Ztracenka si zpívá již 105 let

úterý 4. červenec, 2023 | 0 komentářů | zobrazeno 4421×Jakub Jiroušek

Nejstarší trampská osada Ztracená naděje se ani nestačila oklepat z velkého potlachu pořádanému ke 100. výročí svého založení, ten se tehdy stal vedle pikovického setkání hlavní událostí pořádanou k oslavě tohoto světově unikátního fenoménu, a už tu byl potlach další. Čas je neúprosný, a tak i pět let promění osazenstvo kamarádů, kteří se sejdou. S některými tvářemi se už nesetkáme, avšak přicházejí nové, naštěstí pro Ztracenku mladé a odhodlané, respektující onu dlouhou tradici společné myšlenky, jež byla po válce v roce 1918 založením osady definitivně uchopena.
Termín slavnostního potlachu pořádaného ke 105. výročí založení osady připadl tentokrát na sobotu 24. června, nutno zdůraznit, že pro Ztracenkáře je toto datum již pouze symbolickým vyvrcholením několikaměsíčních příprav, kdy se obstarává dřevo, pracně dovážejí zásoby, organizuje se program, rozdělují se pracovní úkony, zajišťují se převozy lodí, a mnoho dalšího. Vše pod zorným úhlem odkazu na velkou práci našich předchůdců.

----------------------------

„Osada Ztracená naděje udávala vždy tón ostatnímu trampingu. Byla a je vzorem toho, jak má vypadat osadní život.“
Bob Hurikán, Dějiny trampingu, s. 24.

Podle slov emeritního šerifa Franty Hackera se v současné době osadě daří, co do naplnění Hurikánových slov, dobře. Pod patronací šerifa Vaška Urbana ‚Soptíka‘ se na Ztracence aktivně pořádají sportovní utkání, část mladších osadníků jezdí na společné vandry, a v poslední době se opět vzmáhá i hudební činnost, jež vrcholí snahou obnovit osadní sbor. Jak bude toto smělé počínání úspěšné ukáže až čas.
Ale zpátky k potlachu. Již v předvečer oné slávy se sjeli na Ztracenku utábořit první kamarádi. Někteří přišli po svých ze Štěchovic Povltavskou stezkou, jiní dali přednost cestě přes Třebenice s mezizastávkou u Taterů, dnes “třetí nejlepší“ restaurací v republice, anebo jako trampové piráti přijeli po vodě, a že takových nebylo málo. Většina se symbolicky utábořila pod Mravenčí skálou a využila večera k posezení a pozpívání s příchozími kamarády. Okolní lesy se poté staly útočištěm četných part, které se dostaly na Ztracenku až v den potlachu, byla mezi nimi dokonce i jedna skutečná ‚amazonka‘, jež se návštěvníkům potlachu připlouvajícím po vodě ukazovala na břehu v celé své kráse.
Sobotní dopoledne bylo hektické, osadníci měli napilno, aby se vedle četných příprav stačili přivítat s kamarády přijíždějícími z celé naší republiky a ze Slovenska. Okolí potlachoviště se začalo pomalu plnit bágly různého typu a stáří. Bylo vidět i několik poctivě zabalených usáren. Dříve příchozí měli šanci zabrat si místo před osadním pódiem z kterého na ně písmem promlouvá stará píseň pomyslného zakladatele trampské písničky Jarky Mottla „Osada stará, je naše máma“. A bylo o co stát. Velké ztracenkářské potlachy konané jednou za pět let byly už od počátku svého vzniku místem prezentace předních, ale i méně známých trampských souborů a umělců. Zde bych si opět dovolil vypůjčit pár slov Boba Hurikána.

„Ztracená naděje byla dostaveníčkem všech populárních trampských sborů (Camp Boys – Song clubu – Settlerů) i ostatních sborečků. Pro všechny bylo opravdovou radostí zpívat v tak nádherném a kamarádském prostředí“
Bob Hurikán, Dějiny trampingu, s. 24.

