Vandr do (stále ještě) tajemných JIŽNÍCH HOR

Poprvé jsme se vydali do Jižních hor hned po pádu Železné opony a našli jsme zde trampský ráj - nekonečné opuštěné lesy, krásná jezera, čisté potoky a říčky, spací smrky uprostřed nekonečných luk.
Nastalo období mnoha vandrů v tomto zaslíbeném kraji, táboření na našem kempu vedle opodál se válející zrezavělé německé helmy, pohozené tu od konce války.
A potkávání…
Jaké bylo naše překvapení při pohledu na indiánskou vesnici u jezera, jak vystřiženou z obrázků v dobrodružných knihách. Hajný, který nás v třeskuté zimě našel spát v seníku, neboť ho přivolal malý ohýnek zapálený opodál, byl očividně rád, že si může s někým popovídat a vyprávěl nám divoké historky uplynulých let.
Tlupa husitů, potkaná v jakémsi lesním průseku jdoucí na svoji spanilou jízdu kamsi do Rakous, nás už moc nepřekvapila.
Za dvacet pět let se toho ledacos změnilo, něco k lepšímu, něco k horšímu a co se týče Jižních hor, mám radost, že mnohé jejich části jsou stále stejné, bezlidné…
Jiné už ne, s tím se musím smířit, nicméně stále si Jižní hory uchovávají svoji tajemnost a doufám, že pro nás chystají ještě mnohá vandrovní překvapení..
Tak jako tomu bylo tento prodloužený víkend.

Opouštíme civilizaci vstříc Zemi tří sluncí...

Sobotní ráno nás uvítalo krásným počasím, které vydrželo po celý den

Odpočinek u pomníku padlým ve Světových válkách - jediné, co zbylo z celé vesnice. Tento pomník vešel do našich legend příběhem z kraje let devadesátých, kdy se u něho zastavila se svými kamarády i jedna naše kamarádka. Chvilku se smutně na pomník koukala, pak natrhala luční kvítí a položila kytici k pomníku. Na dotaz proč to dělá, odpověděla, že umřeli tak mladí, jeden měl čtyři roky a druhý šest. Po chvilce ticha odpověděl konsternovaný tazatel větou: "Proboha, to jsou data Světových válek!"

Koníček s námi nešel...

"Nekonečné" louky a modré nebe nad hlavou...

Hraniční "Hadí" řeka

Na navštěvě u sousedů... I po letech mám stále divný pocit, když překračuji v lese čáru bývalé Železné opony a myslím na ty, pro které tahle hranice byla tím posledním, co v životě viděli.

Opuštěné kapličky uprostřed lesů...

Oheň pod oblohou plnou hvězd, kdo by to v "sychravém" listopadu čekal...

Ranní pohled na hladovější kamarády...

Kopce, mlha pod námi a nikde nikdo...

Sem už civilizace opět dorazila, je čas jít zpět do lesů

Skály skřítků...

Prostě vandr v Jižních horách dělá lidi tak nějak lepšími:)

Autorkou naprosté většiny v článku použitých fotografií je Pavlís

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
19522219
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Palec
Parádní vandr za výborného počasí. Všude je hezky, hlavně příroda, kam vstoupí noha vandráka, i když už má jednu nohu v cizině.
Pinďa
Hezkej vandr, hezký fotky. Pamatuji doby, kdy se ve zdejších krajích ani nevyplatilo strkat občanku zpátky do kapsy. Doufejme, že se ty doby už nevrátí. I když, poslední hradní vývoj mně dost děsí :-(
pyskmedvěd
Nezbývá než závidět a také se tam vydat.
Díky za typ.

Ahoj.;-)
Wexl
iděl jsem tam dobře Indiána? Dobrej kamarád. Jinak až do 60 let jsem tam jezdil s rodičema a jejich trampskýma kamarádama (Osada Desperádo). Každé léto 14 dní táboření u Mlýnského rybníku u Hojný vody. To teprve tenkrát tam bylo krásně. Hraničáři si každej večír chodili poslechnout písničky a samozřejmě nezbytnou kontrolu. Na čáru to nebylo víc jak 2 Km a kluci z tátovi party se tam kadý rok vraceli, protože tam byli na svém prvním velkém čundru hned po válce. Denně jsem chodil do hájovny pro mléko a máslo a s dvočatama hajnejch si hráli na válku. Ono to tam taky tak dost vypadalo. Pomatuji že jsme bojovali ve vymláceným kostele a nikdo nechtěl být němec. Každej chtěl být rus. A táta mi řikal tak se na ně vykašli a buď američan. Ty tu byli taky. A pak to někdy kolem 65" zavřeli a bylo posrandě. Řeknu tátovi o fotky a pověsim je sem. Ahoj Wexl
Matěj
To jsou moje "náhradní Brdy". Dojdu tam pěšky za dva dny. Kamenec je sice bez vody, ale noc na něm si většinou neodpustím. Žiju už přes 22 let kousek od tý hranice, měl bych si tedy dávno zvyknout, ale krok za dnes neexistující čáru, kdekoli v lese nikdy není běžnej krok. Vždycky trochu zamrazí. Myslím, že to nezapomnění je na místě a mělo by vydržet...