ROZDĚLÁVÁNÍ OHNĚ KŘESÁNÍM

Nedávno jsem se domluvil s Tonym, že zase napíšu článek o křesání ohně. Psal jsem na toto téma již v Puchejři číslo 3-4/2009 a tak se někomu asi bude zdát, že znovu opisuji již jednou napsané. Za těch pár let jsem však znovuobjevil další zajímavé věci a tak si myslím, že to nebude na škodu znovu zveřejnit. Třeba se tyto informace k někomu dostanou poprvé a možná, že někdo si je znovu rád přečte. Třeba proto, že se již nudí při zapalováním ohně pomocí moderního švédského křesadla zvaného Firesteel a dávno nepovažuje zapálení ohně tímto způsobem za umění.
Kromě moderního Firesteelu, lze vykřesat jiskru na oheň také metodami dosti extrémními. Například dvěma kameny, což používali naši předci v době kamenné a ještě poměrně nedávno také Inuiti a domorodci v okolí Ohňové země. Dále pak také metoda křesání ohně o bambus používaná kdysi v Indočíně. O těchto extrémních způsobech však psát nebudu, ale budu psát o křesání pomocí ocílky a kamene. Je to metoda také velmi stará a patrně nejstarší ocílku nalezli archeologové ve švýcarském jezeře Neuchâtel na místě zvaném La Tène. Viz obrázek.1. Odtud také pochází název doba laténská, což je období 500 let před naším letopočtem až počátek letopočtu.

Obrázek 1. Ocílka je předmět číslo 29 a má kroužek k zavěšení.

K vykřesání žhavého uhlíku ocílkou, je zapotřebí také kamínek a hubka nebo práchno. Jiskra zachycená v hubce nebo práchnu se pak rozfouká v troudu do ohně. Oheň lze také rozfoukat dvěma metodami pomocí síry bez troudu. Použití síry při rozněcování ohně není vůbec nic moderního a bude to popsáno dále. Prvně popíšu jednotlivé části ohňové křesací soupravy.

KAMÍNEK
Mluvím obecně o kamínku, nemůže to být však jakýkoli kámen. Nejčastěji se používá ostrý pazourek, v nouzi lze použít i úštěp křemene nebo jiný nerost. Kromě pazourku, jsem úspěšně vyzkoušel křemen, rohovec, pyrit, markazit, růženín, limnokvarcit a dokonce i porcelánový střep.
Trochu jisker jsem vyloudil i z pískovce, ale to je asi tím, že je složen z křemičitého písku. Kdesi jsem četl, že by měl fungovat jakýkoli kámen, který je tvrdší než ocel. Nemám to úplně prověřené, možná to ale jako jisté vodítko to funguje. Pazourek je však zdaleka nejlepší. Dá se z něj uštípnout velmi tenký úštěp, který příliš nezatěžuje zavazadlo a jeho ostrá hrana vydrží déle než hrana jiných nerostů. Příliš tenký úštěp (cca pod 3 mm) se ale rychle odlamuje a tak, když je možnost výběru, volím raději silnější. Viděl jsem již extrémně velké křesací kameny, okřesané do kulata, takové také nejsou k ničemu. Dobrá náhražka pazourku je křemen. Má tu výhodu, že jej lze snadno pořídit u nás, ale za pazourkem je nutné se vydat do severozápadních zemí nebo jej někde zakoupit. Proto doporučuji, abyste si zkusili občas křesat i s obyčejným křemenem.
Kámen, který se otupí, vydává při křesání méně jisker a možná jsou i slabší. Kdykoliv se mi nedaří chytit jiskru, zkusím ostřejší kamínek. Pazourek lze naostřit retušováním, což je vlastně postupné odlámání otupeného ostří. Lze to provést třeba ocílkou, špičkou většího hřebíku, kostí nebo špičkou parohu. Při tom dejte pozor na odletující úštěpy, které mohou snadno zranit oko i přihlížejících kamarádů. Křemen je krystalický a tak se retušuje špatně, tam raději najdu jiný, který úderem o jiný kámen rozbiji a vyhledám fragment, který se mi zdá ke křesání nejvhodnější.

