ZE SRDCE TVOŘIL I ŽIL TONY LINHART, TRAMPSKÝ BARD (Karel Vidimský – Cimbura, Franta Vlček a Jan Matěj Rak)

Tony Linhart na 2. Břevnovském Březňáku v říjnu 2014
Foto: Lenka Živná

Kolotoč naložený TFC hudbou se pro mne roztočil krátce potom, co jsem se v r. 1974 vrátil z vojny a začal chodit do Malostranské besedy. Brzy na to jsem byl představen Tonymu Linhartovi, který mě bezprostředně poté pěkně sprdnul. Jako mladíček, ještě vyplašený z vojny, jsem mu totiž, tak nějak automaticky, začal vykat... Napřed jsem se lekl! Nevěděl jsem tehdy, že svými v jádru laskavými sprďáky, jež s chutí rozdával a v nichž se někdy i k vulgarizmům uchyloval, se velmi často zároveň bavil – a byla to zábava přínosná a děje urychlující! Těch dějů, v nichž jsme fungovali oba, potom bylo hodně a jejich zatím poslední kapitolou je výzva, abych vytvořil o bardovi, který nás 8. ledna opustil, vzpomínkový článek... Aby to za něco stálo, přizval jsem ke spolupráci dva muzikanty. Písničkáře Frantu Vlčka, kterého s Tonym pojilo dlouholeté přátelství, jež vzklíčilo na Malé scéně tehdejšího PKOJF (dnes Výstaviště), a Frantova častého spoluhráče, vynikajícího kytaristu a rovněž autora písní Jana Matěje Raka. Matěj trampem sice nikdy nebyl, ale o to je jeho příspěvek zajímavější:

Bylo mi tak šestnáct a to poslední, co mne zajímalo, byl tramping.
Trampy jsem řadil do dvou kategorií: staří pánové v legračních kloboucích, kteří hudrovali, že svět už není jaký býval, nebo věčně opilí a hluční halamové v maskáčích a kanadách. Ale parní vlaky jsem měl rád. A jeden takový mne tenkrát dovezl z Braníka do kterési tramtárie. Byla zima, že by trampa nevyhnal, ale ve svém horoucím mládí jsem doufal přečkat servis lokomotivy na peróně. Všichni ti hudrující pánové v legračních kloboucích, jakož i opilí halamové v maskáčích však odešli do nedaleké sokolovny. Že prý tam hraje nějaký Tony Linhart. Zůstal jsem na nádraží sám, jen hasiči krmili mašinu uhlím a vodou. Ale ta zima! I což: mám zmrznout, nebo přežít pár trampských písniček? Bylo mi šestnáct a z celého světa klobouků, kytar a maskáčů jsem měl dobrý den. Ale otevřel jsem ty dveře – a všechno bylo jinak. Chytil mě proud Mississippi a už mě nepustil. Kanady jsem si nepořídil, ani ten klobouk, a snad ani na ten svět tolik nehudruju. Tonyho Linharta jsem si ale zamiloval, protože zpíval, psal a hrál ze srdce. A když jsem se s ním po letech poznal osobně, pochopil jsem, že ze srdce i žil. Nikdy jsem mu to neřekl, ale to, že si on oblíbil naše pojetí trampských písniček a že nás s Frantou Vlčkem pravidelně zval na pódium i do rádia, byla pro mne veliká čest. Možná těm starým písničkám dáváme víc akordů; nikdy jim ale nebudeme umět dát víc srdce, než uměl Tony. Snad i ten klobouk na mne kdesi čeká, neboť teď musím říci: bez Tebe, Tony, už svět není, jaký býval.

Kamarádský stisk roukou Tonyho Linharta a Mirka Kováříka na 2. Břevnovském Březňáku v říjnu 2014 Foto: Lenka Živná

Odejde-li velká osobnost je svět pro její blízké a současníky vždy o něco chudší, ale vzpomínky zůstávají. Jako důkaz vám předkládám malý průlet obsáhlým textem, kterým mi udělal radost Franta Vlček:

