Stručná HISTORIE TRAMPINGU (snadno a rychle)

.

Foto: týdeník Ahoj na sobotu (1931), Jack T.O. Skaláci.
Koláž: Hadži T.O. Věrná srdce

Na Ztracence (1918)Z letitých trampských pověstí a ze zažloutlých stran starých osadních kronik víme, že: Koncem jara 1913 rozčísl temnou hladinu Velké řeky Vltavy „ševčík“ - prkenná loďka jménem NAUTILUS pod černou korzárskou vlajkou se zářivě bílým N - a vydal se na dalekou cestu proti proudu. U kormidla stál sám majitel lodi František Němec - Frank, posádku tvořili Tonda Pik a František Procházka - Chanda. Opuštěné místo ve Svatojánských proudech, obklopené strmými skalami, zlákalo je ke „spuštění plachet i kotvy“ a k zapálení prvního táborového ohně z nekonečné řady dalších, které zde následovaly a následují v dalších víc jak sto letech.
O rok později vyrazila do divoké pustiny kaňonu Velké řeky parta „divokých skautů“ - Amca, znovu Tonda Pik, Píček a Karel Kalich
V romantickém prostředí kaňonu Vltavy prožili překonáváním nástrah „nic neodpouštějící divočiny“ dva osamocené týdny po vzoru svých hrdinů z dobrodružných románů a své tábořiště nazvali Vydřím (později Táborem řvavých, ještě později Červeným esem, aby nakonec „korzáři i divocí skauti“ společně s dalšími založili v roce 1918 nejstarší trampskou osadu Ztracenou naději – Ztracenku).
Když se po těch dvou týdnech vraceli zpět do civilizace, netušili, že první co je uvítá, budou vyvěšené mobilizační vyhlášky s velkým tučným nadpisem: Mým národům. Velká válka, jejíž následky nás ovlivňují dodnes, právě začala. Plná mnohem větších nástrah, než by jim připravila i sebedivočejší nepřející divočina…
Hoši se vrátili domů. Ti starší postupně odešli ke svým regimentům a ti mladší odcházeli každou sobotu pryč ze světa paďourů, prožívat svoje vlastní dobrodružství a sny - alespoň na dva dny, ze soboty na neděli.

Osadníci na Ztracence, rok 1921

První chajdy na Ztracence. Kresby převzaty z prvního trampského časopisu Proudník (1925)

A netušili, jakou lavinu tím mezi svými vrstevníky spustí

Za několik let českou, moravskou i slovenskou krajinou prochází stovky a stovky skupin „divokých skautů“. Se šerifem v čele. Nikde ve světě nebylo tolik šerifů, jako tehdy u nás. Začínají si říkat trampové, prý podle románu Jacka Londona - Cesta. Ale někteří si tak říkali ještě před českým vydáním Cesty. Zakládají a budují osady s romantickými názvy Arizona, Údolí děsu, Yukon, Arroyo, Údolí obrů, Hurikán, Waikiki, Lone Star…
Zpívají svoje písničky, mají vlastní hymnu, tradice, zákony, kanadský humor i slang. Z Vltavy se stala Velká řeka, z Berounky Stará řeka, ze Sázavy Zlatá řeka, Kocábu nazývají Hadí řekou, Jihlava je Stříbrnou řekou a Blanice Vosí řekou. Nepřejícímu měšťákovi se začalo říkat paďour, správný tramp byl „ze skla vyfouknutý“ a z velkých setkání u ohňů se staly potlachy.
Do povědomí se dostávají první velká jména autorů písniček: Jarka Mottl, Jenda Korda, Pedro Mucha, Géza Včelička, Bob Hurikán, Eda Fořt, Eman Sally Prkno a trampská píseň se stala největším a nejznámějším projevem trampingu a zároveň i jeho propagací.
Trampské soubory jezdí do Berlína nahrávat desky, vystupují v divadlech, v celovečerních filmech, v rozhlasu, vyprodávají Lucernu a trampské zpěvníčky patří mezi nejprodávanější zpěvníky té doby.

