ROVERS PATRIOT STORY

Uplynulo několik dlouhých let od doby, kdy se pod převisy v hlubokých a pustých skalních údolích pískovců Kokořínska a Českého ráje rozhodovalo o osudu našeho světa tak, jak ho známe. Statečné osady a jednotky trampů společně s Jamesem Bondem, Kapitánem Klossem a dalšími, převážně kladnými hrdiny, za tiché účasti předních světových státníků vzdorovaly pokusu fanatizovaných členů polovojenské jednotky nazvané Ochrana přírody o nastolení kruté světovlády…
Jak už to tak u kladných hrdinů bývá, jejich záslužného boje si nevděčný svět prakticky nevšiml. Jen archívy předních tajných služeb mají ve svých nejukrytějších trezorech složku s nadpisem Trampové. Přece jenom je potřeba si na tyhle frajery dávat pozor, jako na všechny další svobodomyslné lidi.
Příběhy ROVERS PATRIOT STORY vycházely na pokračování v trampském časopisu Vitamín Kř. Měl jsem tu čest zpracovávat je do psané podoby díky vyprávění jedné z předních účastnic tohoto epochálního střetnutí dobra a zla – kamarádky Marušky. Mohl jsem proto i navštívit místa, na kterých proběhly nemilosrdné střety s fanatiky a viděl jsem stopy i pozůstatky - někdy i kosterní - těchto krutých utkání.
Bohužel, jednoho dne se Maruška odmlčela. Nepotkali jsme se na domluveném převisu. A příběh největšího boje trampů, překonávající i boj jejich prvorepublikových předchůdců s policejním presidentem Kubátem, zůstal nedokončený.
Nicméně zázraky se dějí, jen to chce trpělivost.
Před loňskými Vánoci jednomu našemu kamarádovi, který si nepřeje ze skromnosti být jmenován, došel na vandru toaletní papír. Zrovna když tábořil pod převisem, kde jsme měli schůzky s Maruškou. Nepohrdl proto brožurkou válející se hned vedle campovky. Jmenovala se „Kterak trampovati bez spaní a ohně v lese“. Ležela tam netknutá dlouhých deset let, posypaná vrstvou pískovcového prachu zvířeného desítkami kanad. Když ji otevřel, k svému úžasu v ní našel vložený rukopis, líčící samotný závěr epochálního boje trampů s fanatiky.
Ano – dobře hádáš kamaráde či kamarádko. Maruška se tehdy dostavila na místo našeho srazu, nicméně z neznámých důvodů vložila svoji reportáž psanou pod převisem do bezpečné skrýše (jak správně usoudila) a odešla kamsi pryč.
Málem jsem plakal, když jsem si uvědomil, že díky mé tehdejší nepozornosti se zveřejnění vyvrcholení historického střetnutí opozdilo o tolik let. Ale omluvou mi budiž, že ani ve snu mě nenapadlo otevřít brožuru s tak pejorativním názvem. Opravdu, bezpečná skrýš.
Přijmi tedy – kamarádko, kamaráde - dokončený příběh z dob, kdy osa světa byla na několik dní v překrásné krajině pískovcových skal a lesních borovic…