42) NĚKAM PATŘIT / Michael Antony - Tony

Kolem nás byl jen zasněžený les, ticho a mráz. Přestala jsem na chvilku brečet a přiložila do ohně další dřevo. Terezka, která spala ve spacáku po mém tátovi, jen vzdychla a přetočila se na bok. Utéct z města do lesa byla sice krajní zoufalost, která nás zachránila, ale asi jen na chvilku. V dřevěném otevřeném přístřešku s ohništěm jsme našly pár konzerv, čaj, kotlík a suché místo na spaní. Táta sice říkal, že lese se zahynout nedá když to znáš, jenže já to neznám. On si do lesů jezdil s kamarády celý život, dokonce mě tahal s sebou, ale jednoho dne jsem mu řekla dost. Bylo to v době, kdy jsem si myslela, jak strašně jsem ve svých šestnácti dospělá. Mrzelo ho to, vím, ale nedal nic najevo.
V kapse jeho bundy na mne vykoukla krabička pomačkaných vysušených cigaret. Zapálila jsem si jednu a rozkašlala se. Abych nevzbudila Terezku, odběhla jsem od ohně za stromy a tam zahodila cigaretu do sněhu. Když kašel odezněl, olámala jsem další suché smrkové větve a vydala se zpět k ohništi.
Leknutí a strach mnou proletěl jako šíp. Dech se mi zastavil a srdce rozbušilo při pohledu na vysokého vousáče s batohem na zádech, stojícího u ohniště. V ruce držel pistoli. Střídavě koukal na spící Terezku, na mne, rozhlížel se po okolním lese a nakonec znovu stočil pohled ke mně.
„Co tady děláš!?“

