VANDRÁKŮV KVĚTEN

Ilustrace: Marko ČermákPři takovým vlahým večeru, na kterej narazím ve všední den docela náhodou když čistím zapomenutý pohorky z minulýho vandru a když se ten blátivej prášek usadí na zábradlí a dole na kanoi převrácený na malostranským dvorečku, tak při takovým vlahým večeru, kterej je cejtit i tady za tarasem neprodyšnejch baráků trávou a povětším, na který by se sotva zmoh‘ červenec, tak pro takovýhle vlahý večery mám tady v truhlíku na pavláčce připravenou srnčí lebku. Jedině tady je trpěná a snad jen zázrakem za ní ještě nezaklapla popelnicová tlama. Přes práh s ní nesmím, ale možná dobře, může tak aspoň nastavovat měsíci svý kostlivý oko.
Teď jsem u tý věci – v tom polárkovým světle má tahle lebka přesně svý kouzlo jako ty ostatní, co visej‘ na mohutnejch kmenech spacích smrků na našich campech anebo na těch, co jejich samorostový pařezy tvořej‘ ten nejsenzačnější totem. Je to takovej fígl, kterej se traduje od toho vandru, co jsem jednou tak pěkně seděl na campu „Bílej bůvol“, opřenej o převrácený pařezy natahaný k ohni jako sesle a zálibně si prohlížel tu nezbytnou hlavu, co značkuje každej náš flek.
Tenkrát jsem zpozoroval, že se celej kulatej měsíc na mne díval právě tím prázdným okem srnčí hlavy, jako když se v tý lebce v očnicovým oblouku rozsvítí Boží oko.
Přisuzujeme patronaci spíše mužíkům s řeřavou dýmkou, Slimejšům a Hejkalům, ale tenkrát jsme si všichni tlačili hlavy k tomu pařezu, co od něj byl patrnej ten skoro křesťanskej zjev. Od tý doby jsme všechny shledaný hnáty a lebky zavěšovali právě tak na větve proti obloze, aby si do nich měsíc vždycky moh‘ v ten pravej čas zalézt a bdít nad roztopenejma pánvema a uhlíkama v ohni, aby se ten vítr právě otočil pěkně přes naše záda a zatáh‘ oči hřejivým snem i v tý nejsychravější noci. Přibyly lebky mufloní a jelení, trofeje čerstvý i vetchý na rozsypání a hajnej věděl, že mi táboříme „tam u těch kostí“. Jak stárnul čas, a kamarádů ubývalo, zalíbily se i tyhle trofeje některým z lufťáků, co šmejděj pořád houšť celý léto po trapperských stezkách s košem hub a zanechaj‘ často po našich patronech na kmeni jen zrezivělý hřebíky.
Nevím už kolik takovejch květnů se vystřídalo, co tenkrát na prvního máje Hugo vytesával vruby do totemu a na tom svým si dal taky nějak příliš záležet. Pak jsme mu na totemovou korunu navěsili kosti a tu největší, hlavu zatoulanýho mustanga navrch. Tenkrát jsme na „Windy“ upletli ze smrkovejch větví i chýš a pánve navěsili na ohniště.
Pak přešla ta řada květnů a v ten poslední jsem pocejtil, že musím tentokrát právě na „Windy“ zjistit, jak se tam hlava drží a jestli si nerozčísla lebku o kamení, co v něm totem vězí.
Toho večera jsem stál nad mohylou s nebožtíkem u nohou, cejchovanej kmen vejpůl, kosti rozhozený po pádu a ta velká koňská hlava bradou vzhůru.
Po dobře vykonaný práci jsem si umyl zahliněný ruce v potoce. Kapitální lebka byla zase na svým místě a když jsem zved‘ oči po kmenech a modroučkým kouři nad mohylovým ohništěm, stačilo mi ke štěstí, že to bedlivý oko už zase může shůry dohlížet.

Napsáno v roce 1968 pro časopis CAMP

Vandrákův květen 2018 a Marko Čermák ve společnosti Bratrstva kočičí pracky, v hostinci U Menclů.
Foto: Tony

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
219161812
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.