Vandr do (stále ještě) tajemných JIŽNÍCH HOR

Poprvé jsme se vydali do Jižních hor hned po pádu Železné opony a našli jsme zde trampský ráj - nekonečné opuštěné lesy, krásná jezera, čisté potoky a říčky, spací smrky uprostřed nekonečných luk.
Nastalo období mnoha vandrů v tomto zaslíbeném kraji, táboření na našem kempu vedle opodál se válející zrezavělé německé helmy, pohozené tu od konce války.
A potkávání…
Jaké bylo naše překvapení při pohledu na indiánskou vesnici u jezera, jak vystřiženou z obrázků v dobrodružných knihách. Hajný, který nás v třeskuté zimě našel spát v seníku, neboť ho přivolal malý ohýnek zapálený opodál, byl očividně rád, že si může s někým popovídat a vyprávěl nám divoké historky uplynulých let.
Tlupa husitů, potkaná v jakémsi lesním průseku jdoucí na svoji spanilou jízdu kamsi do Rakous, nás už moc nepřekvapila.
Za dvacet pět let se toho ledacos změnilo, něco k lepšímu, něco k horšímu a co se týče Jižních hor, mám radost, že mnohé jejich části jsou stále stejné, bezlidné…
Jiné už ne, s tím se musím smířit, nicméně stále si Jižní hory uchovávají svoji tajemnost a doufám, že pro nás chystají ještě mnohá vandrovní překvapení..
Tak jako tomu bylo tento prodloužený víkend.

Opouštíme civilizaci vstříc Zemi tří sluncí...

Sobotní ráno nás uvítalo krásným počasím, které vydrželo po celý den

Odpočinek u pomníku padlým ve Světových válkách - jediné, co zbylo z celé vesnice. Tento pomník vešel do našich legend příběhem z kraje let devadesátých, kdy se u něho zastavila se svými kamarády i jedna naše kamarádka. Chvilku se smutně na pomník koukala, pak natrhala luční kvítí a položila kytici k pomníku. Na dotaz proč to dělá, odpověděla, že umřeli tak mladí, jeden měl čtyři roky a druhý šest. Po chvilce ticha odpověděl konsternovaný tazatel větou: "Proboha, to jsou data Světových válek!"

Koníček s námi nešel...

"Nekonečné" louky a modré nebe nad hlavou...

Hraniční "Hadí" řeka

Na navštěvě u sousedů... I po letech mám stále divný pocit, když překračuji v lese čáru bývalé Železné opony a myslím na ty, pro které tahle hranice byla tím posledním, co v životě viděli.

Opuštěné kapličky uprostřed lesů...

Oheň pod oblohou plnou hvězd, kdo by to v "sychravém" listopadu čekal...

Ranní pohled na hladovější kamarády...

Kopce, mlha pod námi a nikde nikdo...

Sem už civilizace opět dorazila, je čas jít zpět do lesů

Skály skřítků...

Prostě vandr v Jižních horách dělá lidi tak nějak lepšími:)

Autorkou naprosté většiny v článku použitých fotografií je Pavlís