Trampská teritoria: RALSKO
pondělí 20. březen, 2017 | 9 komentářů | zobrazeno 14696×Jan Pohunek - PřebralZemě zapovězená a divoká. Kraj hlubokých lesů a pískovcových skal, ale i postkatastrofických trosek a útržků zapomenutých příběhů. Ralsko je územím rozporů; městem, které se co do rozlohy může měřit s Prahou, a přitom osídleným jen na několika málo místech. Legendární pustinou, kde jedni hledají dobrodružství mimo civilizaci a kterou se druzí naopak snaží zvelebit. Nikdy nebylo klasickým trampským teritoriem, jako třeba Posázaví nebo Brdy, ale jezdí se sem – a tramping zde žil dokonce i v době, kdy tu vládla rudá armáda. Chtěl by ses vydat na Ralsko? Přibal si do telete Piknik u cesty od Strugackých, stalkere. A velkou lahev vody, v Pásmu je jí málo.
Letní poledne na bývalém tankodromu.
Než ale vyrazíš na cestu, seznam se se zemí, do které přicházíš, s jejími počátky a s tím, jak došla až ke dnešku – porozumět minulosti Pásma je potřeba, i když mnohé skrývá a ledacos neodhalí.
Začít můžeš v dávných časech velkých ještěrů. Tehdy tu bylo mělké moře s písčitým dnem, do kterého neustále přisypávaly nová zrnka dnes už dávno zmizelé řeky. Postupně vznikly mocné sledy vrstev, v nichž byly kromě křemičitého písku občas uloženy i jiné minerály – někdy třeba jílovité a jindy tak trochu radioaktivní. Pak ale začaly kdesi na jihu růst hory, kterým dnes říkáme Alpy, a silné tlaky přenášející se hluboko pod zemí podél zlomových linií probudily k životu sopky. Láva se drala k povrchu, prolamovala se pískovcem a tuhla. Když se v okolí objevili první lidé, ze starých sopek zbývalo jen málo, ale pohled to i tak byl impozantní. Nad pískovcovou krajinou se zvedaly kužely strmých vrchů; největšímu z nich se bude říkat Ralsko.
Krajem se prohnaly doby ledové. Když odešla poslední z nich, pod převisy pískovcových roklí a na břehy mokřadních potůčků se nastěhovali lovci. Proháněli se tajgou ve stínu Ralska a Bezdězu, zakládali ohně, štípali jemné kamenné nástroje. když později odešli – nebo spíš splynuli s jinými z našich předků, tajga zůstala. Suché, chudé lesy s břízou a borovicí, jaké bys našel i mnohem dál na severu a na východě. Ve středověku zde stálo jen několik vesnic a alespoň jeden lovecký dvůr, a i když král Přemysl Otakar II. usiloval o zvelebení téhle málo úrodné země, nedařilo se mu. Snahy o založení nových měst pod Bezdězem, v Doksech a v Kuřívodech se nesetkaly s úspěchem. Alespoň tu ale vyrostlo několik hradů a bažinatý kraj se ukázal být vhodným pro zakládání rybníků. Až do konce 19. století pak kromě skromného hospodaření poskytovaly zdejším lidem obživu také malé sklárny, pokusy o těžbu železných rud tam, kde se stýká čedič s pískovcem, a práce v lese. Jenom občas prošel krajem osamocený poutník – romantik. Po největším z nich tu byl později pojmenován nejrozsáhlejší rybník – Máchovo jezero.
Jisté oživení přinesla až doba turistická. Z břehů Máchova jezera i nedalekých Hradčanských rybníků se stala oblíbená letoviska. Právě tehdy sem zavítali i první trampové, i když se tu v kraji spíše německém cítili prý trochu nejistě. Byla taková doba – i při výletech do přírody se otázka národnostní brala vážně a české kluby turistické hlásící se k odkazu slavného romantika soupeřily s těmi německými o to, kdo lépe pokryje krajinu severních Čech značkami, rozhlednami a ubytovnami.
Jenže co se bralo vážně, bralo se čím dál tím vážněji, až se najednou stalo otázkou života a smrti. Přišla válka a s ní se správy kraje pod Ralskem chopila na dlouhou dobu armáda. Ta československá tu jen chovala koně, ale ve čtyřicátých letech už po Ralsku pobíhali s polními lopatkami příslušníci nacistického Afrikakorpsu připravující se na boje v dalekém Maghrebu. Právě v této době také vzniklo známé vojenské letiště – které ovšem Spojenci promptně zase rozbombardovali.
