Podzimní toulání Vtáčnikem a Tribečem

„A jsou tam medvědi?“
Za obligátní předvandrovou otázkou následuje chlácholivá odpověď, jejíž pravdivost značně kolísá podle aktuálně sbalené mapy ve žracáku. Ovšem dovětek, „Jenom se tam ztrácejí lidi beze stopy,“ sebevětší strach z medvědů odsune na vedlejší kolej. Na rozdíl od medvědů nemám totiž tušení, co takovou černou díru, chystající se nás pohltit, může odradit. Kašíkova rolnička na usárně to ale asi nebude...
Na samotě Píly koukáme nevěřícně do jezírka plného pstruhů. Odoláme pokušení ulovit si pár kousků do žracáku a necháme to na kuchaři z místní turistické chaty. A protože pstruh musí plavat, kopneme do sebe borovičku na potvrzení odvahy vyrazit do kopce nad chatou. Kopec nese stejné označení jako vousatá zpěvačka z Eurovize...Končita ... ale nám během výstupu do zpěvu rozhodně není. Situace se podstatně zlepší, když složíme uzdy na malé loučce uprostřed bukového lesa na jehož kraji vyvěrá malý pramen. Do pavučin rozvěšených mezi fialovými bodláky se chytilo zlaté světlo večerního slunce a nám je do zpěvu…

Během snídaně někdo přepnul program...zpod okraje lesa ve plíží bílá stěna mlhy, do dvou minut pohltí oheň, přístřechy i kamarády. A milosrdně skryje nebeská stavidla plná deště, která se nad námi otevřela. Doufám, že tohle není ten okamžik, kdy se lidi ztrácej nadobro...

Dešťová úloha s nepřímou úměrou...čím více vodního sloupce, tím méně rumového sloupce. Po propršeném dni nastalo v placatkách sucho. Chabý pokus o výlet na Kláštornú skalu s mléčným výhledem do kraje hatí upadající morálka v kombinaci s větrem a deštěm. Držíme pozice a děláme další dřevo. Pro samé sušící se polena si není ani kam sednout. Ráno ale vyrážíme statečně dál...

„Tu boli v zime medvedie stopy,“ ukazuje Joko na svah u opuštěné hájenky. Tak doufám, že se za námi nepotáhnou až k mlžné soutěsce pod Buchlovem. I kdyby, krom cirkusových medvědů snad po žebříkách lézt neumí. Přes krajinu medvědích stop pod námi táhnou cáry mlhy a roztrhané peřiny mračen..,

Za šera a drobného mrholení stavíme přístřechový apartmán u starého buku. Při vydatné přeháňce si můžeme tabulku čokolády předávat zpod plachet aniž bychom se museli zvednout.

V nesmělém plamínku uprostřed ohniště skončí březová kůra, zaschlý choroš, dřívka z drobných suchých převisů i bukvice ukradené z čísi opuštěné nory. Chráníme doutnající kopičku oblouky našich propršených zad. Modlitba za oheň byla vyslyšena. Dorazí Haluz s rumovými akvárii...do rána se z nás stanou rumové rybičky. Příkoří, které na nás spáchalo počasí, se musí nějak odčinit. Ráno si s kapříma očičkama nadáváme, copak jsme si to udělali...

Po vyčerpávajícím večeru zkoušíme čerpat energii ze stromů. V pěti lidech obejmeme kmen památkově chráněného jasanu. Není to špatné, ale ještě se pro jistotu zastavíme na kus teplého žvance v motorestu, který nám křižuje cestu. Posilněni rozrážíme chladnoucí večerní vzduch s krvavým sluncem a paraglidem nad hlavou. Krajinu opouští poslední zbytky opršelých mraků...

V poslední přírodní překážce, která nám vstoupila do cesty, vracím půllitr na pult. Hospodskému se rozzáří oči: „Heeej, polovnička! A druhaaa!“ rozplývá se nad přicházející Šmidlou. Bílá pěna mu z právě čepovaného půllitru přeteče na prsty zahnědlé od tabáku.
Stoupáme na Brezovú, do sedla opuštěných domů a starých ovocných stromů, které už nemají sil urodit ani pár podzimních jablek. Zato louky kolem urodily neuvěřitelné množství bedel. S cibulí, klobáskou a špetkou nezbytného kmínu je dotáhneme v alobalu k dokonalosti. Do jemné vůně pečených hub na kníně se mísí chytlavá melodie Haluzova přiléhavého songu Rascaman...

Tribeč dostává své pověsti místa, kde se ztrácejí lidé beze stopy...po Haluzovi nezbylo nic. Snad jen ulámané hlavičky bedel dávají tušit, kudy kamarád sešel z hřebene do dědiny na nejbližší autobus.

