VLADIMÍR alias REJŽA – POSLEDNÍ AHOJ

Teď jsem se dočetl, že šestnáctého května zemřel Rejža. Měl 94 let. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale bezmezně jsem jej obdivoval. Tak poslední - Ahoj!

(z dopisu kamaráda)

V sobotu 16. května nás opustil kamarád Vladimír Horák – Rejža. Osadník Paběrek, účastník Old Boys Expedition a Čtvrtkařů. Nejstarší aktivní brdský tramp, který i ve svém vysokém věku pořád jezdil na vandry do lesa, i když již v poslední době musel používat hůl a batoh si vozil za sebou na dvoukolovém vozíčku.
Byl nám velkou inspirací, že když se opravdu chce, tak se dá trampovat i do hodně vysokého věku. Nezapomenu na mrazivé ráno, kdy jsme se probudili do nového sněhu a ze svého spacáku jsem koukal na Vladimíra, jak se spokojeně souká z přístřechu a ze spacáku a oprašuje svojí mandolínu od navátého sněhu. Tehdy jsem si říkal, že to snad není možný, tomuhle frajerovi přece nemůže být 89 let!
Část kamarádů mu říkalo Rejžo. Byl totiž režisérem a scénáristou u České televize a před tím u Armádního filmu, než byl z něho vyhozen, když odmítl podepsat souhlas se vstupem spřátelených vojsk v roce 1968. Na svém kontě má přes 300 krátkých filmů, z toho i známou TRAMPSKOU TRILOGII. A právě natáčení této trilogie bylo příčinou, že se ve svých 65 letech stal trampem. Do té doby byl „pouhým“ vodákem, zdatným sportovcem a v mládí skautem. Kousek od Zlatého dna si postavil ve smrkové houštině malý camp, kterému jsme začali říkat Rejžův camp a svoje trampství vzal velmi vážně a považoval si ho. Bylo ho možné potkat skoro všude, nejen na Brdech a s Paběrky.
Když nám vyprávěl jak skautoval na Poloninách Podkarpatské Rusi, kde se v roce 1925 narodil v Užhorodu v rodině českého legionáře, tak jsme tehdy měli pocit závanu dávné historie, neboť o tom se dnes už učí v dějepisu.
Dalo by se toho o Vladimírovi napsat hodně. Třeba jak na prvním setkání s Paběrky přišel s obrovským červeným báglem, nebo když v průběhu natáčení posadil Tonyho Linharta a Pacifik do otevřeného jeppu a nechal je - k jejich naprostému překvapení - projet myčkou. Nementoroval, neměl potřebu poučovat „ty mladé“ a nestěžoval si, prostě optimisticky přijímal život tak jak jde, v dobrém i v tom horším.

Jestli jsem u někoho ve svém okolí věřil, že se hravě dožije sta let, tak to bylo u Vladimíra.
Moc se těšil na letošní léto, až popluje s osadou Berounku. Bohužel, nemoc o které se teď tolik píše a mluví rozhodla jinak.

Vladimíre - Rejžo, bylo nám všem ctí.

........................

Na vánoce ráno ...

Z oslavy Vladimírových 90tin