Pro koho byla napsána trampská hymna VLAJKA?

„Vlajka“ vznikla na začátku roku 1929. To k mému bratru docházel výborný houslista Vašek Skoupý a často si onu melodii přehrávali. Mně se také moc líbila, doprovázel jsem je na kytaru a když v témže roce Lone Star na Kačáku uspořádala svůj první trampský večer, napsal jsem na zmíněnou melodii text a hned jsme ji s kamarády z Lone Staru nacvičili a poprvé na jejich večírku zazpívali. To, že se jí pak dostalo pocty nejvyšší, to jsem se dozvěděl až dlouho po druhé světové válce, kdy jsem byl svědkem, jak na jednom trampském večeru při jejím zpěvu celý sál povstal.
Mně šel při tom mráz po zádech ...
Bylo to veliké a radostné překvapení. Škoda, že se toho nedožil můj bratr Frantík. Děkuji všem kamarádům trampům za uznání. Nesmírně si toho vážím.

Jenda Korda

--------------------------------

Hodně trampských písní bylo napsáno pro určitou osadu či partu nebo dokonce přímo „na tělo“ konkrétnímu kamarádovi či kamarádce a pokud se dotyčná písnička stala známou, bylo to důvodem k nesčetným chlubení obdarovaných. Ale jen jedna osada se mohla chlubit, že pro ni byla napsána píseň, která se časem stala trampskou hymnou.
Tou osadou byla Lone Star, nacházející se v kraji kde „Kačák hučí jak Mississippi“*, jak se zpívá v jiné známé trampské písni.
Kdo byla Lone Star, kdo byli její osadníci, že jim Jenda Korda věnoval Vlajku?
Máme tu kliku, že jeden z jejích zakládajících členů, Jarda Gebert, napsal v roce 1973 vzpomínku na osadu a život v ní. Rukopis byl v roce 2009 otištěn v knize Počátky trampingu na Kačáku (Vladimír Kašák sr. s partou), která byla bohužel vydána v omezeném nákladu a je prakticky nesehnatelná. Vzpomínky Jardy Geberta jsou zároveň skvělým dokumentem toho, jak v samotných počátcích trampingu osady vznikaly a čím jejich osadníci žili - nejdřív byla parta učňů, skauting, první nesmělé trampy, nález toho pravého místa, první bouda, první písně, sportovní úspěchy, válka…

PŘÍBĚH OSAMĚLÉ HVĚZDY - LONE STAR
Parta kluků z pražských Holešovic, v níž jsme vyrůstali, pilně skautovala v Lize lesní moudrosti, kterou vedl jeden z nejlepších znalců přírody a severoamerických Indiánů prof. Miloš Seifert. Tvořili jsme dvě družiny „Sov“ a „Kondorů“, obě vedl učitel „Janoš“ Kupka. Pro klukovské duše plné čistého romantismu to byla skvělá výchova. Učili jsme se milovat přírodu a žít v ní, porozuměli jsme, co je skutečné kamarádství, dostali jsme mravní základy pro celý život.
Při výletech a toulkách jsme jednoho dne objevili krásnou krajinu skoro nedotčenou civilizací. V roce 1922 jsme totiž prvně zavítali na Unhošťsko do údolí Kačáku. První stany jsme vztyčili za Suchým mlýnem u krásného jezírka, pak jsme se na čas přemístili k Červenému mlýnu. Odtud jsme podnikali výpravy za novými tábořišti a objevili neznámé údolí s nádhernou panenskou přírodou. Bylo to údolí Libečovského potoka, kde jsme se později natrvalo usídlili. Nejprve jsme stanovali „pod skálou“, později „u dvou borovic“, nakonec založili stálý výbor v místech, kde dnes stojí první chata Lone Staru, nejstarší chata v povodí.
V těch letech 1922-1925, už jako učni, jsme byli náruživými čtenáři Curwooda, Londona, Zane Greye, jejichž zidealizovaní hrdinové byli tak trochu našimi vzory. Začali jsme šilhat po trampingu, protože jsme se cítili pro „starý dobrý skauting“ přestárlí. I poměrně volný život v Lize lesní moudrosti se nám zdál těsným, a tak jsme se s ligou čestně rozešli. Parta pomalu (ale i výběrově) vykrystalizovala a vedl ji „Dědek“ Sláva Brejla (18tiletý), nejstarší a nejzkušenější z nás. Zůstalo v ní po tvrdém výběru devět členů: Sláva Brejla zvaný Dědek (první a poslední šerif Lone Staru), Láďa Vnouček zvaný „Bindera“, Pepík Dohnal zvaný „Gulden“, Míra Podaný zvaný „Eskymáček“, Franta Chlupatý zvaný „Pogin“, Gusta Zenker zvaný "Gustík“ nebo „Hugo“, Ota Dlabač zvaný „Banán“ a Jarda Gebert.

