27) O ČLOVĚKU, KTERÝ MĚL OPRAVDU RÁD PIVO / Josef Kučera - Kobra

To se v sobotu ještě dělalo a my u ohně vyřvávali: „Chcem anglickou sobotu - za robotu…“
Pivína se to sice netýkalo, protože nikde nepracoval, ale zpíval s chutí. Pokud se mu přihodilo, že s námi u toho ohně seděl. Většinou dorazil na kemp až když všichni byli zabaleni do dek nebo buršáků a mezi kameny skomíraly poslední plamínky na zbytcích smrkových polen.
Odkud se vracel? Z blízkých či vzdálených hospod. Pivín byl ochoten ujít deset i více kilometrů, sám, aby se v cílové hospůdce okamžitě s každým skamarádil, vypil svých deset dvanáct piv a zase se nočním lesem, neznámou krajinou, neomylně vrátil na místo, kde nechal svoji srolovanou houni.
Lesem trefil, ve městě bloudil. Přesto ho město živilo. Už tenkrát, v šedesátých letech, pochopil význam druhotných surovin, a tak snadno kryl svou obrovskou spotřebu piva tím, že vybíral popelnice a hledal poklady na skládkách. Mosazná klika od dveří, za tu bylo až pět piv. Uměl sehnat cokoliv. Secesní kování k příborníku i nárazník ke škodovce, barovou židli i rtuťový vypínač pro schodištní světla. Chataři a chalupáři mu dávali neuvěřitelné zakázky - vždycky všechno sehnal. Mohl si sednout s truhlářem, řezníkem, soustružníkem, šoférem a povídat si s nimi o jejich řemeslech, jako by je léta dělal. Ale nedělal.
Zavřít ho nemohli, protože odešel v osmnácti z děcáku s papíry, že je blázen. Byl. Byl blázen do piva. Nejen že ho pil, ale sbíral všechno, co se piva týkalo. Jeho kutloch, to bylo muzeum pivní reklamy.
V sobotu na nás Pivín čekal už od desíti hodin v restauraci na Zámeckém nádraží, protože my se trousili až po obědě, podle toho, jak kdo to měl ze své fabriky daleko. My si dali jedno dvě piva, Pivín své jedenácté a lokálkou v půl třetí vyrazili ke kempu. Byla nás velká parta, program před náma žádnej, jen oheň. Na ten jsme se těšili. Jen tak sedět a čučet do plamenů. Ráno dospávat na sluníčku…
Oheň jsme zapálili ještě za světla a náhle, kde se vzal, tu se vzal, vesnický chlapík. Představil se jako předseda národního výboru z nedaleké vísky P… a my začali ze zvyku vyndávat občanské průkazy. Na perlustrování jsme byli zvyklí, ale většinou od uniforem, teď i civil…
„Ale ne,“ zarazil nás předseda, „podívejte, trampové, my tu máme zejtra takovou oslavu výročí založení vesnice a vymysleli si k tomu fotbalovej zápas. Ale sousedi odřekli, že jedou na nákupy do Prahy, tak vás chci poprosit…“
Pivín přidržoval pivní láhev koleny a nacpával si dýmku směsí vajglů. O sportu se vyjadřoval vždy pohrdavě a tak jsme se po něm podívali, že by jako měl za nás promluvit.
„Bude pivo?“ překvapil nás všechny.
„Budou dva sudy.“
Pivín potáhl z lulky. „Půlky?“
„Hekťáky,“ trumfoval předseda. „Ať vyhraje, kdo vyhraje, stejně to vypijeme spolu,“dodal.
„Tak to né!“ odporoval rezolutně Pivín. „Kdo vyhraje, ten si to vypije.“
„Jen abyste nelitovali,“ ustoupil předseda, „naši kopou první třídu.“
Pak vytáhl láhev rumu s omluvou, že prý trampové nic jinýho nepijou a vypil ji s náma. Tak jsme mu začali říkat starosto a zápas slíbili. Bylo nás čtrnáct a žádný sportovec.
Vesničani se na nás dívali se zvědavostí, ale bez nepřátelství. Army móda byla teprve před náma a tak jsme se svýma kostkovanýma flanelovýma košilema, šátkama a kloboukama vypadali jako oni ve všední den, když jdou do stájí.
K obědu byl zabijačkový guláš grátis, pivo zdarma. Pivín jich okamžitě vypil pět a my mu navrhovali, že bude trenérem a bude nás povzbuzovat z lavičky. Taky proto, že je nejstarší.
„Dám pět gólů,“ řekl, odmítl náš návrh i šesté pivo a začal se svlíkat do trenýrek.
Místní nastoupili v dresech, ale bosi jako my. Představa, že bychom je totiž okopávali svými půllitráky se jim nelíbila. Ale byl to stejně jen sranda mač, tak co.
Zkusili jste někdy kopnout do pravý fotbalový meruny bosou nohou? Žádný bodlo, jen tak placírkou stačí. Okamžitě vám zčervená kotník.
A to byl základ našeho vítězství. Registrovaní fotbalisté se bez kopaček skoro báli míče dotknout. Zato Pivín běhal, přihrával, střílel.
V půli, to už jsme vedli 3:1, se ho soudce ptal, za který mančaft pravidelně hraje. Soudce byl profesionál, pískal za diety a výslužku ze zabíjačky a otevřeně nadržoval domácím. V druhé půli Pivína vyloučil, ale to už jsme vedli 6:1. Pravda, vesničané nakonec stáhli porážku na 6:5, ale sudy byly naše.
„Pivíne,“ vemlouvali jsme mu. „Za tři hodiny nám jede poslední vlak. Rozdělíme se s nima.“
„Zbabělci,“ pravil opovržlivě Pivín, „od piva se neutíká!“
Nacpal si do lulky svou speciální směs a bafnul si.
„Dobře,“ řekl po chvíli. „Já dal nejvíc gólů, tak si beru jeden sud. A s druhým si dělejte co chcete.“
Když už jsme si s vesničany hodinu tykali, plácnul se starosta do čela.
„Diplom! Vy jste vyhráli diplom! Nechali jsme ho malovat až v Teplicích,“ řekl a odběhl.
Nastal čas jít na vlak. Diplom jsme opřeli o sud, na kterém obtočen kolem pípy spal Pivín a odjeli.
Vrátil se do města teprve až ten svůj sud poctivě dopil. Jezdil s námi dál, ale když jsme jeli na „suchý“ tramp, nebyl k nalezení.
Až jednou mu zdravíčko řeklo dost. Lékařská věda už natolik pokročila, aby lékaři mohli žít v představě, že třicet vypitých piv denně se dá nahradit urologickým čajem. A tak Pivín zemřel na selhání ledvin, ale jen my víme, že hlavní příčinou jeho smrti bylo odstavení od pípy.
Zašli jsme do jeho nory, protože nám kladl na srdce, ať nepřijde jeho kuriózní sbírka pivních relikvií vniveč. A tam, mezi mosaznýma a smaltovanýma tabulema s reklamou prvorepublikových a c.k. rakouských pivovarů, visel i diplom s textem:
„Vítězi turnaje, pořádaného k výročí 800 let založení vesnice P…“

Ilustrace: Tom Zvědělík