Rozhovor s Bohumilem Röhrichem – BÉĎOU ŠEDIFKOU

Sedím u rozpálených kamen v Béďově chatě na T.O. Komáři a popíjím kafe. V ohni praská dřevo, které můj hostitel vlastnoručně přes léto narubal na zdejších strmých stráních a panuje naprostá pohoda, jako vždy, když se člověk ocitne ve společnosti skvělého člověka. Až se mi nechce ji narušit tím, proč jsem dnes Béďu přijel navštívit. Nakonec se ale odhodlávám.

Béďa ŠedifkaTak jak se pořád máš?

Děkuji pěkně za optání, odpovím ti velice rád, protože dobře vím, že se závistivci v naší komunitě vyskytují spíš jenom náhodou, anebo omylem. Tedy v rámci možností zatím sakramentsky dobře. To znamená neustálé potěšení z pobytu na chatě uprostřed lesů na břehu potoka, teď v listopadu to bude 25 let neustálého života bez městského ruchu a pořád jsem se možnosti být stále na osadě nenabažil. A protože vím, že každej dobrej den je dobrej, jsem za něj hodně vděčnej – nevím, zda osudu, anebo snad těm nahoře. Dokud si našinec může nadělat dřevo na zimu, dojít si ke studni pro vodu, něco si každý den nebo obden ukuchtit, pak je všechno O.K. Jsem také dost přesvědčen o prospěšnosti částečné odtrženosti od neustálého a Fotka z doby, kdy se Šedifkovi ještě neříkalo Šedifkapřekotného dění kolem nás, nepouštět si pod kůži všechny možné aféry, maléry, kampaně a já nevím ještě co všechno, Prostě není to strkání hlavy do písku, ale ve svém věku už jsem toho tolik prožil a pochopil, že na naprostou většinu nemám nejmenší šanci něco ovlivnit a tak si raději šetřím - doufám že rozumným způsobem – svoji za ty roky přece jen trochu opotřebovanou nervovou soustavu. A tak si říkám – ať už zaprší a přestane nám ubývat voda v osadní studni, ať dál už neusychají stromy, ať už dá pokoj nenasytnej kůrovec, ať ještě mohu něco kloudného udělat – samá malá přání, ale velikého významu.

Slavíme století trampingu, jak se toho povyku kolem výročí zúčastníš a jaký to na tebe dělá dojem?

Při prvním pohledu na většinu setkání a událostí kolem výročí vzniku trampingu se mi to jeví docela důstojné – byla tu zdařilá vernisáž výstavy v Národopisném muzeu, slavila Ztracenka, potlachem si to připomínali i kamarádi kočovného muzea Freda Jedličky, monstrózní koncert v Pikovicích. Ale jak je u nás dobrým zvykem, vždy je něco špatně a nějak se sjednotit na svém názoru nedokážeme ani my trampové. Je-li to v rovině konstruktivní – je to jen dobře. Byl jsem jen na zmíněné vernisáži v paláci Kinských, to proběhlo na úrovni, i samotná výstava je slušná, dodatečně mi udělal radost článek v posledním Puchejři, kde kamarád Obluda ocenil jedinečný přínos tišnovského Prcka a alespoň on za nás za všechny mu poděkoval. Pak jsem také byl v Pikovicích, naštěstí bylo moc dobré počasí, dovedu si to představit za deště, mockrát jsme to zažili u ohně, i třeba na Portě, ale nikdy už to není ono. Asi největším přínosem těchto setkání jsou právě asi ta setkání lidiček se stejnou krevní skupinou, že si popovídají spolu ti, kteří se třeba již kolik let neviděli. Samotná vystoupení byla tu lepší, tu horší, ale přímo strašný byl závěr. Nevím kdo byl dramaturgem, ale moc se nevyznamenal, závěr koncertu k stoletému výročí trampingu si představuji jinak. Až se bude slavit 150 let nebo dej Bože 200 let, bylo by možná třeba udělat rok předem anketu mezi trampy s otázkou: Jak si přejete slavit a jestli vůbec? Odpověď by mohla znít – slavit jen na osadách, nebo vydat reprezentativní publikaci s přiloženým hudebním nosičem. Ale co bude dál - nevím.

