TRAMPSKÉ POVĚSTI
úterý 12. květen, 2020 | 6 komentářů | zobrazeno 6256×Michael Antony - TonyAsi každý z nás zažil na vandru ten nenadálý pocit nebezpečí či tajemnosti v místě, které se něčím vymyká svému okolí. Místo, které si přímo říká o to, aby se o něm mluvilo, často pro jistotu raději šeptem.
Trampové za uplynulých sto let pronikli do mnoha těchto míst, a tak není divu, že i mezi nimi koluje množství pověstí, příběhů a legend, mnohdy se týkajících skutečných historických událostí a osob.
--------------------------------------------
Tak tady bych se v nějaké bouřlivé podzimní noci možná trošku i bál:)
Nejznámější trampskou pověstí je legenda o Hagenovi. Jedná se o vojáka wehrmachtu HANSE HAGENA (jiná verze říká, že šlo o krutého dozorce ze zajateckého tábora pro ruské vojáky), který se na konci války schoval před postupující Rudou armádou do několikapatrového labyrintu štol lomů Velké a Malé Ameriky, Mexica a mnoha dalších menších lomů, nacházejících se poblíž hradu Karlštejn. Po dlouhém skrývání v temných, vlhkých vápencových štolách, kdy se živil jídlem ukradeným dělníkům pracujícím v podzemí, postupně zešílel a začal vraždit. Hned poté, co se zde přestalo těžit, se v romantické krajině tolik podobné těm z westernů, objevili trampové. Samozřejmě netrvalo dlouho a na vlastní kůži se přesvědčili, že ve štolách a lomech „něco divného žije“. Ztrácely se jim věci, jídlo, a po čase se začali ztrácet i lidé. Nejznámější je pověst o Hance, která si v lomu Jižní kříž, kde byla u ohně se svými kamarády, odskočila vykonat lidskou potřebu a už ji nikdo nikdy neviděl. Její symbolický hrob zde byl na Jižním kříži ještě v osmdesátých letech.
V jedné ze štol visí tzv. Hagenův gong. Dnes je to už jen kopie původní zavěšené kolejnice, na kterou se boucháním jiným kovovým předmětem dával signál dělníkům pracujícím v podzemí. Ještě k původní kolejnici a ke studánce pod ní, přišli pro vodu dva trampové. Jeden z nich ze zvědavosti na kolejnici zabouchal a vzápětí se ozvaly hlasité přibližující se kroky a strach nahánějící sípot. Druhý z trampů stihl utéci, ale po jeho kamarádovi, který zabouchal na kolejnici zbyla pouze krvavá rudá voda ve studánce.
Z Hagenova gongu se časem utvořil jakýsi symbol odvahy. Za tmy se u ohně v některém z blízkých lomů mluvilo o Hagenovi a jeho zločinech a když nálada dosáhla té správné vyplašené výšky, vybraní jednotlivci - nejlépe ti, co ve štolách byli poprvé, chodili osamoceně několik set metrů štolami až k samotnému gongu, na který museli silně zabouchat a hlasitě zakřičet: „Hagene, zjev se mi!“ Z vlastní mladické patnáctileté zkušenosti mohu říci, že to bylo strašný. Ale pravdou je, že to byla dobrá zkouška a zkoušeného hned tak něco později na vandru nerozházelo.
Příběhů o Hagenovi jsou desítky, například o těch trampech, kteří hlasitě vykřikovali, že v něj nevěří a ráno je našli ležet mrtvé ve spacácích na dně lomu, kam byli ve spánku svrženi. Pravdou je, že lomy a štoly bezpečné nebyly sami o sobě a během let si mnohokrát vybraly svoji krutou daň.
