Z OSADY AŽ NA MISTROVSTVÍ SVĚTA

Nohejbal je jediným sportem na úrovni Mistrovství světa, který vznikl v naší republice. Pro nás trampy je potěšující to, že jednou z jeho kolébek byla hřiště trampských osad. Většina z nás si nohejbal alespoň jednou v životě, ale spíše mnohem častěji zahrála a proto nám tento sport není neznámým. V následujícím rozhovoru s Martinem Maršálkem, autorem knižní řady OSADNÍ TOULKY– NOHEJBAL NA TRAMPSKÝCH OSADÁCH, se lze o tomto krásném týmovém sportu dozvědět ledacos nového, zajímavého.

-------------------------

Souboj hráčů na turnaji osady Havran (1969)

Kde a kdy nohejbal vznikl? Ví se to vůbec?
Nohejbal je jediným kolektivním sportem s mezinárodním rozšířením, který světu dala naše republika. Jeho počátky se datují rokem 1922, kdy se začal hrát na pražské Letenské pláni, poseté sportovišti všech různých sportů. U zrodu stáli fotbalisté pražské Slavie, kteří zde měli svůj stadion a okolo tréninková hřiště. V Praze se dále nohejbal hrál v okolí Vltavy – na Vyšehradě, na Schwarzenberském (Veslařském) ostrově, na Císařské louce, na Mlejnku a zejména na Žlutých lázních. Druhou lokalitou vzniku nohejbalu byly břehy Malše v Českých Budějovicích, především u železničního mostu. Tam jej také od roku 1922 provozovali budějovičtí hokejisté, fotbalisté a další sportovci. Třetím místem vzniku jsou trampské osady, kde jej začali hrát volejbalisté, když spustili síť dolů.
Tím, že se nohejbal vyvíjel na různých místech solitérně, existovala rozdílná zatím nepsaná pravidla hry. Teprve v roce 1944 se podařilo v Praze vydat knižně první sjednocující pravidla. Ale k úplnému sjednocení na republikové úrovni došlo až na konci 60. let, kdy už nohejbal měl své oficiální soutěže v některých krajích či okresech.

Smečující Josef Bican na Žlutých lázních (1942)

A co bylo příčinou masového rozšíření nohejbalu?
Nohejbal svou jednoduchostí a herní různorodostí získával srdce jak sportovců rekreačních, tak i es své doby. Ve 30. a 40. letech nohejbal proslavila především žlutolázeňská plovárna, kde jej předváděli i prvoligoví fotbalisté jako Čapek, Seifert, Luka, Kolenatý, Štumpf nebo Vejvoda. Největší boom nastal s příchodem Josefa „Pepi“ Bicana z Vídně. Ten na sebe strhl pozornost médií, což nohejbal popularizovalo dále. Navíc Bican byl nejen fotbalista, ale i špičkový nohejbalista, což dokázal vítězstvími na turnajích. Mimochodem, když jsem jménem nohejbalového svazu odkupoval od Bicanova syna putovní trofej ze Žlutých lázní, v Pepiho vitríně všech možných ocenění byla na nejviditelnějším místě. I z jeho dopisů je patrné, že nohejbal byl jeho srdci velmi blízký.
Výhodou nohejbalu bylo i to, že se v něm na rozdíl od některých jiných sportů uplatní hráči všech fyzických parametrů. Tím přitahoval malé i vysoké, silové i technické typy, prostě uplatnil se každý. A protože není třeba žádné drahé vybavení, stal se sportem všech sociálních skupin. Překážkou není ani věk, známe hráče, pro které ani pětaosmdesátka není limitem. Nohejbal se dá hrát až do smrti.

