S partou starejch magorů šlapem po Brdech...
středa 26. listopad, 2014 | 11 komentářů | zobrazeno 6400×Michael Antony - Tony…zpívá se v jedné písničce od Bédi Šedifky, ale teď je řeč o osadě, která se už dlouho nazývá Paběrky a které přátelsky (když najisto víme, že nás neslyší), občas říkáme „šedivý hlavy“ (pozor - netýká se to kamarádek).
Máme je rádi.
Opravdu.
Díky nim jsme již před časem přestali řešit, jestli, až nám bude třeba těch sedmdesát a i více, vůbec budeme moci jezdit na vandry způsobem, jaký nás baví dnes -vlakem, s minimem věcí, k ohni uprostřed lesů po celodenním chození, jen tak pod plachtu, nebo na kempík s ohništěm…
A ono to jde.
Samozřejmě, že to není zadarmo, že s každým dalším rokem uloženým ve žracáku je to těžší a těžší, ale když se sejde parta, jako je tahle, která se svému věku nepoddá a ve které se vzájemně dokáží podržet a vyhecovat, tak by se to mohlo podařit třeba i nám a třeba i dalším…
Nejsou to „přírodní anomálie“ které nic nebolí, párkrát jsem viděl, s jakým ulehčením si večer někteří z nich sedají k ohni s bolavými klouby a ráno…
A ráno…
Dobře, prozradím vám to, snad tuhle „zradu“ přežiju při nejbližším setkání s nimi…
Jeden z nich má totiž na vandru funkci práškaře.
Důležitou to funkci…
Ostřížím pohledem sjíždí ostatní, počítá je, a když kolem ohně vaří své čaje, kávy a snídaně úplně všichni, spokojeně zavolá „Práášky!“ A tu se v rukách mnohých objeví krabičky s různými druhy různobarevných bobulí a nastává hlavní chod snídaně.
Ne, že bych se nějak zvlášť těšil na chvíle, až večer budu sedat k ohni s bolavými klouby a brát si prášky na všechno možné - ale vím, že i takhle jde trampovat, když se společnou silou a vůlí překonají úskalí pohodlnosti. Na dnešní dobu jde o poměrně nemoderní přístup, proto má tenhle článek takový titulek, jaký má…
Místo tradičního pozdravu ahoj, bych tohle krátké povídání zakončil výjimečně jinak.
Poklona kamarádky a kamarádi!
Tony
Následující fotografie, jejímž autorem je Obluda, zachycují paběrkovský brdský vandr v prodlouženém listopadovém víkendu, kde se v průběhu těchto tří dní postupně sešlo a zase rozešlo 22 důchodců, 3 pracující a 1 pes.
Jestli chceš vyzkoušet, jaké to bylo, není nic snažšího. Zahoď mobil, kup si v bazaru obyčejej foťák na černobílý obrázky, který si po večerech vyvoláš v koupelně a na slezině je nech kolovat. Když pojedeš na vandr do kapitalistickýho pohraničí, popros hospodskýho, až ti přinese pivo, aby ti zkontroloval občanku a zapsal si jí do nějakýho sešitku. Když bude hospoda dál než pět kilometrů, popros nějakého kolemjdoucího o totéž. Celej den jdi v neskutečným vedru a až potkáš hospodu, vlez do ní a hned zase vylez, protože jim jako nedovezli pivo, nebo na takový, jako jseš ty, nejsou zvědavý. Ale jinak, i když byla docela sranda a kilometr nebyla vzdálenost, jsem rád, že to máme za sebou.
je to moc hezky napsaný.
Víte, že ve svých necelých třiceti vám zavidím. Ne ty prášky, ale to jaký tremp jste zažívali vy dřív... Občas nad tim přemýšlím když na mobil fotim oheň a posílám ho na instagram...
Jinak trampům přece stačí česnek, med, pivo, či něco ostřejšího
Take vyjet! Jo a rano mam 1 byli prasek!
Tak příště,dejte vědět!
ahoj Georg z Prahy.