Eman Sally Prkno

Settlers Club ve Velké operetě - K. Zeman, Jenda Korda, O. Kovář, V. Konvička (1935)

Tramping se na čas v některých směrech stává módou i pro horní vrstvy, kdy si na trampa hraje kdekdo, žijící životem drsného trapera v na zakázku postavené víkendové vilce. Kdo třeba dnes ví, že úplně první soutěží krásy pořádanou u nás má na svědomí osada Gold river?
Trampové vydávají vlastní časopisy (Naše osady, Tramp, Camping…), pořádají sportovní turnaje, trampské kluby se účastní ligy, prostě sportují natolik dobře, že reprezentují mladou Československou republiku na Olympiádě i na různých mistrovstvích světa, odkud si domů přivážejí medaile nejcennější - v lukostřelbě a v kanoistice.

Boxerský turnaj na osadě ...

Osada Údolí raků (1933)

Vznikají první neshody díky různým politickým stranám, které si začaly všímat voličského i členského potenciálu trampů a vyšlou mezi ně své agitátory, aby se ve výsledku trampové začali dělit na politické, nepolitické a ty, kteří to dělení měli úplně na háku.
Přesto se při tlaku zvenčí dokázali spojit natolik, aby se jich sešlo prý až 15 000 při protestu proti tzv. Kubátovu zákonu, zakazujícímu společné táboření osob obojího pohlaví bez oddacího listu.
Když se u Madridu bojovalo za Prahu, v zákopech československých interbrigadistů zněly trampské písně (z cca 3000 Čechoslováků tam byly údajně až dvě třetiny trampů). Později i u československých perutí v Anglii, rovněž tak ve Svobodově armádě na východní frontě.
Mnoho trampů se rovněž zapojilo do protifašistického odboje a část z nich se vítězného konce druhé velké války nedočkala. Pro některé si gestapo přijelo rovnou do lesa, na jejich osadu, jiní padli se zbraní v ruce v květnovém povstání.
Následná doba, plná budování světlých zítřků v letech padesátých, jim taky moc nepřála. Ale
přísloví laponských kočovníků o tom, že nejlepšími pastevci sobů jsou vlci, se ukázalo pravdivé i v tomto případě. Trampovali dál jen ti nejtvrdší a řady trampů navíc rozmnožili i mnozí skauti a woodcrafteři, kterým byly jejich organizace zakázány. Tramping jako neorganizované hnutí se zakázat nedal, pouze se mohly jeho projevy potlačovat. Extrémním příkladem tohoto potlačování se stal tzv. Krvavý potlach, který byl takto trampy pojmenován po velmi surovém společném zásahu VB, Lidových milicí a vojáků ČSLA se samopaly a psy.

Kubátův zákon ...