Tonyho považuji za osudového kamaráda. Osudového, protože dlouholetého. A taky protože jsme měli společný jazyk - a nejen kolem muziky... Bylo jedinečné, když o muzice mluvil či psal, nejen kdo co kdy složil, ale i kde to kdo hrál a zpíval... Já takovou paměť nemám a obtížně se mi v detailech vzpomíná. Ano, poprvé jsme se s Tondou potkali v polovině osmdesátých let. Živě si vybavuju, že Pacifik a kapelník Tony Linhart měli svoje podvečery v Juldě Fuldě. Za mých dob většinou na Malé Scéně. Občas ve Fontáně, Pyramidě, či na Velké scéně… Výrazně si z té doby pamatuju Věrku Čihákovou, zpěvačku, kterou jsem miloval a ona o tom nevěděla. A v dlouhých vlasech Pepu Blažejovského. S věčnýma ďolíčkama ve tvářích, na který letěly holky. Pepa byl vždy a pořád v úsměvu. A se zájmem kdykoliv prohodit slovo. Škoda, že odešel tak brzy. V prosinci 2004 v pětapadesáti letech.

Opravdu by mne zajímalo, díky čemu jsme se s Tondou a Wabim Ryvolou, které jsem v časech jejich učinkování ve Fuldě vnímal nerozlučně dohromady, tak sblížili. Možná vycítili trampské srdce ukryté ve folkáčovi a uříceném úředníkovi v klotových rukávcích... Tony byl vždy ten s vážnou tváří, přestože samý vtip. A držel si ode mne zpočátku trochu odstup. Na rozdíl od Wabiho… Myslím, že ze mě měli ze začátku oba srandu, hec. Protože jsem to svoje hraní hrozně žral. Zodpovědně jsem trénoval po křovích za scénou do poslední chvíle, než jsem šel na plac. Wabi s Tonym popíjeli pivko, pokuřovali a pokukovali ze schůdků k zákulisí po mně, ze kterého křoví vyrazím tentokrát. A pak mě na pódiu o to víc potrápili. Vždycky ku prospěchu zábavy! Později jsem přestal zalézat do křoví a popíjel a pokuřoval s nimi. Nezapomenutelné chvíle...

Samozřejmě vzpomínám na pozdější cesty za Tonym na Žižkov, kousek nad Ohradou, kde bydlel a kde mi shora házel oknem klíč… Po krátkém přivítání s labradorkou Lakynkou následovalo vždy posezení v patře u něj. V pokojíku s kytarami, cenami, trofejemi, domovenkami a vlaječkami osad, řezbářskými trampskými motivy a s bohatou knihovnou. A ve finále se spoustou CéDéček, z nichž mi pokaždé něco pustil... Od dob, kdy hrajeme s Matějem trampskou klasiku, přibylo tolik témat... Vrcholem pro mne pokaždé bylo, když nás pozval do studia Country Rádia do jeho Ozvěn osadních ohňů. Mezi naše povídání s kytarou naživo měl pokaždé pečlivě připravený výběr dobových nahrávek. A když se s Matějem o těch písničkách bavili, v hlavě mu naskakovaly, k našemu údivu, neuvěřitelné znalosti a detaily.

Přemýšlím, zda jsem kdy Tonymu za vše, co jsem s ním prožil, mohl vyjádřit oporu a snad i pocit, že se na mě může obrátit. Ale byly to jen drobnosti, víc nechtěl... Například jsem našel v mobilu mezi SMSkami dva roky starou zprávu jeho ženy Moniky s adresou k jeho posteli ve Vinohradské nemocnici: „pavilon S, 1.patro, oddělení B, pokoj 104“. Bylo to před Vánocemi. Nastavil jsem v sobě, že Tondu v něčem podepřu, povzbudím. A když jsem se ho zeptal nahlas, jeho reakce byla vyloženě typická: že má zakázaný kafe a že by si ho hrozně rád dal. Popsal mi cestu k automatu v přízemí a kafe s přesným popisem, jaké chce... Pár dní nato ho pustili na svátky domů. Jasně, že si přisvojuju zásluhy! A bylo-li to jinak, je určitě pravda, že Tonda byl otrávenej z marodění s nohou a to zakázané kafe mu tehdy viditelně zvedlo obočí a koutky.