OCÍLKA
Další potřebnou věcí ke křesání je ocílka. Ocílky znali již naši dávní předkové a nalézají se v archeologických nalezištích jako součást pohřební výbavy. Základní tvary nalézané archeology v našich zemích jsou vidět na obrázku 2.

Obrázek 2. Slovanské ocílky.

Ocílky se zhotovují z uhlíkaté oceli. V minulosti se také zhotovovaly z méně kvalitní oceli a křesací část, která se kováním navařovala, z kvalitnější oceli.
Na americkém diskuzním fóru Paleoplanet jsem vyčetl nějaké druhy ocelí vhodných ke zhotovení ocílky. Tato označení jsou asi podle normy AISI a nevím, jak tyto oceli odpovídají normám ČSN. Jsou to oceli O1, 1095, 1075, W-2, 5160, třeba to pro někoho bude užitečná informace.
Pokud si chce někdo vyrobit ocílku sám, jde to snadno i ze starého vysloužilého pilníku. Je třeba jej rozžhavit a vykovat do tvaru hranaté tyčky, která se na obou koncích zužuje asi na
1 mm. Tyčka by měla mít v nejsilnější části průřez asi 8x8 mm ale rozměr je jen orientační. Nedoporučuji ocílky příliš tenké (menší než asi 5 mm), protože výrazně rychleji otupují ostří kamínku. Vhodné je opatřit ocílku nějakým provázkem, či řemínkem k zavěšení na zápěstí. Stává se, že v boji o oheň se někam zatoulá a pak není k nalezení. Délka závisí na zvoleném tvaru a doporučuji prvně zhotovit model z nějaké měkké hmoty, podle kterého se odhadne délka výkovku před ohýbáním. Pak se žhavá tyčka vytvaruje do potřebného tvaru, třeba plochými kleštěmi a nakonec zakalí. Kalení lze udělat jednoduše ponořením výkovku do vody. Pokud se ocílka nezakalí, nebude křesat (jiskřit). Mistry řemesla kovářského, prosím o laskavou shovívavost k amatérovi.
V nouzi se dá křesat také kouskem pilky na železo, pilníkem, nožem z uhlíkaté oceli a jinými ocelovými předměty. Nerezavějící ocel nefunguje.
Naši předkové v pravěku křesali místo ocílky kousek pyritu nebo markazitu. Šlo tedy o křesání dvěma kameny do hubky bez ocílky. Zájemci o rady v této oblasti se mohou na mne obrátit.

Obrázek 3. Ocílka z Tibetu.

Obrázek 4. Ocílka z Japonska, národ Ainu.

Obrázek 5. Další zajímavý tvar ocílky z mosazi, ocelová část již podlehla korozi.

Obrázek 6. Ocílky používané v současnosti.

PRÁCHNO
Práchno se vytvoří zuhelnatěním rostlinného materiálu při nedostatku kyslíku, čímž vznikne černá hmota, která zachytí vykřesanou jiskru. Velmi snadný postup zhotovení práchna je tento. Vezmu plechovku (ne hliníkovou, která se snadno propálí) a do dna nebo víčka udělám otvor asi 5 mm v průměru. Plechovku nacpu rostlinným materiálem, nejčastěji bavlněnou látkou bez přísad umělé hmoty, uzavřu víčkem a vložím do ohně. Někdy to dělám i na plynovém vařiči,
viz obrázek 7. Po chvilce začne z otvoru unikat kouř, který často chytne plamenem. Když se již z otvoru nekouří, vyjmu plechovku z ohně a nechám vychladnout. Uvnitř se nachází práchno, které podrobím zkoušce, jestli chytá jiskru. Pokud ne, nechám práchno ještě chvíli pražit.

Obrázek 7. Příprava práchna na plynovém vařiči.

