Trampská vzpomínka na EVU OLMEROVOU

Evu Olmerovou narozenou 21. ledna 1934 zná snad každý, ale málokdo ví, jaká byla za svého mládí vášnivá trampka. My, dříve narození, jsme s ní sedávali v restauraci u Tučků v Pražské Holečkově ulici, kde byl hostinským Tonda Dokoupil. Společně s Toníkem a Andělou Koukalovými, s duem Luftíci a s elévem Krisťákem jsme tvořili jádro „sleziny“. Eva, kromě hraní na kytaru, hrávala i na piáno a kromě zpěvu byl často slyšet její hrubý hlas „Tondo, nemám co pít“. Eva byla studnicí trampských písniček, ale pravdou je, že za nadiktování textů oblíbených písniček padl nejeden panák rumu. Když mě diktovala Divokého Billa, a že je to dlouhá písnička, křikla: „Koukej navalit další rundu, nebo končím“.
Evu nebylo možné přehlédnout, ale nikdy si na celebritu nehrála, na uznání nelpěla. Dnes si říkám, že do minulé doby ani nepatřila. Byla úplně jiná než ostatní, a to ve všem.
V noci při cestě domů se ráda zúčastňovala „rola“. To ještě byly v Holečkově ulici staré krámy s roletami, a my se s klíči v ruce snažili vyskočit co nejvýše a přejet od shora dolů celou roletu. V nočním tichu rolety nesnesitelně drnčely. Dost často pak bylo slyšet z otevřených oken výkřiky jako „Páskové, chuligáni, hazlové“, kterými nás častovali ospalí, jinak jistě počestní občané Smíchova.

Z archívu Jířího Olmera

Jednou v polovině padesátých let jsme přijeli z Panenského Týnce na Smíchovské nádraží, kde nás 28 čundráků Eva seřadila do dvojstupu a tak jsme dopochodovali až na Václavské náměstí před Korunu. Podle tehdejšího nařízení musel poslední chodec nést v noci petrolejovou lampu. Vpředu pochodovali kluci z Letenské šlechty v německých a s kyji v ruce. Na tu dobu jsme měli kliku, že nás nezavřeli, ne jen za rušení nočního klidu.
Velmi rádi jsme v tu dobu jezdili i na Želivku, do Dolních Kralovic, když tam ještě nebyla přehrada, která dnes zásobuje Pražany pitnou vodou. Na břehu Želivky se v malebném prostředí moc pěkně tábořilo i za chladného počasí, v chatkách YMKY, nebo boudě Mohykán.
V roce 1956, když jsme rukovali, se Eva přišla rozloučit na tehdejší Denisovo nádraží (Praha – Těšnov) s Pepíčkem Sovou a dalšími kluky. Přišla i hromada trampů, kteří rukovali až v příštích dnech. Eva s kytarou, jak jinak, spustila trampské songy, které ani v pozdější kariéře nezapomněla. Zpívali jsme s ní dojímavě a velmi nadšeně. Podmanivý chorál se nesl nádhernou akustickou klenbou nádražní haly tak sugestivně, že by se nemuseli stydět ani husité u Sudoměře. Ještě dnes je mi líto těch vystrašených důstojníků, kteří nebyli mnohdy o moc starší než my. Pepíček měl z této bouřlivé sleziny, kde zazněl „Americký námořník“, „Gualdalcanal“ a nechyběl ani „Ostnatý drát“, ještě dlouho v kasárnách problémy.

Až ztichnou Bílé skály (Eva Olmerová, Settleři)

Na podzim v roce padesát osm, když jsme přišli z vojny, nám Šmejd (známá to postavička uhlíře ze Žižkova), půjčil boudu na osadě Havaj, abychom měli v zimě kam jezdit. I tam s námi ráda jezdila. V té době se Eva vrátila z basy. Poprvé byla zavřena ve svých čtyřiadvaceti za facku, kterou uštědřila příslušníkovi SNB, podruhé za autonehodu. Ve vězení byla více než dva roky. Její první cesta vedla na nádraží do Braníka: “A kam prý kluci jedete? A tak já jedu s vámi“. A tak s námi několikrát vyjela do hospody paní Zahradníkové s krásně hřejivými kamny, které tam už dávno nejsou, stejně jako hospoda a zastávka ČD s názvem Libřice.
Ani Eva už mezi námi není. Škoda. Zemřela 10. srpna 1993. Jistě by přišla někdy na naši slezinu a potěšila nás svým slovem a zpěvem. Dala by si panáka a byla opět tou skromnou Olmerkou. Je pochována se svojí maminkou, která ji přežila, na hřbitově u železničního mostu v Holešovicích. Má pomníček vlevo u zdi, blízko vchodu.
Až budeš mít někdy čas, jdi jí navštívit. Udělá jí to radost. „Čekej tiše“ a možná uslyšíš i „Blues samotářky“. A opravdu čekej tiše, ona se odněkud ozve. Možná uslyšíš, jak říká: „Ahoj vole, co čumíš?“ Neměj jí to za zlé, taková zkrátka byla.
Když jí bylo čtrnáct let, její rodiče se rozvedli a ona, aniž by se jí ptali, zůstala s otcem a jeho novou ženou. Z domova se pak stal, jak sama říkala eufemisticky - „nedomov“. Naučila se pít, kouřit a starat se sama o sebe. V šestnácti zpívala s Arnoštem Kavkou, později dostala nabídku do Semaforu. I Ela Fitzgerald se při návštěvě Prahy měla vyjádřit, že s ní chce zpívat. Bylo ale smutné pozorovat, jak talentem od Boha obdařená zpěvačka ničí sebe i svou kariéru. Mnohdy nepřicházela na vystoupení. Ani v partnerství nenacházela pohodu, žila snad s popelářem, taxikářem i hudebníkem, ale všechny vztahy končily, jen jizvy na duši se nikdy nezhojily.
Světlé okamžiky, v nichž byla schopna natáčet, než se úplně opila, se stále zkracovaly a tak na nahrání desky bylo nutné nesčetné množství frekvencí. Z dřívějšího vzrušeného, citově podbarveného projevu, při kterém běhal mráz po zádech, mnoho nezbylo.
Čím hrubší bylo její chování, tím větší bylo její otevřené, velké srdce a citlivá duše. Taková Eva byla, takovou jsme ji znali.