Na vojně a budoucí Šedifka je samozřejmě ten s kytarou

Kromě trampingu letos slavila významné výročí i tvá osada T. O. Komáři. Co nám o tom jako její úřadující šerif můžeš říct? O tom, jak se povedl výroční oheň a určitě i něco málo o osadní historii.

Tak se to letos všechno seběhlo dohromady, slaví republika i naše trampské společenství první stovku od svého vzniku, osada Komárů je o dost mladší, její počátky jsou sice datovány koncem dvacátých let, to ale bylo v lokalitě u zříceniny hradu Buben na řece Mži. Jenže po záboru pohraničí museli osadníci svoje chaty rozebrat a přestěhovat do vnitrozemí. Byla to nelehká doba, válka na spadnutí, mnozí už na novou chatu neměli ani pomyšlení, naopak se někteří úplně noví přidali. Navíc, z obavy před Němci, se měnil i název osady z anglického Ou Kej na Osadu Komárů, a tak tedy osada začala rokem 1938. A tak jsme si oslavy té osmdesátky také dost užili. Začalo to již v loňském roce, kdy jsme si připomínali 50 let osadního hudebního tělesa Old Sklerotic Boys a také ve spolupráci s děvčaty tria Přelet MS, s Miki Ryvolou a dalšími kamarády jsme nahráli desku Ze starých zpěvníků. Výroční oheň byl velice vydařený, přálo počasí, pět kapel se střídalo do ranního kuropění, opět jsme si lebedili, jak nás má ten náš Pánbíček rád. Ještě určitě stojí za zmínku vydání pamětní pohlednice k tomuto výročí, můžeme za to také poděkovat dlouholetému kamarádovi a příteli naší osady Windy Billovi.

Se synem Míšou - tedy v Duo Komáři

Vím, že se zdejší osada a tahle chata stala tvým domovem, že tady trvale bydlíš. Umím si představit, že na jaře a v létě tady bývá živo, ale máme podzim a blíží se zima. Nejsi tu osamělý?

Odpověď není jednoznačná a ani být nemůže – zní totiž ano i ne. To ano vyplývá ze stavu věcí, to že žiji na chatě sám, ale myslím si, že je to takový druh samoty, kterou většina lidí čas od času potřebuje, zvláště pokud něco tvoří. Třeba když píši muziku, nebo někdy i nějaký ten textík – tak to je ticho, klid a samota úplně k věci. Blíží se, jak víme zimní období, čas delších večerů, ale je to zároveň i čas, kdy obyčejně dojde i na nějakou tu řezbařinu. Také již jedenáctým rokem připravuji pravidelnou hodinu trampské muziky na radiu Samson. Má-li člověk dost práce, nezbývá mu čas přemýšlet o samotě jako takové. A úplně osamělý se necítím nikdy – mám kamarády, kteří za mnou chodí pravidelně i takové, kteří se objevují jako překvápko, také ještě chodí dva žáci na kytaru pravidelně, další nepravidelně – no jak říkám samotu znám a neznám. Ve zbytku času rád popadnu kytaru, abych si zahrál s kamarády, anebo sám pro sebe, to mě pořád ještě moc baví. No a také líp uteče čas čekání na jaro, on když jeden zestárne, tak už moc nemusí ty různé zimní radovánky a zjišťuji, že jsem čím dál víc otužilej na teplo, a juknout okem na oheň i v krbových kamnech mi také nezevšednělo. Stejně až jaro opravdu přijde, budu nucen konstatovat, že to či ono jsem zase nestačil a resty opět povyrostly. Ale zase vím, že v tom nejsem sám, každej kdo je soudnej něco podobného také přizná. Ale naštěstí život jde dál.