Propojení prvoligových fotbalistů s nohejbalem nebylo pouze za První republiky a pozdějšího Protektorátu, ale i později.
Počátkem 40. let zařadily přední pražské fotbalové kluby v čele se Slavií a Spartou nohejbal do své přípravy, což se přeneslo i do pozdější doby. Řada výborných fotbalistů také pocházela z prostředí trampských osad a tak je nohejbal nemohl minout. Za všechny jmenuji třeba Andreje Kvašňáka nebo Tondu Panenka. Osobně jsem měl čest vidět nohejbalové umění i Ivana Haška, Míši Bílka, Horsta Siegla, Pavla Kuky, Vládi Šmicera, Honzy Bergera, Karola Dobiáše, Dušana Herdy, Jirky Novotného a dalších borců. Na ligu by to asi nebylo, ale v krajské soutěži by se rozhodně neztratili. Není pochyb, že nohejbalový a fotbalový um se doplňují. Ostatně i v nohejbalovém klubu, jehož jsem činovníkem, máme dva šikovné mladíky, kteří zároveň působí ve fotbalových mládežnických reprezentačních výběrech.

Nohejbalisté na měchenické plovárně (1945)

O počátcích nohejbalu jsi napsal již tří díly Osadních toulek – nohejbal na trampských osadách, které knižně vydalo nakladatelství Mladá fronta. Jaké oblasti se ti v těchto knihách povedlo podchytit a na které se ještě chystáš v dalších dílech?
První dva díly Osadních toulek popisují 223 trampských osad v okolí Prahy na Vltavě, Berounce, Sázavě a jejich přítocích. Popsány jsou pouze ty osady, které si postavily chaty a je zde (nebo bývalo) hřiště. Další podmínkou bylo předválečné nebo válečné založení, s výjimkou u osad, které se věnovaly nohejbalu. Třetí díl řady s třicítkou osad je cílen do jižních Čech, na osady kolem Vltavy, Otavy, Lužnice a Malše. Troufám si tvrdit, že mému pátrání unikl minimální počet těchto trampsko-chatových osad.

Kdy se dočkáme dalšího dílu?
Trochu se to zaseklo. Chtěl jsem popsat buď zbývající osady ve Středočeském kraji, zejména v povodí Labe a přítoků, nebo v Plzeňském kraji. Na Plzeňsku se ale trampingem zabývají dva autoři, nechci jim lézt do zelí. Byť přidávám ještě téma nohejbalu, který má na Plzeňsku velkou základnu. Nakonec to vypadá, že splatím dluh a vybrané slavné středočeské osady z prvních dvou dílů dostanou o dost větší prostor. Zejména ty, kde je k dispozici dost historických podkladů. Zvažuji zda použiji již osvědčený název knižní řady, nebo zvolím jiný. Přesný termín vydání nechci určovat, protože vše nejméně o rok zbrzdil covid a na nohejbalovém svazu nás čekají zásadní reformy, kterých jsem garantem. Můj odhad na vydání je jaro 2023.

Jaká je tedy provázanost mezi dvojicí českých fenoménů, trampingem a nohejbalem?
Trampské osady na přelomu 20. a 30. let byly jedním ze tří míst, kde se nohejbal narodil. Zmínil jsem též i osobnost Josefa Bicana a jeho význam pro nohejbal, a to nejen přímo v Praze. Pepi po svém příchodu z Vídně začal holdovat i trampingu, stal se členem osady Gayapos z Posázaví a pomáhal šířit slávu nohejbalu na trampských osadách. Ty pak stály u zrodu první neoficiální soutěže, Trampské ligy nohejbalu (1953-61), ze které se vyvinuly již oficiální pražské soutěže.
Klasický trampský nohejbal ale žil a dosud žije bez ohledu na oficiální soutěže. Jednotlivé osady se mu věnují a některé již desítky let pořádají nohejbalové turnaje, od pouťáků až po turnaje s účastí reprezentantů. Jenomže jich stále ubývá a jsou nahrazovány novými turnaji v obcích a městech. Nové turnaje jsou jistě fajn, ale kdo zažil fluidum osadního klání, neměnil by.

Který turnaj považuješ za divácky natolik atraktivní, že bys na něj čtenáře TM pozval.
Fanda nohejbalu určitě neudělá chybu, když přijde na turnaje s účastí ligových nohejbalistů, mezi které patří turnaje osad Jedličkov na Berounce, Šacung či Merida na Sázavě nebo Askalona a Havran na Kocábě. Pro rekreační zahrání bych doporučil kterýkoli jiný turnaj, každý má své kouzlo a specifika.