Skupinové foto s bardem na 2. Břevnovském Březňáku v říjnu 2014; zleva Tony Linhart, Marcela Voborská, Lenka Živná a Franta Vlček

Tolik Franta Vlček. K řadě vzpomínek bude možná dobré přiřadit trochu faktografie, tak jak ji nosím v hlavě spolu se vzpomínkami na Toníka:
Muž, o němž říkávám, že dokázal žít s hlavou ve větru a s nohama pevně na zemi, Tony Linhart, se narodil 3. dubna 1940 takříkajíc do chaty v osadě Louisiána na Kocábě nedaleko Štěchovic (a do bytu v pražských Holešovicích). Zajímavostí je, že jeho maminka až na jednoho - Tondova tatínka - neměla trampy ráda. A ti si přesto u nich na Hadí řece - Kocábě podávali kliku dveří! Díky tomu se mohl Tonda mezi všemi trampskými písničkáři chlubit, že má mezi nimi, jak posměšně říkával, “nejlepší kádrové předpoklady”! Díky otci totiž poznal, na rozdíl od svých souputníků, už jako malý kluk nepředstavitelné množství trampských písničkářů a muzikantů minulých, dnes již nežijících generací… Inspirován těmito setkáními založil v r. 1957 se svými kamarády osadu Mantrap (volným překladem “Past na muže” či “Půvabná žena”) a kapelu stejného jména. V r. 1970 na Portě v Ústí n. L. zjistili chlapci z Mantrapu, že za kapelami na špici poněkud zaostávají. A zároveň přišla nabídka spolupráce od Vaška Maršálka a jeho jen o málo pozdější manželky Heleny, tehdy ještě Junkové, ze zaniklé folkové skupiny Drnkači. Základ Pacifiku, který Tony doplnil o basistu Jiřího Cipra a další zpěvačku Hanku Veselou, později provdanou Sýkorovou, byl na světě. V r. 1971 vyrazil Pacifik k úspěšnému tažení hudební scénou. Ještě téhož roku obsadil 2. místo na Portě a další dva ročníky vyhrál. V Malostranské besedě se rozjel péčí Pacifiku koncertní měsíčník Potlach (jehož poslední vydání proběhlo na téže scéně loni v lednu před koronavirovou krizí), od jehož vzniku se datuje pravidelná spolupráce kapely s tehdy již slavnými Hoboes, najmě pak dlouholetá spolupráce a přátelství Tonyho s Wabim Ryvolou. Záhy následovaly pravidelné Večery u srubu v PKOJF, které potom, co srub vyhořel, vystřídaly Country podvečery konané převážně na tamní Malé scéně… Další historie Pacifiku až do r. 2008 je Tonym podrobně zpracována na kapelním webu http://www.skupinapacifik.cz, z něhož se můžete o kapele dozvědět téměř všechno. A Pacifik, to byl Tonyho život. Život, který z veřejného dokonale prorostl i do soukromí, takže zde mohu článek pomalu ukončit.

Tony Linhart v rozhovoru s Cimburou na 2. Břevnovském Březňáku v říjnu 2014
Foto: Lenka Živná

Pokud jste si mysleli, že i já přidám nějakou vzpomínku na Tonyho, zklamu vás. Mé vzpomínání by se neslo ve stejném duchu jako řádky Franty Vlčka, nemluvě o tom, že dalším povídáním by se článek rozrostl nad čtenářsky únosnou hranici. A tak přidám už jen jednu podstatnou informaci, která již zítra odpoledne nebude aktuální: Smuteční rozloučení s Tonym Linhartem proběhne v pátek 15. ledna od 11:30 v malé obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích. Vzhledem k současnému nouzového stavu prosí Tonyho rodina i kapela ty, kteří se do Strašnic vypraví, aby poctu Toníkovi projevili před budovu krematoria a nesnažili se dostat dovnitř, kde je počet účastníků obřadu přísně limitován. "Budeme vám za to vděčni," dodává na svém facebooku za kapelu i rodinu Helena Maršálková.

Je to už skoro týden, co se Tony Linhart sešel se svým uměleckým souputníkem a kamarádem Wabim Ryvolou. Ozvěnu jejich písní můžeme číst z mraků, které nás budou provázet na našich cestách. Nebo je můžeme zpívat! U ohňů, ve vlacích, na cestách, na slezinách v hospůdkách či doma, jak koho napadne. A tím je Tonyho (i Wabiho) dílo nesmrtelné. Děkujme za ně a vzpomínejme v tom nejlepším... Ahoj!