Jedna z četných kontrol v letech šedesátých...
Foto: Fanda Pleva

Marná to byla snaha represivních složek…

Romantika Divokého západu, Indiánů a možnost být mezi svými ve svém světě, nikým nehlídán, vzájemně si věřit - vědět, že slovo dané kamarádovi je svaté a to vše i s puncem rebelství, oslovovala tehdejší mladé kluky a holky stejně tak, jako oslovovala jejich generační předchůdce a pozdější následovníky. V šedesátých letech je proto vše připravené pro trampské obrození, které se s uvolněním poměrů v zemi zákonitě dostavilo. Vznikají další stovky osad, nádraží jsou plná trampů s americkými usárnami na zádech, ve stetsonech a v battledressech. Znovu se pořádají koncerty, vzniká tehdy ještě trampský festival Porta a přichází nová vlna trampských písničkářů a kapel: Hoboes hrající písně bratrů Ryvolových, Greenhorns, Pacifik, Scarabeus, Jožka Jégr, Stopa, Vavasatch, K.T.O, Rolf Staněk, Příboj, Kapitán Kid, Krisťák a mnoho dalších…
Znovu vycházejí trampské časopisy v Praze (Camp, Pacifik Expres), Ostravě (Tramp), Brně (Brněnský Tulák), Plzni (Plzeňský Tulák), Českých Budějovicích (Jižní stezka) a trampové se dostávají i do televize a kin, například v dokumentech Potlach či v muzikálu Dobrodružství šesti trampů.
Až na několik výjimek byly zrušeny pracovní soboty a do lesů se může vyrážet už v pátek po práci či škole, tedy na celé dvě noci. Letitý sen trampů o Anglické sobotě se stal skutečností.
Opět se dá trampovat i za hranicemi a mnozí téhle lákavé příležitosti využívají.
Po studené sprše v podobě příjezdu ruských tanků se celá řada českých i slovenských trampů rozhodla za těmi hranicemi zůstat napořád. Zakládají svoje osady v Austrálii, Kanadě, USA, Švýcarsku, Německu. Trampují po celém světě, jen do jedné malé země uprostřed Evropy nesmí zpět. A protože žijí ve všech možných koutech světa, jednou za pět let pořádají Světový potlach, aby se mohli alespoň někdy společně sejít.
Doma, v normalizačním prostředí, jsou trampské časopisy postupně omezovány a zakazovány, festivaly rušeny nebo přežívají pod cenzurním dohledem a tramping se na čas vrací zpět pouze do lesů a na osady. Občas je příslušníky VB rozehnán nějaký potlach, jeho pořadatelé předvoláni k výslechu, případně se na ně zaměří StB. Při výstupu na nádraží jsou zabavovány nože, maskáče, domovenky se znakem osady, či žiletkou vyříznuty na usárně písmenka U. S., ale drsná padesátá léta to už nejsou. Nicméně jedna mrazivá lednová noc v roce 1977, kdy VB ve spolupráci s Lidovými milicemi vyhodila na Brdech dynamitem do povětří většinu trampských srubů, se atmosféře let padesátých dost přiblížila.
Z vlastních zkušeností vím, že být cílem zátahu VB či pouhé kontroly na nádraží bylo tehdy důvodem ke chlubení, takže stejně jako v minulosti, represe se míjely účinkem.
Velkou ztrátou však bylo zatopení tradičních trampských údolí, které bylo způsobené stavbou přehrad, například na řece Jihlavě, Mži, horním toku Kamenice v Jizerských horách, Želivce…
Z mladých trampuje kdekdo, a ti starší se nenechávají zahanbit. V kdejaké hospůdce je ve všední den trampská slezina. Osady vznikají jako houby po dešti a taky zanikají - ona ta vojna a následné manželství jsou velmi přísným sítem. Mezi trampy kolují desítky trampských samizdatů (Dým, Sem Tam, Lokálka, Pajda, Totem, Vypálené brdské boudy…), zpěvníků, pořádá se literární soutěž Trapsavec, soutěž kresleného humoru Placka smíchu, nádraží se zelenají.
V osmdesátých letech s postupným opětovným uvolňováním ve společnosti přibývá oficiálních trampských akcí, koncertů, festivalů. S odstupem let se dá proto říci, že i přes trable s tehdejší vládnoucí mocí šlo o jakousi zlatou trampskou dobu…

Foto: Kapsa T.O. Mňouci

Rok 1989 je zlomovým rokem i pro tramping

Trampové mohou znovu vyrážet i do dalekých zemí, čehož hojně využívají. Československo se rozděluje, v odpověď na to vznikají společné Československé potlachy. Opět vycházejí trampské časopisy (Vandr, Brněnský Tulák, Tramp, Puchejř, Severka, Oslavské boudy, Jižan, Brdská vločka, Trampský spravodaj, Cesty…), větší část z nich však časem z ekonomických důvodů zanikne. Vznikají rádia specializovaná na folk, trampskou píseň a country, rovněž tak regály obchodů s CD jsou najednou plné trampských titulů, mnohdy nevalné kvality, kdy se jejich vydavatelé pouze svezli na vlně zájmu.
Vychází desítky knih, zpěvníků a publikací s trampskou tématikou. Se vznikem nových CHKO a NP, ale i v těch stávajících přibývá střetů s ochranáři, z jejichž strany dochází k dalšímu plošnému ničení trampských campů a osad - tentokrát v Českém ráji, nebo v Českosaském Švýcarsku. Problémy nastávají v některých lesích mimo chráněné oblasti, které se ocitly v soukromých rukou, ale ne ve všech, jinde to zase funguje k oboustranné spokojenosti, přesně podle hesla, že chytrý hajný (nebo majitel) si u sebe v lese vydržuje alespoň jednu dobrou trampskou osadu. Rovněž ubývá nových mladých trampů, protože trampingu najednou konkuruje velké množství jiných volnočasových aktivit, mnohdy pro mladé mnohem přitažlivějších.
Mnohá trampská místa díky internetu ztrácí svoji tajemnost, pořádají se vědecké konference věnované trampingu, jsou tu snahy o vytvoření Trampského muzea, trampský sbírkový fond je založen i v Národním muzeu.
Každopádně i přesto všechno „normální a obyčejný“ tramping existuje dál, ještě pořád z trampských ohňů stoupá dým a trampingem žije mnoho trampů všech generací i přes veškerá úskalí moderní uspěchané doby.