Postupně se v pověstech mluví o tom, že si Hagen nakonec prostřelil hlavu, že byl zavalen závalem, že umřel ve štolách na vyčerpání a nyní škodí jeho duch. Obrana proti němu je jednoduchá, stačí mít ve štole v ústech stéblo trávy…
KONRÁD Z VECHTY byl v době husitské pražským arcibiskupem, dokud ho papež za spolupráci s husity nezbavil tohoto úřadu. Konrád se poté uchýlil na hrad Helfenburk u Úštěka, kde také o vánocích roku 1431 zemřel. Jeho duch tam ale straší dodnes. Helfenburk se koncem šedesátých let stal jakýmsi trampským hradem, neboť se péče o zříceninu ujala parta kolem osady Ranch 7D pod vedením Františka Fišera – Rančera. No a tehdy se trampové, tzv. Hrádkaři, začali s Konrádem blíž seznamovat. Jeho stín se objevuje za úplňku na skále naproti věži, prochází se po úzkém točitém schodišti ve věži a nevyplácí se o Konrádovi mluvit špatně, či ho dokonce zesměšňovat. Dokonce zde byl v roce 1973 natočen pod názvem Konrád z Vechty jeden z mála trampských filmů. Režisérem i scenáristou byl Kapitán Kid, který později tento příběh použil v knize Muž v zeleném poli.
Momentka z natáčení filmu Konrád z Vechty, vlevo Kapitán Kid.
Foto: archív Kapitána Kida (použito do Puchejře v rubrice Z ešusu Kapitána Kida)
Na Brdech žijí ČUČKOVÉ, což jsou noční bytosti různého vzrůstu, od několika centimetrů až k velikosti zhruba dvou metrů. Ti malí mají podobu plamínků, ti větší vypadají jako velmi hubené dospělé postavy. Podle nálady trampům pomáhají nebo škodí. Schovávají jim věci, snědí jídlo v ešusu schované na ráno, přeříznou provazy od přístřechu, nejlépe v dešti. Vyplatí se při večeři hodit jedno sousto za záda se slovy: „Nažerte se a nepoperte se“, moc se přitom neohlížet a je klid až do rána.
Na Brdech se též vyskytuje BRDSKÝ HEJKAL. Prý jde o syna hajného, který měl autonehodu, při níž utrpěl velké popáleniny, které mu znetvořily i tvář. Žije pouze v lesích, kde se skrývá před lidmi, a umí si zde najít obživu. Když potká trampy jdoucí po lese, tak na ně ze křoví volá „Hej, hej“. Dotyční se nesmějí ani ohlédnout, natož na volání reagovat nějakou odpovědí. Pokud někdo odpoví na Hejkalovo „Hej“, tak ten se vzápětí vynoří ze své skrýše, doběhne k nešťastníkovi který se ozval a zmlátí ho.
V lomech poblíž Kamenného Přívozu přichází za měsíčních nocí k trampských ohňům KOŽEŇÁK. Jde o vysokou postavu oblečenou v dlouhém koženém kabátu. Jako první na něho reagují psi a to se strachem. Většinou jen stojí na nějakém viditelném místě ozářen měsícem a kouká se směrem k ohni. Neslyšel jsem, že by Kožeňák někomu ublížil, maximálně v noci bouchá klackem na stěny srubů, případně klacek prostrkuje škvírou mezi kládami.
Na nepořádné trampy, kteří nemají dobře sbalen batoh či usárnu a při chůzi jim cinká některá z přezek číhá ROLNIČKA, která dotyčného nepořádníka svede z cesty, většinou do nějakých mokřin, či skal, aby si hezky pobloudil a příště si dal při balení pozor.
V údolí Pekla u České Lípy se o úplňku objevuje VLKODLAK, jehož rudě svítící oči jsou vidět z jednoho tamního trampského campu. Na camp přichází o půlnoci a odnáší si s sebou nejmladšího z přítomných trampů.
V údolí moravské řeky Oslavka lze potkat oblak mlhy zvaný BÍLEJ, který se občas zjevuje nad řekou, chová se až příliš inteligentně a čas od času se mu zachce někoho pronásledovat.