Pacifik na Barče v lednu 2008; zprava Tony Linhart, Helena Maršálková, Marcela Voborská a za ní dobře zašitej Andělín
Foto: František Bureš

-------------------------

O začátcích skupiny PACIFIK
Miki Ryvola

V místech, kde každý kámen, každý uhlík zarostlých ohnišť hovoří o dávné slávě trampských buditelů, na svatém toku českého trampstva Sázavě – Zlaté řece, naproti legendárnímu Údolí obrů Boba Hurikána (a na dohled právě rostoucího dálničního mostu) rozkládá se starodávná osada MERIDA. Až se chce šeptnout s klasikem: „Stůj noho, posvátná místa jsou…“ V šerých mlhách trampského dávnověku vypučela v těchto místech jedna z odnoží budoucího PACIFIKU: Helena a Vašek Maršálkovi a Miloš Tůma. Narodili se, jak už to na osadách bývá, s kytarou v ruce a trampskou písničkou v kolébce…
O pár desítek mil dál, tam kde Kocába – Hadí říčka se bouřlivě vlévá do velebných vln Vltavy – Velké řeky, v sousedství staroslavných osad HAVRAN, LOUISIANA, LIBERTY, MAJÁK a KANSAS usídlila se v roce 1957 trampská osada MANTRAP, jejímž duchovním otcem a majákem se stává Tonda „Tony“ Linhart.
A čas jak ta Zlatá řeka utíká… Děti z Meridy vylétají z rodného hnízda a společně s Hankou Sýkorovou a dalšími kamarády putují prérií do krajů, kam je táhne jejich neklidné srdce (a toulavé boty! Pozn. M. R.). Usazují se na Mlejně poblíž Humpolce, každým rokem vyrážejí na plavby po Vltavě, Lužnici, Otavě, v pauzách buší do kytar, Hanka projevuje nečekaný talent při krocení neosedlaných motocyklů – inu, bouřlivé a nevinné mládí!
Přicházejí však šedesátá léta a do selanky snících totémů a vyhaslých ohnišť, zarůstajících trávou vtrhává jako blizzard „trampské obrození“; veřejnost s nelíčeným údivem konstatuje, že trampové nejsou jenom otřásňovaní a oširákovaní pseudokovbojové kalného zraku, leč posázavské a povltavské nivy (nejedná se o sýr Roquefort! Pozn. K. K.), že jsou až zázračně plodné na dobré skladatele, textaře, básníky a hlavně – muzikanty.
První trampský soutěžní večer v Lucerně předvádí celou řadu nových objevů (mj. i sbor osady Zlatý klíč, pozdější HOBOES) a MANTRAP pod vedením Tonyho Linharta si odnáší „Zvláštní uznání poroty“ za píseň „Moje milá hraje ráda Mozarta“. Mantrapáci nechybějí při žádném významnějším potlachu, jedním z členů Mantrapu je i dnes známý šéf skupiny HAVRANI Pepa Zázvorka („Skupina Krásnýho Pepy“, jak říkával Wabi Ryvola).
Aktivita MANTRAPU byla obdivuhodná: jednou z nejpopulárnějších akcí byly každoroční „festivaly weekendového songu“ ve Štěchovicích, slavné „Kocábské lilie“, kterých se zůčastňovali HAVRANI, SCARABEOVÉ, KANSAS, PLÍŽÁCI ze Sokolova a celá řada dalších hudebních seskupenin. Jedním z posledních pěveckých záchvatů MANTRAPU byla PORTA ’70 v Ústí nad Labem, odkud si pěvci kocábští odnášejí 13. místo…
V těchto pohnutých létech již Praha a širé okolí zvučí stovkami kytar, mandolin, houslí, zlověstně rachotí první banja, obřadní trampskou otázku „Za co jezdíš?“ vystřídalo „Za co hraješ?“, urputné spory o ideálního trampa a „orig“ uzdu nahradily učené disputace o příslušnosti do té či oné škatulky, trampstvo se zvolna štěpilo na folk – či countrytrampy, „klasičtí“ trampové si s moderními bardy spílali do „Vypostrů“, sekta bluegrasstrampů lanařila mezi folkrocktrampy a nad rozbouřenými vodami se nostalgicky usmíval duch Jacka Aspirina (viz poznámky). Pamětníci štvanic na „parketové“ trampy melancholicky procházejí opuštěné kempy, pražské hudební podhoubí plodí první kritiky a recenzenty trampské muziky, big beat se chvatně převléká z blýskavých sak do maskovaného hávu a v Lucerně se dým táboráku plazí ve světle reflektorů. Helena, Vašek „Ešálek“ Maršálek a Miloš zvolna dodrnkávají v pražské skupině DRNKAČI.