***

První den a noc se bez proudu dalo zvládnout. Zateplené zdi paneláku nějaký čas držely teplo a pro Terezku to byla nová zajímavá hra. Povídaly jsme si při svíčce, jedly sušenky a zabaleny v dekách koukaly z balkónu na ty tisíce překvapivých hvězd na noční obloze a někde pod sebou tušily město. Bylo tam. Tmavé, tiché a hlavně vyčkávající. Ale to mi došlo až později. Ve tmě se občas blýskl kužel baterky, nebo kus ulice osvětlilo jedoucí auto.
Druhý den ráno jsme na chodbě paneláku zhodnotili se sousedy situaci. Většina z nás usoudila, že je otázkou času, až proud zase půjde. Jeden ze sousedů si však sbalil věci s tím, že sedá do auta a vyráží na chatu kde má kamna a jestli chci, tak nás tam s Terezkou vezme taky. Co tady, prý...
Odmítla jsem jeho nabídku s tím, že to už těch pár hodin vydržíme, ale že mu moc děkuju.
„Já kráva, kráva, kráva, kráva pitomá!!!“ s příchodem dalšího, už třetího dne bez proudu, po probdělé noci zimou, mi bylo jasný, že jsme ve velkým průseru. Zabaleny v dekách jsme Terezkou koukaly z okna, jak po ulicích chodí čím dál tím víc lidí, které vyhnal z nefungujících domů chlad a hlad. Nakonec se srotili v malý dav před Albertem. Ozval se třeskot skla rozbíjené výlohy a dav zmizel uvnitř. Skoukla jsem v rychlosti naše ztenčené zásoby, které se skládaly už jen z několika sušenek, paštiky, jednoho džusu a patky chleba a taky vyrazila „na nákup“. Nebyla jsem sama. Z vchodů okolních paneláků a z vedlejších ulic směřovaly do obchodu hotové davy. Prokličkovala jsem mezi střepy, vyhnula se postavám obtížených jídlem a pitím a zamířila ke známým regálům s konzervami. Jenže ty už byly prázdné. Nakonec se na mne štěstí usmálo v podobě několika balíčků sušenek, čokolád, sušeného ovoce a balené vody.
„Ještě by to chtělo něco pro zahřátí,“ napadlo mne a vykročila jsem k regálům s alkoholem. Hluk právě vypuknuté rvačky mě však zastavil.
„Zdrhej ty káčo!“ blesklo mi prozíravě hlavou. „Za chvilku se tu začnou lidi rvát i o to, co máš v tašce!“
A tak jsem zdrhla a za pár minut, zadýchaná stoupáním do schodů, i s úlevou za sebou zavřela dveře. Terezka stála u okna a vyplašeně se dívala ven. Nakoukla jsem jí přes rameno a hrklo ve mně. Lidé se totiž rvali už i před obchodem. Ti šťastnější, co přišli dřív, bránili svoji kořist proti těm, kteří zaváhali. Na špinavém sněhu leželo několik bezvládných postav a i přes dvojité sklo k nám doléhaly výkřiky a ječení.
Se slovy „Nedívej se na to“ jsem odtáhla ztuhlou Terezku od okna a ze skříně vytáhla tátovu kytaru, abych se snažila vzpomenout si se ztuhlými prsty na trampský písničky, které mě kdysi učil. Podařilo se pomalu přehlušit křik zvenčí. Dokonce i Terezka, zabalená ve všem, co se doma našlo, se po chvíli snažení zklidnila. Schroustaly jsme čokoládu, napily se studené vody a mě poprvé napadlo, jestli tohle všechno přežijeme ve zdraví.
S příchodem další noci vypuklo peklo i v paneláku. Shora i zdola se ozývalo řinčení skla, údery, křik. Někdo se nám dokonce dobýval do bytu, ale bezpečnostní dveře vydržely. Terezka se po celou tu dobu třásla v posteli zimou a strachem. A já vlastně taky, dokud konečně nepřišlo ráno. Voda ve sklenici měla na hladině ledový škraloup, mísa toalety začala být plná. Bylo mi jasný, že takhle dál už žít nemůžeme, že musíme něco podniknout! Z různých částí města stoupal k obloze dým z velkých ohňů. Jeden z nich hořel přímo na parkovišti před Albertem. Stál kolem něj kruh postav. Další postavy nosily odněkud kusy nábytku a přikládaly je do ohně.
Rozhodnutí se dostavilo: „Terezko, pojď, jdeme se ohřát!“
U ohně jsem neznala skoro nikoho, až na pár anonymních postav, které člověk potkává v obchodě, na chodbě, či na zastávce a nic bližšího o nich neví. Ti ostatní se tvářili spíš výhružně, dva nebo tři z nich drželi v rukách pušku. Ale mě už bylo vše jedno. Teda, myslela jsem si, že je mi všechno jedno. Přikročily jsme blíž a vztáhly k ohni ruce. Blažený pocit tepla na sebe nenechal dlouho čekat.
„Je ti teplo, děvenko?“ ozval se za mnou hluboký hlas, který vzal na sebe podobu hranatého chlapa oblečeného v maskáčích a beranici.
„Je nám teplo,“ usmála jsem se s nesmělým díkem.
„To je dobře,“ řekl a vycenil zažloutlé zuby. „Jenže tady každej něčím přispívá k všeobecnému blahu,“ a po těch slovech si mě jednou rukou prudce přitáhl blíž a druhou mi přejel po prsou. V šoku a v návalu zhnusení jsem se mu vytrhla. Přestal se pochechtávat, chvilku si mě prohlížel a než se otočil aby odkráčel jinam, pronesl: „Máš pět minut na rozmyšlenou.“
Stála jsem, neschopná řeči, vnímala teplo ohně a Terezku tisknoucí se mi k boku a poprvé v životě doopravdy nevěděla co dál.
„Tak co?“ ozvalo se a mnou se opět přelila vlna hnusu. Vzala jsem nechápající Terezku za ruku a odváděla ji pryč od praskajících plamenů.
„Však ty přijdeš...“ zasmál se a významně pohlédl na Terezku.
Ozvěna jeho smíchu mě uvnitř bodala ještě po příchodu do našeho vymrzlého bytu. Terezka po celou tu dobu plakala a já si uvědomila, že brečíme obě. U toho ohně bylo tak nádherně, krásně, tak ...
Rozhodnutí bylo rychlé. Za skříně jsem vyhrabala tátův starý batoh, spacák, nůž a jeho trampskou bundu s kožešinovou vložkou. Na rukávu měla velkou nášivku. Táta jí říkal domovenka, prý od slova „doma“. To aby věděl, kam patří. Patřili tam i všichni jeho kamarádi. Měli stejnou nášivku a byli na ni pyšní. To jsem tehdy vytušila i jako hloupá puberťačka. Terezku jsem oblékla co nejvíc to šlo a slíbila jí, že jdeme najít teplo. V batohu pak skončilo další oblečení, zbytek zásob a sirky...
Venku se začalo znovu stmívat. Šly jsme tmavými ulicemi a vyhýbaly se ohňům i lidem, dokud jsme za hluboké tmy konečně nedošly na kraj města. Výpadovka byla zahlcena stojícími opuštěnými auty, kolem kterých leželo ve sněhu několik zmrzlých těl. Nakonec jsme se doplahočily do čela zmrzlé kolony, kde v sobě byla nabouraná auta s kamiónem. Dál už byla silnice prázdná. Šly jsme po ní dlouho, Terezka chvílemi sama, většinou jsem se jí však snažila nést. Konečně se v paprscích vycházejícího slunce objevil les. Opustily jsme prázdnou silnici a vkročily do něj. Byl plný sněhu, šlo se nám těžce, Terezku jsem vlekla na zádech a rozhlížela se po nějakém vhodném místě k odpočinku. Ve chvíli, kdy se mne opět začala zmocňovat plačtivá beznaděj, se na nás konečně usmálo štěstí. U malého potůčku, bublajícího ze závějí, stál dřevěný otevřený přístřešek. Dvě stěny a svažující se střecha. Malý, ale suchý, dokonce s připraveným dřevem na oheň. Terezku jsem v přístřešku uložila do spacáku a odhrabala sníh v místě, kde se rýsoval kruh ohniště. Za chvilku se mi pod prsty zhmotnil můj největší sen. Životadárný, praskající, nutící k slzám. Z kouře, i z toho všeho za ty dny. Našla jsem i kotlík a v kovové krabičce čaj a trošku cukru. Jak málo stačí k životu. Nalila jsem do Terezky horký čaj, chvojím jí ustlala vedle ohně a potom se znovu rozbrečela.