Úspěšně jsem vyzkoušel práchno také z tkaniny lněné a konopné, lipové lýko, dřevěný troud, suchou trávu, orobinec a hubku z troudnatce. Všechny tyto materiály po zuhelnatění chytají jiskru, ale s práchnem z plátna se pracuje nejlépe, protože dobře drží tvar a nerozsýpá se při manipulaci. Lze jej vyrobit i bez uvedené plechovky. Zapálím plátno, nechám jej krátce hořet a pak jej zašlápnu na suché podložce. Na jeho ohořelých okrajích se tak vytvoří potřebné práchno. Podobně lze vytvořit práchno opálením syrocia houby zvané Troudnatec kopytovitý. Je to bílá houbovitá vrstva nacházená ve štěrbinách starých buků. Takto opálené syrocium chytá jiskry a lze je rozfoukat v troudu do ohně.
Zcela přirozené práchno jsou také uhlíky ze včerejšího ohniště, pokud do něj nepršelo. Vykřesat oheň tímto způsobem je poměrně běžné a lze tímto způsobem ušetřit zásobu práchna, jehož množství není nevyčerpatelné.
Užitečný způsob uložení práchna je tak zvaná ohňová trubička. Je to také dosti stará metoda, při které se používá doutnající bavlněný knot. Spolehlivě nahrazuje mnohem objemnější plechovky s troudem a vejde se tak i do malého váčku. Lze ji tak pohodlně nosit v kapse, stejně jako moderní zapalovač, či zápalky. Jak tato věc vypadá, lze vidět na obrázku 8 a 9. Hlavní částí je bavlněný knot, který je zasunut do trubičky chránící opálený konec knotu před otřením zuhelnatělé vrstvy - práchna. Právě tato vrstva je kouzelným mediem, které zachytává jiskru vykřesanou ocílkou o pazourek. Postup zapalování je stejný jako s dříve popsaným práchnem, ale po použití se pak ještě stále doutnající knot zatáhne zpět do trubičky, kde se tak zhasnutím vytvoří další vrstva práchna pro příští křesání.

Obrázek 8. Ohňová trubička otevřená.

Obrázek 9. Ohňová trubička zavřená.

Zatažení je možné díky háčku, který je v knotu zaháknut a který lze snadno přesunovat po jeho odhoření. Trubičky lze zhotovit různými způsoby, kdy je opálený konec knotu rafinovaně ukryt za uzlíkem, či korálkem a nebo prostě jen z bezinkového proutku, viz obrázek 10.

Obrázek 10. Jednoduchá bezinková trubička s opáleným knotem.

Obrázek 11. Křesací souprava s trubičkou, indiána kmene Hopi.

V případě tak jednoduchého provedení je třeba dbát na to, aby se opálený konec knotu nepozorovaně nevyvlékl z trubičky. Pak by mohlo dojít k otření zuhelnatělé vrstvy a tak ke snížení hořlavosti. Zkoušel jsem knot nahradit srolovaným bavlněným hadříkem. Po mnoha marných pokusech jsem to nakonec vzdal. Smotaný hadřík mi, z nejasného důvodu, oheň neudrží. Na obrázku 11 je indiánská křesací souprava z American museum of natural history.

HUBKA
V minulosti, kdy i sebemenší kousky plátna byly vzácné, se k zapalování asi více používala hubka. Je to část houby zvané Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius obr.12). a nebo Rezavec šikmý (Innonotus obliquus obr. 13), který roste nejvíce na břízách v severských zemích. Lze jej ale najít i v zemích koruny české. Rezavec funguje bez úpravy, stačí jej jenom usušit a používá se rezavá část uvnitř houby. Troudnatec je třeba ke křesání upravit, jinak jiskru z ocílky nechytne. Hodí se jen její plstnatá vrstva těsně pod tvrdou povrchovou krustou houby, viz obrázek 14.

Obrázek 12. Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius).

Obrázek 13. Rezavec šikmý (Innonotus obliquus).