V roce 1971, tři neděle před karvinskou PORTOU, se Helena, Tony, Hanka, Vašek, Miloš a jediný „paďour“ SKUPINY Jirka Cipro shodnou na tom, že se na PORTĚ rozdává spousta pěkných vlaječek (ach, kde ty loňské sněhy jsou! Pozn. K. K.) a že je to vlastně škoda, že ještě žádnou nemají pověšenou na chatě. Po několika cholerických zkouškách odjíždí čerstvě vylíhlý PACIFIK do Karviné. Přivezli nejen vlaječku, ale i druhé místo (za PLÍŽÁKY a před ISLANDEM) a Helena uznání od poroty. Údiv nad úspěšným experimentem se stal zřejmě dobrým hnacím motorem PACIFIKU. Na jaře v roce 1972 se PACIFIK účastní Folk festivalu v Dopravních podnicích a z PORTY ’72 v Sokolově už odváží vzácný keramický nesmysl za první místo v kategorii moderní trampské písně. PACIFIK vesele uhání a kromě mílí polyká další úspěchy: autorská PORTA Hostomice 1972 – druhé místo za píseň „Ten, kdo rád bloudí“ (viz roztomilý překlep Ludi Razimové v Portýru: Ten, kdo rád dlouhý!).
V létě 1972 absolvuje PACIFIK zájezd do NDR v rámci koloběžkové rallye, účastní se Folk a country festivalu 1972, Zlatá kytara FCK za rok 1972, v roce 1973 již podruhé 1. místo v moderní trampské písni na PORTĚ v Litomyšli, v Hostomicích téhož roku autorská Porta a cena diváka za písně „Poraněný koleno“ a Velká vlaková loupež“. „Poraněný koleno“ zazní i na festivalu politické písně v Sokolově. Konečně se probouzejí i sdělovací prostředky, rozhlas natáčí „Koleno“ a „Vlak do země blues“, zájem projeví i Supraphon.
Souprava se slušně rozjela, i když život občas ve funkci brzdaře hodí nečekaný veksl: Helenka přivádí na svět nového „pacifika“ Ondřeje (paci, paci, pacifik…) a její ukolébavka na PORTĚ ’74 ve Svitavách těsně před jeho narozením byla dojatým obecenstvem odměněna způsobem ryze trampským: hromovým „umí“ pro rozpačitého „Ešálka“ Maršálka v roli doprovázejícího otce. I přes krátkou pauzu v souvislosti s radostnými událostmi ve skupině si to PACIFIK šine dál.
Třetí cena v autorské soutěži 1974 za Tonyho píseň „Touha žít“, skupina hostuje na PORTÁCH, vystupuje v Malostranské Besedě as čtvrteční potlachy, které uvádějí Tony Linhart a Miki Ryvola se stávají dostaveníčkem pražských i mimopražských trampů. Na jaře 1975 konečně PACIFIK doduní do studia Supraphonu a nazpívá svůj příspěvek na LP desku „Písně dlouhejch cest“ spolu s KRAKATITEM, HOBOES, BRONTOSAURY a PŘÍBOJEM. Tři písně pro desku, která se stala legendární už tím, že se připravuje už třetí rok.
PACIFIK zkrátka umí. A umí hlavně v tom, jak prostě, nerafinovaně, s gustem a radostí smetá z cesty ohrádky a škatulky moderních, klasických a já nevím jakých kategorií, umí v tom, že zpívá trampskou píseň dnešních kluků a holek, bez podbízení, laciných efektů, moderně, ale s respektem k tradici.
PACIFIK jede dál. Ať má na semaforu pořád zelenou!

Průvodní text je ze zpěvníku Hraje a zpívá Pacifik (1975)

Tony s Mikim v Gongu (2016)
Foto: Jan Plachetka - Hopla

---------------------------

Tony Linhart byl i od samotného počátku členem redakce Trampského magazínu a dlouhé roky držel jakousi ochranně pomocnou ruku nad Puchejřem. Mnoho archivních fotografií a článků z historie trampské písničky jsme mohli zveřejnit jen díky jeho vydatné pomoci. V našem dlouhém loňském předvánočním rozhovoru (jak je najednou tomu dávno), jsme toho na letošek naplánovali hodně, o čem by se mohlo psát a s čím by Tony Linhart mohl přispět. Jenže v jedné trampské písni se zpívá: "To svinský slovo bohužel". Je nám to líto. Ani ne těch článků budoucích, které již nebudou, ale hlavně toho, že tu Tony Linhart není...