Ať nám to tak ještě dlouho vydrží…

Michael Antony - Tony

----------------------------

Údolí děsu (1921)

Český tramp na Podkarpatské Rusi (počátek 30tých let)

Ve srubu Boba Hurikána.
Uprostřed v indiánském oblečení Emerich Rath - Šedý vlk, po jeho levici Bob Hurikán

Restaurace U Starce, vyhlášené trampské srazoviště (počátek 30tých let).
Foto: Josef Dvořák

Založení SBO - Spojených brněnských osad (rok 1945).
Z archívu Jury Cancáka

Miki Ryvola (druhý zleva), Majka Čech (prchající), Zdena Rott - Urquell (sedící s kytarou), Wabi Ryvola (stojící s kytarou), Karel Kryl (Bechyně 1959.
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč

Osada Island na svém osadním místě, Kapitán Kid stojí vpravo (rok 1965).
Kolorováno Fredem Velinským

Partička pokeru před Fort Hazardem v druhé půlce 60tých let.
Foto je z kroniky T.O. Zlatý klíč.

Prolínání. White Stars - skupina Marko Čermáka na Ztracence na návštěvě u jednoho ze zakladatelů osady, Čendy Kopáčka (rok 1969).
Z archívu Čendy Kopáčka

Část Brdské smečky (druhá půlka 70tých let).
Foto: Peťásek

Cestou na potlach T.O. Chočská fialka (Dolný Kubín, 1981)

Světový potlach ...
Foto: Obluda

Setkání...
Foto: Obluda T.O. Paběrky

Nad Oslavkou ...
Foto: Saša s.t.s Usada

Modrý orel ...
Foto: Obluda T.O. Paběrky

Písničkový vlak ...
Foto: Tony

Foto: Saša s.t.s Usada

Foto: Otep

Ahoj ...
Foto: Kameňák

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1412142214
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Josef Nyklíček -JONY
Tony, to zaslouží velkou pochvalu. Je mě teple u srdíčka, když tam vidím své kamarády z mládí. Mnoho je jich už nahoře na nebíčku a sledují nás. Myslím, že mohou říci: "Tony to dělá dobře". Tramping je fenomén, který je nepřekonatelný a stále živý. Ohníčky, písničky a kamarádi, to je to co dnes drží spoustu lidí nad vodou. Držím palce a přeji hodně takových dalších pohlazení.
Fery
Parádní fotky, dík :-)
Kastelán
Ahoj a dík, je to fajn průlet staletím. Tak ať nám ten tramping vydrží dalších sto let.
ROBIN
Tony, díky za vše, co pro tramping děláš. Každá myšlenka žije jen z energie lidí, kteří jí věnují svůj čas a elán. Článek je fajn, takový průlet 100 letou historií. Ať nám ty ohně nikdy nevyhasnou...
Kamil Klečka
Ahoj Tony, hezky jsi to sesumíroval. Príma počin. Díky za hezké počteníčko. Káma.
Mirek Karela
Milý Tony
Díky za Fedback! V dnešní době je Tvůj Trampský magazín pro starého trampa to jedíné pozitivní světlo na konci tunelu KAMI.
Mirek Karela
Ahoj Tony
Dobře to děláš. Fantasticky. Mnoho štěští i nadále. KAMI
Michael Antony
Ahoj Kami - děkuju. Zrovna minulý týden jsem si pro osvěžení paměti přečetl tvojí HISTORII BRNĚNSKÉHO TRAMPINGU - Z DÝMŮ TÁBORÁKŮ.