A takhle Šedifku nakreslil Miki Ryvola

Vzpomínám, jak jsme křtili CD Ze starých zpěvníků a po koncertu se sešli společně v baru, kde obsluha slíbila, že nás nechají do jedenácti hodin. Ty ses chopil kytary a spustil. Vydržel si hrát do dvou v noci, vysloužil si polibek od mladé servírky a ani pak nás obsluha nechtěla pustit domů. Znám spoustu kamarádů, o desítky let mladších než ty, kteří nemají ani půlku tvého elánu. Jak to děláš?

Abych se ti přiznal - sám ani moc nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Až teď, když se na to ptáš, se nad tím zamyslet musím. Zřejmě ten prapůvod může být v genetické výbavě, protože jsou některé věci, které se naučit nebo natrénovat prostě nedají. Důležité je určitě hned mládí, my ho měli na něco hodně chudé, jenže s odstupem času jsem čím dál více přesvědčen o jeho určité neuvěřitelné bohatosti. Co bylo pro kluka na vesnici? Dvakrát týdně cvičení v Sokole, hráli jsme volejbal, chytal jsem v bráně fotbal, hrál jsem stolní tenis v dorostu na mistrovství republiky, závodil jsem (ne moc úspěšně) na kole, v zimě samozřejmě na rybníce hokejové bitvy. Podobně jako Wabi Ryvola (i když určitě na nižší úrovni) jsem vedl sbor při ČSM. Prostě pamatuji se dobře, že jsme neměli čas se nudit. Pak vojna, zase vše, dá se říci, pokračovalo, i když už jinak, ale zase byla muzika s kapelou. Jenže pak jsem získal l. třídu radisty a dostal jsem se na stálou radiostanici divize v Mladé-Milovicích, tam jsem prožil těžké stresy při službě v době maďarské revoluce, kamarád, kterého jsem střídal, zapomněl v přihrádce na radiogramy cigarety a já je okusil při těch nervácích a byl jsem ztracenej. A pak jsem poctivě kouřil 50 let a moc mi to chutnalo. Naštěstí po těch letech jsem dost pozdě, ale přece pochopil, jak se prohřešuji sám na sobě a k vlastnímu překvapení jsem s nikotinem skončil.
Určitě člověku pomáhá návrat k přírodě, teď je to právě 25 let, co nepřetržitě žiji na chatě a nijak si to přehnaně neulehčuji. Tahám se s vodou od studny, pokud mohu, řežu si dřevo ručně (i když mám elektrickou pilu i motorovou), to kvůli fyzičce. Ale co hlavně - alespoň tak si to dost laicky zdůvodňuji, že je vše O.K. pokud je v cajku i psychika, moc mě baví život, baví mě kamarádi a lidé pozitivně naladění, vyhýbám se těm, kteří jenom na všechno nadávají a užívám si neuvěřitelného luxusu dělat už jen to, co mám nejraději. A tím, že pomáhám už jedenáctým rokem v rádiu, tak mívám dobrej pocit, že tu ještě nejsem zbytečnej. Ale stejně, když lezu ráno z postele, tak vždy vím, kolik je mi let.

A trocha bulvárního okénka - ano, to je ta krásná servírka o které je v rozhovoru řeč:)
Foto: Hafran

Také, jak se tak tady kolem sebe dívám, nenudíš se ani co se týká řezbářství. Pracuješ na něčem zajímavém? A kde můžeme tvé řezby potkat?

A jéjé. To jsi mi sáhnul na bolavej zub. Ale ať. Alespoň se nebudu stále vytahovat. Nepracuji na ničem, pár věcí mám tady, jak vidíš na chatě, ostatní je po kamarádech, nedávno jsem měl výstavu v Blovicích při oslavách 100 let republiky, to jsem si věci půjčoval. Tím by mohla moje odpověď na tvoji otázku končit, ale já se přece jen trochu hájit musím. Všiml jsem si za poslední roky, jak se mi to životě dokáže střídat. Je pravda, že jsem vždy vyřezával více přes zimu, když jsou delší večery, v loňském roce jsem celou zimu psal a psal muziku, předtím jsem zase celou zimu vyřezával všechny přívěsky, které jsem za život navrhnul (celkem cca 85 ks) a pak jsem je dal do trampského muzea. No, a teď vím, že i když mě čekají příjemné starosti s muzikou, musím se dát do práce i se dřevem, něco jsem nasliboval a asi všechny sliby do vánoc nesplním, ale něco z toho určitě. Ona totiž před jarem přijde od šerifa Klubu trampů-řezbářů přihláška na výstavu - ta je každým rokem - a tak musím něco mít hotovo. Ale znovu se vracím k myšlence, že toto všechno jsou věci dobrovolné, které bych ani dělat nemusel a svět by se určitě nezbořil. Ten pocit svobodného rozhodování je prostě fajnovej.

