45) SANYBOYS / Petr Doležal - Dollyk

„A je to v prdeli, tudy se na kemp nedostanem,“ uplivnul si Hans a zíral na papír připíchnutý na smrčku, „mají to obšancovaný.“

Sanybojs dupou u Delfína, přes rokli až k Maršíkům.

„Je to čerstvý,“ prozkoumal zprávu Ferda. Lístek byl suchý a nápis dobře čitelný.
„To jsme nahraný. Já bych do toho…,“ nadával Roští.
„Tak se na to vykašlem, ne?“ řekl Stýf.
„Nikdy. Máme výročí a to trávíme vždycky na našem fleku. Nějakej blbej příslušník mně v tom nezabrání, ani kdybych měl obejít celej skalní masiv,“ zatvrdil se Ferda.
„Jen aby to stálo za to,“ ozval se Hans, „pamatujete, jak minulý léto chytili Dana od Tulipánů? Dostal osm let.“
„Dostal. A ještě může bejt rád. Přece jednoho z nich pobodal,“ řekl Roští.
„Jak to, ty cucáku, můžeš vědět? Ale je fakt, že když se nebráníš, tak tě můžou nanejvýš skřípnout někde na strážnici a pak zase pustit,“ snažil se je uklidnit Ferda.
„Víš hovno, kamaráde. Jak tě jednou dostanou, už tě nepustěj,“ hádal se Stýf. „Matčin strejc seděl deset let, ale co seděl, rubal uran, vole. A jen za to, že jel se skautama na zakázanej tábor.“
„Zapomínáš, že to bylo v padesátkách, tos dostal o deset víc jen za to, že ti šilhalo oko. Dneska už to dávno není pravda, a vůbec, jestli jste posraný, tak teda budem hlasovat,“ rozhodl Ferda. „Kdo je pro, abysme to prubli a šli na flek oklikou, a kdo je srab? Já osobně chci jít.“
Ferda se postavil o kousek vedle a čekal, jestli se k němu někdo přidá. Stýf a Hans udělali pro jistotu krok dozadu. Když si Roští všiml, že je to na něm, postoupil po chvíli váhání k Ferdovi.
Hans od něj něco podobného čekal. Roští byl nejmladší, cucák, co právě vyšel učňák. Nikdy ještě zátah nezažil a nejspíš mu to přišlo jako dobrodružství. Zato Hans moc dobře věděl, o co jde. Před dvěma lety měl tu čest, když jel na koncert Těžký kocoviny. Tehdy sanybojs obklíčili nádraží, a kdo měl jen trochu delší vlasy, skončil s nakládačkou v antonu. Měl tehdy kliku, protože patřil ke skupině, kterou neodvezli k výslechu, ale jen asi o třicet kiláků dál, sebrali jim prachy i doklady a nechali je bejt. Pro občanku si musel dojít na okrsek, svoji stovku už nikdy neviděl a v práci se mohl na rok rozloučit s prémiemi, ale to bylo všechno. Příště by to mohlo být daleko horší, letělo Hansovi hlavou. Roští si to vůbec neuvědomuje. Jasně, dneska jsme ho měli na výročním ohni oficiálně přijmout do party. Asi by o to nerad přišel, ale stojí to za to? „Roští, chápeš, že když nás chytnou, pošlou tě od toho tvýho soustruhu k lopatě?“
„Blbost, vždyť se deme jen projít do lesa, ty vole, to by museli zatnout každýho houbaře.“
„Jasně, jestli se něco stane, prostě se vzdáme. Jsme jen túristi,“ souhlasil Ferda.
„Turisti s teletem, jo? Se sekerou?“ ťukal si Hans na čelo.
„Taky neříkám, že jim vběhneme do náruče. Půjdeme proti proudu Doupnice,“ vložil se do toho Ferda. „Tak daleko z cesty čumákovat nebudou. Stejně jsou tu kvůli Delfínům. Svolali na kemp velkej potlach a někdo to určitě prásknul. Všichni, co tam táhnou, půjdou přes Maršíkovu hospodu. My to vezmeme podél vody a pak až ke skalám.“
„To by vyjít mohlo,“ pokrčil rameny Stýf a omluvně se usmál na Hanse. Ten jen rezignovaně rozhodil rukama.
„Fajn, tak jdeme, ale jestli se něco šupne, neznám vás a zdrhám. Už jeden flastr mám a nechci další. Běta by mě zabila, kdyby mně ve fabrice zase šáhli na prachy.“
Ferda se usmál, Roští si vejsknul a všichni vyrazili dál po cestě. Asi po kilometru Ferda opatrně zahnul do lesa.