Průkopníci v popularizaci Ztracenky, jako místa setkávání umělců byli samozřejmě zprvu Jarka Mottl, Eduard Ingriš, Jenda Korda, či Jarda Štercl. Později přebral tuto úlohu Franta Hacker, za nímž jezdili kluci z K.T.O., Eva Olmerová, Waldemar Matuška a mnozí další. Právě díky této prakticky celé století trvající činnosti máme my „současní“ osadníci práci značně usnadněnou.

--------------------------------

Přesně při úderu čtvrté hodiny odpolední jsme společně s Tonym a šerifem Soptíkem přivítali již přítomné zvučným „AHOJ!“. Na jeviště nastoupili Taxmeni, kteří i přes svůj dnešní countryrockový sound nezapomínají na své trampské počátky, vždyť Jarda Čvančara zvaný Jáček byl ve Foglarově oddíle a vděčíme mu za značný příspěvek v mapování historie trampingu. Mimochodem pianista Taxmenů Jindřich Vrbenský je současný úřadující šerif osady Askalona. Ta měla jen týden před Ztracenkou svůj potlach k 90. výročí od založení.
Mezi jednotlivými vystoupeními probíhaly na pódiu technické přípravy, při kterých vznikaly vždy, díky rychlému a citlivému zvučení Pavla Jindráka a jeho pomocníka, krátká, ale účelná časová okénka sloužící Tonymu k přednesu dávných trampských historek slavných Ztracenkářů. Program byl tak příjemně doplněn i o zajímavé informace z historie.
Po Taxmenech nastoupil před posluchače Vojta Nedvěd. V současné době pokračuje Vojta v nošení pochodně tradice písní bratří Nedvědů a vedle prakticky zlidovělých nedvědovek píše ve svém srubu u Zlaté řeky i písně své. Na osadním placu tak ve chvilce zněly stovky hlasů trampů zpívajících s Vojtou své oblíbené písničky. Při posledních tónech skladby Toronto dorazil i Roman Horký, kterého po potlachu čekala ještě dlouhá cesta na koncert s Kamelotem, avšak podle jeho slov má Ztracenka v jeho plánech vždy přednost. Roman všechny překvapil výběrem repertoáru. Namísto slavných písní Kamelotu, i když ke konci se na přání publika nechal uprosit k zahrání skladby Zachraňte koně, hrál primárně skladby prvorepublikových trampských autorů, jejichž hudební zpracování připravuje na svou novou desku „Zaprášené diamanty“.
Po Romanovi se na pódiu vystřídaly méně profláklé trampské soubory, dívčí trio Ajeto, absolutní vokální špička B.P.T. Zlín a skupina Satisfakce, kde mimo jiné hraje Ztracenkář Bobeš. Na potlach dorazili tradičně i Kamarádi Staré řeky, tentokrát sice jen torzovitě v duu Jarda ‚Wimpi‘ Ejem a Honza ‚Frambík‘ Frauberger, i tak tito dva staří bardi udělali muziky požehnaně. Dále se na pódiu objevila skupina Eldorado s Tomášem Perglem, tomu mimochodem vděčíme za četné nahrávky starých trampských písniček pořízené, jak s Eldorádem, tak i s osadním sborem Údolí děsu.
Mnohým návštěvníkům, zejména muzikantům, autora článku nevyjímaje, spadla brada při nástupu kytarového mistra Štěpána Raka, v osadě Hobart camp zvaného ‚Brabouk‘. Ten zvolil repertoár písní ze slavných westernů, poté instrumentálně pojatou Kordovu Vlajku a zahrál i skladbu, kterou složil společně s nedávno zesnulým šerifem Hobarťáků Standou Kadlecem. Po Braboukovi nastoupil folkový písničkář Franta Vlček, dále Roman Pokorný se svými melodiemi k textům Wabiho Ryvoly a zbylý čas předcházející slavnostnímu zapálení ohně patřil Frantovi Hackerovi. Emeritní šerif osady vedle starých písniček Jarky Mottla a George Fallady obohatil posluchače několika historkami ze Ztracenky.
