TRAMPOVÉ V ODBOJI / Esesáčtí vrahové se drží zuby nehty

Válečný cancák devatenáctiletého trampa Brka, který byl před několika lety nalezen vyhozený v popelnici a digitalizován v našem projektu digitalizace kronik, je nesmírně cenným dokumentem doby z konce války. Brko prožívá svá trampská dobrodružství po celém území tehdejšího protektorátu a jen občas do jeho romantických zápisů a kreseb přírody, indiánů a srubů pronikne realita války. Avšak v pravou chvíli bere do ruky zbraň a jde společně se svými kamarády Mexem, Prckem, Šlajfem a Šikulou bojovat proti okupantům v okolí města Sázava a na Benešovsku.
Až do vítězně-tragického konce.

---------------------------------------

Brko a ukázky z jeho cancáku

Konec poroby, revoluce, svoboda

Od poloviny měsíce dubna jsem v údolí indiánského léta. Utekl jsem z Prahy s několika dobrými kamarády, hledáme partisány. Honí nás četníci, je na nás udání. Koncem dubna nacházíme v boudě zprávy od partisánů. Brzy přijde náš čas. Německo se hroutí v náporu ruské armády a angloamerických vojsk.
Přišel náš čas, stáváme se členy odboje, členy partisánského přepadového oddílu. Máme v rukou zbraně vyrvané holýma rukama esesáckým bestiím. Již první den přepadáme německé transporty, vítězíme, nepřítel zbaběle prchá a zanechává 3 auta zbraní a střeliva na silnici u Dojetřic. Nyní jsme vyzbrojeni, máme pušky, automaty, kulomety, granáty, miny i pancéřové pěsti. Druhý den zastavujem vlak jedoucí od Čerčan k Ledečku. Desátník Ladko rozstřelil motor dresiny pancéřovou pěstí, ale vlak jede setrvačností dále. Němci střílejí do Sázavy z pušek a kulometů. Zastavují až u hutí, kde je statečný přednosta zapojil na slepou kolej. Brzy jsou obklíčeni a zajati, zbabělci nyní se neodváží, byla by to jejich smrt. Jeden nám fouknul do hutí, ale je brzy chycen a doveden do Sázavy za ostatními. Zatím v Praze vypukla revoluce naplno. Stateční Pražané staví barikády a bojují proti přesile. Rozhlas zoufale volá o pomoc.
Zatím se esesáci v Benešově dozvěděli o naší činnosti a vysílají trestnou výpravu z Benešova a od Kolína jsme obklíčeni a stahujeme se do lesů. Zatím v Sázavě beztrestně řádí hordy po zuby ozbrojených němců.
Rozcházíme se, zbraně jsou zakopány, neboť jedině jednotlivcům se podaří projíti německými strážemi. Strávili jsme 2 noci v lesích bez jídla. Obyvatelstvo vesnic nám ochotně poskytuje přístřeší a jídlo.

Pražský rozhlas stále volá o pomoc. Falešnými zprávami udržuje v šachu esesáky, kteří již neví, na čem jsou. Jsme nyní roztrženi od sebe. Jedu s Prckem a Kenem směrem na Prahu. Musíme jíti pěšky lesem, protože po silnici jezdí ozbrojené jednotky němců. Konečně v Mnichovicích je zorganizován odpor. Objevili se zde ruští partisáni. Stáváme se členy přepadového oddílu, vedoucí je partisán Sergiev. Zastavujeme transporty a zajatce odvádíme. Všude už jsou kupy zbraní a válečného materiálu zabraného němcům. Jako blesk přichází zpráva o pancéřovém vlaku jedoucím na Prahu. Nyní vidíme práci partisánů. Organisují lámanou češtinou, v momentě je rozebrána trať, vlak zastaven a po delším boji zdolán. Zatím z Prahy přichází dobré zprávy. Ruské tanky vjíždí do Prahy, němci prchají a vzdávají se. Sláva!! Vyhráno, Praha zachráněna.
Veliký kámen nám spadl ze srdce. S novou chutí se vrháme do boje, vlastně už to ani boj není. Po silnicích se plouží zdecimované trosky německé armády. Zbraně vydávají bez boje, jedině esesáci ještě bojují, ale jsou potíráni našimi přesilou a nadšením.
Sergijova partisánská četa nastupuje. Jsme výborně ozbrojeni, máme spoustu kulometných pistolí (pozn. red.: samopalů). Sloužím tady s Prckem, Ken hlídá v Mnichovicích zajatce, ostatní kamarádi trempové jsou někde v Sázavě. Jezdíme v nákladních autech na přepady daleko od Mnichovic. Vyhledáváme poslední místa odporu a ničíme je. Zatahujeme lesy a obsazujeme německá skladiště a opuštěné vojenské objekty.