***

Díval se pořád na mne, s pistolí v ruce.
„Utekly jsme z města,“ vyhrkla jsem ze sebe.
Schoval pistoli do kapsy a zamyšleně si prohlížel Terezku ve spacáku.
„ Z města? Zmrznout raději tady, co?“ pronesl posměšně.
Přesně tak, zmrznout raději tady. Měl pravdu, přišel čas to vzdát.
Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila ze sebe: „Vem nás s sebou. Jsem mladá ženská a prej i hezká, ale to teď v týhle bundě není vidět.“
Zadíval se na tátovu bundu pozorněji a jeho pohled se zastavil na nášivce levého rukávu.
„Odkud máš tu bundu?“
„Tu mám od táty, jezdil s ní na vandry.“
„A teď je kde?“
„Pryč…“
Vousáč opět stočil pohled na nášivku a nakonec se v jeho očích objevilo rozhodnutí.
„Sbal se, deme tam, kde vám oběma bude líp.“
Vzal spící Terezku do náruče a vydal se rychlým krokem kamsi dál do hloubi lesa. Sotva jsem mu stačila. Po dlouhém pochodu jsem, unavená a z posledních sil, vnímala dřevěnou lávku položenou přes potok a za ní sešlapaný sníh. Ozvalo se varovné štěknutí psa a zpoza silného kmene smrku vylezl další vousáč, držící v ruce pušku.
Došli jsme k němu a můj průvodce jen tiše pronesl: „Ahoj, to je v pořádku, patří k nám“.
Objevila se velká dřevěná chata, které se kouřilo z komína, pak už jen vrzající dveře, světlo za nimi a teplo, nádherné teplo, bože…
V chatě bylo plno. Muži, ženy a dokonce i pár dětí a pohledy všech se stočily k nám. Všude se válelo oblečení, na stole ležela další puška, společně s kytarou. Vousáč opakoval stejnou větu, jako před chvílí.
Jedna z žen na to vstala, podívala se na Terezku spící ve vousáčově náručí a beze slova ukázala k posteli u kamen. Potom mě odvedla ke stolu, do ruky mi vložila lžíci a na stole se objevil talíř horké polívky. Se slzami v očích jsem při jídle sledovala probouzející se Terezku, kolem které stály ostatní zvědavé děti a ...
Musela jsem určitě usnout při jídle. Někdo mě potom uložil do postele a oblečení srovnal na židli. Od kamen se ozval dětský smích. Podívala jsem se tím směrem a najednou cítila hluboký klid a mír. Terezka měla na tváři uhlíkem nakreslené kočičí vousky a mňoukala na ostatní děti. Když viděla, že na ni koukám, vykřikla radostí a vrhla se mi kolem krku.
Znova mi vyhrkly slzy do očí, bylo to tak neuvěřitelně úlevné konečně zase někam patřit.

