Předválečné a válečné příběhy z KRONIKY TRAMPSKÉ PÍSNIČKY

Následující výběr předválečných a válečných historek jsou převzaté z knížky Kronika trampské písničky, která byla vydána v roce 1967.

---------------------------------------------

NOUZOVÁ VLAJKA

Když jsem se před válkou potuloval po jižní Francii, narazil jsem dole v Bordeaux na naše kluky. Potloukali se s kytarami po celé Cote d´Azur a nedařilo se jim zrovna špatně. Jak se doopravdy jmenovali už nevím, ale pamatuji se na jejich přezdívky: Kapitán, Kůžař, Entražér. Já nevím, já tu písničku nemohl vystát, protože byla tak hloupě sentimentální, až to bolelo, ale právě to „…líbal jsi rád moje vlásky, žádal jsi důkaz mé lásky a když jsi ten důkaz měl, k jiné jsi odešel na mě jsi zapomněl…“ patřila k jejich parádním kouskům a těm boháčům na Riviéře se to moc líbilo. V Marseille, jak mi řekli, měli zase největší úspěch s písničkou Jarky Mottla „Maminko, mámo šel bych rád“.
Ale já to vlastně vypravuji pro něco jiného, abych dokumentoval, že trampové jsou národ vynalézavý. Tihle pardi koupili za pár franků starou bárku. Nadřeli se na ní ažaž, ale dali ji dohromady. Nějak přišli na to, že na moři platí nepsaný zákon: Když vyvěsíš nouzovou vlajku, každá loď, která tě potká, musí zastavit a dát ti potraviny a vodu, nemýlím-li se, tak nejmíň na tři dny. A tak ti tři se svou bárkou jezdili po Středozemním moři - ne moc daleko od pobřeží, ale zase ne moc blízko - a jak spatřili nějakou vhodnou loď, vyvěsili nouzovou vlajku a už to všechno jelo podle předpokladu.
A tak si kluci lebedili asi rok, než se to rozkřiklo a než se do toho vložili flikové. Moc se s nimi nemazlili: vypověděli je jako nepohodlné cizince a odvezli je zdarma via Praha.

Zrzek Frank

DO VÁLKY S TRAMPSKOU PÍSNIČKOU

Na trampskou písničku jsme nikdy nezapomněli. Když se ve Španělsku sešli dva trampové - a ti se sešli vždycky - mohl jsi se vsadit, že se za chvilku bude zpívat. To víte, kytar je ve Španělsku dost a trampů tam bylo také hodně (pozn. red: údajně šlo až o 2000 trampů z celkového počtu 3000 československých interbrigadistů bojujících ve španělské občanské válce). Nikdy nezapomenu na Pedra, snad na něj pamatujete, taky jezdil na Brdy. Ten, když šlo do tuhého a o krk, tak obvykle začal hulákat co mu hrdlo stačilo:

„Hej šup do nich námořníci hned
z vás který by zbled
nevydrží u nás…“

A to byste nevěřili, jak to působilo na ostatní. Trampové byli u všech jednotek, ale byli jsme rozstrkáni mezi nejrůznějšími národnostmi. Chlapi, kteří dovedli jít do útoku se záviděníhodnou odvahou, úplně brečeli, když jsme jim ve chvílích odpočinku někde za frontou začali zpívat:

Kamarádi, kamarádi
chvěje se nám hlas…“

A to, představte si, nerozuměli slovům. Myslím, že jak se nám stýskalo po našich lesích a starých campech, tak že jsme do těch našich písniček dávali víc, než v nich vůbec bylo. Pedro padl a já si tak myslím, že tu jeho oblíbenou „Hej šup námořníci“ si zpívali interbrigadisti, kteří to přežili, snad až někde v Americe…

Cody Dlouhán

Už jste si všimli, že když někdo neumí dobře zpívat, zpívá moc rád? To byl s námi v Anglii nějakej Ferko, tramp odněkud od Brna; Němci ho potom sestřelili nad Kanálem. Byl to strašně fajn kluk, ale co je pravda - zpíval jako prase, tak se to zpěvem ani nedalo nazvat. A vidíte, když někde v baru při whisce začal zpívat tu starou

Vždyť osada, heleho, heleho
jen trampům náleží
rád každý dá, heleho, heleho
co na tom záleží

tak se to Angličanům moc líbilo. Dnes si také myslím, že to bylo proto, že to v Angličanech je a že Ferko byl vlastně předchůdcem Beatles.