Pro zvětšení klikni na fotku...
Foto: Obluda

Vraťme se k muzice. Prozraď, nebo alespoň naznač, co nového chystáš a na co se můžeme jako tví posluchači a fanoušci těšit. Kolik jsi toho poslední dobou napsal a co z toho se dostane na nosiče?

Není to moc dávno, kdy jsem sám sebe přesvědčoval, že ta pátá deska, kterou jsme dělali s Přeletkami a také s Miki Ryvolou, je poslední. Jenže tím, že jsme připravovali staré trampské evergreeny, jsem měl volné ruce k psaní trochu modernější hudby a je to příjemné psát v žánru, který kromě trampského mám nejraději - tedy swing. Raději ani nechci říkat, kolik jsem toho naškrábal, aby to nevypadalo megalomansky. Ale je to jinak. Malíř také často nemaluje rovnou obraz, prostě skicuje a zkouší než z toho něco je. A navíc, já jsem psal pořád jen hudbu a nezdržoval se textováním. Pak si kamarádi (např. Jenda Eret, Přemek Haas, Petr Skalický-Kolump, ale i Hela Kratochvílová) vybrali podle své vůle, co chtějí otextovat, no a tak jsme začali na nové desce - má pracovní název Swing v zeleném. Bude to deska určitě úplně jiná, nejméně polovinu písniček nahraje plzeňská kapela tradičního jazzu The Dixie Hot Likes (jsou to krásní, mladí lidé - viz internet), tím pádem ale to nebude hned, pro kapelu se musí napsat aranže, a to my kytaristé napsat pro dechy neumíme. Druhou polovinu si musíme za pomoci opět Přeletek udělat sami. Takže zhruba to vypadá na 15 skladeb, no a křest někdy v květnu, budou-li nám ti nahoře nakloněni. Už jsem se sice poučil, že se nemá říkat „už nikdy“,jenže tentokráte bych se tím do budoucna rád řídil. Budou-li také ještě Múzy přítulné, nic člověku nemůže bránit, aby se o něco dále pokoušel, zvláště když má tolik šikovných kamarádů, kteří mají také v zásobě dost a dost nápadů. Oni jsou všichni ti textaři, o kterých jsem se zmiňoval, zároveň i muzikanty a tak pokud se jim něco bude líbit, mohou si to nahrát sami.
Já mohu na závěr jenom konstatovat, že jsem s muzikou prožil hodně krásných chvil a dá se říci, že i díky osudu stále ještě prožívám, že mi hudba pomohla v dobách zlých i dobrých.

S brněnskými kamarády...
Foto: Tony

Šedifko, čas se nachýlil a já se budu muset rozloučit. Moc a moc děkuji za rozhovor, za kafe i za pěkný večer a budu se těšit na další setkání. A také ti přeji, aby ti všechen ten úžasný elán vydržel, aby tě dál líbaly múzy i fanynky, kytara hrála, aby ti to zpívalo a vzhledem k blížícím se Vánocům i krásné a klidné svátky.

------------

Tento rozhovor, který jsem s Béďou Šedivkou dělal, krátce před Vánoci vyšel v Puchejři a vzbudil oprávněnou a potěšitelnou pozornost. A jak jsem tak o něm přemýšlel, hlavou se mi honily jak vzpomínky na krásné chvíle na Šedifkově haciendě, tak i další otázky, které jsem zapomněl položit a na které tenkrát nebyl čas.
A protože bych si rád příjemně strávený večer ve společnosti tohoto trampského barda zopakoval, rozhodl jsem se ho přepadnout ještě jednou.