ČERNÁ PANÍ navštívila srub, kde se ke spánku chystali dva trampové. Když uléhali, jeden z nich uslyšel v polospánku od krbu podivný šramot a na stropě se objevila rudá zář od ohně. Napadlo ho, že to asi jeho kamarád ještě prohrabuje ohniště. Otočil se na bok a ke svému údivu spatřil záda svého kamaráda. Posadil se tedy a podíval se ke krbu. U něj seděla postava celá v černém, i s černou kápí přes hlavu a pohrabáčem prohrabávala žhavé uhlíky. V ustrnutí na ní zůstal zírat, postava k němu otočila hlavu, jenže pod kápí nebylo nic, jen černo. S dotyčným trampem to seklo nazpět a dál si nic nepamatoval. Ráno po probuzení, se hned dostavil hrozivý pocit z nočního zážitku a tak jen v leže přemítal, jestli se mu to zdálo, nebo ne. Proto se nakonec obrátil na svého vedle ležícího kamaráda a s nuceně veselým tónem se ho zeptal: „Tak co? Jak se ti spalo?“ Odpověď byla značně znepokojivá a ustrašená: „Tys to taky viděl?“
To nebylo vše. Oba se dohodli, že ostatním raději nic neřeknou, že je nebudou plašit. O pár týdnů později jiný osadník byl přes víkend na srubu se svojí slečnou. V noci najednou slyší ty dva na sebe venku volat. A pak znovu. Osadník šel otevřít závoru na dveřích, aby kamarádi mohli vejít a ono nic. Znovu jen slyšel hlasy těch dvou, jak si povídají. Nakonec to nevydržel, vyšel ven do tmy, kde volal, že srub je přece tady! Nikdo nepřišel. Hned po víkendu na osadní slezině se dotyčných ptal, co že to blbli a proč vlastně nepřišli do srubu. Ti si vše nechali dopodrobna převyprávět, pak na sebe koukli a oznámili osadě, že jim něco musí říci…
Místo jako stvořené pro další pověsti...
Foto: Joko
„PAJDA v noci hlídá pocestný“, zpívá se v písni od Wabiho Daňka. Tak tím hlídačem není myšlen žádný jezevčík či podobné štěkavé plemeno, ale přímo trampský bůh. Neboť je potřeba na vandrech - v případě nouze - mít nad sebou i tu nejvyšší spřízněnou ochrannou instanci. A zaplaťpajda, že to tak je.
FABIÁN je také v pantheonu trampských bůžků, ale pouze na Brdech, a v tomto případě byl Fabián trampy „vypůjčen“ z místních brdských lidových pověstí o ochranném duchu Brd.
Brdští trampové mají svůj speciální oslavný přípitek na počest Fabiána, a dovolání se Fabiána při vyprávění nějaké neuvěřitelné historky prožité na Brdech, dává historce punc důvěryhodnosti.
Občas se trampové setkají s některými místními pověstmi blíž, než by se jim líbilo, jako kupříkladu jeden, kterého při nočním přechodu brdského hřebene poblíž vrchu Plešivec, dost vyplašil obrovský ČERNÝ PES. Jako velká černá skvrna, jenže se zářícíma očima, proběhl neslyšně kousek od něho. Ostatní si z dotyčného, po jeho příchodu k ohni, kde jim vyprávěl svůj zážitek, dělali legraci, že to asi byl uprchlý Pes baskervillský a jestli tam ještě někde nepotkal Sherlocka Holmese. Ale shodli se na tom, že to muselo být opravdu velký psisko, neboť dotyčný není žádné ořezávátko. Jenže po čase se jim do rukou dostaly brdské lidové pověsti sepsané Drahomírou Daňkovskou a ejhle, byla tam i část týkající se velkého černého psa, který se v noci pohybuje na Plešivci a má ohnivé oči.
Samozřejmě existují i další trampské legendy a pověsti, některé z nich patří mezi ty „tajné“, o kterých se zatím mluví pouze pozdě v noci u táborových ohňů, v kruhu kamarádů.
