Potlach k šedesátce FORT ADAMSONU

Jedním z nejhezčích letošních potlachů byl slavnostní oheň k 60.výročí osady Fort Adamson, který se konal v posledním zářijovém víkendu. Původně jsem chtěla napsat známé pražské osady Fort Adamson, ale pravdou je, že část jejích členů žije už přes půl století za Velkou louží a navíc název osady je ještě poněkud starší než uváděné jubileum, protože jej jeho nynější nositelé převzali po svých o generaci starších předchůdců.

Musím také podtrhnout, že úvodem prezentovaný dojem z tohoto potlachu byl výsledkem celé řady příznivých okolností. Především tedy hned s výběrem místa měli Adamsoňáci opravdu šťastnou ruku, protože díky vstřícnosti Černé perly a osady Medvědů se potlach konal na jejich krásném kempu Na pelechu. A to s veškerým servisem, jímž je zdejší místo také známé. Druhým esem v rukávu bylo počasí, které navzdory předchozím dlouhodobým předpovědím bylo po oba víkendové dny doslova špičkové, včetně teplé noci.
Jako obvykle se sešla řada kamarádů ze všech možných koutů republiky, ale i poměrně početná skupina trampů ze zámoří. A takové setkání po delší době je vždycky doprovázené spoustou rozhovorů, emocí a vzpomínání. Určitou inspirací pro přítomné byla mimo jiné i rozvěšená výstava fotografií a článků z dávné i nedávné minulosti pořádající osady. Také kamarád Rochňák přivezl plnou igelitovou tašku fotek a dokázal tak prohlížející vrátit do minulosti, třeba až do první poloviny šedesátých let, jejíž detaily se z paměti už pomalu vytrácejí. Samozřejmě, že nejvíc vzpomínek se vázalo k pořádající osadě či k jednotlivým jejím členům, kteří se opravdu snažili připravit pro přítomné co nejvíce zážitků a příjemných překvapení.

Skupinové foto u totemu, situované do pozdně odpoledního času, se pokoušela pořídit celá řada zkušených i méně zkušených fotografů, takže snímků připomínajících tento okamžik zřejmě bude dostatek. A pak už to šlo jako podle scénáře – zapálení ohně v doslova mezinárodní sestavě – Jířou za Kanadu, Bidlem za Evropu, konkrétně za Švýcarsko, Kojotem za US a Lídou Obludovou za Česko. Samozřejmě všemi zpívaná Vlajka, přičemž zároveň stoupala na stožár vlajka skutečná, kterou vztyčovali Špatenka a Adam. Následovalo Farářovo přivítání, klasická minuta ticha s příslušnou písní za kamarády, kteří se na nás už koukají od nebeského ohníčku, a nechyběla ani kapka aktuální poezie, napsané přímo pro tento okamžik. Po rozdání zdařilých camrátek se již spustil vodopád muziky a písniček, střídaly se trvalé i nahodilé sestavy, ale i jednotlivci, aby se pak nakonec všichni spojili kolem Bandoleros v jednu velkou skupinu s nejméně patnácti hudebními nástroji a desítkami hlasů. Neodolal ani Marko Čermák, který se pak přidal se svým banjem. A protože to nebyla soutěž, připravené placky, z nichž některé byly opravdovými uměleckými dílky, se dostaly na všechny vystupující.

Při zahajování jsem napočítala okolo ohně na sto osmdesát hlav, v naprosté většině seniorského věku, což už je v poslední době téměř pravidlem. V průběhu večera, kdy měsíc, ačkoliv jen poloviční, svítil jako na objednávku, o jasně zářících hvězdách, díky absenci světelného spadu, ani nemluvě, část lidí postupně odjížděla. Většina ale setrvala a hrstka statečných to dotáhla až téměř do ranních hodin. Odcházela jsem zanorovat do spacáku ve tři po půlnoci a písničky mi zněly ještě do usínání...
Také nedělní ráno bylo stejně zářivé jako předchozí den, ale přece jen trochu jiné – do rozhovorů se vkrádaly kapky smutku z loučení, že i tak báječné setkání končí, ale zároveň provázené i jiskřičkami naděje, že si snad zase brzy někde zalomíme palce pod klidnou modrou oblohou

Hanka Hosnedlová

Autorem fotografií je Obluda z osady Paběrky