TRAMPOVÉ NA POLONINÁCH

Následující příběh je z Podkarpatské Rusi, z doby, kdy ještě byla součástí Československa a lákala tehdejší trampy svojí divokostí. Povídka o setkáni s těmito trampy je převzata z knihy Na poloninách (vydala Společnost přátel Podkarpatské Rusi), a ve které její autor Jaromír Tomeček ve formě sepsaných příběhů vzpomíná na svých dvanáct let prožitých v tomto „kraji medvědů a vlků“.

-------

Stecuničův oboroh, mezník na hřebeni poloniny, nikdy nezůstal bez sena. Když ubylo, mladí nakosili a nasušili dostatek nové píce a „stolečku prostři se“, opět kypřina nadzvedávala stříšku po konce kůlů. Dnes jsem nahoře přespal. Vzhůru na seno jsem hravě vylezl po přistavené ostrvě, ale dolů to šlo hůř, žuchl jsem na zem, málem jsem se přizabil. Budíček jsem měl v sobě, a ten mě vyburcoval pomalu ještě za tmy, chtěl jsem za východu slunce být už v údolí, čekala mě neodkladná práce. Přesto jsem se však vrátil hodný kus cesty zpátky hřebenem. Včera jsem u Padlého buku narazil na zašlou laň a nutkalo mě to podívat se na ni ještě jednou, pokusit se zjistit, co bylo příčinou jejího skonu. Stejně jsem však na to nepřišel a ostrým pochodem jsem se vracel na lesní cestu.
Zlý duch mi našeptával, abych neobcházel hřebenem kolem oborohu, nýbrž to vzal přímo lesem, po přeponě, já už ovšem z takovým napřimováním měl tolik špatných zkušeností, že jsem vnitřnímu našeptávači řekl „odstup satane“, a volil pohodlnou okliku. Jinak bych si po čertech užil: propadal bych se do shnilého klestu po pás, klopýtal, kácel se a vybíral žížaly z kapes a vlasů; jít napříč pralesem je svízelnější než lézt do stěny.
Panovalo bezvětří a nepohnul se ani lístek, ani na alnetách, křovinách zeleného olší na polonině, ani na listnáčích při sestupu lesem. Toliko polétavou havěť bylo slyšet, všechny ty vrnivé mušky a mouchy, vrnilky a pestřenky, vosy a včely, přišla jejich doba a ony oslavovaly dny bytí. Poloninu jsem opouštěl zelenou, teprve po východu slunce se rozevřou koruny květů, úbory a květenství, a louka se přioděje do bělostného krajkoví, do zlatohlavu všech odstínů, do purpuru. Les vypadal však ještě jednotvárněji než předjitřní tráva. Vše pohlcovala jednotlivá mechová zeleň hlubokého hvozdu, bukového pralesa.

Čeští předváleční trampové našli v Podkarpatské Rusi divočinu, o které snili nad stránkami dobrodružných románů. Všechny tři fotografie v článku uvedené jsou z třicátých let minulého století, z jejich vandrů po Podkarpatské Rusi.