Když válka skončila, chopilo se vojsko území vylidněného odsunem ještě silněji. Mezi Ralskem a Bezdězem byl vytyčen vojenský újezd a lidé, kteří se přistěhovali do domů po Němcích museli zase odejít. Zůstali jen ti, kteří byli armádě užiteční, třeba proto, že pracovali pro Vojenské lesy a statky. Zbytek vesnic padl za oběť cvičným střelbám, protože co s nimi a do kostelů se dobře trefuje. Aby toho nebylo málo, vyhlédla si po invazi roku 1968 prostor ke svým účelům armáda sovětská. Obraz tajgy byl doplněn azbukou. Otisky téhle divné doby vyvstávají v krajině dodnes, ať už v podobě rozpadajících se staveb z laciného betonu a lesklých kachlíků, nebo podivných pověstí.
Žilo se tu všelijak. Pro vyšší šarže s velkými placatými čepicemi představovalo umístění v Československu slušné živobytí, pro obyčejné vojáky spíš izolované vězení. Ví se, že se někdy zabíjeli, anebo se pokoušeli dezertovat, dezerce byla ale spíš jen jinou formou sebevraždy. Vypráví se, že prý jedny takhle rozstříleli v Mimoni na nádraží v železničním vagonu.
V lesích se za vlády sovětské armády skrývaly vojenské komplexy nejasných účelů, někdy vybavené spalovnou, jindy zase doplněné sklady jaderných hlavic, a celá oblast byla jednou velkou zakázanou zónou. I tehdy žili ale v Pásmu civilisté. Pracovali v lesích a v uranových dolech, které se rozbujely na severním okraji prostoru. Kšeftovali s barevnými televizemi, s uhlím se sovětským benzínem, co jsi ho poznal po čichu. Účastnili se družeb, nakupovali v sovětské variantě Tuzexu. A nadávali.
Převis zvaný Donbas byl osídlen už v pravěku. Později zde některý ze sovětských vojáků zanechal kresbu známých dolů na východní Ukrajině.
I v tomhle nepříznivém prostředí se ale objevila minimálně jedna trampská osada. Zrodila se roku 1979 v Hradčanech, bývalém letovisku, teď jednom z center Prostoru a utvořili ji zdejší kluci. Říkali si T. O. Severská dvojka, tábořili ve vojenských lesích, když hajný přimhouřil oko, prolézali staré lomy podél Ploučnice, hráli si na indiány a postavy z foglarovek a hledali poklady, protože země ledaskde vydávala německé věci. Severská dvojka existuje dodnes, její osadní sruby stojí na břehu Ploučnice nedaleko Veselí, kdo tam někdy plul na kanoi, asi je zná.
Věčné časy se sovětskou armádou ale naštěstí netrvaly věčně. Po revoluci museli Sověti odjet, a i když pobrali, co mohli, mnohé zůstalo – prázdné domy, betonové monumenty neznámých účelů v lesích, předlouhá letištní plocha s městečkem, rozježděné tankodromy, stará munice, nápisy vydrápané do skal a kůry stromů, ropa ve spodní vodě, podivné zkazky. Prázdná země, hodně divoká i na divoká 90. léta, začala lákat dobrodruhy. Na prázdné ploše bývalého Strážova, kde prý kdysi slavil narozeniny Konrád Henlein, se rozezněly aparatury technařů. Na přistávací ploše, která by údajně dokázala nouzově obsloužit i sovětský raketoplán Buran, se proháněla severočeská omladina v amatérsky vytuněných autech – a někdy si taky jen tak zkoušela, jaké je to vytlouct okno a dělat jiné věci, které doma maminka nedovolí. Kdo mohl, jel si do něco odvézt z tak řečeného Kiev shopu, kde je člověk sám sobě obsluhou a nic neplatí. Jiní se tu zase zbavovali odpadu, prý včetně takového toho, který ještě protestuje, když ho vedete do lesa. Z lomů Amerika na Ralsko přesunula velkou část své činnosti i známá montanistická parta CMA. Patřičně ozbrojeni procházeli lesy, nocovali v opuštěných sklepích, dohledávali střípky z vojenské i německé historie, snažili se naladit tajemnou ruskojazyčnou vysílačku. Poslechněte si někdy Laca Lahodu, dokáže o tom dlouho vyprávět.