Houbu rozsekám sekyrou na proužky asi centimetr či dva široké a vyberu jen kusy, které mají více než asi centimetr širokou plstnatou vrstvu. Vrchní krustu většinou ponechám na místě, protože se odstraňuje velmi obtížně, ale spodní trubičky odstraním. Dokud je houba syrová, pracuje se s ní mnohem lépe, než když je suchá. Získané kousky hodím do kbelíku s vodou a zasypu popelem z ohně, ve kterém se topilo jen dřevem.

Obrázek 14. Průřez houbou Troudnatec kopytovitý.

Občas celou směs promíchám. Po dvou týdnech kousky hubky vyjmu a nechám dokonale usušit. Aby se později daly lépe odtrhávat kousky ke křesání, tak velké kusy natluču kladivem, aby změkly.
Další způsob úpravy troudnatce, aby zachytával jiskru z ocílky, je jeho namáčení do sanytru. Ještě v 19. století existovaly manufaktury na úpravu troudnatce tímto způsobem. Sanytr je dusičnan draselný, který se dnes také používá třeba ke konzervaci uzenin. Nevím, jestli to dělám správně, ale používám tento postup. Troudnatec namočím do nasyceného roztoku sanytru a druhý den jej nechám usušit. Takto upravený troudnatec chytá jiskru bez problému a doutná s mírným jiskřivým efektem.
Pouze opálený nebo zuhelnatělý Troudnatec lze také použít k zachycení jiskry z ocílky a lze jej také používat jako bavlněný knot v trubičce jen s tím rozdílem, že budou rozměry o něco větší. Inspiroval mne obrázek z knihy W. Hougha a tak tomu říkám cheyennské křesadlo. Viz obrázek 15 a 16.

TROUD
Jako troud lze použít mnoho věcí. Je to hořlavá věc, která se vznítí rozfoukáním žhavého uhlíku. Bývá to často věc osobního názoru a zkušeností. Uvedu několik příkladů, vše musí být velmi suché: jemná tráva, lýko ze stromů, hoblinky dřeva, jemné smrkové chrastí, suché listí, borové jehličí (smrkové je dost krátké ale jde to), ptačí hnízdo (ne orlí :), někdy i zetlelé dřevo. Jednou se mi podařilo rozfoukat oheň i do peří posypaného sírou. Tak to prý dělali Eskymáci a Aleuti. Asi by se daly použít i jiné materiály. Jen se přiznám, že na rozdíl od mnoha popisů, se mi nedaří rozfoukat oheň do rozpleteného a rozcupovaného konopného lana. Zkuste to ale, třeba budete úspěšní.

Obrázek 15. Cheyennské křesadlo.

Obrázek 16. Křesadlo indiána z kmene Kiowa-Apache.

TAK A TEĎ KONEČNĚ K VĚCI, JAK NA TO.

OHEŇ KŘESÁNÍM VSTOJE
Mám-li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku (dále mluvím jen o PRÁCHNU
i když jde o obojí) můžu pohodlně křesat vstoje v ruce anebo sedíc, třeba v sedle koně.

Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřu úštěp pazourku společně s malým množstvím práchna (stačí i množství jako půlka nehtu malíčku) tak, aby to spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky. Viz obrázek 17.
Je užitečné držet pazourkový úštěp používanou hranou šikmo vzhůru, aby se jeho ostří méně otloukalo při úderech ocílky. Druhou rukou, která svírá ocílku, udeřím shora dolů tak, aby úderová plocha ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat. Výhodné je, když lze prsty úderové ruky skrýt do otvoru v ocílce a předejít tak zranění o ostrou hranu kamene. Pokud křešu do hubky, je vhodné její povrch nějakým způsobem rozdrásat. To proto, aby se jiskra lépe chytla v jemných vláknech houby. Je to možné udělat pazourkem, kterým budu za chvíli křesat. Je ostrý a nepotřebuji proto další nástroj.

Obrázek 17. Křesání vstoje.