------------

Šedifko, tamtamy ke mně donesly zvěst, že nové Cd je hotovo a že se připravuje jeho křest.

Tamtamy nelhaly, deska je opravdu hotová, v současné době se míchá, pak ještě mastering a dá se říci, že podle plánu půjde do výroby. Kolem studia a vydavatelství Avik je dlouhodobě fungující parta kamarádů, na které je absolutní spolehnutí, nechci to zakřiknout, ale zatím vše běží v pohodě. Rád se chci zmínit o Přemkovi Haasovi z naší osady Komárů, který část desky ve svém domácím studiu nahrával a dále na něm leží veškeré dokončující práce, o Vláďovi Kožíškovi - Manovi, který nafotografoval spoustu snímku jak ve studiu i mimo, Láďovi Moulisovi - ten zase natáčí dokument o mezigeneračním prorůstání swingové muziky. Grafik Petr Vrobel navrhl plakát a vstupenky na křest, pro desku připravuje booklet dost originální, nesmím zapomenout na mistra zvuku Pavla Broma ve studiu v Klatovech, u kterého je radost nahrávat. Kapitolou samotnou pro sebe je přístup všech zúčastněných muzikantů, ať už se jedná o Přelet MS a nebo The Dixie Hot Licks. U těch zvláště mě překvapilo, že se jim skladby zalíbily natolik, že je chtějí hrát běžně i ve svém repertoáru. Překvapení proto, že oni hrají v naprosté většině americké standardy a samozřejmě zpívané anglicky. No a celý ten na pohled mumraj s klidem sobě vlastním dispečeroval Jirka Sláma zvaný Seno, má už za těch bezmála 30 let ohromné množství zkušeností. Právě naše Duo Komáři bylo prvním ve studiu Avik, které tam nahrávalo svoji první desku. Také jsme tím pádem pyšní na to, že CD Song nic moc nese označení 001. No teď tato, v pořadí šestá je zase úplně jiná a tak jsem tak trochu rozechvělý, jak bude přijata.

S The Dixie Hot Licks
Foto: Vladimír Kožíšek

Když se bavíme o muzice, co duo Komáři, kde vás v nejbližší době můžeme slyšet hrát. Byl jsem na vašem vánočním koncertu v Hifáči a byl jsem z něho nadšený. A ta závěrečná píseň, kdy v obecenstvu zahořely prskavky, to bylo něco, co chytne za srdce a hned tak se nezažije.

Naše vánoční koncerty v plzeňském Hifi klubu mají už svoji letitou tradici, i když je to pár dní před Štědrým dnem tak naši přátelé a kamarádi si vždy udělají čas a myslím si, že je to pro ně relaxační večer v tom předvánočním shonu. I pro nás je ten večer příjemný a dá se říci sváteční, protože my toho během roku spolu mnoho nenahrajem, já jakožto penzista mám času dost, ale ostatní - Duo se podle potřeby rozrůstá až na kvartet -s těmi už je to horší, protože hrají také v jiných skupinách. Je ale třeba také na rovinu říci, že my jak se říká „kšefty" prostě nehoníme, když sami cítíme potřebu si brnknout, tak se domluvíme v Hifáči na nějakém hraní. Já navíc žiji celoročně na chatě a tak si párkrát do roka zahrajeme s kamarády na zpívané v překrásné vinárničce ve Šťáhlavicích.

V Hifi klubu...
Foto: Tony

Posluchači rádia Samson dobře znají tvůj každotýdenní čtvrteční pořad Na trampu s Béďou Šedivkou. Co týden, to premiéra. Prozraď mi, jak to stíháš? Fakt to děláš sám, nebo už sis vycvičil zdatného pomocníka?