Michael Antony - Tony

Ilustrační foto: Tony

Další trampské povídky najdeš ZDE!

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
872412
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Koko
Super!
Gadgitka
Asi přehodnotim rozhodnutí vyměnit devítku za menší ráži;-D. A vážně..co bude dál? Jak dlouho vydržime v lesích? Nakonec nás převálcuji primitivní hovada bez svědomí a etiky..
kovboj Puňťas
V dolejším komentáři popisuju strach o mezilidské vztahy mezi tzv.- CIVILISTY v naší republice .
Čím více dochází k rozdělování v naší společnosti ,tím více si vážím kamarádství v naší TO. ZÁCHYTKA , které trvá už 52.let -bylo nás 32.členů za ta léta nás už spousta členů opustila , ale o to se více -nás zbývajících -stmelilo a při různých slezinách a Potlachách zjišťuju , že naše osada není JEDINÁ- A TO JE MOC, MOC DOBŘE !!!!

Ahoj kovboj orlík Puňťas
kovboj Puňťas
ANO -MOC HEZKY NAPSANÝ !!!!
O drsných, mezilidských vztazích ( krádeže , rabování ,znásilnění i vraždění) se prozatím dovídáme hlavně ze zpráv ze světa , jen se bojím ,aby se to časem nestalo i v naší republice realitou !!!!
O sebe strach ani tak nemám ,jako o tu spoustu dobrých , spravedlivých ,ale i někdy naivních lidiček kolem mne.
Poslední kovboj z Kynžvartu - orlík Puňťas
Zbyněk
...a co bylo dál? Chci pokračování;-)
Michael Antony
... osušila jsem si slzy, poslala Terezku zpět si hrát s ostatními dětmi a přítomných žen se nesměle zeptala, čím jim mohu pomoci ... V tom jsme zaslechly výkřiky které se ozývaly z louky před chatou. Rozlétly se dveře, dovnitř nakoukl fousatý rozesmátý obličej našeho zachránce a houknul na nás: Hej holky, podejte mi tu flašku Tullamorky, Jack právě přiběhl z pozorovatelny, že se ve městečku rozsvítily pouliční lampy. Blackout skončil! Jo a za půl roku jsem mu před oltářem řekla svoje ano:).
Bohoš Prcek
K zamyšlení, dobrá. Dík Prcek FW
Renka
To dává smysl a jak říkal kamarád, co odešel, hrůze nový rozměr.
Kdysi jsem četla knihu Knuta Faldbakkena Bídné roky. Nedávno to vydali znova i s druhým dílem. Dost realistické na to, že bude vydání za pár let slavit padesátku.
José Lábus
Fakt dobrý, Tóny!
Karel
Ahoj, to se ti povedlo Tony,až z toho běhá mráz po zádech.
Bumbác
Moc pěkné