Krajinou pokorně očekávající podzim táhneme přes dávno pokosené louky, abychom před samotným výstupem na Oselný vrch spontánně uspořádali hodokvas. S výběrem sýrů, oliv, vína a salámků v břiše se vyšplháme na vrchol zvící 532 nadmořských výškových metrů. V moři zeleně se ukrývá jediný zlatolistý strom široko daleko. Plíživá nenápadnost podzimu bije do očí...

Vzpomínáme na rozmoklé dny, kterými naše putování začalo. Na loukách zalitých pozdně letním sluncem se dobře vzpomíná na déšť. Povalujeme se mezi nejdražším kořením světa a prstem po mapě určujeme náš další směr mezi lesními průseky...

Táboříme na skalnatém ostrohu nad soutokem dvou potoků. U praskajícího ohně naloženého tvrdým bukovým dřevem se oprašují staré trampské songy smíchané s nekonečným troubením jelenů. Je měsíc, ve kterém soupeří o nadvládu léto s podzimem a ve kterém jeleni bojují o laně. A těmi souboji je vzduch přímo obtěžkán.

Po dobré snídani a rozvláčném balení se vyškrábeme na jednu z lesních cest. Těžko uvěřit vlastním očím, ale dva dny před námi tu vyrostla studánka Vlkovadová. Je dost dobře možné, že jsme první poutníci, kteří se z hrnečku položeného v bočním výklenku, napili. Vyléváme vodu pracně posbíranou z potoka a obřadně čepujeme z vydatného pramene. Tak to bychom měli...vodu už máme, teď ještě doplnit zásoby jídla a dobrot k večernímu posezení u ohně.

Úskalím trampa mířícího mimo značené cesty jsou nenadálé překážky hatící jeho směr a oddalující čas jeho příchodu k zásobárnám. A tak jsme přicházeli k malým vesnickým obchůdkům pár minut po zavírací hodině, kdy už zdáli stáhnuté žaluzie avizovaly skromnější večeři i snídani. A i tehdy, když jsme s předstihem předběhli zavírací hodinu, brali jsme marně za kliku Potravin, odkud prodavačka odešla o chvíli dřív, protože všichni z místních už na nákupu byli. Spásou našich žracáků budiž ty krámky, které sídlí v domku majitele i prodavače v jednom. To potom člověk z vděčnosti nakoupí i věci na vandru neobvyklé, jen aby udělal tržbu. A tak se těšíme na dukátové buchtičky se šodó, kterými hodláme zahájit další den. Na Náměstí Partizánů přeléváme láhve vína, borovičky a rybízáku do čutor, zatímco si milá paní prodavačka přibíhá s nákupním košíkem vybrat prázdné sklo. Oznamuje, že nás z krámku sledovala už nějakou tu hodinu, co jsme se vynořili z lesa na horizontu. Přece jen je září a na turisty je to už trošku neobvyklá doba. Neodporujeme...dostali jsme zdarma rohlíky a pohlednici, takže jí tuto záměnu můžeme blahosklonně odpustit...

Nastává den, ve kterém spojujeme historii s troškou té kultury. Kráčíme místy, kde chodil na své vycházky sám tatíček Masaryk. Určitě i on zálibně pozoroval pasoucí se koně v ohradách Státního hřebčince Rybník, odkud se zvedá lesnatý kopec korunovaný zříceninou hradu Hrušov. Před jeho branami nalézáme malou knihovničku s více či méně kvalitní literaturou a zamítáme čísi nápad předčítat si u ohně z edice Harlequin.

V pozdním odpoledni, kdy opouštíme zahrádku místní krčmy, kouzlo Tribeče pohltí další dva účastníky vandru. Loučí se neradi a my Šmidlu s Kašíkem neradi opouštíme nechané napospas civilizaci. Slunce nás opustí ve chvíli, kdy spadneme do lesa na další z ostrohů nad soutokem potoků. Místo, pojmenujeme kemp Dutý kmen...vůbec ne podle intelektu tábořících účastníků, ale podle padlého vykotlaného dubu, ve kterém by se (jak poznamená další z účastníků)báječně spalo. Což pohotově zamítne jeho drahá polovička, neboť ta by se do majestátního, lež velikostně přece jen omezeného kmenu, pochopitelně nevešla a zůstala by venku napospas říjícím jelenům. V dutém kmenu si tudíž pospí aspoň kytara, aby tak nezvyklá příležitost nezůstala nevyužita.

Následucíjí ráno dojde k dvěma zásadním událostem. Nedopatřením je zaměněn sáček soli a cukru a vanilkové šodó je osoleno do nepoživatelné podoby. Příroda nás ale nenechá hladovět a prvnímu nedospalci při čištění zubů u potoka přihraje rodinku statných dubových a smrkových hřibů.

Den, ve kterém vyhlížíme netradičně ploty a ohrady...důvodem je zubří obora, ke které se obklikami blížíme. Majestátní zvířata najdeme povalující se ve stínu, jak odhánějí oháňkou poletující hejna much. Naše návštěva je pro ně naprosto nezajímavá. Pro nás je nejvíce zajímavý fakt, že statný zubr hravě přelomí 30 cm tlustou kulatinu, když se mu chce nebo ho něco vyprovokuje. Myslíme na to i v okamžiku, kdy se nám nedaří najít východ z obory. Reálně hrozící potupné podhrabání zažehná naštěstí oboustraný žebřík vedoucí na svobodu.