Mezinárodní turnaj osady Šacung (2005)

Prozradil jsi mi už před časem, že bys byl moc rád, kdyby vznikla i nohejbalová Trampská liga Posázaví. Jak jsi pokročil v přípravách?
Po vzoru např. Vltavsko-kocábské trampské ligy, která se ale v současnosti smrskla na jednodenní akci nohejbalu a volejbalu, je připraven podobný koncept pro osady v povodí Zlaté řeky, tedy Sázavy. Obsahuje ale jen nohejbal, který je méně náročnější na počet hráčů. Ve zkratce – každá osada uspořádá jeden turnaj a na další osady v seriálu vyšle jednu trojku. Omezen je start hráčů svazových soutěží, naopak bodově zvýhodněny jsou sestavy mládežnické nebo veteránské. Cílem není nějaká soutěžní řevnivost, ale naopak využít toho, co nohejbal zrodilo – setkávání kamarádů. Mrzí mě, když na řadě osad vidím starší hráče, kteří už nemají ve svazových soutěžích nárok a přitom by se ještě rádi pohodově střetávali se svými dřívějšími soupeři. Než vypukla první vlna covidu, evidoval jsem jedinou přihlášku. Nejsem dnešní, abych nechal vše jen na tom, že něco pošlu a snad se někdo přihlásí. I přes intenzivní jednání to na první ročník vypadalo s max. čtveřicí osad. Největší překážkou není pořadatelství turnaje, ale vysílání trojice na ostatní turnaje. Nikdo se moc nechce zavazovat k účasti. Věřím ale, že v příštím roce soutěž odstartuje.

Kolik lidí se u nás tomuto sportu rekreačně i soutěžně věnuje?
Nohejbalu se dnes na registrované úrovni věnuje cca 9 000 členů Českého nohejbalového svazu, sdružených v cca 400 oddílech. Na organizované, ale nesvazové úrovni, reprezentované různými podnikovými či resortními dlouhodobými soutěžemi nebo jednorázovými turnaji všech úrovní, jej hrají desetitisíce hráčů. A na rekreační úrovni se jedná asi o čtvrtmilión hráčů.

Mistrovství světa mužů v Brně (2016)

Když je tady tolik soutěžních hráčů, jak jsou organizovaní? Jaké jsou tu soutěže, turnaje, mistrovství?
V ČR nalezneme dlouhodobé i jednorázové soutěže v kategoriích mužů, žen, dorostu, staršího žatva, mladšího žactva a veteránů. V nejvíce obsazené - mužské kategorii, se hrají soutěže v šesti výkonnostních stupních od okresního přeboru po extraligu. Kromě těchto ligových soutěží jsou zde jednorázové soutěže všech věkových kategorií – mistrovství republiky a pohárové turnaje. Nad nimi pak stojí mezinárodní turnaje klubové, vč. světového poháru klubů. Na vrcholu pyramidy najdeme turnaje reprezentačních výběrů – světové poháry, mistrovství Evropy a nejvýše pak mistrovství světa.

A je mezi diváky zájem o turnaje?
Většina mistrovství republiky mužské kategorie nebo mezinárodní klubové turnaje mají jednu až čtyři stovky diváků. Nejvyšší návštěvnost mají mezinárodní evropské a světové šampionáty. Martin MaršálekTřeba na MS 2016 v Brně finálový den vykázal přes 3 000 diváků. Ale diváky si stále najdou i staré osadní turnaje, na těch proslulých se také schází stovky fandů.

A ve světě to s nohejbalem vypadá jak? Do kterých zemí pronikl nejvíce?
Členem mezinárodní nohejbalové federace UNIF je dnes více než 20 národních federací z Evropy, Asie, Severní Ameriky, Jižní Ameriky a Afriky. Mezi nejaktivnější země kromě Česka a Slovenska patří Rumunsko, Francie, Švýcarsko, Maďarsko, Polsko, Španělsko, Dánsko, z těch exotičtějších Jižní Korea. Čeští nohejbalisté si tak mohli zahrát na vrcholných akcích třeba v Kanadě nebo Brazílii.

