PYTLAČKY

Mákův velkoúlovekKterý brdský tramp někdy nenamočil žížalu v Hladovci, neboli v Žárovce, jakoby snad ani nežil. Tahle neřest provází toulavé zhýralce odedávna, jak ostatně praví i prastará píseň: „Silnicí běží dva trempíci, pod paží slepici ukradenou…“
Dobře si pamatuju, jak před jednasedmdesáti lety, když jsme bydleli v Liberci, chodili s tátou pytlačit. Tehdy, těsně po válce, stály u potůčků v Lužických horách opuštěné textilní továrničky s funkčními stroji, podél silnic vraky děl a vojenských aut. Táta mě učil, jak se jako indián přiblížit obloukem ke klikatému zářezu potůčku a zhoupnout vlasec s koníkem nad tůň. Byl jsem u vytržení, když dřív, než se koník dotkl hladiny, vylétl pstruh z vody a já, ukryt tak, abych ani neviděl na vodu, ucítil v ruce držící prut to zaškubnutí. Pak jsme jen naložili pstruhy do tašky a mířili k domovu.
Stejně tak, zejména v prehistorii osady Paběrky, někteří jedinci nemohli zatábořit jinde, než poblíž potoků s rybonosnými tůněmi, nejdrsnější býval Findy. Vozil s sebou na vandry taková instalatérská kovová kolínka vycpaná střelným prachem. Říkal tomu „hafuši“. Nějak pak propojil drátky a umístil do tůně. Po odpálení se ozvala tlumená rána, takové „haf“ a ryby vyplouvaly břichem vzhůru. Findy vybral ty největší, ostatní se pak ze šoku vzpamatovaly. Byl jsem nervózní, když tyhle čertovské nálože ukládal na noc pod hlavu, hned vedle mne. Někdy tenkrát jsme také táhli po Horní Střele a šli jsme jako obvykle roztroušeně, v takové rojnici loučkou podél olší a potoka. Vpředu před námi z houští vyběhli dva chlapi a pádili pryč. Pochopili jsme o co šlo teprve až když jsme došli do těch míst, kde v tůních plavaly bílým břichem vzhůru desítky ryb. Cizí pytláci zřejmě považovali náš houf zelených postav za zátah myslivců a kořist nám krásně přenechali. Findy pak už „hafuši“ ani použít nemusel.
Možná si pak pro něj shůry přišel rybí ochránce: Findy bydlel nad Želivskou přehradou, a když za ním přijel kamarád, našel dveře jeho bytu otevřené, na stole brýle, cigára a „hafuši“. Tehdy nějak zmizel a ani příslušníci VB nenalezli žádnou stopu.
Dnešní milovník přírody Fredy, který ze svého šatníku vynáší moly a vypouští je z okna, nebýval v dávnověku tak svatý. Kdysi z Úteráku vytáhl parádního pstruha a pak cestou k nádraží stopnul auto. Za volantem ale seděl příslušník VB. Hledali nějakého kriminálníka a Fredy byl jako tramp podezřelý. Bál se osobní prohlídky. Proto nepozorovaně vyhodil kolečko s vlascem z okénka auta a pstruha tajně zakopal pod sedadlo řidiče. To později musel být v autě odér. Fredy z toho má radost dodnes.
Při putování ze Skuhrovského nádraží do Brd jsme s Fredym občas odbočili k rybníku v Leči. Zatímco já se smažil a pidlal na banjo na kamenné hrázi, Fredy slezl k tůni pod výpustí a nahazoval pytlačky.
Před léty na listopadovém trampu se osadník Nepu vydal z kempu k oblíbenému lesnímu rybníku vzdálenému několik kilometrů. V nočním klidu si tam na břehu zapálil, obřadně napíchl rousnici a vychutnával si, jak se ten měsíc odráží v nehybné hladině. Roztočil vlasec a hop - žížala s olůvkem letěla a velkým obloukem dopadla na hladinu, hezky to cvaklo a žížala se odklouzala po ledovém škraloupu. Nepu se pak pokorně vydal dlouhou cestou zpět k tábořišti.
Ryby tenkrát masakroval i nebožtík Bidlo. Jemu stačily úlovky, které položil napříč US pánve.
