VANDR V KŮŽÍCH

Vandr v zasněžených horách lze prožít všelijak. Jedním z dobrých způsobů je ten, že si zatáboříte po vzoru severoamerických indiánů – s nejvyšší možnou mírou přizpůsobení.
Česká republika má bohaté tradice, co se týče studia i napodobování života indiánů. Už Josef Václav Sládek vydal v roce 1870 sbírku Na hrobech indiánských, později ilustrovanou Mikolášem Alšem. Indiánskou inspiraci najdeme v části Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Indiánskou romantiku i malebnost později čerpali předváleční i pováleční skauti, trampové a woodcrafteři a ještě později díky filmům o rudém gentlemanovi Vinnetouovi a jeho bílém bratru Old Shatterhandovi - velká část československé mládeže.
No a upřímně, dost často i jejich rodiče...
Není proto divu, že postupem let se u nás vyprofilovaly skupiny, pro které se „hra na indiány“ stala životním stylem, dovedeným do maximální možné dokonalosti. Něco takového bývá zároveň i velkou dřinou a nekonečným studiem, nicméně odměna je velká. A to tak, že se nedá normálně koupit ani ve Slevomatu a to je co říct... :)
Velká část našich českých a moravských euroindiánů je sdružena (či spolupracuje) ve spolku Indian Corral a to již od roku 1990.

---------------------------

A o tom, jak část z nich prožila pár dní zimy 20/21, jsou následují fotografie, jejichž autory jsou Pavel Bouda, Jelen Apisimôsos a Bohuslav Švára - Aki (popisky u fotografií)

Opouštíme infrastrukturu a vrháme se do divočiny.

Rychle se zabydlet, než padne tma.

Oheň plane, v kotlíku to bublá, bizoní maso se opéká....

Ráno je krásně, tak vyrážíme do okolí pro něco k snědku.

Konečně doma. Právě včas.

A honem rozdělat oheň.

Rychle dojít pro vodu.

Venku se pomalu zatahuje, ale naše obydlí září jak lampiony, ozývá se zpěv i smích.

Zdá se, že příběhy po náročném dnu, v teple a s plným břichem zvládnou jen tvrdí válečníci.

Apisimôsos se dává do vyprávění příběhů.

Ale to už zbývá jen složit stany, naložit vše na tobogány a vyrazit.

Ale přeci jen se nakonec trochu modré oblohy objevilo.