Poslední ahoj Mirkovi Navrátilovi - PRCKOVI

V sobotu 5. března se nečekaně odebral, ve věku 75 let, na svůj nejdelší vandr kamarád Mirek Navrátil – Prcek z Hradčan u Tišnova.

Jeho odchod je pro nás bolestný. Prcek byl přezdívkou malý, ale velký svými činy. Prostě to byl čestný kamarád, který trampingem žil naplno a byl ochoten mu hodně obětovat. Prcek byl i hlavním tahounem snu o Trampském muzeu v Národním muzeu, které se postupně zrealizovalo do několika velkých výstav a stálého trampského muzejního fondu.
Že odešel „Ten který bude chybět“ potvrzovalo i množství Prckových kamarádů a kamarádek z Moravy i Čech, kteří mu v pondělí 14. března do zcela zaplněného chrámu sv. Václava v Tišnově, přišli říct své poslední ahoj.

S Prckovým nečekaným odchodem jsem si znovu uvědomil, jak je vše pomíjivé a jak si máme vážit chvil, kdy jsme spolu. Naposledy jsme se s Prckem viděli vloni v prosinci na vánočním vandru po Brdech, ale bylo nás tam hodně, prohodili jsme spolu jen pár vět – prý víc až příště...

V tu sobotu jsem ti Prcku posílal z pošty balíček. Pak jsem přišel domů, v kapce měl ještě potvrzení od poslané zásilky, když tu mě zastihla zpráva o tom, co se s tebou ráno stalo.
Odešel jsi opravdu náhle.

Tony

--------------------------

“SALUTE” z Kanady pro Mirka Navrάtila – Prcka

A čas se zastavil … a zůstala mu jen tma … a nenί tu žάdný kdo by znesvětil ty nejlepšί vzpomίnky na trampa kamarάda co vždy od srdce z kapes rozdělil vše co si do nich uklάdal od svého mlάdί. Tramp co zanechal nάm zprάvu: “Kamarádi – mějte se rάdi …” – jak v pίsnίch zpίvάval. Miroslav Navrάtil se jmenoval, ale kamarάdi řίkali mu Prcek. Někdy se k vůli této přezdίvce zlobίval; ale raději se uměl od srdce smάt, a pro ty jeho pίsně, a i pro jeho vlastnί humor, každý z nάs měl ho rάd …
A žeprý uměl počίtat jen do sedumdesάti pěti; a po tomto životnίm rozhranί už jen na křίdlech Andělů letί k Nebeské Brάně za kterou mnohý z trampů - z kdejakých světa kempů, u Věčného Tάborάku už sedί. A jά vάm signάlem kouřovým tady napovίm, že vše co ještě řίci mu chtěla jsem – už mu nikdy nepovίm. Odletěl do Nebeského Rάje kde dělά to, co měl na zemi rάd; se džbάnkem piva vedle sebe, zpίvά a na kytaru hraje – snad …
A podle těch zprάv co dostihly mě, ani poslednί AHOJ už nestačil řίct, a už mu přišla vstřίct prapodivnά nestvůra zvanά “smrt”; sedla si přίmo na jeho hruď, a ukradla mu tlukot srdce – a jen tak bez povolenί jakéhokoliv doktora, či samaritάnské pomocnice; a pak už mezi nάmi déle nepobyl. 5-tého března v tomto roce, čas se mu navždy zastavil, a nάm všem tady zůstalým, ten čas velký otaznίk do cesty postavil …
Ani to nejrychlejšί koňské spřeženί světa by nebylo nic platný, chtίt dohonit jeho ruky poslednί kamarάdský ztisk; a i po jeho toulavých botάch už je veta. Jen tady na mίstnίm potoce šuměnί křίdel havranίch mě připomίnά šuměnί jemu vzdάleného moře, co umί odnést na vlnάch – i ze ztrάty bezvadného kamarάda – trpké hoře. Jen to hejno Kondorů pomάhά odnάšet na křίdlech přes Velkou Louži - bolest a žal, co Mirkův nάhlý odchod zanechal …
Můžete si řίkat, že tahle slova jsou jen otřepané frάze, nebo-li “klišé”; ale jά opakovat je budu klidně zase, i když už mnohý z vάs je nebude nikdy čίst a nebo slyšet. Ani Mirek už nebude nikdy slyšet řίčnί hukot v době jarnίho tάnί; či lesů, strάnί, větrů, dάlek, tάborάků, kytar a kamarάdů volάnί. Jenom Ti jeho Andělé mu tiše šeptajί, že jeho rodina, věrnί kamarádi a přátelé – na něho nikdy nezapomίnajί …

