WABI RYVOLA TOHLE NIKDY NENAPSAL

Foto: Miloš TruhlářByla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.
Hoboes byli nade všemi, byli mimo tabulky. Protože zpívali o tom, co jsme žili, jen to bylo veršované a mělo to melodii. O Wabim se říkalo, že písně psal na jeden zátah, Miki je měl mnohem propracovanější, rýmy mu nelítaly a měl mnohem poetičtější texty. To on napsal Královnu Kristýnu a pak, mnohem později, Co zbejvá. Wabiho byly syrovější a víc na doteku.
Posmívali jsme se Vojtěchu Tomáškovi a jeho sebelítostnému Toulavýmu a mnoha dalším. Když ze dne na den Brontosauři přestali hrát trampské a začali o lásce, věděli jsme od prvního akordu, od první noty, že to je lež, škrtli jsme to hned a posmívali se těm písničkám už tehdy, když je ještě všichni zpívali. Miki Ryvola, pokud vím, napsal jedinou písničku o lásce, a když kamarád na otázku, jak se mu vede ve vztahu odpověděl, že byla celkem milá, věděli jsme, že nevede. Byly to břehy našich duší a věděli jsme, co se může a nemůže nikdy stát.
Když jsme u těch písčitých cest, kamarád Libor Müller šel jednou, sám, na vandr, údolím řeky Oslavy, údolím totemů, a podle jeho vlastních slov se k němu přidal jakýsi podivný týpek. Tři dny spolu šli, víceméně beze slova. Když s loučili, zeptal se jen - ty jsi Wabi Ryvola? Chlápek prý přikývl a rozplynul se do ztracena.
I nám nejvíc slušel podzim.
Měli jsme na gymplu taneční v sobotu večer a byl jsem jediný ze třídy, kdo nechodil, protože jsem chodil jinam. Dnes se v duchu svým rodičům omlouvám, když jsem jen v pátek řekl, že jdu do terénu, a vrátil se v neděli večer, v době, kdy nebyly mobilní telefony, a rodiče mlhavě tušili, že jsem někde v této republice, snad na Malé Fatře, snad ve Chřibech. Zpívali jsme, že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil, ne, především jsme to žili, a věděli jsme, že je to tak. Že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. Tečka. V roce osmdesát dva napsal Wabi Ryvola Prokletou vůni hor a byla to pro nás nejdůležitější událost roku, nějak jsme ji od kohosi získali ještě na kotoučovém magnetofonu. Píseň se nikdy nedostala na žádnou desku ani hitparádu a nebyla nikdy oficiálně vydána. Píseň pro nás nebyla ničím novým, nepřinesla nic, co bychom nevěděli. Protože jsme to byli my, komu vůně hor nedávala spát, byli jsme to my, kdo jsme věděli, že navěky nás bude do dlaní hřát oheň z horských smrků a borovic, a mnohokrát jsme si všichni zažili, jak nám na provizorní přístřešky a pánve padaly sněhové vločky. Byli jsme to my, komu se severák v noci opíral do stanů a byly to naše kroky, které provázela vichřice a sníh. Proto nám byly k smíchu kapely, které se chtěly jen přiživit a dojímat posluchače umělohmotnými písněmi. Černé mraky byly pro nás reálnou výzvou k zápasu a taky jsme mnohokrát zápasili, jednou jsem to mnohem později schytal docela sám, a jak v písni, bylo to shodou okolností v argentinských pampách.
Pak, jeden den, mi ptáci přinesli psaní, a já jsem zabouchl za sebou dveře a šel do semináře, netušíc, že, smutná vílo, za prvním rohem přijdou běsi. „Nikdy nechoď na banku opilý,“ napsal mi dávno předtím Wabi do zpěvníku na koncertě a jakoby tím anticipoval tenhle pobyt. Pět let jsem vždy v září jezdil mrtvým vlakem do Olomouce, do města, kde slunce nevychází a cesty zpátky nevedou. Kamarádi pochcípali.
Po dalších mnoha letech jsem na Antarktidě viděl plát ohně pod ledovcem a vzpomněl si. Ty písně byly v nás, jako byly v nás Rychlé šípy. A když jsme se vraceli pozdě domů, ruce v kapse zašmátraly a škrtli jsme poslední cigaretu a když jsme usínali, mapu v očích jsme přikrývali spánkem.

