Poslední (?) veřejný koncert Mikiho Ryvoly

Od koncertu, o kterém Miki Ryvola prohlásil, že jde o jeho poslední veřejný koncert, uplynuly již dva týdny. A to je dostatečně dlouhá doba na to, aby se myšlenky utřídily a následující věty byly napsány bez patosu, či dokonce senzacechtivosti, které se chci vyhnout.
V úterý 10. dubna se v klubu U Boudů v pražských Kolovratech konal koncert, na kterém byl Miki Ryvola hostem pořádající kapely H.R.A - Hoboes Revival Alva. Tedy pěticí sympaťáků: Dicka, Martina, Pindi (Sekvoj, Terrakota), Foxe (Terrakota) a Balíka.
Tento společný koncert se zde po loňské úspěšné premiéře konal podruhé a dá se říci, že šlo i o jakousi společenskou trampskou událost, kterou potvrzoval i dav kamarádů a kamarádek z mnohých pražských a okolních osad, tvořící před klubem i v sále množství hlasitých hloučků, protože mnozí se viděli po dlouhé době, a bylo toho hodně na povídání.
První půlka koncertu patřila písničkám Wabiho Ryvoly a musím uznat a mám z toho radost, že H.R.A. hraje „ryvolovky“ nadmíru dobře a ne „otrocky“ jako to dělají mnohé revivaly jiných známých kapel. H.R.A si totiž „ryvolovky“ dokáže vhodně upravit k obrazu svého muzikantského projevu. Navíc celé své vystoupení obohatila i písničkou Oheň, kterou složil její kapelník Dick. Gratuluju tímto ke krásné písni, která v tom hejnu Wabiho písní ani trochu nezapadla. Už dlouho se mi nestalo, abych měl tak dobrý pocit při poslechu nějaké nové trampské písničky a nebyl jsem v tom sám. Diváci ve zcela zaplněném sále to dali svým umí dostatečně najevo.

Po přestávce přišel čas Mikiho Ryvoly. Svoje písničky nejdříve hrál sám (znáte je, není potřeba je jmenovat), aby na závěr svého vystoupení k sobě pozval kluky z H.R.A.
Miki není pozér, který by z pódia pronášel dojemné loučivé proslovy o tom jak koncertně končí a rozdával přitom kapesníky slabším povahám. Vlastně to oznámil - vtipem o svých hlasivkách, které si musí už šetřit, aby na další nabídky koncertů mohl říci jasné NE!
Je uměním, plánovaně odehrát svůj poslední veřejný velký koncert tak, aby velká část diváků po jeho skončení pořád ještě nevěděla, že šlo o koncertní loučení a že vtip o hlasivkách, kterému se zasmáli, nebyl ani tak vtipem.
Miki a H.R.A společně zahráli Tunel jménem čas a Poslední píseň a bylo to dojemné. Myslel jsem při nich na tu dlouhou cestu od osadního souboru Zlatého klíče a Hoboes. Na množství trampů, které Mikiho a Wabiho písničky oslovily a ovlivnily, na kterých jsme vyrůstali, a říkal si, že to přece nemůže být konec…

Do titulku tohoto článku jsem proto raději dal otazník, protože si pořád ještě říkám, že by bylo moc fajn, kdyby tomu tak nebylo. Jenže hlasivky jsou důležité a mají se šetřit. Třeba pro zpívání s kamarády a kamarádkami na Fort Hazardu a u dalších spřátelených osad - bez stresu z cizích sálů a dlouhých únavných nočních cestování napříč republikou…
Buďme proto přející, Mikimu Ryvolovi toho za všechno to hezké, hodně dlužíme…
Ale přece jenom, kdyby nááhodou…, tak přijdeme.:)

Foto: Honza Eisenreich zvaný Václav

H.R.A.
Zleva: Pinďa, Fox, Dick, Balík, Martin.
Foto: Honza Eisenreich zvaný Václav

A něco z těch samotných začátků: Osadní soubor Zlatého klíče v Lucerně v roce 1961. Zleva stojí Wabi Ryvola, Vendi, Míra Navara, Miki Ryvola, Pedro, Pade.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
131211718
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Slim
Jenom největší frajeři dokáží odejít včas !!!Hrát je budeme furt !
pepa
Právě že Miki je dost HUSTEJ pozér, ale všichni mu to odpouštíme, protože ho máme rádi a hodně pro nás udělal.
Cvalda
Ať už to byl nebo nebyl poslední koncert, Miki byl, je a bude vždy v našich srdcích, protože nám toho společně se svým bráchou tolik dal...
Díky Miki a ať Ti to ve zdraví po dlouhá léta s kamarády u ohňů hraje stále dál a dál.