Pozvánka: TAJEMSTVÍ LOMŮ AMERIKA

Amerika u Mořiny, lomy s nejmodřejší vodou, spletí podzemních štol a jeskyní, s pověstmi o duchu Hagenovi a dalšími legendami, lákají desetiletí trempy, jeskyňáře, potápěče a filmaře. Málokdo tuší, kdo a proč tyto ve světě ojedinělé lomy vybudoval a co se tu v dávných i docela nedávných časech odehrávalo. Jak symbolický je dodnes patrný nápis na dveřích Severního překopu, zvaného Štola smrti: JE-LI TI ŽIVOT DRAHÝ, NEVSTUPUJ ZA TYTO DVEŘE...
Ladislav Lahoda, prezident společnosti pro výzkum historického podzemí, některá tajemství Amerik poodhalí v úterý 17. května od 19 hodin v Malém sále Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí 1, Praha 1 (klikni na zvadlo vpravo).
Jako hudební host vystoupí sběratel a svérázný interpret nejstarších trempských písní Jirka Qasinka Černohlávek.

Pozn. redakce: Vřele doporučujeme přijít, protože pořadu s Ladislavem Lahodou jsme před pár lety věnovali jedny Stopy sešlapanejch bot v P-klubu Trojická a z původních plánovaných tří hodin povídání a promítání, jich najednou bylo pět a večer byl kolem půlnoci ukončen jen díky tomu, že se všem slíbilo jeho pokračování v nejbližším možném termínu…
No a pro ty, kteří nemůžou přijít, přidáváme alespoň komiks o Hagenovi a jeden příběh z Pověstí Ameriky…

Pro zvětšení klikni na komiks...