„Kluci, já vím, že je to blbý, ale já fakt musím,“ zastavil Roští, sundal tele a začal v něm hrabat.
„Co blbneš? Tady ne, tady je to vo hubu, můžou bejt blízko,“ snažil se ho zarazit Hans, ale Roští jen zakroutil hlavou, popadl papír a zmizel mezi stromy.
„Roští zase zmizel do roští,“ glosoval to Stýf jako vždycky v podobné situaci. Dnes se tomu ale nikdo z nich nezasmál. Na to byla situace až moc vypjatá.
„Pokaždý ten samej problém, nepamatuju vejšlap, aby tím nezdržoval,“ ulevil si Hans. „Je to zelenáč.“
Čekali dobrých pět minut. Nervózně naslouchali, jestli neuslyší něco podezřelého. Všude bylo ticho, možná až moc podezřelé ticho. Konečně se ozvaly rychlé kroky.
„Už se vrací,“ oddechl si Hans, típnul cigáro a hodil si tele na záda. „Tak padáme ne? Je to tady horký.“
Kroky se blížily, ale najednou zněly z více než jedné strany. Ferda se otočil po zvuku a zahlédl, jak se něco mihlo mezi stromy. „Počkat,“ mumlal si pro sebe, „Roští zmizel k cestě. Proč se vrací se z druhý strany?“
„Támhle jde,“ ukázal najednou Peťa třetím směrem.
„Doprdele, maj nás, rychle, zdrháme,“ zavelel Ferda, ale jeho slova zanikla v ostrém hvizdu píšťalky.
„Jménem zákona, stůjte!“ ozvalo se z lesa za Ferdou.
„Strč si ten zákon někam,“ sykl Hans a nečekal ani vteřinu. Vypálil jako šíp směrem k řece. Uběhl asi sto metrů, když mu cestu zastoupila další uniforma a nastavila mu nohu.
Ferda a Stýf si sice stačili hodit rance na záda, ale už neměli kam utéct. Kruh se kolem nich uzavřel.
„Jménem zákona, ruce za hlavu! Dělej, ty hajzle!“ výkřiky zněly lesem jako rány bičem. Za minutku bylo po všem a oba seděli s pouty na rukou opření o strom. Pak přivlekli i Hanse, který si při pádu přes nastavenou nohu rozbil nos. Flek na kalhotách, který se mu táhl od rozkroku až ke kolenům byl dost výmluvný. Podle všeho byl poučen o svých právech, až se z toho po… Ztěžka sípal, a když se zklidnil, zarytě mlčel.
„O co jde, soudruzi?“ vypravil ze sebe nakonec Peťa. To už několik párů pohotových rukou vysypávalo telata, pěkně jedno po druhém.
„No, je to s váma špatný, pánové, co si budem povídat,“ oznámil jim nesympatický dlouhán s dvěma hvězdičkami na lemovaných výložkách, kterému říkali ostatní soudruhu praporčíku. „Při rutinní kontrole jsme padli na tři podezřelé muže. Jeden se pokusil o útěk, to se stává,“ ukázal na Hansův zkrvavený obličej a víc si jich nevšímal. Dal se do prohlídky jejich majetku. „Tři nože a sekera, ale podívejme se, takže jste byli ozbrojení.“
Nemělo cenu cokoli říkat a zbytečně je popouzet. Praporčík se hrabal v jejich dokladech.
„Soudruhu praporčíku, je tady ještě další batoh,“ ukázal jeden z vébáků na tele, co nechal o kousek dál ležet Roští.
„Tak ho taky prohledejte, strážmistře. Kde máte toho čtvrtýho, co?“ otočil se na zajatce, ale ti mlčeli.
„No, však to zjistíme,“ řekl, když mu strážmistr podal občanku Roští. Najednou přiběhl další příslušník a něco šeptal praporčíkovi do ucha. Ten se zamračil a prohlédl si poslední doklady. „Kde je?“ Uniforma hodila hlavou zpátky k cestě. „Tak jdem.“
Ferdovi bylo jasné, že Roští se v tom roští moc dobře neukryl. Napětí kolem se dalo krájet. „Asi si ho pořádně podávaj,“ šeptal Stýf, „když jim to tak dlouho trvá.“
Roští se k nim v obětí dvou uniforem připojil asi za deset minut.
„Takže teď se, pánové, trochu projedeme.“ Shrábl průkazy, nože a sekeru a zbytek jim poručil zabalit. Odvedli je k cestě, kde už čekaly dva žlutobílé žigulíky.