Jedu se podívat domů do Prahy, první svobodným Československým vlakem. Jak krásně to zní „Jsem svobodný Čechoslovák!“ Doma jsou všichni zdrávi, ale barák máme rozstřílený jako řešeto. V Praze se ještě na několika místech bojuje, esesáčtí vrahové se drží zuby nehty, protože ví, jaká smrt na ně čeká. Pražané jsou rozzuřeni na německé psy, a tak dochází na ulicích k veřejným lynchováním.
Jedu zpátky do Sázavy ke svojí četě. Našel jsme tam všechny svoje kamarády trempy, mimo Mikyho, který odjel domů do Kolína. Nyní už na nás na trempy nekoukají skrz prsty jako dříve. Naopak, máme zde velmi dobrou pověst. Když to řekne desátník Bělec, tak už to musí být pravda.
Máme tady svoje kasárny a žijeme po vojensku. Konáme patroly v okolních lesích a držíme hlídky ve městě a u muničního skladiště. Na cimře máme kavalce ve čtyřech řadách. Je nás tu přes třicet mužů a jeden Prcek. Veselo je stále. Velitel roty Jan Hurbý je spíše naším tátou než velitelem, máme ho všichni rádi a šli bychom za ním od ohně. Dále je tady několik veselých kop. Je to ucho Ota Jiráň a starej desátník Bělec. Když Ota začne večer vypravovat, řehtáme se dlouho do noci. Pod Mexem dokonce při tom spadla postel. Veselý je život na vojně.
Složili jsme si písničku na naši partu, hlavně na desátníka Bělce. Když jsem ji na cimře poprvé zpíval, honil mě bratr Běleč s pistolí pod kavalcema.
Zatímco Rudá armáda obsadila území Československé republiky, v pohraničí (bývalých Sudetech) se ještě bojuje.
Pan president Beneš přijíždí do Prahy, mám službu u mostu a poslouchám přenos z Prahy, který je rozšiřován pouličními tlampači. Slyším, jak zástupy lidí jej vítají. Lidé se zastavují u tlampačů a poslouchají. Zaznívá národní hymna. Stavím se do pozoru v poctě zbraň a je mi do pláče, násilím jej potlačuju. Také na ostatních lidech vidím dojetí. Na tento okamžik jsme čekali šest dlouhých let v německé porobě. Chce se mi křičet, řvát, chtěl bych býti tam v Praze a vidět jej šedivého ustaraného, ale přece svěžího pana presidenta, který pracoval šest dlouhých let v zahraničí pro nás Čechů a Slováků. Pane Bože jsme svobodni!!
V neděli 2. června 1945 jsem byl s Prckem a Mexem podívat na Boba Hurikána, který se vrátil z německého koncentračního tábora. Nalezli jsme ho u včeliček před srubem. Vypravoval nám o odboji a o tom, jak byl již po tři roky ve spojení s Londýnem. Nyní je velitelem partisánských oddílů.

Zápis Boba Hurikána

Partisánský ples v Sázavě

Je to první tancovačka, která byla v Sázavě podniknuta ve svobodné republice. Pořádali jsme ji my a výtěžek byl věnován pozůstalým padlých na barikádách.

9. června 1945
Odhalení pomníku padlým kamarádům

Dnes večer odhalili jsme pomník v lese u Dejetřic našim kamarádům partisánům, kteří v těchto místech padli za svobodu vlasti. Kamarádi, svobodu jste sice nepoznali, ale viděli jste ji vycházet v rudých červáncích germánské krve. Vám patří dík náš a dík celého národa, hrdinové.
Na místo byl udělán průvod sázavských občanů. Já s Mexem jsme dělali čestnou stráž praporu. Za námi šla čestná partisánská četa ve zbrani. U pomníku promluvil zástupce národního výboru sázavského a pak duchovní československé církve. Pomalu se skláněl náš červenobílý prapor s modrými písmeny „Za svobodu vlasti“. Zazněl úsečný povel „K poctě zbraň“. Třicet pět pušek s vyleštěnými bodáky se vzneslo k poctě těch, které jsem viděl umírat za rachotu kulometu. Zazněla hymna, černá rouška pomalu spadla z bílého dvojramenného kříže. Národ nezapomene.
Po slavnostním odhalení pochodovali jsme za zvuků hudby Sázavou. Zítra končím službu v Sázavě a jdu do civilu.
Šlajf půjde k četnictvu, Prcek na vojnu. Šikula už týden chodí do školy. Mex neví co dělat, půjde asi také k četnictvu. Jen já jsem zůstal trempování věrný, z celé party sám.

