se to odehrálo. Na Silvestra večer jsme si všimli, že Káča vsedě u stolu tvrdě spí. Nejspíš hrál předešlou noc až do rána, jak bylo jeho zvykem a teď mu došly síly. Hned nás napadlo, že si „na nečisto“ vyzkoušíme půlnoční přípitek.
Postavili jsme na stůl jednu z lahví šampaňského a tvářili se důležitě. Spáči jsme strčili před nos hodinky, kterým jsme popostrčili ručičky. „Vstávej, už je skoro půlnoc!“ Káča sám hodinky nenosil a vůbec nepochyboval o tom, že málem zaspal slavnostní okamžik. Někdo řekl: ,,Teď!“, bouchla zátka, připíjeli jsme, hlaholili, zalamovali si palce.
Pak si Káča vzpomněl, že přece po novoročním přípitku vždycky zpíváme trampskou hymnu. Už jsme nedokázali pokračovat. A tak jsme mu poradili, ať se jde vyspat, aby byl o půlnoci svěží. Zbývalo do ní ještě několik hodin...

***

V šumavském srubu, který nám půjčil jeden hodný lesník, se měla snoubit romantika s pohodlím. Sotva jsme překročili práh srubu a shodili torny se zad, začali jsme topit v krbu. Plameny vesele šlehaly, odložili jsme zimní bundy a kabátce. Poctivě jsme přikládali a těšili se, že za chvíli odložíme i svetry. Uplynula půlhodina a pak celá hodina. Teplota se nijak výrazně nezměnila.
Teprve teď jsme si všimli, že srub není sroubený z poctivých klád, ale sestavený ze směšně tenkých kmínků. A mezery mezi nimi že nejsou vyplněny mechem ani ničím jiným. V téhle boudě nejspíš sváteční lovci jen oslaví svou trefu a pak odjedou spát do hotelu. Tak jsme se znovu zahalili do veškerého svého mundúru a se stisknutými koleny se sesedli ke krbu, pěkně jeden vedle druhého, aby se ke každému dostal aspoň kousek tepla. A otevřeli jsme jednu z lahví, které měly být otevřeny až na Silvestra.
Na šumavský pseudosrub bychom už asi dávno zapomněli, kdybychom si právě z tamějších lesů nepřivezli neobvyklý úlovek. Celou horu masa, kterou se pak týden živila celá osada. Předtím jsme v blažené nevědomosti o zákeřných chorobách zvěře už několikrát pekli přejetého zajíce. Jindy jsme na tak zvaných Andělských schodech nad Voznicí sebrali čerstvě sraženou srnu. Řidič se ještě omlouval, že za to nemůže. Považoval nás za myslivce. Byli jsme všichni v zeleném a dost fousatí.
Jelení zvěř se nám ale do cesty ještě nepřipletla. Až teď. Šlahoun s Michelinem našli statnou laň, která nepřežila setkání s nákladním autem. Bylo by škoda nechat ji na pospas vlkům, nebo spíš místním vlčákům, kteří už se na ni chystali.
Kdyby nás tehdy pozoroval zkušený indiánský stopař, snad by bílého muže pochválil. Lehl jsem si na sníh a kluci mě odtáhli za nohy k silnici. Vytvořili jsme falešnou stopu, aby se zdálo, že nebohé zvíře někdo odvezl autem. Pak jsme laň odtáhli do lesní skrýše a chvojím pečlivě zametli stopu. Horší bylo stáhnout kůži, laň vykuchat a vykostit. Při hasnoucích baterkách a čtrnácti pod nulou jsme se seznamovali s anatomií jelena.
Kdyby nás tehdy pozoroval indiánský lovec, asi by ho nešikovnost bledých tváří dost pobavila. Ale pak by nás znovu pochválil. Báli jsme se, že na nás padne podezření a přijde kontrolní návštěva. V malém sroubku by maso nebylo kam schovat. Kromě toho by bylo proklatě cítit. Raději jsme tedy kořist zavěsili do koruny hustého smrku a přijeli si pro ni až za týden...

***

Silvestr v týpí se příliš nevydařil. Sjelo se nás tenkrát trochu moc, ani jsme se pod jedno pomalované plátno nevešli. V dané sestavě měl náš pobyt v indiánském stanu hodně daleko k lesní i kterékoliv jiné moudrosti.
Silvestr na woodcrafterském tábořišti v Ašském výběžku by nestál za zmínku, kdyby se tu Čiksikovi nepovedlo natočit znamenitou grotesku o bitce mezi bandity a indiány. Kupodivu jsme dokázali přesvědčivě sehrát i záporné role padouchů a opilců. Donekonečna bychom si vymýšleli další a další scénky, kdyby nás Ota, který hrál hajného, všechny nevyhnal z lesa...

***

Silvestrovské vyprávění bez jediné opilecké historky? Jen promrzlé brlohy, nemocná kamarádka a mrtvá zvěř, žádné bezuzdné veselí a ztřeštěné kousky? No dobrá, na jeden takový případ si vzpomínám.
Kdysi se tři kamarádi domluvili, že stráví konec roku v Krkonoších. Za pár korun přespávali v noclehárně podnikové chaty a každé ráno nutili své dřevěné lyže, aby se s nimi plahočily nahoru na hřeben, aby prošlapávaly stopu neznačenými cestami a narušovaly hranici Panstwa Polskiego, ukrytou pod dvěma metry sněhu. Večer je opřeli o stěnu horského hotelu, vešli dovnitř a objednali si čaj s rumem.
Personál brzy pochopil, že tři hosté v zelených bundách a vytahaných svetrech jim tržbu o moc nezvýší. Podle toho se také tvářil. Ona to nebyla jen tak nějaká obyčejná hospoda. Hlavní sál byl vysoký víc než šest metrů a kus pod stropem visel na čtyřech řetězech velký parádní lustr, sestavený ze zkroucených samorostů. Když přišlo hodně hostů, dalo se sedět i na balkoně, který lemoval jednu stranu sálu.
Bylo jednatřicátého prosince, blížil se večer a ti tři se ještě nedokázali dohodnout, kde oslaví příchod Nového roku. Nelákalo je sedět o půlnoci na kavalcích neútulné ubytovny. Dnes už si nikdo nepamatuje, kdo přišel na ten bláznivý nápad. Nepřipijeme si mezi hotelovými hosty, ale nahoře na lustru nad jejich hlavami!
Čtvrt hodiny před půlnocí vpadli do hotelu, moc se nezdržovali oklepáváním sněhu a už se hrnuli na balkon. Vyhoupli se na zábradlí a jeden po druhém skočili na lustr. Řetězy zaskřípaly, celé zavěšené monstrum se divoce rozkymácelo. Hosté se zvedali od stolů, muži kleli, ženy křičely, že to spadne. Ale lustrháky se kupodivu nevytrhly ze stropních trámů.
Těm nahoře se celý sál točil před očima. Jednou rukou se drželi řetězů, druhou už v kapse svírali plochou láhev, připravenou k půlnočnímu přípitku. Jenže do půlnoci zbývalo ještě deset minut. Rozzlobení číšníci stačili přinést dlouhé háky a přitáhnout lustr k balkonu. S pomocí bojovně naladěných hostů sešťouchali výtržníky s lustru a uličkou hanby je hnali k východu. O rány a kopance nebyla nouze.
Místo na lustru si naše trojice připila v závěji. Shora se jim posmívala rozzářená okna hotelu...

Fredy Schubert

Z knihy STOPOU TOULAVOU / Fredy Schubert, Miki Ryvola (Avalon 2009)

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
174673
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.