OHEŇ KŘESÁNÍM VKLEČE
Druhý způsob křesání používám, pokud mám práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu anebo přímo vložit do hnízda z troudu. Pazourek pak držím v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesám stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržím v ruce, ale leží na zemi a jiskry padají do něj shora. Viz obrázek 18.

Obrázek 18. Křesání vkleče.

ROZFOUKÁNÍ OHNĚ
Doutnající práchno, které zachytilo jiskru, si nejraději položím na tenkou destičku, či kousek dostatečně pevné kůry a nebo vložím do troudu přibližně tvaru koule o velikosti větší pěsti. Abych měl jistotu, že žhavý uhlík nerozfoukám do ztracena, je vhodné pro jistotu použít něco na jeho zvětšení. Američani tomu říkají FIRE EXTENDER, česky řečeno ROZŠIŘOVAČ OHNĚ. Osobně používám nejraději suché ztrouchnivělé smrkové dřevo rozdrcené na prach. Má hnědou barvu a vytváří v ležícím kmeni nepravidelně veliké krychle. Je-li dostatečně shnilé, lze jej rozdrtit tlakem prstů. Tento prášek nemusí být příliš jemný a občasný větší kousek je také dobrý, protože foukáním tolik neodletuje. Na hromádku přiložím hrst smrkových větviček nebo jiný troud a lehce rozfoukám do plamene. V nouzi lze tento dřevěný prach naškrábat z vhodného dřeva kolmo postaveným ostřím. Viz obrázek 19 a 20.

Obrázek 19. Rozfoukání ohně na destičce.
Foto: Puštík

Obrázek 20. Rozfoukání ohně na destičce.
Foto: Ája

OHEŇ KŘESÁNÍM BEZ TROUDU
Lze to za pomoci síry, která vlastně troud nahrazuje. Dalo by se říci, že vlastně síra je troudem také, ale zcela výjimečným a proto o ní píšu zvláště. Kde naši předkové získávali síru, když se v okolí nenacházela, nedovedu přesně říci. Jisté však je, že se obchodovalo i s jinými místně nedostatkovými surovinami, tak proč by se neobchodovalo i se sírou. Byly známy dvě metody a to sirkami a sirnou lžičkou. Popíšu první.

OHEŇ KŘESÁNÍM SE SIRKOU
Nezaměňujte prosím pojem ZÁPALKY A SIRKY. Zápalky si koupíte v trafice, ale sirky si musíte vyrobit sami namáčením dřevěné třísky do roztavené síry. Tyto sirky byly známy již ve starověkém Římě a popisuje je ve svém epigramu Marcus Valerius Martialis žijící někdy mezi rokem 40 – 102 n.l. „XLII In Caecilium ….Qui pallentia sulfurata fractis…“

Na obrázku 21, je francouzská prodavačka sirek, z počátku 19. století. Pro pořádek ještě uvedu,
že zápalky tak zvané bezpečnostní (škrtací) se začaly vyrábět průmyslově až v druhé polovině 19.století ve Švédsku. Do té doby se zde používaly sírové sirky, viz obrázek 22.

Obrázek 21. Prodavačka sirek.

Obrázek 22. Sirky ze švédského muzea.

Dalším hezkým popisem sirek je také naše česká klasika a to v knize Babička od Boženy Němcové. Prosím drsné muže, aby se neposmívali a pokud ji ještě nečetli tak jako do nedávna já, aby zalistovali v uvedené knize a na straně 16 si přečetli, jak se to dělalo na Starém Bělidle. Na obrázcích 23 a 24, lze vidět, jak patrně vyhlížel „troudník s křesáním“, který měla Babička přichystaný na kamnech a co všechno v něm bylo ukryto.

Obrázek 23. Obsah troudníku: práchno, sirky, ocílka a kamínek.

Obrázek 24. Troudník, který zároveň slouží jako svícen.