10. června 1945
Dnes sloužím poslední den u revoluční gardy. Hned ráno mám pohotovost. Lidé z nedaleké vesnice viděli v lese několik němců. Za velení desátníka Ladky jdeme na místo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a provedli zátah. Našel jsem v trávě čerstvé stopy a úplně suché ohniště přes to, že celou noc pršelo. Pozor, tady někoho máme. Místní obyvatelstvo se lesům vyhýbá, tak to budou němci. Když jsme se již měli sejít s Ludkovou partou, bylo na nás vystřeleno z pistole. Spustili jsme hotovou kanonádu a rychle zatáhli zbytek lesa. Nikoho jsme však nenašli. Celé dopoledne jsme procházeli lesy v okolí, ale bez výsledku. V poledne jsme se vrátili promočeni do Sázavy.
Odpoledne mám volno a pro jsem šel s Mexem a jedním trempem z Podkrkonoší se podívat do údolí indiánského léta. Vzali jsme sebou pušky a dostatek nábojů. Když jsme přicházeli do údolí, zaslechli jsme silnou střelbu. Opatrně jsem se plížili kupředu. Naše opatrnost však byla zbytečná. Na břehu potoka stály dva stany a několik trempíků se bavilo tím, že stříleli do plechovky od konzervy. Vystřelil jsem do vzduchu a zařval jsem ruce vzhůru. S trempíky to trhlo a hned začali schovávat pistole, když viděli uniformu, což jsem se musel dát do smíchu. Byli to Kolíňáci a jednoho z nich jsem znal ze Želivky. Pistole jsme jim nechali. Pokecali jsme si s nimi, a pak jsme se šli nahoru do údolí se podívat na boudu. Byla v žalostném stavu, přední stěna byla úplně rozebrána a spálená. Vytáhli jsme ze sklepu flašky a začali jsme do nich ze 100 metrů střílet. Rozbil jsem každou flašku nejvíce na dvě rány. Je vidět, že střílím už jako starý mazák. Do Sázavy jsme přišli až pozdě večer, a tím pádem jsme nedostali večeři.
V pondělí ráno jsem jel do Prahy.

A větou o odjezdu do Prahy končí Brkův válečný zápis plný emocí. Dál zbývají jen bílé listy. Brkovi totiž nebyla osudem dána šance je popsat dalšími zážitky, neboť o měsíc později byl nešťastnou náhodou zastřelen svým kamarádem při čištění zbraně, jak o tom informuje vložený list, parte a smutný kondolenční dopis trampské dívky jménem Malá Ju, psaný Brkovým rodičům…

Michael Antony - Tony

A ještě několik ukázek z Brkova cancáku, ještě před jeho zapojením do odboje.

Na fotografii vlevo, pod jménem Tony, stojí pozdější slavný trampský písničkář Tony Koukal

----------------------------------------------------------

55 trampských, skautských a vodáckých kronik se do dnešní dne zdigitalizovalo v projektu Digitalizace kronik v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy.V převážné většině jde o cenné prvorepublikové a válečné kroniky, ale samozřejmě nechybí ani ty poválečné a současné. Jejich digitální kopie jsou uloženy v muzejním fondu a tím i zachovány pro budoucnost, kdyby se s původními kronikami něco stalo. Jak se bohužel dost často děje.
Zapůjčené kroniky se po digitalizaci vrací zpět (společně s digitální kopií) svým majitelům či osadám. A to je i příležitost jak si nechat kvalitně a hlavně zdarma digitalizovat vaší osadní kroniku, aby ji mohl mít doma každý člen osady.
V případě zájmu napiš na mail: tony.avalon@seznam.cz
V Trampském magazínu se budeme obsahu digitalizovaných kronik a mnohdy i velmi překvapivým objevům, věnovat v sérii článků, aby se jejich cenný obsah dostal i mezi trampy.