***

Ta smutnά, zdrcujίcί zprάva se po prvé ke mě dostala telefonem, v neděli večer 6-tého března 2022. Z nevysvětlitelného důvodu jsem ύplně podvědomě a neplάnovaně, v sobotu odpoledne, 5-tého března, otevřela šuflata s trampským psanίm a fotkama, a nejvίce času ztrάvila vzpomίnάnίm na Velký Vandr s Mirkem a dalšίmi asi 70-ti kamarάdy na kάnoίch po řece Teslinu kterά vtékά do řeky Yukon; a vzpomίnala s velkým pousmάnίm. A to vάm tady vůbec nekecάm o tom co vάm tu povίdάm. Dokonce sedla jsem ke stolu a začala psάt Prckovi dopis, a podle hvězd a Polάrnί žάře, napsala cesty popis do vzpomίnek na tento Velký Vandr v srpnu 2005, za který jsem byla vždy Prckovi vděčnά, že mě na něj – doslova ukecal.
I když jsme na Teslinu byli dotazovάni, “kde že máme druhou kanoe…”; protože dίky mě, ta naše, i když byla dost dlouhά, byla opravdu až zbytečně přeplněnά věcmi a zάsobami na 14 dnί v divočině; ale Mirek to bral s humorným ύsměvem, a nic nezkončilo ve vodě, kromě foťάku a rybάřského prutu na který Mirek chtěl po cestě na Yukon, na jedné řece chytat lososy na žίžaly. Ale na Teslinu sin a ten prut dokάzal nalάkat několik velkých štik ze kterých byly bezvadné večeře. Kdyby šel čas vrάtit, tak ten Velký Vandr na Teslinu by dnes byl prožίvaný s ještě většίm nadšenίm než byl, a bez přeplněného vodnίho povozu. Řeka Teslin by nάs uživila, jak živila všechny ty bývalé osadnίky co tam po sobě zanechali jednoduché sruby, ztracené loďky a naděje. Dokonce jsme se vydali, přίmo prodίrali zarostlými cestami, najίt prάzdný srub ve kterém prožil kus svého života znάmý český dobrodruh Vάclav Šťastný, zvaný “Lucky Jim”, se kterým se Prcek ještě jednou potkal na Poslednίm Celosvětovém Potlachu v Texasu, v listopadu 2018. Lucky Jim napsal knίžku “Kanadské Blouděnί”. Krάtce po vydάnί této knihy, Jim opustil Kanadu na trvalo, a žije se svou družkou Veverkou, v Americe. K tomu jeho srubu jsme se tenkrat dostali, ale už mu chyběla půlka střechy, a sloužί jen jako útulek menšίm divokým zvίřάtkům, hlavně myškάm a mývalům.
Když nάm Jim ve Vancouveru dάval instrukce jak se k jeho srubu dostat, tak nezapoměl upozornit, že prý je tam pořάd schovanά pistole a nějaké zlato; ale nic takového se už nenašlo, ani naše malά skupina nic zbylého po civilizaci, či po Jimovi nenašla, ale my ani neměli zάjem někde něco ve srubu vykopάvat, nebo kolem. Nάm všem, co jsme až ke srubu došli stačil velice zajίmavý a vzrušujίcί zάžitek s přίtomnosti ve skutečné Kanadské divočině, hlavně pro Prcka to byl taky dost silný zάžitek v takové divočině na krάtko pobýt.
Bohužel, od Yukonské Výpravy zorganizované kamarάdem Šolimem v roce 2003; a výpravy po Teslin river v roce 2005; už se nikdy nikdo nenašel, kdo by uspořάdal dalšί podobný Velký Vandr na kάnoίch pro většί skupinu trampských zάjemců, i když těch zάjemců bylo vždycky dost. Ani Mirek-Prcek se už nechtěl do podobného dobrodružstvί pouštět. Už prý viděl z Kanady vίc než dost, a ty Americké dάlky taky už naplnily jeho cestovnί touhy, tak jak si je přάl prožίt; ale Mirek se hrozně rάd vracel domů na Česko-Moravskou Vysočinu, a do horských chat a strάnί na severu Moravy; ale cestovat po světě a poznάvat jiné lidi a kraje, to jeho osobnost nikdy neopustilo.
A ten můj dopis blάhovej z 5-tého března taky řίkal: “Mirku – zdravíčko si zachovej ….”! A teď, ten dopis nedopsaný, musίm zakončit ύplně jiným slovy, a s jiným přάnίm: “Prcku, kamarάde – trampský parde už od našeho mlάdί; pošli nάm zprάvy aspoň tίm signάlem kouřovým, zda v NEBI majί taky kάnoe a řeky. Bez Tebe se to nikdo z nάs nedovί. Ptά se Tě Tvά vzdάlenά kamarάdka za Velkou Loužί, Dana-Tulačka z Kanady, a ptάm se i za moji rodinu kterou jsi také poznal, a za všechny Tvý zbývajίcί kamarάdy tady na zemi …..”

***

Napsάno pro věrného trampa kamarάda Prcka – Miroslava Navrάtila z Hradčan u Tišnova na Moravě; 7-mého března 2022, v ranních hodinάch, hnedle po probdělé noci z nejisté zprάvy; a po potvrzenί zlé ztrάty tak vzάcného člověka jako byl Mirek. Zprάvy o Prckovi jsou dάle posίlάny do světa e-mails od dalšίho velkého a vzάcného kamarάda Petra Komάrka, znάmého to “Farάře” a Trampského Maršάlka z Fort Adamsonu, žijίcίho v Texasu, USA.

Mirek Navrάtil po sobě zanechάvά v srdcίch trampů nekončίcί vzpomίnky na jeho nejhezčί chvίle života v přίrodě s 12-ti strunnou kytarou, a s kamarάdy kolem ohňů prožité.

Kamarádka Tulačka