Pokud znáš nějakou další trampskou pověst a nebo jinou verzi některé z výše uvedených, napiš jí prosím do komentáře pod článkem, děkuju!
Michael Antony – Tony
Je to tak,řada trampů má skutečně sklony k tajemnu a mystice a když v pozdních nočních hodinách u ohně dojde na hororové příběhy,můžou se zdát i strašidelné sny. Skoro každá trampská oblast má nějakého toho svého ,,Hagena". Někteří jsou až nepříjemně skuteční. Když jsem se před lety dozvěděla o působení jistého samozvaného archeologa a ochránáře z českolipského muzea,myslela jsem si původně,že nejde o skutečnou postavu,ale právě jakousi obdobu Hagena. Aby nezůstali pozadu za Amerikami.
Fabián je považován za dobrého ducha. Podobného charakteru je i Borek na Roverkách,tady jde ale o legendu novodobou.
Před mnoha lety(někteří pamětníci si možná vzpomenou)se na Roverkách pohybovalo individuum,nazývané trampy pan Stezka. Nebylo to však žádné strašidlo,ale místní člověk,jakýsi polobezdomovec,který kradl z odložených žracáků jídlo,peníze a další věci.
V oblasti Zadní země se uvádí zlý hajný Karkule,ale s hajnými se většinou dalo domluvit a pokud mu osada udělala občas v lese brigádu,držel nad ní ochrannou ruku.
Zato případ tří trampů,zavražděných v roce 1987 je bohužel děsivě skutečný a ty rozhodně nezabilo žádné strašidlo nebo nadpřirozená bytost.Kamarádi,prosím,pokud máte k tomuto případu nějaké informace,ozvěte se. Uvítáme jakoukoliv,třeba i zdánlivě bezvýznamnou informaci. Vražda by neměla být promlčena ani po 30 letech!
Oni obecně trampové jsou náchylní k tajemnu, mystice a nadpřirozenu. Mnoho debat o různých zážitcích jsme vedli ve spacácích před spaním. Mám kamaráda, který každou ztrátu věci, zabloudění na trase nebo nevysvětlitelné dejavu vysvětloval astrálními bytostmi. Jako kluk jsem také přiložil polínko pod oheň jedné báchorky. Jako Brňák jsem začínal někdy v šedesátých letech trampovat na Oslavce a byl tam skoro každý týden.Jednou jsme se doslechli, že prý kempy a boudy obchází neznámý škodič. Krade jídlo, ničí vybavení a nechává výhružné vzkazy. Jeho konání už bylo trochu nadpozemské. Nikdo ho neviděl, jen ho někdo slyšel, pohyboval se ale většinou neslyšně a dostal i obecně imaginární jméno - Pardál. Mě to bylo k smíchu a protože jsem se zrovna trochu nudil, vymysleli jsme s kamarádem hru - pouštěli jsme zaručené zprávy, kde jsme ho zahlédli, kde ho kdo viděl, sami psali vzkazy na březovou kůru a roznášeli je po boudách a kempech. Pak už jsme jen leželi v hamacích a sledovali, jak kamarádi běhají po kopcích a stráních nad řekou a honí imaginárního Pardála. Večer jsme to pak dali k dobrému jako zábavnou historku v hospodě u Černouška v Kuroslepech a málem dostali do dršky. Vykoupili jsme se nějakým tím rumem, ale kamarád Chárlí z vodopádů , který se svým vlčákem většino pátrání vedl se mnou několik let nepromluvil. Pak se naše cesty rozešly a dlouho jme se neviděli. Až loni na 50. výročním potlach T.O. Karabina jme se potkali. Charlí bohužel už na motorovém vozíku a nepoznal mě. Když jsem se připomenul a řekl jméno, úsměv v jeho tváři vystřídal na okamžik škleb. Nezapomněl. Pak jsme si ale plácli, zalomili palce a oba se tomu po letech zasmáli. Zdravím, ahoj Sťor