Svah mě popoháněl, nutil do chvatu a já musel brzdit. Brzy mi to dávala pociťovat lýtka. Nikdy však nechci spěchat natolik, abych ponechával bez povšimnutí místa, jimiž jsem putoval. I tentokrát jsem měl oči všude. Hned mě ve světlejším úseku zaujal okáč, hned jsem zvedl z koleje vousatého tesaříka a hodil ho do lesního nitra (málem, povídal jsem mu, skončils pod mou botou!) či se věnoval mlokovi, který capal napříč cestou jako čtyřnohý golem. Pojednou, kdo nestoupá proti mně jako chlapík s koněm, vpředu člověk, za ním na ohlávce zvíře. Poznal jsem je. Dědek se občas vyskytoval na dvoře polesného, podělkoval tam, viděl jsem ho nejednou. Čtvernožec za ním vypadal zbědovaně, byl strhaný, vyhublý, tak tak že se vlekl.
„Kam s tím komoněm, dědku?“ otázal jsem se, když jsme se pozdravili.
„Nevidíte?“ odvětil.
„Vidím, je bezmála v posledním tažení.“
„No však. Kam se může vést takový žebrák?“ Došlo mi, že jedině na smrt. Byl určen za návnadu pro medvěda.
„Polesný má hosta?“
„Tak. Jakéhosi Němčoura, který pořád chce Wildnis, divočinu. Ten starý medvěd, co bloudí kolem stád a má přijít na odstřel, sešel až sem pod Magurič a zlobí pastýře – víte který?“
„Vím, přišel jsem na jeho sled, tloukl a probíral staré pařezy na druhém boku Podyny.“
„To je on. Tak toho dali páni tomu Švábovi k odstřelu. A já mám nachystat újeď na kraji lesa na Stecuničovým oborohem.“
„Někde u Padlého buku?“
„Přesně tam.“
Aťsi nikdo nemyslí, že takové domácí zvíře neví, co s ním lidé zamýšlejí, pozná to podle jejich chování. I mladé nezkušené telátko pozná, když je vezou na jatky, že je s ním konec. A tento koník, tahoun, který už odvedl hezký kus práce, věděl, že je veden na popravu. Hlavu skloněnou, hleděl apaticky k zemi, smířen s osudem. Člověk je pánem tvého bytí, využitkuje tě i po tvém skonu. Mouřenín splnil povinnost, mouřenín může odejít, ale ty nemůžeš, budeš sloužit i svou smrtí. Jak neklonit hlavu!
Kůň věděl, že je o něm řeč, moc to najevo však nedával. Teprve, když jsme se rozloučili a hodlali jít po svých, otočil se a podíval se mi do očí. V tom pohledu byl dík, ty sis mě, člověče povšiml, ale četl jsem v něm ještě více, kousek naděje, takovou nepatrnou jiskérku, jako když padající hvězdička prolétne noční oblohou.
„Počkejte ještě, dědku. Mám návrh. Velice výhodný.“ Zastavil se a podíval se na mě s nedůvěrou: pozor na panské návrhy!
„Jaký vy můžete mít návrh?“
„Prodejte mi toho koně.“
„Cha cha. Prodám koně a na Podyně se lehnu sám jako návnada“
„Co byste lehal sám? Újeď vám připravil sám pánbíček. U Padlého buku leží zašlá laň, větší než tohle koňské nedochůdče. Useknete jí běhy, stáhnete ji, a ani mistr lesů nepozná, že to není kůň. A vy budete mít kůži, jelenici.“ Hluboce se zamyslil.
„Není ta laň už rozpadlá?“
„Je docela v pořádku. Jinak bych vám to nenavrhoval.“
„A víte, že by to šlo? Kolik mi nabízíte? Stovku?“
„Dvě“. Plácli jsme si a oř změnil majitele. Když jsem o kus níže sedl na pařez, abych posnídal, rozdělil jsem chléb na dvě poloviny a jedli jsme dva. A potom, neboť byl s krmí hotov dřív než já, položil si hlavu na mé rameno.
Ubytoval jsem ho v prázdné kůlně, leč většinou se popásal na břehu řeky. Chodíval jsem tam za ním. Lehl jsem si do písku (který se třpytil miliardami krystalků „marmarošského démantu) a on kolem mé hlavy spásal jetýlek a kostřavu; bylo nám blaze oběma.
Působil mi však starost. Při cestách na poloniny jsem používal za mírnou úplatu sousedova huculáka. Zvykli jsme si na sebe a bylo mi zatěžko něco na tom měnit. A byl bych pro smích, kdybych putoval na hřebeny se dvěma. A dále: co s koňským přírůstkem přes zimu? Budu muset pro něj shánět zásoby sena, ovsa, šrotu, a lépe ho ubytovat, v kůlně by mi zmrzl, takové domácí zvíře vyžaduje hromadu péče!
Jedenkrát, když jsem takhle trávil polední siestu u řeky, přišli se koupat tři výrostci, ne však zdejší, byli vyparáděni jako Hvízdavý Dan, jenom kolty jim chyběly. Bavili se česky: trampi, v tom závratném stáří šestnácti let. Začali koně laskat a on jejich lichotky vlídně přijímal, v minulosti je postrádal a nyní na něho působily jako svit slunce. Když se posléze z ním podělili o svůj oběd, bylo vzájemné přátelství zpečetěno.
„Prosím vás,“ přišoural se za mnou jeden z těch kovbojů, „my jsme tu na výletě z Čech, přes celé prázdniny, jdeme po haličském pomezí až k Bukovině. Nepůjčil byste nám toho koně? Zaplatíme.“
„To by nešlo, mešúrs. Nemáte z toho rozum. Kůň byl těžce nemocen, strhán, a vy byste na něm rajtovali, utahali byste ho znovu.“
„Nikdy ne, on by nám jenom nesl rance, nic víc. Máme ho rádi!“
Co jsem měl dělat; jako kluk jsem byl stejného ražení jako tihle. Koníka jsem jim půjčil a přidal sáhodlouhé rady a pokyny: běda, jestli mu něco provedete, končil jsem.
Vrátili se za pět týdnů. Kůň vypadal jako Majolenka, vypasený a veselý, srst se mu leskla, oči svítily. Vítání to bylo velice slavné. Avšak poznal jsem, že zvíře se přimklo ke klukům docela; není divu, oni se skutečně měli k němu tak, jak by dospělý člověk už ani nedovedl.
Opět jsme se ocitli u řeky, opět siesta a hrátky. A zase jeden z nich přišel si sednout ke mně. „Prosím vás,“ spustil, „my máme doma hospodářství, teplou stáj, dostatek sena, obilí; já jsem se do koníka zamiloval, prodejte mi ho, bude v dobré rodině a blahobytu.“
Tenhle návrh mi vytrhl trn z nohy: zbavoval mě starostí, jak to zařídit na zimu. Na oko jsem však chvíli dělal drahoty a pak jsem dal souhlas. „Dobře. Zaplatíš mi jednu korunu.“
No, a tak skončil příběh o koníčkovi, který měl zajít v medvědím chřtánu. Stal se kdesi v Čechách kamarádem kluků.