Kromě všech výše jmenovaných podivných postav (a mnoha dalších, třeba zarostlého člověka v modré šusťákovce, který běhal po Pásmu po čtyřech a byl jednou spatřen kdesi u Mogoně) začali bývalý vojenský prostor v roce 1990 objevovat i trampové. Zejména pod převisy Hradčanských stěn, též Kummergebirge, Komářích vrchů nebo třeba Pohoří žalu, vznikaly nové campy, z nichž je možné zmínit třeba velký skautský převis Generál či camp Sráz neboli T. C. Video ustavený 21. září 1990. Mimochodem, škoda, že se tento opěrný trampský bod nepodařilo založit o měsíc dříve, bylo by to stylovější. V samotných Hradčanech se stal mezi místními dobrodruhy a stalkery legendou bar Osamělá hvězda se svými country bály, závody psích spřežení a šerifem Billem.
Osamělá hvězda je vlastně malé westernové městečko i s lesní zoo.
Během následujících let, která ústí do současnosti, Ralsko něco z tohoto divokého ducha už ztratilo. Ruiny sovětských baráků mnohde zmizely a padly i věže uranových dolů, aby udělaly místo pochybným solárním farmám. Po lesích se rozepjaly sítě turistických stezek a mnozí z místních lidí neradi slyší, když se o jejich domově vypráví jako o dobrodružné pustině. Přesto je tu ale ledacos k nalezení a do nitra Pásma se dá proniknout mnoha způsoby.
Pokud chceš například prožít plavbu do srdce temnoty, opatři si loď a vydej se po Ploučnici. Je to úzká a divoká říčka, která tě provede velkou částí Prostoru a pravidelně se jezdí, velké mastňácké opilecké rafty známé z Vltavy nebo Sázavy se jí ale z dobrého důvodu vyhýbají. Začít se dá třeba u mostu ve Stráži pod Ralskem, bývalém centru zdejších uranových dolů. Zpočátku popluješ betonovým korytem mezi industriální žilnatinou starých trubek, z nichž některé dodnes odčerpávají z podzemí kontaminovanou vodu. Pak ale najednou přijde majestátní tunel Průrvy Ploučnice, mohutná štola proražená skálou při pokusu zkrotit říčku, aby dokázala pohánět staré hamry. Sama o sobě stojí za návštěvu, nic podobného jinde u nás není. Na druhém konci má nízký stupeň a malé jezírko, kde u stánku s občerstvením postávají vodáci a vyhlížejí, kdo se na závěr plavby podzemím cvakne. Následuje několik kilometrů vcelku poklidného, rychlého toku až do Mimoně, tady se hodí připomenout si dobře ovládání lodi. Za Mimoní totiž, zprvu nenápadně a pak už docela zostra, přijde Saigon. Ploučnice zde mizí ve vrbičkách a přirozených meandrech, točí se a klikatí, občas nejde jinak, než proplout křovím, z dálky se ozývají výkřiky rozvádějících se manželských párů. Je to říční divočina, jinde už docela vzácná, občas i loď přes padlé kmeny přetahuješ. Že se blížíš ke konci poznáš, až podpluješ kostru sovětského železničního mostu, dávno už zapomenutou a bez kolejí. Za Hradčany meandry pokračují, tentokrát ale už převážně příznivou nivou s rozsáhlými loukami, kterou po okrajích lemují pískovcové skalky Hradčanských stěn a Borečského polesí. Jen pozor, až mineš sruby Severské dvojky, počítej s tím, že průjezdy vrbičkami se zase vrátí a budou tě doprovázet ještě docela dlouho směrem k České Lípě.
Padlé kmeny jsou na Ploučnici častým zjevem.