Nyní popíšu, jak si vyrobit sirky. Roztavím síru v kovové misce nad plamenem, neboť taje při 115 stupních Celsia a tak by vodní lázeň moc nepomohla. Možná by to šlo v olejové lázni, ale to jsem nezkoušel. Plamen udržuji velmi malý, aby mi síra nechytla, neboť se hasí dost obtížně. Dělám to venku, protože oxid siřičitý strašně smrdí, je jedovatý ale asi ne moc. Dodnes jsem se neotrávil. Když se síra roztaví, mírně do ní namáčím špičky předem připravených dřevěných třísek. Dřevo je libovolné a taktéž jeho délka, kdy si můžu udělat sirky mnohem delší, než jsou koupené zápalky. Namočené sirky pokládám tak, aby se nepřilepily k podložce. Množství síry na špičce je poměrně malé, aby pak síra při hoření neodkapávala. Viz obrázek 25.

Obrázek 25. Postup při výrobě sirek.

No a jak takovou sirku zapálit? Určitě ne škrtátkem. Zachytím jiskru z ocílky do práchna a nechám jej ležet na pazourku, abych se nepopálil. Přiložím shora špičku sirky a zlehka rozfoukám do plamene. Síra hoří světle modrým plamenem, který je špatně vidět za denního světla, ale jistě je vidět, že síra na povrchu sirky dostane jinou barvu a bude vidět, jak se škvaří. Zakrátko pak je vidět plamen, když chytne dřevo sirky. Síra se špatně hasí, ale nyní je to výhoda, protože vítr tuto sirku nesfoukne tak snadno jako kupovanou zápalku. Chtěl bych zdůraznit, že zapálení ohně touto metodou je téměř tak snadné, jako pomocí zápalek.

OHEŇ KŘESÁNÍM SE SÍROVOU LŽIČKOU
Tato metoda byla používána v evropské i asijské Arktidě. Od lidí národa Saami ve Skandinávii a další národy, až po kmeny Kamčadalů na dálném východě Asie. Je podobná předchozí „sírové“metodě ale síra byla držena v malé nádobě velikosti přibližně čajové lžičky, kterou si majitel nosil v ohňové soupravě. Viz obrázky 26 a 27. Síra hoří světle modrým plamenem, který je špatně vidět za jasného dne a tak doporučuji zkoušet tento způsob raději ve stínu. Zapálení je mírně složitější než se sirkou a chce to trochu praxe. Je třeba si vyzkoušet, jak silně foukat, jak a kde si přidržet třískou doutnající práchno ve lžičce. Tuto techniku jsem se naučil zcela sám a tak nemohu tvrdit, že je zcela autentická podle domorodců z Arktidy.
Zachytím jiskru z ocílky do práchna a vložím jej do sírové lžičky. Ocílka mi zůstane viset na zápěstí a pozorně odložím kamínek, abych jej pak znovu našel. Vezmu třísku, kterou jsem při křesání držel v zubech a s její pomocí lehce přitlačím doutnající práchno k povrchu tuhé síry, abych si je neodfouknul. Stále zlehka foukám a snažím se přitisknout žhavou část práchna k povrchu síry. Oheň ještě není vidět, zato kouře a sirného smradu je již dost. Občas se mi podaří uvidět malou loužičku roztavené síry. Pak do ní vnořím špičku třísky, aby mi lépe chytla plamenem. Se žhavým práchnem pohybuji co nejméně. Když je kouře dosti a oheň se stále ještě neobjevil, zkusím práchno mírně nadzvednout špičkou třísky a stále zlehka foukám. Pak se možná oheň objeví a je vyhráno. Někdy to ale člověka trochu potrápí. Viz přiložené video 1. Výhodu tohoto způsobu vidím v tom, že má člověk s sebou dostatek síry na rozdělání ohně po dlouhou dobu, nemusí se starat o troud a také nemusí vyrábět sirky. Zájemci o tuto metodu se mi mohou ozvat, pokud jim nebudou stačit tyto rady.

Obrázek 26.

Obrázek 27. Sírové lžičky ze švédského muzea Saamiska nordiska museet.

Obrázek 28. Sírová lžička s křesací soupravou z ruského dálného východu.