Frank Hejl

JAK VZNIKÁ PÍSNIČKA

Tábořili jsme čtyři kluci v létě u Staňkovského jezera na rakouské straně. Úplná divočina, kánoe, šumění malého vodopádu, měsíc od první čtvrti až po úplněk a počasí jako v tropech. K večeru jsme vyjeli na jezero, Karel s kánoí a já s kytarou. Byla to ulejvka; my dva zazpívali a za to druzí dva dělali večeři. Ale to kouzlo! Udělal jsem „Indiánskou lásku“ a „Hej šup námořníci“. Kluci ze mne tahali každý takt a každé slovo. Uměli to dřív než já.

Eddy Fořt

Protože osada Údolí děsu měla už několik chat, měli jsme samozřejmě i šerifa. Byl jím tenkrát Béda Prelér, který ze zásady nosil šerifskou hvězdu na té části těla, na kterou normálně sedáme. A ten také vydal příkaz, že se v sadě nesmí střílet (stříleli jsme tehdy ze špuntovek, které dělaly strašný rámus) a že každý, koho přistihne, bude uvázán ke kůlu hanby a vydán k posměchu celé osady. No, a tak jsme si řekli, že ho trošku vyplašíme. Několik nás bylo v hořejší části osady, několik v dolejší, a když šerif trávil po obědě siestu, vystřelili kluci napřed nahoře v osadě. To jste měli vidět ten fofr. Šerif vylít jak splašený ze „Šedesátky“ (to je název boudy) a hnal to nahoru k chatě „Hudson“. Je nabíledni, že tam nikoho nenašel a kluci vystřelili zase dole. A tak šerif několikrát letěl nahoru a dolů údolím a samozřejmě nikde nic.
Nakonec se vracel do boudy s velkým nadávání na celou osadu a co čert nechtěl, zakopl a praštil sebou. Kluci spustili strašný smích a Béďa radši zalezl do boudy a opravdu se na nás hněval.

Pedro Mucha

Tak jsme s Melíškem jednou seděli v nějaké kavárně v Paříži - vlastně u stolků před kavárnou, kde ústil i východ z metra. Byli jsme švorc, sotva tak na kafe a najednou vidím, jak se po schodišti z metra batolí dva trampové, vymustrovaný podle tehdejší trampské módy: pumpky, kecky, úesky, bílé námořnické čapky a kytary. Kluci byli šťastní jako želvy, když jsme se k nim přihlásili, protože francouzsky uměli jen o málo víc než německy a německy neuměli vůbec. S penězi na tom byli asi jako my. Trampové jsou národ vynalézavý, stačí kytary a už to jde. V Paříži se zpívá všude; stačí harmonika, udělá se kruh a za chvíli je kolem lidí ažaž. Ale kytary - to bylo něco nového. Lidé, kteří nás poslouchali, nerozuměli slovům, ale písničky se jim líbily; nejvíce takové malé temperamentní černovlásce. Když jsme skončili, pozvala nás do bistra, pohostila nás, ale museli jsme jí do nekonečna zpívat „Každý by chtěl rudé rety Margarety mít…“
Co jí na tom tak chytlo, nevím, ale brečela docela nefalšovaně. Tak se jí to líbilo, že si odvedla Honzu, to byl jeden z těch dvou, aby jí zpíval doma. Vrátil se druhý den a o Margaretě nechtěl ani slyšet.

Emil

Ilustrační archivní fotografie z počátku 30. let minulého století pochází z kroniky Jerryho Packarda.