I na pěší vandr se dá přijít z několika směrů. Nejblíže k tradičním pískovcovým oblastem tu mají Hradčanské stěny, skalní město zčásti zabrané oborou, ale jinak přístupné. Je to kraj skrytých, malých převisových campů, ke kterým sice v létě často doléhá bohatýrské tuc-tuc diskoték u Máchova jezera, ale které mají svůj skromný, tajuplný půvab. Začít se ale dá také blíže k Bezdězu, kde mimo území bývalého vojenského prostoru lemují železniční trať Kukaččí skály, a odkud projdeš do rozsáhlých lesnatých rovin mezi Slatinnými vrchy a Velkou Bukovou. Kdo nezabloudí, může se pokusit trefit až na Strážov, pustou pláň s několika sklípky, kde kdysi stávala významná vesnice na obchodní stezce, sklárna a zámeček. Končila zde také úzkorozchodná lesní drážka. Strážov je zvláštní za soumraku a také po bouřce, projdi si alespoň jednou Dubový vrch nad ním, i s podivnými kříži a výhledem do širých mlčenlivých lesů.
Lesy pokračují i dál k východu, do málo prochozených končin za Bělou pod Bezdězem. Nad areálem bývalých skladů jaderných hlavic, sourozenců brdského Javoru 51, se tam zvedá Lysá hora, zvláštní čedičový pahorek rozhlodaný starými nepravidelnými lůmky. Rokle, které tu začínají, se už svažují směrem ke vzdálené Jizeře. Nejzajímavější z malých údolí Ralska je ale až kaňon Zábrdky, který běží od severu k jihu zapomenutým krajem při východním okraji vojenského prostoru. Dá se jím jít celý víkend a hledat malé zbytky zaniklého osídlení, drobné podzemní prostory, studánky. Sem tam se na okrajích svahů objeví letní tábor, občas údolí překříží uzoučká rozpraskaná asfaltka.
Nahoře nad Zábrdkou se rozprostírá rozsáhlá Židlovská pláň, původně tankodrom, ještě předtím několik vesnic. Silnice tu jdou po vojensku zpříma přes terénní vlny, na okrajích překonávají přejezdy z kovových trubek – celý Židlov je totiž jednou velkou oborou. Její jádro leží v lesích kolem starého tvrziště Zbynska s vytesanými skalními místnostmi, žijí v ní dokonce i zubři. Židlovská pláň sousedí s městečkem Kuřívody, oficiálně centrem města Ralska – všechny zdejší obce jsou totiž na jednom katastru a dohromady utvářejí město, aniž by ale jediná z nich nesla jeho název. V Kuřívodech je mimo jiné malá pyrotechnická expozice.
Další zajímavou částí prostoru je sever poblíž Hamru na Jezeře. Z lesnaté roviny se tu zvedá několik výrazných vrchů – Děvín a Hamerský Špičák, Široký kámen, Stohánek, Jelení vrchy. Na svazích kopců se opět vynořují skalní útvary, leckdy přitesané rukou člověka. Nejzajímavější je asi Děvín, středověký hrad s kruhovou dělostřeleckou baštou vytesanou v pískovci a poměrně velkým podzemím tvořeným dvěma studnami, pozůstatkem sklepení a také štolou po těžbě polzenitové železné rudy. Vydáš-li se od skalního bloku Děvína k jihu přes Hamerský Špičák, dojdeš až k úzké, hluboké dobývce zvané Schachtstein, i tady se těžilo železo. Vrata, která vedou do skály vedle na Širokém kameni, už jsou novější, a i když by mohly vyvolávat představy o podzemních vojenských základnách, mají souvislost s těžbou uranu.
Dalším hradem v oblasti je Stohánek – malý skalní hrádek s místnůstkou, která sloužila i jako poustevna. Naproti němu, za pomníkem generálmajora Sochora, který tu měl krajně podezřelou autonehodu, se zdvihá mohutný blok Dlouhého kamene. Vypráví se tu o různých podzemních prostorech, ale nikdo je nikdy nenašel. Budeš-li je hledat, možná místo nich najdeš prázdný tábor Sovího lidu, kde navečer otevřená dvířka podsad působí až strašidelným dojmem.
A konečně – nezapomenout na samotné Ralsko. Je to vrch strmý a drsný, ale poskytující daleký výhled. Středověký hrad na jeho vrcholku je hledí k Bezdězu přes rozlehlou pustinu lesů a vojenské letiště. Vidíš odtud klikatící se Ploučnici, zvedající se hřbety Velké Bukové a Hradčanských stěn, holé pláně i městečka na okrajích Pásma.
Obešli jsme celý Prostor, ale teď je načase zvednout se a vydat se tam dolů pátrat doopravdy.