Za pódiem v tu dobu již probíhala generální porada, na nic se nesmělo zapomenout, a tak v tu chvíli, kdy Franta dohrával poslední tóny humorné skladby Harleye Davidson, byl pod Mravenčí skálou rozdělán oheň k zapálení loučí. Tony uklidnil místní veselí a hlasitým zvoláním přivolal oheň. Předvoj nejmladších Ztracenkářů oblečených v indiánském oděvu donesl šerifovi osadní vlajku. Sekáč, zvolený palivcem tohoto potlachu, otevřel kruh slavnostního ohně, do něhož vešli čtyři ‚stařešinové‘ osady. Oheň vzplanul zapálením ze čtyř světových stran, v tu chvíli se rozezněla Vlajka a za zpěvu zhruba 350 kamarádů nesla své tóny pomocí skal a Velké řeky ještě daleko od Ztracenky. Potlach byl oficiálně zahájen. Šerif přebíral desítky darů od kamarádů z celé republiky, zvláště krásné placky a osadní vlajky. Někteří přijeli bez daru pouze se slovním poblahopřáním, a i to se počítá. Často je takové přání kamaráda od srdce mnohem cennější než všechny hmotné dary světa.
Jak bývá v posledních několika desetiletích zvykem, vystoupila na potlachu i skupina Pacifik, tentokrát již bohužel bez Tonyho Linharta, i tak tato legendární kapela v čele s úžasnou Helenou Maršálkovou dokázala, že na trampy a jejich písně rozhodně nezanevřela. V závěsu po nich obsadily pódium Nové struny. Oblíbený komik a basista kapely Martin Baláž ukázal interpretací staré trampské písně Ostrov svatého Tomáše, že vedle prostonárodních písní, jež od něho většinou Ztracenkáři slýchávají, umí zazpívat i písně tklivé.
Po klucích ze Strun se Sekáč na chvilku oprostil od role palivce a se svou ženou Danou v nástrojem obsazení kytara, flétna a za výpomoci Martina Baláže na basu zahrál několik svých autorských písní, povětšinou napsaných právě v romantickém údolí Velké řeky. O hudební závěr oficiální části potlachu se poté postaraly dvě uskupení, Honza Pratt ‚Jezzy‘ se skupinou Grey smoke a náš osadník Jirka Vozáb se skupinou Country box.
Večer však zdaleka neskončil vypnutím světel na osadním jevišti. Dění se pevně semklo kolem ohně, kde již měli všichni na nástroje hrající přítomní účastníci naladěné a na několika hodinový maraton hraní u ohně připravené nástroje. Na tomto místě již mohu čerpat pouze z vyprávění kamarádů. Podle některých se hrálo u ohně zhruba do páté hodiny ranní, avšak ještě při mém probuzení, zhruba kolem sedmé hodiny ranní, jsem slyšel z oblasti potlachoviště kytaru a zpěv.
Ztracenka má k dnešnímu dni 64 chat, poměrně dost je jich však opuštěných a čekajících na nové zapálené duše, které by jim daly druhý život. Zhruba 120 osadníků, z nichž většina ctí tradice svých předchůdců a je odhodlána předávat poselství prvorepublikových průkopníků, jezdí odhodlaně na své chaty bez vody, elektřiny a možnosti pohodlné přepravy věcí ke svým lesním příbytkům dál. Použil bych zde pro vyjádření situace Tonyho slova:

„Něco mi říká, že si v budoucnu budeme muset náš tramping zasloužit a ledacos překousnout, ale když zpětně vidím, s čím vším se tramping musel potýkat v uplynulých víc jak sto letech, jsem optimista, který věří, že to nakonec dobře dopadne.“
Michael Antony, Tramping, s. 85.

My jako osadníci Ztracenky se rozhodně budeme snažit. Děkujeme všem kamarádům, kteří s námi sdíleli krásné okamžiky našeho slavnostního setkání a těšíme brzy na viděnou.
AHOJ!

Napsáno na Ztracené naději 2. července 2023
Jakub Jiroušek

Romantický dovoz piva a dalšího pohoštění na Ztracenku ...