Hromovo rozdělávání ohně sírovou lžičkou:

Přeji příjemné chvíle u ohně zapáleného podle tradice našich předků. Domnívám se, že zapálení ohně v přírodě je tak výjimečná příležitost, že by si jí měl každý trochu vychutnat. Pokud tedy nejde o stav nouze, kdy musím zapálit za jakoukoli cenu (třeba abych přežil), doporučuji vždy zkusit oheň alespoň křesáním. Nespoléhejte na to, že jste to již někdy dokázali. Zkoušejte to znovu. Za větru, v dešti, v úplné tmě, když třeba mrzne a budete mít zkřehlé ruce. Vždy je to trochu jiné. Cvičením se stává z člověka mistr a nikdy nevíte, kdy se Vám znalost zapálení ohně bez moderních prostředků vyplatí.
Konstruktivní kritiku, nové nápady či žádost o radu přijímám na adrese alminar@centrum.cz.

Albert Minář - HROM

Použité prameny.:
http://www.anthro.amnh.org
http://www.nordiskamuseet.se/
http://digitaltmuseum.se/
http://paleoplanet69529.yuku.com/
Bogoras W. - The Chukchee - material culture
Hough W. – Fire making apparatus in the US National museum.
Lutovský M. - Encyklopedie slovanské archeologie
Keler F. - The lake dwellings of Switzerland and other parts of Europe
Kochanski M. - Bushcraft, outdoor skills and wilderness survival
Martialis M.V. – Epigrammata liber I
Němcová B. – Babička
Roussel B., Boutié P. – La grande aventure du feu