Královský hrad Bezděz je spolu s Ralskem a Ještědem jedním z vrchů, které jsou vidět z mnoha míst bývalého vojenského prostoru. Před rokem 1989 byl přístupný, ale směrem do vojenského újezdu stála zástěna, která bránila ve sledování cvičení Střední skupiny vojsk.
Bývalé sovětské vojenské budovy bylo možné potkat ledaskde. I ony se ale postupné vytrácejí – část si bere příroda, část je recyklována místními sběrači a část bourána v rámci zvelebování oblasti.
Skalní brána nedaleko Širokého kamene. Pískovce v okolí jsou prosycené železitými minerály a vytvářejí četné zvláštní útvary.
I když už byl vojenský újezd zrušen, pořád zde zůstávají nebezpečná místa.
U letiště se české a sovětské nápisy mísí s graffiti, své stopy tu zanechalo i natáčení filmu Tmavomodrý svět.
Temné stopy minulosti v Hradčanských stěnách.
Uvnitř bývalého skladu jaderných hlavic poblíž Bělé pod Bezdězem. Snímek je dosti tmavý, protože vnitřek objektu byl při rabování vypálen a pokryl se mastnými sazemi. Dnes je vstup dovnitř zahrnut.
Za Mácháčem je les a ten je plný kostí.
Zbytky vojenských staveb připomínají chrámy dávných civilizací ztracené v džungli.
Uran se na Ralsku těžil jak v hlubinných dolech, tak i pomocí louhovacích vrtů, kterými se do podloží čerpala kyselina. Bývalý těžební areál je dosud plný staré uraňácké technologie, vrty ale dnes už slouží k sanaci a monitorování narušeného horninového prostředí.
Železniční most přes Ploučnici u vojenského letiště.
Na lukách pod Hradčany je často třeba Ploučnici brodit, někdy se ale najde i malý můstek.
Skalní dvojokno v bývalém čedičovém lomu. Příčka na snímku bohužel nedávno spadla.
Bývalé vojenské objekty jsou oblíbeným neoficiálním cvičištěm na paintball a airsoft. Pozóóór – civil!
Horní patro dvojitého převisu se skalním posedem kdesi v oblasti Stohánku.
Na spodním konci průrvy Ploučnice.
Donžon hradu Ralsko, starobylý, azbukou popsaný.
Pomník generálmajora Antonína Sochora. Antonín Sochor bojoval v československých jednotkách na východní frontě a po válce cvičil i vojáky vznikajícího Izraele. Byl oblíbeným a schopným velitelem, nikoli však fanatickým komunistou. V noci na 16. srpna 1950 se jeho vůz na křižovatce pod Stohánkem srazil s nákladním automobilem. Je možné, že šlo o atentát, za kterým stál přednosta Obranného zpravodajství a agent NKVD Bedřich Reicin.
Železné rudy na Ralsku byly chudé a bylo jich málo, přesto ale dříve stály za těžbu. Polzenitová dobývka pod hradem Děvínem.
Kamenná tvář hledí do kraje pod převisem na Slatinných vrších.
Skála zvaná Tvarožník v Hradčanských stěnách byla oblíbeným cílem už německých horolezeckých spolků.
Těžní věž uranové jámy č. 13 už také nestojí.
Kraj pod Ralskem z vyhlídky od hradu.
Ostatní Trampské teritoria - ČESKÝ KRAS, ÚTERÁK, ŠIFRY, ZLATÝ KAŇON, ZADNÍ ZEMI, MRTVOU TRAŤ, OSLAVKU, ZADNÍ STŘELU, DOLNÍ STŘELU a ÚTERÁK najdeš ZDE.
Dobrá zpráva skalní okno v lomu,je na svém místě, naštěstí nespadlo.
Horší je, že v okolí ubývá voda prameny i nedávno vydatné prameny jsou na suchu.
H.
Za TC Video cenda
pro Aki: Mufloní camp stojí stále, občas tam zajdu, ale určitě nestojí u Juliny.
Moc jsem si to užil.
Stále se tam vracím,ale poslední dobou tam začíná být rušno a nepořádek,hlavně od cyklistů.....
Márty
V osmdesátých letech pořádala T.O. Severská dvojka na začátku léta Dušiádu-závody ve splutí části Ploučnice na traktorové duši.
Na úpatí Ralska(v oblasti Juliiny vyhlídky,která byla přístupná) stával Mufloní camp.