Wabi zemřel 27. února 1995, byl jsem tehdy na studiích v Bruselu a v kapli na tabuli, na kterou jsme psali, za koho se budeme modlit, jsem napsal jeho jméno. Francouzsky mluvící spolužáci se mě ptali, kdo to byl. Pokrčil jsem jen rameny, protože jsou věci, které se nedají říct slovy.
Mám to napsáno dodnes na jizvách po těle.

Orko

Článek byl převzat se svolením autora z jeho blogu http://www.orko.cz/

Foto: Had

Před časem vyšel na Trampském magazínu článek Mikiho Ryvoly a Stanislava Mottla o Wabim Ryvolovi - najdeš ho ZDE.

---------------------------------------

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
2178515
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Čiksika
S dovolením, doplním jednu historku, že Wabiho písním rozuměly i němé tváře: Jednou jsme s Paběrky a Wabim tábořili na Úpořském potoce (tehdy to tam ještě šlo) a večer u ohně Wabi hrál na kytaru „Hobo a pes“. A v okamžiku, když zazpíval „ten pes byl ošklivej tak jako jeho pán“, tak voříšek (poněkud ošklivý) kamaráda Skokana příšerně zavyl.
korendor
Miky Ryvola měl písničku někdy na začátku 80let na stanici Hvězda,ale bohužel urval jsem kus začátku a písničku nenahrál celou. Byla prognostická svým textem,že nějak prostě zapadla. Protože jsem rajtoval hodně po šumavské hranici a viděl tu proměnu zejména po KYRRILU,hodil jsem tu písen do videa. https://vk.com/video400813730_456239259
Jakub Štádler
Díky za vzpomínku na Wabiho, vidím to taky tak, Orko!
Jiří Vobora
Já si myslím,že ten článek nikoho z ze zmíněných urazit nemůže i kdyby ho četl,o čemž pochybuji.Já to vidím tak ,že je pouze o tom,jak to Orko v mládí žil a vnímal.A o jeho vztahu k Ryvolovkám a jejich autorům.Mládí je ve svém odsudku velmi rychlé a tvrdé,ale to k němu patří.Teprve čas obrousí hrany a otupí břit tvrdých odsudků.Holt to tak vnímal a na to měl plné právo a koneckonců nikomu svůj názor nevnucuje.A každý má zase právo s ním nesouhlasit.
Ahoj Jordán
Tomáš Blažek
Kamarádi, nedá mi, abych se neozval: ten článek je kýč jak bič, navíc nespravedlivej a myslím, že se může hodně tramských tvůrců či prostě tvůrců trampské muziky a kultury bolestně a hořce dotknout, takže já říkám na tento článek: ne.
Laco - PP
Jestli někdy někam budu chtít o trampu něco napsat, vypučím si tvoje věty!
Moc díky - Laco PP.
Fialka
Díky !
Jo,je to tak...ve čtrnácti jsem objevila mezi tátovýma deskama \"Zvláštní znamení touha\" a nepustilo mě to doteď...pořád si je zpívám ty písničky,pořád mě provázejí...a hodně pro mě znamenají...jen to neumím tak pěkně napsat jako Orko,takže děkuju...
A po Wabim se jmenuje můj pes :-)
Aki
Pěkný,poetický článek.
Orko dospěl a zmoudřel,dnes by se už jistě Kiďákovi Tomáškovi neposmíval,má spoustu krásných písniček,mě se líbí i ten Toulavej. Každý hraje jak to cítí a nikdo nemá právo se mu posmívat. I písničky poněkud kontroverzních Nedvědů se stále hrají a nejen Frankie Dlouhán. Vyprávěl mi kamarád,že byl před několika lety na jedné spíše hudební než trampské akci. Skoro všichni tam přijeli autama a Kiďák vylezl z vlaku s baťohem.
Karel Špaček
Krásně a pravdivě napsané!U nás v lese byly4trampské osady-založené někdy asi začátkem dvacátých let a my jsme se starýmy trampy tam někdy chodili.Bylo to asi v polovině padesátých let.Vzpomínám na to velmi rád i když už se počítám k té starší generaci a chybý mně to,tak jak jiným mým tehdejším kamarádům,pokud ještě chodí po této zemi.K "ryvolovkám mne přivedl můj tehdejší mladší kamarád,který výborně hrál na kytaru!Dej mu a i jiným kamarádům pán bůh věčné trampské nebe!Karel Špaček(77let):-)