Ani sám nevím jak je to možné, ale počátkem dubna to bude 11 let, co připravuji a uvádím pořad Na trampu s radiem Samson. Dobře si vzpomínám na samotný začátek, kdy mě lanařil Samson. Já mu odmítal se slovy, že už jsem na to starej a on na to řekl:" To můžeš dobrejch deset let dě1at"a já tomu nevěřil. A tohle je asi největší důkaz toho, jak šíleně čas letí, prostě jeden den se pořad natočí a hned už člověk musí přemýšlet o dalším a připravit písničky, napsat komentář, protože mně se to jeví jako lepší způsob, než to uvádět jak se říká spatra. A protože žádného pomocníka nemám, jsem pořád na řadě jen já sám. Ono mezi námi, do nevýnosného zaměstnání se na celém světě lidi nehrnou, já si sám pro sebe také kolikrát povzdechnu, že kdybych to trampské muzicírování neměl tolik rád, tak bych to jistě nedělal. Na druhou stranu ale přiznávám, že člověk někdy mívá pocit, že je tu na tom světě tak trochu potřebnej. A za další je dost kamarádů po republice co mě nabádaj, abych toho nenechal a někteří mi i pomáhají tím, že mi sem tam pošlou nějakou desku - vždyť v našem archivu je bezmála 3000 trampských, nebo příbuzných nahrávek. A jak to stíhám? Prostě musím, i za cenu, že něco zase prostě nemusím.

Těch odvysílaných pořadů a písniček je ohromné kvantum. Chci se zeptat, jak na tom současná trampská muzika podle tvého názoru je. Jak je to s mladými kapelami a jestli vidíš na obzoru, byť třeba vzdáleném, někoho, kdo by mohl přinést do trampské muziky něco nového, co by zahájilo novou éru, třeba tak, jako se to povedlo Ryvolům, Kapitánovi Kidovi a vlastně i tobě?

Tak to je asi nejtěžší otázka z těch, které jsi mi dal. A že nemám křišťálovou kouli, jsem tak trochu bezradnej. Mnohokrát jsem na toto téma mudroval v pořadu Na trampu a nevím, zda jsem se dobral k nějakému uspokojivému výsledku. V údobí mezi světovými válkami byly napsány stovky trampských písniček v důsledku toho, že se z toho stal byznys. Dnes trampská píseň byznys není. Prvorepublikové písničky vycházely z dobové populární hudby - tedy tanga, walzy, foxtroty, dnes při inspiraci zůstává jedině country anebo folk, ostatní hlavní proud je nepřijatelný. Ještě u některých skupin doznívá vliv Hoboes, Hop tropu a Kamelotu. Ale každý týden se po celé naší vlasti hraje na stovkách nebo tisících místech, jenže trampové jako by přijali prastaré sokolské heslo: „Ni zisk, ni slávu „prostě ve většině na sobě nepracují tak, aby mohli jít do studia. Je tu další dilema - zda je to dobře, nebo špatně. Abych se ale nevyhýbal přímému dotazu, za posledních pár let nejvíc nadějí vkládám do Lístku a Falešné karty a brněnského Přístavu.

Ze společného koncertu s Lístkem...
Foto: Tony

Ty znám a jsou skvělí. Ale to už taky nejsou zrovna nejmladší kapely. Co nějaké parta dvacetiletých trampíků, kteří dělají vlastní písničky? Víš, mně je kolikrát milejší, když mají textové i hudební nápady ve vlastních písničkách, než dokonalé nástroje a virtuozitu hned na začátku. Potkal jsi na potlaších nebo jiných akcích někoho takového?

Ta Tvoje dodatečná otázka - mimochodem také není pro mne jednoduchá, protože moje poznatky se nemohou zevšeobecňovat z jednoho prostého důvodu, že moje cesty během roku míří většinou na pár míst v této zemi. Nejčastěji jezdím do Brna a okolí, je nezpochybnitelným faktem, že zpěvná jižní Morava bývá líhní zpěváků a vůbec muzikantů. Měl jsem jmenovat z těch mladých skupin i Rozu (název skupiny je složen z počátečních slabik Rosice, Zastávka) nevím, zda si píší některé věci, ale mají ve svém středu dalšího famózního kytaristu Drobka. Dalším místem je Pardubicko, Horní Jelení, a na tomto festivalu v posledních letech kraloval septet BPT ze Zlína, ty už ale nelze počítat mezi mlaďochy, mladé kapely se na tomto festivalu objevují, ale nejsou zatím nijak výrazné. Ale znovu říkám, můj názor je třeba brát opatrně, nerad bych si hrál na všeználka, ale moc toho nevidím.