Myslíš, že by se v budoucnu mohla z nohejbalu stát olympijská disciplína? Dělá se něco proto, aby se tak stalo?
Nohejbal za téměř sto let existence ani ve své mateřské zemi nedosáhl pozice a podpory, kterou by si zasloužil. Možná je to vina mentality samotných nohejbalistů, kteří rádi kritizují, ale málo konají. A možná i samotná republika se ke svému nehmotnému dědictví chová macešsky. Když si vezmete, jaký osud měla drtivá většina českých vynálezů a jejich tvůrců, tak se nohejbal trendu nijak nevymyká. Jestliže například podle nedávných kritérií MŠMT ČR byl v zemi svého zrodu řazen na 73. místo mezi dalšími sporty, tak je to smutná realita. O to smutnější, že třeba takový faustbal, příbuzný sport nohejbalu, je od roku 1985 pravidelným účastníkem Světových her neolympijských sportů. Nebo florbal, který už se tam dostal také. Jenže tyto sporty se nenarodily u nás... A olympiáda? Jak řekl bývalý sekretář našeho svazu, olympijský vítěz v nohejbalu se ještě nenarodil.
Mozek samozřejmě tuto krutou realitu vnímá, stejně tak rapidně se zmenšující počet sportující mládeže. Ale srdce mi říká, že boj ještě není u konce a že nohejbal ještě nevyčerpal všechny své možnosti, jak alespoň ve své mateřské zemi dosáhnout pozice, která mu náleží. Jen se musí méně kecat a více konat.

Děkuju za rozhovor, přeji ti co nejbrzčí narození budoucího olympijského vítěze a ať se ti daří jak psaní dalších Osadních toulek, tak to všechno ostatní kolem nohejbalu...

Tony

Fotografie v rozhovoru jsou z archívu Martina Maršálka

Placky z osadních turnajů

Putovní trofej osady Údolí děsu

Martin Maršálek jako dorostenec na osadním turnaji (1986)

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
219467
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
štěpán Valent
Ahoj mám dotaz a zároveň prosbu. Chci se zeptat zda existují nějaké fotky z dřívějších turnajových ročníků. Jde mi konkrétně o rok 1989 kdy jsem u Vás spolu s Jindrou Žaludem a Mirkem "Červem" vyhráli jako Podolí. Finále proti "loholo" (Lošťák, Hofman, Lošťáková) Pokud ano ano bylo by možné mě nějaké fotky přeposlat díky Štěpán.
Pelda
Diky vam obema za prima clanek. Moje dva zazitky s timhle sportem
- V roce 2004 jsem byla jeste v CR a bracha z USA me pozadal, jestli bych se nepostarala o americky tym nohejbalu, ktery letel do nasi republiky na mistrovstvi sveta. Vsichni hraci byli puvodem Cesi a vestina jich je byvalych nebo i soucasnych trampu. Meli krasny USAcky dresy, obri emerickou vlajku. Chudak ceska hosteska je nacvicenou, skolni anglictinou vitala a oni ji cesky odpovedeli: "Radej nam holka prozrad, kde tady cepujou dobry pivo."
- Nohejbal hrajou pravidelne cesky kluci i tady v Australii. Pred par lety americti nohejbalisti zjistili, ze pry aby byl jakykoliv sport uznan jako olympijsky, musi byt registrovan na vsech obydlenych svetadilech. A tak jsem se snazila zpracovat mistni hrace v Klokanystanu, aby se zaregistovali. Slibovala jsem dresy s Jiznim krizem, ucast na olympiade, medaile, mlade fanynky nahore bez... a ja nevim co jeste, ale ne a ne. Jak pises v zaveru, oni radeji kopou, nez by vedli papirovy boj s urady.