Parta z Lone Star s popisky od Jardy Geberta.

Asi v roce 1925 zrodila se v našich hlavách smělá myšlenka postavit chatu - boudu - srub. Představu, jak by měla vypadat, jsme měli z našich trampů na Libřici, Ztracenku, do Dawsonu aj. To všechno se peklo u táboráků a v Kordově krčmě na Letné, kde jsme se každý pátek scházeli a pilovali své plány. Po mnoha bouřlivých debatách a návrzích jsme se usnesli na založení osady Lone Star (Osamělá hvězda) a to jméno měla nést i naše chata. Volba názvu měla asi tyto důvody: Naší tehdy oblíbenou knihou byl Zane Greyův román „Ochránce Osamělé hvězdy“ s hrdiny Dug Duanem a Poginem, plavovlasým seveřanem, souzeno naším mládím. Vhodnost jména se nám zdála také správnou tím, že jsme v tom našem osamělém údolí byli vůbec první v celém kraji. Proto i osadní vlajka znázorňovala potok v lesích, nad nímž byla jediná osamělá hvězda. Tehdy.
S vlastní stavbou se začalo na podzim 1926 na dvoře v Holešovicích v Zátorách. Zde jsme dávali pracně sami dohromady kostru 3 x 4 m a spočítali, že se tam musí vejít 9 kójí. Byla to lůžka 90 x 200 cm třikrát po třech nad sebou. Z toho důvodu neměla chata strop, aby se pro kóje získala dostatečná výška. Jelikož dole byla zima a nahoře vedro, chtěl každý kóji středovou. Musel rozhodnout los a rozdělení bylo přijato bez odmluv. Na Velikonoce 1927 se kostra dovezla na místo a začala bouřlivá debata jak začít. Poslední slovo měl Dědek a vypukla horečná činnost. Důkladné základy, hlavně do země, byly od podzimu připraveny. Ostatní dřeva, krajiny a prkna se nosily na ramenou ze Štěpánkovy pily na Okrouhlíku. Během velikonočních svátků byla chata slavnostně postavena pod uzavřením! Byl to jistě úctyhodný výkon. Řemeslnickou práci jsme si dělali sami, protože jsme se všichni učili řemeslo. Vklad nebo podíl byl rozpočten na 250 Kč na osobu. Místo pro chatu nám pronajal starej Nejedlý z Libečova, nejvytrvalejší z místních domorodců. Naše klubová hospoda U Kšírů v Libečově byla totiž svědkem mnoha nabídek majitelů pozemků v údolí, kteří se předstihovali a mnohá sobotní noc byla vyplněna velkými boji o to, kde má náš „claim“ stát! První osamělá chata tedy v roce 1927 stála. Nebyli jsme současníky nikoho, ale brzo nastal velký „run“ a další boudy rychle přibývaly - Batalion, Red Star, Zambezi, Lone Wally, Údolí mlhy, Hawai, White Star aj…
Líčení našeho života ve stanovém táboře a později v osadě by zabralo mnoho stránek. Naše zábava byla tehdy svérázná a hlavně levná, nikdo neoplýval prostředky, ale náš smysl pro partu byl téměř posvátný. Když někdo nemohl jet dřívějším vlakem, čekalo se na něj v Bubnech na nádraží, jen abychom byli komplet. Bavili jsme se nejvíce u táboráku, kde nás bylo vždy všech devět, navíc někdy hosté, tu a tam nějaká squaw. V sobotu večer jsme občas vyráželi do Libečova k Vencovi Kšírovi, ale také do Chýňavy jsme podnikali výpady, nebo k Sailerům.
Bez sportu by nebyl osadní život. První byl box, kdy jsme kromě do sebe tloukli do tehdejšího zemského presidenta Kubáta, velkého nepřítele trampů. Vycpali jsme si ho jako pytel s pískem. Také jsme zvedali činky a balvany, zápasili na trávníku, stříleli lukem a občas i z koltů. Jednou v hospodě si jeden osadník prostřelil vlastní nohu. Pak to byl zápas, ten se dal provádět všude. Jezdil k nám do osady pozdější silák Standa Chvojka, který byl v ramenou dvakrát tak široký jako v pase. To byl borec! Jednou v Chyňavě porazil několik soupeřů, ačkoliv měl poraněnou ruku. Jindy jsme si vymysleli rázovitou hru „ragbíčko“. Místo šišatého míče nám posloužil jeden kluk z Vokovic jménem Cyrilek, který se chtěl mermomocí v partě uplatnit. Zabalili jsme ho do hadrů a tepláků, až z něj byla pořádná šiška, o kterou jsme se rvali, trhali a tahali, až se na jedné straně podařilo ji dopravit soupeřovi do branky. Chudák Cyrilek byl samý cár a modřina a vypadal, jako kdyby proletěl mlátičkou. Vítězství se vždy zapíjelo ze soudku, který někdo přivezl na trakaři.
U táboráku jsme zpívali vlastní písničky, které nám skládali bratři Kordové, Jenda a František, byli jsme úplně soběstační snad ve všech směrech. Později se ustanovil osadní sbor, který vedl Jenda Korda a byl v něm i Olda Vrtiška, který začal jezdit do Last Hope s partou Malostraňáků. Musím podotknout, že s přibývajícími chatami se osada rozrůstala, přicházeli další kamarádi a kamarádky, takže v době největšího rozkvětu patřilo k Lone Staru 17 chat a na 70 osadníků bez dětí.
Po vojenské službě, kterou naše základní parta konala vlastně téměř současně (1929-1931), se rozmohl na osadě volejbal, a tak jsme zbudovali první hřiště v místech u boudy F. Božka. Tam se odehrávaly velké souboje s Batalionem, Red Starem Vykukem i Sokolem Vinohrady, který byl tehdy mezi nejlepšími v Praze. Začalo se jezdit na turnaje spřátelených osad jako LOK, Údolí děsu, SOHS, Havran aj. Později jsme zřídili nové hřiště u Bublina, které vidělo naši nejslavnější éru. Osadu reprezentovaly čtyři mužstva, vyhráli jsme turnaje Batalionu, Red Staru, Rujany. Na našich turnajích bylo někdy až 200 lidí a křiku a halasu bylo plné údolí. Celkem jsme vyhráli 5 putovních pohárů a na to 50 dalších trofejí. Lone Star se dvakrát probojoval do semifinále a finále trampského mistrovství.
Musím se zmínit ještě o naší „kulturní“ činnosti. Na osadě bylo spousta hudebních nástrojů, tak se vytvořil osadní jazz. Při zvaní na taneční večer projížděla kapela okolními obcemi a zvala na slavný bál u Věny Kšíra. Úroveň pěveckého sboru, který reprezentoval osadu i ve velkých sálech v Praze, stoupla zásluhou Jendy Kordy, v jehož hospodě v Praze se odehrávaly zkoušky a byl připravován program. Když jsme například pořádali trampské večery v Liďáku na Letné, nebo v Domovině dole v Holešovicích, měli jsme nabito proto, že Lone Star byl proslulý zbrusu novým programem písniček, které byly zvlášť pro tyto večery skládány a nacvičeny. Byla to slavná doba. Našich večerů se účastnily velké postavy trampských skladatelů - Jarka Mottl, Konvička, Kupšovský, Fořt, Stelibský. Osada vydala celou řadu osadních písniček tiskem.
To byl tak ve stručnosti běh let 1922 až 1938, doba největšího rozkvětu naší osady.