Já nebyl nikdy systematickej rybář a nesnáším dodnes to krkolomné rozšmodrchávání vlasce a složité noční převazování návnad. V mládí jsem ale uměl v lesních tůňkách pod hladinou pod kořeny ulovit rukama ukryté pstruhy. Později jsem si pomyslel, jak mi třeba ondatra ukousla prst a s rybařením jsem skončil.
Mákova cesta, než se vypracoval k serioznímu rybolovu, byla dlouhá. Jako tříletý vytáhl v chráněné krajinné oblasti první rybičku. Volal na celé údolí prolezlé ochránci přírody: „Iba, iba, mám ibu…“
Pak zase snad jako prvňáček „rybařil“ na Javornici, dál od tábořiště. Najednou slyšíme jeho srdcervoucí pláč! Letíme k tůni, snad se netopí. Mák měl na háčku rybku se strašidelnou vizáží - vranku, která ho vyděsila. Ani Brdy neušly zájmu dětského pytláčka. Já musel hlídat na hrázi Hladovce, Mák nalíčil asi osm pytlaček a začal pěkný kolotoč. Pstroužci se vrhali i na tři návnady najednou! Později nám pak mizel od nočního ohně a třeba od Voznického potoka nosil úlovky.
Během let přišel náš trampský novověk a rybáře přestalo bavit plazit se jen s kolečkem k vodě, zejména pak, když na pěkné místo bylo třeba vidět ze silnice. Taky dobrým osadním duším se konečně zželelo nedorostlých rybích puberťáčků. Mákovi jsme zařídili dětský rybářský lístek a proutek s navijákem. Zjistili jsme, že v širším okruhu osady někteří kamarádi normálně legálně rybaří. Vymyslel jsem tedy akce, sice s tradičním názvem „pytlačky“, ale za účasti spřátelených trampských rybolovců. Jarní pytlačky se už pravidelně konají na soutoku Skalice s Lomnicí, podzimní u Krašova. O těch víkendech výjimečně netáhneme krajem, ale popelíme se opodál od pobřežního ležení rybářů. Od stálého ohně s pánvemi v pohotovosti znějí trampské písně a u vody je zakopaný sud piva, který někdo přivezl v lodi. U výhřadu nahozených prutů je slyšet samozřejmě rybářská latina a hlášky: „Jaký mám napsat číslo revíru? Sakra, zase jsem prošvihl záběr! Bacha, šlapeš mi v červech!“
Všechno to hemžení se odehrává v trampském stylu a tradiční rybařině. Proto samozřejmě například žádné pípáky, které za tmy hlásí záběr, u prutů máme poctivě svíčky. Na navijáku nahozeného prutu je položený kámen, na zemi pod navijákem třeba ešus. Ryba zabere, naviják se pohne, kámen spadne a břinkne o ešus.
Když plujeme a táboříme na Horní Berounce, vzpomínám na naší amatérskou pytláckou minulost a zírám, jak se okázale pytlačí dnes. Rybářská auta stojí zajetá přes louky těsně u vody. To řád přírodního parku zakazuje. Vedle stojí prostorné stany. To řád parku i rybářský řád zakazuje. Rybáři se hřejí u ohně. To řád parku i rybářský řád zakazuje. „Kačeny“ s návnadou na sumce jsou nastraženy po celou noc, to rybářský řád zakazuje…
Byl jsem svědkem, jak policejní kontrola spolu s rybářskou stráží prohlédla jen rybářské lístky a celé to ležení nechala být. Nedaleko však zeleného mužíka, snad trampa s kánoí a malým stanem pěkně sejmula.
Tak končí moje odbočka z brdské stezky. Pokud na Hřebenech nepotkáte Paběrky, možná někdo z nich učí plavat žížaly, třeba ve Smutné nebo v Ploučnici. Není tam sice tak božsky jako na Brdech, ale ryb tam bývá o něco víc.

To je tak, když si štika myslí že je kapr...

Foto v článku: Tony

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1219201317
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.