Spoléhat se na to, že se v malé venkovské krčmě najíte, znamená odsoudit se ke škrundajícímu žaludku, který se nedá oblbnout křupkami, brambůrkami a slanými tyčinkami. Vrcholem gastronomie jsou korbáčky naservírované na jediný talíř, který v krčmě pravděpodobně zbyl z dob, kdy zde svačila místní drobotina. Je všeobecně zajímavým úkazem krčmu spojovat s lokálními institucemi jako je knihovna či mateřská školka. A tak sedíme pod oprýskanými obrázky Ferdy mravence a berušky, jejíž zpola opadaná sukýnka nabyla podoby potrhaného závoje hadovky smrduté.

Než se vyškrábeme z vesnice, začíná se stmívat. Dobrodružný den završuje motorizovaná hlídka místních polovníků, kteří si všimnou ohně probleskávajícího mezi ešusy s večeří. Zhasíme oheň a jdeme spát, přesun necháme až na ráno. Než usneme zaslechneme projíždějící hlídku a varovný výstřel. Ráno plánujeme posnídat na Černém hradě, ale než na něj dorazíme (po značce i mimo ni) stihneme se všichni navzájem ztratit. Vědomí, že je to někde na kopci, nás ale nakonec všechny svede k jednomu ohni mezi rozvalinami zdí. Tribeči, Tribeči...

Ve slunečném dni nás stezka vede zlatým mořem suchých trav, které pohltí člověka až po ramena. Hřebenem, na jehož stráních stahují místní dřevo s koněm. Dlouhá světlá hříva mu padá do očí a po stranách ohlávky visí červené střapce. Místní vypráví, že tu v zimě viděli prvně stopy medvěda. Ale malého, prý jen 120 kilo. Budu doufat, že se na Tribeči ztrácejí beze stop i medvědi.

Cestou potkáváme vyschlé značené prameny i neznačené tekoucí studánky zarostlé v kopřivách. Po sestupu nekonečnou dolinou nás vítá opuštěný komín staré vápenky. Pokroucené kolejnice, vozíky ve kterých vzklíčily semenáčky břízek. My už se ale vidíme na Cíbajkách, místní salaši, kde tuze dobře vaří. Sbíhající sline utne majitel se slovy: „Přijďte zítra, mimo sezonu vaříme jen o víkendu.“ Naše zoufalé obličeje ho vyděsí. Zmizí v kuchyni a donese pivo, uleželou kapusnicu, rohlíky a nabídne domácí klobásky. Při slově „tramp“ se mu rozsvítí oči dávno zapomenutými časy. Vytáhne se kytara. Právě příchozí zákazník přisedne i s manželkou. Vypnou rádio a vybalí Dylanovky. Zůstaneme déle, než kdyby se vařilo. Pak nám nabalí kapustnicu do sklenic a ukáže směrem, kde se dá dobře přespat. Loučíme se těžce. Nabízené místo u ohně s kytarama odmítne kvůli zdraví... a pak se dívá za námi dokud nezmizíme za rohem...

Snídáme v rohu jelení louky...s hrnkem kouřícího čaje a chlebem ze salaše pozoruju mladého jelena, který hledá místo, kde přebrodit potok. O chvíli později loukou probíhá celé stádo laní se svým vůdcem. Načínáme poslední den našeho putování. Míříme do kopců nad Velkým Klížom, kde nám bývalý starosta otevře románský kostelík k prohlídce. A pak nás čekají už jen polozbořené stěny bývalého benediktýnského kostela pod Michalovým vrchom.

Studánka si pro nás ponechala ještě trošku vody a když se rozprchneme po okolních lesích, posbíráme slušnou úrodu kozáků, hřibů a křemenáčů. Čistíme a krájíme do tmy, abychom jimi zaplnili vyprázdněné ešusy a žracáky. Hrajeme do nedělního rána, nechce se jít spát...ani pod tak hvězdnou oblohu, jakou si pro nás nebe připravilo.

Nedělní ráno jako malované. A přesto bychom ho měnili za upršené počáteční dny. Hasíme poslední oheň, dojídáme tentokrát oslazené dukátové buchtičky se šodó, sklízíme vyvěšenou vlajku tohoto putování, která si k nám v podobě drobného látkového útržku našla cestu. Kruh se uzavřel, Tribeč nám ukázal svou přívětivou tvář...nezbývá než sejít z kopců, vrátit se domů, vybalit a rozhodnout se, jestli si Trhlinu skutečně přečtu. Byla jsem se na ní v knihkupectví podívat. Fakt by mě zajímalo, jestli se tam ztrácejí jen lidi, nebo i medvědi...