Honza Kejval

--------------------------

Společné vystoupení Wabim Ryvolou
(17. března 1982 v pražských Riegrových sadech)

Bylo tehdy pár minut po půl osmé, když Wabi s kytarou vešel na pódium. Posadil se před mikrofon a řekl: „Já vás vítám úplně nejvíc srdečně, protože jaro už je na spadnutí. Ahoj, kamarádi, dobrý večer!“ Ozvěnou Wabimu bylo mnohohlasné „Ahóóój“ publika. Wabi pokračoval: „Tak tedy žádný dlouhý řeči a pusťme se do toho. Jaro přijde z neděle na pondělí, tak si pojďme nejdřív zazpívat jarní písničku. Kraj se za chvíli do tiché noci zanoří, do tmy táborák po dlouhé době zahoří“. Krásná slova, krásná melodie, Wabi nemohl pro začátek vybrat lepší. Přidal ještě jednu písničku a potom už byla uvítána Eva Olmerová. Nebylo žádným tajemstvím, že Eva má problémy s alkoholem. Pokud si pořadatel její konzumaci v den koncertu nepohlídal, pak se mohl dočkat i jejího pádu do publika. Tentokrát Evu v den koncertu doprovázela jedna naše kamarádka, takže se do Riegráku dostavila s promilemi v přijatelné míře. Byla tu ale jiná potíž, Wabi s Evou společné písničky nezkoušeli. Ne, že by Wabi nechtěl zkoušet, ale Eva se vzpěčovala. To, co s ní zažil, nelze nazvat jinak než zkouškové martyrium.
Jejich první písničkou byly Zelené pláně. Hned na začátku došlo ke kiksu. Wabi se s Evou neshodl, co voní, zda tymián, nebo ořeší. Situace byla zachráněna, když Wabi řekl:„Jedeme dál“, takže duo po krátkém přerušení dozpívali. Po potlesku to byl opět Wabi, který se ujal slova: „Já vám musím říct, že to nebylo lehké oživit si ty staré trampské písně a dohodnout se na těch, které oba známe“. Eva se připojila, že to bylo strašné, a jedním dechem se dožadovala dvojky vína.
Druhou Evinou písní byl její hit Čekej tiše s Wabiho kytarovým doprovodem. Při její interpretaci byla Eva handicapována vlastní dokonalou studiovou nahrávkou, kterou jsme všichni znali. Když skončila, řekla: „Je to smutek, že už tu není. Škoda, že nemůžeme Jiříčka vzbudit z penálu.“ Takhle po svém vzpomněla autora slov písně Jiřího Grossmanna. Následovalo Až ztichnou bílé skály. Eva začala: „Děvčátko, vím, že dnes loučení,“ ale pak píseň stopla, nespokojena s Wabiho doprovodem.
„Ty to rveš, to není možný!“ řekla. Začali znovu, Wabi hrál jemněji. Konečně byla Eva spokojená. A výborná! Do potlesku řekla: „Děkuji za to, že vy ještě existujete“. Pak, po trampské klasice Řeka hučí, uvedla Eva dojemnou Mottlovu Až tě tvá dívenka zklame.
„Teď vypukne staroba. Následující píseň je ještě starší než já,“ povzdechla si Eva.
„Soustřeď se!“ požádal ji Wabi.
„Dělám, co mohu,“ odpověděla. „Až tě tvá dívenka zklame, přijď, kamaráde, mezi nás.“ Eva přidala svou pointu, když tiše podotkla: „Máš-li kam…“
Eva Olmerová ve forma zpívala s takovým citem pro písničku, že neznám u nás druhou takovou zpěvačku. Myslím, že si Wabi oddychl, když Eva opustila pódium. Nervák pro něho skončil. Hrál pak bez ohledu na čas až do půl jedenácté.

Ivan Dvořák

Převzato z trampského časopisu PUCHEJŘ

---------------------------

Čekej tiše

Čajová růže