Blíží se jaro. Vím, že stále vyrážíš na vandry i potlachy, nebo třeba na Old Boys Expedition. Kam se chystáš letos?

Není to v posledních letech žádná velká sláva, musím na noc používat dýchací mašinku, protože mi diagnostikovali spánkovou apnoi a tak to našince omezuje, není to bohužel na petrolej, ale na elektriku a podle toho se musím řídit. A ono vůbec plánování v tomhle věku je spíše krátkodobé a tak vím, že nejbližší je Jarní vláni u Rowerů, pak počátkem května do Krušných hor, vlastně ještě před tím na Mezinárodní den magorů na Magořině a k Billovi do Beskyd, koncem května do poroty na FTP v Horním Jelení. Také si chci po dlouhých letech vzít týden dovolené v červenci u Novomlýnských nádrží, pořídil jsem si elektrokolo a chci se tam po okolí porozhlédnout. Ale také musím něco dělat, tak nemohu pořád, jak říkávala moje babička, jenom „laufrovat".
Protože ...., ale ne, život je moc fajn.

Posilnění na Old Boys Expedition
Foto: Guri

A co už zmíněná Old Boys Expedition, chystáš se letos?

Letošní OBE je ještě ve hvězdách, víme, že číselné označení má 39, ale kam se počátkem září vypravíme je zatím velká neznámá. Většinou se vždy rozhoduje na tzv. Jarním vlání, kdy se na předem určeném místě sjedou členové expedice a tam se rozhoduje. Dlouhá léta jsme jezdili ke Karlovi Kabešovi na Fort Waldenavu (tj.místo mezi Loktem a K. Vary) jenže Karel už není a tak se Vlání koná pokaždé jinde. Letos jsme přijali nabídku brněnské osady Rowers a tak jedeme k nim na jejich ranč. A že má expedici několik sekcí (podle místa bydliště)tak byla taková praxe, že každá sekce si měla připravit předběžný návrh kam jít a o něm se pak hlasuje, někdy se před hlasováním i tvrdě lobuje. No a já se zřejmě rozhoupám až podle toho na co ještě budu stačit, i když jsem tak trochu předem rozhodnut, že ještě půjdu.

Moc děkuji, Šedifko, za rozhovor, za kafe i vlídné přijetí. A jestli bych si mohl ještě něco přát, tak ještě nějakou tu hudební ochutnávku z nového CD.

A tak jsem si sedl, pohodlně se rozvalil, Šedifka vzal kytaru a zahrál hned několik písniček z nového alba a já se moc těšil, až si CD na křtu koupím. Bude to stát za to!

------ A ještě několik Šedifkových písniček ------

OSADNÍ KOLEDA

SVÍČKA ČADÍ - Duo Komáři

BRDSKÉ TOULÁNÍ - na potlachu T.O. ROWERS

NÁŠ ŠERIF - hráno s Přeletem MS

AŽ SE SKONČÍ MŮJ VANDR - hráno se SEBRANKOU

A na závěr OSADNÍ KOLEDA - tak jak jí bez Šedifky hrají: Marko Čermák, Podobni zvěři a Sylva z Lístku...

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
9215105
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Cvalda
Krásný rozhovor, Béďa je úžasný, rovný a upřimný člověk a skvělý kamarád. Těšíme se na křest nového CD s krásnou muzikou.
Béďo, ať Ti stále slouží zdraví, užij si spoustu nádherných vandrů a nám přeju více takových lidí, jako jsi Ty.
Aki
Díky za pěkný rozhovor.
Béďa Šedivka je úžasný člověk,pohodář,který má víc energie než leckdo o generaci mladší. Přeju ještě hodně krásných vandrů,písniček a inspirace.