Pověst o muži

Elektrický vlak se skřípěním kol zastavil na malém venkovském nádraží. Pneumatické dveře zasyčely. Na perón se vyhrnul dav turistů a zamířil k podchodu.
„Jé, maminko, to je Karlštejn?“
„Držte se pohromadě, proboha, ať nespadnete pod vlak!“
„Ježíšmarjá, já tam zapomněla tašku!“
Podstatně důstojněji než turisté, vystoupila z vlaku skupina trempů.
„Se mi zdá, že je tu ňák živo,“ prohodil Gaučo, jehož tvář byla skryta ve stínu širokého sombrera. „Vemem to přes koleje,“ rozhodl s nonšalancí šéfa party a vykročil. Ostatní za ním.
Před budovou nádraží stálo modrobílé auto Veřejné bezpečnosti a u něho postávali dva příslušníci. Jeden z nich oslovil Gaučovu partu hned, jak se objevila.
„Tak jak, mládenci, na Ameriku?“
Gaučo stiskl rty. Na Ameriku, bludiště opuštěných vápencových lomů nedaleko hradu, kam samozřejmě šli, byl přece vstup zakázán.
„Na Ameriku? Kdepák . . .,“ protáhl zvolna. „Deme přece na hrad.“
„Jo, tak na hrad? S nožem a kytarou? Poslyšte, ty lomy jsou nebezpečné, spousta lidí se tam
už zabila!“
„My víme, šéfe.“
„No, jen aby. Občanky, doufám, máte?“
Zatím, co se odehrávala tato konverzace, z nádraží vyrazil shluk turistů. Trempům a příslušníkům v
ěnovali sotva letmý pohled. Jen muži v balónovém kabátě, který šel poslední, se při spatření uniforem rozbušilo srdce. Přidal do kroku, aby se vmísil do skupinky před sebou.
Když už byl u mostu přes Berounku, letmo se ohlédl. Příslušníci byli stále zaneprázdněni trempy
a jeho si vůbec nevšímali. Zhluboka si oddechl. Vyndal z kapsy kus papíru, na kterém měl neumělou rukou zakreslený plánek. Chvilku ho studoval a pak vyrazil.
Ještě jednou se mu sevřelo hrdlo; to když musel projít okolo domku, u kterého stál další modrobílý automobil, na jehož střeše čněla charakteristická anténa vysílačky.
Slunce pomalu stoupalo, vítr se utišil a začalo se dělat příjemné teplo. Ve chvíli, kdy se muž opatrně rozhlédl a odbočil ze silnice na malou lesní pěšinku, zazvonil na služebně VB v Karlštejně telefon. Kriminální ústředna vyhlašovala pátrání po pachateli vraždy ... ... pravděpodobný popis pachatele: světlý balónový plášť, tmavé kalhoty a pracovní boty. Věk asi 35 let.
„To je dneska den,“ povzdechl si dozorčí a zvedl sluchátko vysílačky.
Muž se mezitím dostal až k malému zarostlému lomu v hlubokém lese. Ještě jednou porovnal místo s ušmudlaným plánkem a rozhlédl se. Nedaleko něho vedlo do lomu silné konopné lano, přivázané ke starému stromu. Pozorně se zaposlouchal do zvuků lesa, ale nic zvláštního neslyšel. Zavěsil se na lano a začal sestupovat. Jeho těžké pracovní boty shazovaly malé lavinky kamení. Asi po patnácti metrech narazil nohama na pevnou zem. Přímo před ním černal vchod do štoly.
Tohle je tedy ta perfektní skrýš, o které mu Fero jednou vyprávěl. Mnohakilometrové
bludiště, kde ho nikdo nikdy nemůže najít. Vytáhl z kapsy baterku, kterou si koupil za poslední
peníze, zmáčkl tlačítko a odhodlaně vstoupil do štoly. Temná chodba, podepřená práchnivějícími stojkami se táhla do dáli. Ozvěna vracela zvuk jeho kroků. Po chvíli se chodba rozdvojovala, a 
opět a znovu, dřevěnou výztuž vystřídala betonová klenba. Za zatáčkou se před ním objevilo
denní světlo. Opatrně se přiblížil k otvoru. Uviděl další malý lom. Uprostřed okolo ohniště stálo několik kamenných křesel a za nimi neuměle vytesaný totem. U vchodu do štoly ležela hromádka prázdných konzerv a láhví. Konzervy ještě nestačily zrezavět, uvědomil si s radostí.
To znamená, že trempové sem stále ještě jezdí. Alespoň bude komu krást konzervy.
Znovu zašel do štoly a pokračoval v prohlídce. Brzy zjistil, že to nebude tak jednoduché.
Během hodiny totiž potkal alespoň čtyři skupiny trempů, kteří bloudili po chodbách se svíčkami v rukou. Měl štěstí, podařilo se mu vždy skrýt v některém výklenku nebo odbočce. Ve svém
plášti by tu působil jako pěst na oko, kdyby ho viděli. Uvědomil si, že bude muset ukrást také nějaký přiměřený oblek.
Po vyčerpávající cestě jednou dlouhou chodbou se ocitl u východu do velkého lomu, bohužel asi třicet metrů nade dnem. Ve chvíli, kdy se obracel, uslyšel v chodbě hlasy. To je průšvih, uvědomil si. Žádná boční chodba tu nebyla. Rozhlížel se okolo sebe. Těsně u stěny se v zemi zašklebila úzká puklina. Posvítil do ní. Byla sotva dva metry hluboká. Zhasl baterku a namáhavě se začal do pukliny soukat. U dna byla trochu širší. Zatajil dech, když se mu těsně nad hlavou ozvaly kroky a kdosi promluvil.
„Tak co, saláti? Neřikal sem, že to stojí za to?“
„Fakt, Gaučo, je to parádní lom,“ pronesl obdivně druhý.
„Vypadá to tu jako v Mexiku, co?“ přidal se třetí.
„Jednou si přinesem špagát a mrknem se tam,“ ozval se znovu Gaučo.
„Takový perfektní místo a poliši by nás chtěli odtud vyhnat,“ pravil zase ten druhý.
„Jdeme znova na Pusťák,“ rozhodl Gaučo a skřípavé kroky se začaly znovu vzdalovat.
Muž vystrčil hlavu. Zahlédl jen několik temných postav s čadící pochodní, mizících v dáli.
Ve chvíli, kdy se opřel nohama, aby se vyšvihl zpět do chodby, ucítil, že hlína pod ním povoluje.
Snažil se zachytit rukama, ale ty mu sklouzly po hladké a vlhké skále. S prudkým zašuměním
podlaha pod ním zmizela a on se propadl do prázdna. Nestačil ani vykřiknout leknutím, když
dopadl tvrdě na zadek. Na záda mu spadlo několik kamínků a nastalo ticho. Chvilku hmatal
okolo sebe, až našel baterku, která mu vypadla. Rozsvítil. Podle stropu usoudil, že se propadl do
velmi staré štoly. Výdřeva nad ním držela snad jen zázrakem. Sklopil světlo dolů a leknutím nadskočil. U protější stěny seděla tmavá postava a dívala se na něho prázdnými očními důlky v zeleném obličeji. V hlavě měla díru a v tom, co zbylo z pravé ruky držela rezavou pistoli, teď už bez nábojů.

Ladislav Lahoda - Pověsti Ameriky

4x foto Ameriky: Jan Pohunek - Přebral T.O. Tuláci podzemí