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
8318142
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Petr Kalla
Neskutečně detailní postupy - opravdu smekám nad tímto pěkným článkem, který udělá radost každému, kdo rád zkouší nové přístupy rozdělávání ohně. Díky
Amatér
K tomu kalení, není to tak těžké. Pokud si ocílku děláte sami z pilníku (nejlepší možnost), zakalit ji není problém. Pracujte ve stínu, abyste dobře viděli barvu oceli. Prohřát ji je třeba tak, aby měla všude stejnou barvu. Nahřejte ji tak, aby zářila třešňovou červení, tehdy má cca 750-800 stupňů. Lze ji zahřát na víc a pak před kalením počkat, až dojde na správnou barvu. Kalit je třeba ve vodě, ocílku strčit do vody a jemně kvedlat. Velejemně! Napočítat do pěti (ne moc pomalu) a ocílku vytáhnout. Mávat, dokud nevychladne. Dobré je před kalením ocel důkladně očistit a vyšmirglovat. Pokud po zakalení má takový zlatavý odstín, je to moc tvrdé a při úderu se nejspíš zlomí. Modrá barva je dobré znamení. Chce to párkrát zkusit, když se ocílka zlomí, je to moc a pod vodou to tedy podržíte kratší dobu. Když nekřeše, podržíte déle.
Tony
Taky jsem se zásobil ještě originálními sirkami Solo Sušice - tehdy při rušení fabriky jsem obešel několik Tabáků a mám jich tady ještě krabici a škrtají na první škrtnutí. Nicméně s sebou na vandry tahám i křesadlo a je to fajn pocit si občas křísnout - je to hned jinej pocit z ohně:). Kdo by měl zájem o kvalitní křesadla, tak jsou například zde: http://www.kovar-nozir.cz/kresadlo-stredovek-1-ml59h4di;jsessionid=DD7706513A6578A71AF60CFDE22813CB
Pinďa
Naštěstí jsem, díky letitým kamarádům z TOOP, předzásoben. Některá "křesadla" jsou ještě v originál dřevěných obalech. Jednou takovou poctivou SOLO sirkou se dá zapálit celý les a škrtátko vypadá ještě jako škrtátko. Prostě poctivá solácká práce. :-)
Hrom
Pinďo. Solo Sušice už asi neexistuje. Teď se jmenují SOLO MATCHES & FLAMES sídlí v Brně, sklad mají v Hodoníně a zápalky vyrábí asi v Indii, jestli se nepletu. Hrom
Hrom
Jirko. Oxid siřičitý s vodou dává kyselinu
siřičitou, ne sírovou. To poleptání lidské sliznice, která je vlhká a tak se na ní váže ten SO2, je právě ten jedovatý mechanismus. Hrom
Pinďa
Přečetl jsem to jako detektivku jedním dechem. Ale, jak to tak pozoruju, nejspíš zůstanu u křesadla Solo Sušice. A kdybych se náhodou nudil, koupím si medvídka mývala :-)
Jirka
Moc pekne navody, urcite nektere vyzkousim. Jen bych upozornil, ze ceske rodove a druhove nazvy se pisi s malymi pismeny. Oxid siricity neni az tak jedovaty, ale pri styku s vodou se z neho stava kyselina sirova. Ta vam polepta sliznice a plice.
Hrom
Ahoj Višňáku. Díky za upřesnění geologa a že jsi to napsal veřejně. Ostatním se omlouvám za nepřesné informace týkající se nalezišť pazourků. Vycházel jsem ze svých zkušeností s výrobou kamenných nástrojů, kdy k tomuto účelu se na našem území kvalitní pazourek asi nenachází. Hrom
Višňák
Ahoj Hrome, díky za skvělý a obsažný článek! Dovolím si napsat několik připomínek radši sem.
Co se týče pazourku, tak ty se na našem území samozřejmě nacházejí. Od Baltu se k nám dostaly během ledových dob Elster a Saale, dají se najít na Šluknovsku, u Nového Města pod Smrkem, na Ostravsku a taky všude, kde byl na štěrkování cest použit materiál z pískoven, kde se těží ledovcové sedimenty. Cesty jím vysypané jsou leckde v Lužických horách, Jizerkách, dokonce i na Kokořínsku. Tam všude se dají najít pazourky.
Pazourkům hodně podobné jsou třetihorní a druhohorní rohovce, které lze najít leckde po pískovnách na jižní Moravě. Jinak křesat se dá třeba i o úštěpky achátu.
Co se týče síry, tak se u nás nachází velmi vzácně až raritně, ovšem velká ložiska byla už ve středověku známa v Polsku a Rumunsku. Další možný zdroj je hutnění sulfidických rud mědi a stříbra, nebo výroba ze západočeských kyzových břidlic, ale o tom že by se takto získavala přímo elementární síra mi není nic známo. Jinak zdroje síry na Ruském dálném východě, Aleutech a Aljašce je jasný - místní aktivní sopky.
Co se rezavce šikmého týče, tak je to spíš léčivka a radši si z něj dělám čaj chutí připomínající Pu-Erh :) Jiskru z něj nejlépe chytá taková jemná houbovitá tkáň uprostřed spíš větších hlíz, objemově pouze pár procent houby.
Při křesání jsem se naučil používat dvě práchna - jedno do kterého chytám jiskru a kterého používám malý lísteček a druhé, které chytá hůř a které zapaluju lístečkem. To druhé jsou většinou hrudky vytvořené ze starých manchestrových kalhot. Mají tu výhodu, že se při rozfoukávání nerozpadají a drží tvar.
Jinak máš pravdu v tom, že "iba trénink robí majstrov", vzpomínám si na jedno rozkřesávání ohně v Zadní zemi, kdy mě z převisu padaly za krk laviny sněhu a oheň se mi ocílkou a pazourkem povedl na několikátý pokus.
Včera jsem se vrátil z vandru do teplejších krajin, kdy jsem zjistil, že mám potíže rozdělat oheň zápalkama, takže asi budu muset křesadlo a pazourek občas odložit :)
Willy
Díky Hrome!
Jako vždy vše dobře a přehledně napsáno a k tomu bezvadná obrazová dokumentace.
S modrou oblohou!
Willy
DAdy
Vzdy mam najvacsi problem s rozfukanim iskry do plamena, sirky ma uz dva krat zachranili. Diky za ne, Hrome.