…

Jeli snad hodinu, oči zavázané. Když je konečně vykopli z aut, byl všude kolem jen les.
„Tak šťastnou cestu, ať se vám ten čundr vydaří,“ smál se strážmistr a házel po nich telaty. První, druhé, třetí.
„A co Roští?“ ptal se Ferda, když si všiml, že jejich benjamínek stále sedí uvnitř.
„Váš kamarád je nezletilý, takže ho musíme předat rodičům,“ řekl strážmistr, škodolibě jim zamával z okýnka a zmizel v prachu za prvním autem.
„Tak to je v hajzlu,“ konstatoval Stýf, když se trochu vzpamatoval. „Víte někdo, kde jsme?“
„Musíme najít nějakou vesnici,“ přemýšlel Ferda, zatímco se Hans snažil najít svoje tele, aby si převlékl pomočené kalhoty a trenýrky.
„Ty vole, voni mně odvezli tele. Tohle přece táhnul Roští.“
„Co naděláš, tak si voblíkni něco vod něj, pochybuju, že ti ho přijedou vyměnit.“
Hans uznal, že má Ferda pravdu. Našel tepláky a z telete vypadlo i plastové pouzdro, ve kterém měl Roští doklady. Hans se zarazil. „Hele, Roští má svoje papíry v báglu.“ Pak ho to teprve trklo. „Pánové, buď jsem blbej já, nebo ten uniformovanej kretén. Neslavil Roští osmnáctiny náhodou minulej měsíc?“
„Jasně, že jo, byli jsme tam přece,“ nechápal Stýf.
„Tak proč říkali, že je nezletilej?“ Aniž by čekal na jakoukoli odpověď, vytáhl doklady z pouzdra. „A doprdele! Tak to je průser,“ zaskučel a zbledl jak stěna. „Podle toho, co píšou tady, je mu už pětadvacet.“

…

„Kde jste je to vyložil?“ zeptal se Roští, když byli jeho kamarádi z dohledu.
„Úplná pustina, deset kiláků do nejbližší vesnice,“ smál se strážmistr za volantem, „a dvacet do měs…“
„Doprdele, strážmistře, jak jste to bral do ruky? Tohle není můj batoh,“ přerušil ho najednou Roští.
„To není možný, dával jsem si na to pozor,“ bránil se strážmistr.
„Tak jste to udělal kurva blbě, vy skopová hlavo,“ řval a nadával Roští.
„Tak se vrátíme, určitě se vydali po cestě.“
„Myslíte, že jsou blbý? Že jim to nedojde? Každej policajt by se na nějakej batoh vysral, já vás nechám šlapat chodník, idiote!“
„Soudruhu kapitáne, já se omlouvám, ale ty batohy byly všechny stejný,“ bránil se strážmistr. Soudruh kapitán Benák alias Roští ho neposlouchal. Vybavil si pouzdro s doklady, který do telete házel. V duchu přemýšlel, jak by se všechno posralo, kdyby těm třem došlo, že ho na ně nasadili. Nadřízení by mu to dali pěkně sežrat. Bude muset zpátky a dojít domů s nimi. To nebude tak okatý, jako kdyby si jen dojel vyměnit bágl.
„Okamžitě to otočte. Až je najdem, vykopnete mě z auta a hned zmizíte, já už jim něco nabulíkuju. Ten výlet, co mě čeká, si s váma ještě vyřídím, soudruhu.“

…

Když vysedl na krajnici, tvářil se dost vyjeveně. A zbylí tři zase zírali na něj. Anton se strážmistrem byl okamžitě v trapu. Pak Hans beze slova došel k Roští, vzal si svoje tele, hodil ho na záda a zavelel k odchodu.
„Počkejte na mě,“ zahučel Roští, „sakra, kdo mně rozbalil batoh? A proč máš na sobě moje tepláky?“
Ferda se na něj usmál. „Ty s náma nepudeš, už nikdy, je ti to jasný, Roští? Nebo snad radši soudruhu kapitáne Benáku?“
Strčil do něj a Roští s sebou plácnul do škarpy plné vody a bláta. Letělo za ním i zpola zabalené tele a jako poslední plastové pouzdro s doklady.
Začínal krásný říjnový večer roku 1989 a Hans byl připravený, že za tohle přijde o víc než o pár měsíčních prémií, ale za ten skvělý pocit, když plivnul soudruhu Benákovi do obličeje, mu to stálo.

Petr Doležal - Dollyk

Trapsavec 2021

Ilustrační foto: Andy Bábovka

Další trampské povídky najdešZDE!