Přišla léta okupace, řady našich kamarádů začínaly řídnout. Kamarádů z naší základní party. První zahynul Vláďa Vnouček - Bingera v koncentračním táboře Mauthausen. Následoval ho Gustík Zenker v revoluci Pražského povstání. 5. května 1945 ráno vyhrabal na zahrádce v altánku svůj arzenál a šel dobývat Pečkovu vilu v Bubenči, kde byl štáb gestapa. Neumřel na slámě, ale na pražské dlažbě s 18 dírami po automatu SS-mana v těle, pod mostem nad tratí ulice Nad Královskou oborou, kde je na domě č. 45 umístěna jeho pamětní deska (kamarádi z osady mu před jeho chatou, která dnes slouží Osadě Údolí oddechu jako osadní chata a nese jeho jméno, postavili malý pomníček co nejblíž k táborovému kruhu, kde každý rok vzplane osadní oheň). Dále zemřel Sláva Brejla, následoval ho Honza Homolka - Sahula. Z původních členů osady Lone Star zůstali na osadě jen Ota Dlabač - Banán a já s Marií. Tak vlastně osada vymře po meči, ale všechno musí jednou skončit.

Jarda Gebert

Jarda Gebert zemřel v roce 1974, krátce po napsání této vzpomínky, jeho žena Marie - Meryna, ho následovala o dva roky později. Osada Lone Star po válce postupně splynula s Údolím oddechu. Před několika lety se Lone Stardostala zpět do trampských rukou, kdy ji koupil kamarád, který jezdí na vandry a domovenka s osamělou hvězdou zdobí rukáv jeho košile…

Současná podoba Lone Star

Foto: Pes

* Autorem písně Kačák hučí jak Mississippi je Eman Sally Prkno

Poděkovaní za pomoc s tímto článkem patří Honzovi Springlovi, Psovi a Vladimíru Kašákovi jr.

---------------------------

Článek byl převzat z trampského časopisu PUCHEJŘ, který je vydáván již od roku 1994. Více o tomto časopisu najdeš ZDE.