PEDRO AKÉLA V HOSPŮDCE U PŘÍVOZU NA DRUHOU STRANU (Karel Vidimský - Cimbura, Mirek Anger - Fík)

Dalo by se napsat jenom, že odešel Pedro Akéla - RNDr. Petr Čížek (*13. září 1944 v Praze, + 24. února 2021 tamtéž). Ale obávám se, že by takové sdělení ne každého oslovilo a to by si Pedro nezasloužil. Proto jsme se s Fíkem rozhodli, že se společnými silami pokusíme tuto renesanční osobnost vzkřísit aspoň ve vědomí čtenářů tohoto článku. A přizvali jsme k tomu pro jistotu pár dalších kamarádů.

Pedro Akéla na slezině v Alvě (z archivu Many)

-----------------------

První část vzpomínek na Pedra nám napsala jeho první žena, Manuela roz. Prknová, provd. dříve Čížková, dnes Marková, zvaná Mana:
S Pedrem Akélou jsem se potkala ve vlaku v létě 1967, když jel se svojí osadou „Dvojité FŇ“ z jeho rodných Holešovic na tremp do Jižních Čech. Na první pohled mi byl sympatický a navíc hrál na kytaru. Na podzim už jsem jela s jeho partou a kamarády z Tábora a Českých Budějovic na tramp na Hrádek (bývalý mlýn u stejnojmenného rybníka) u Pořína. Moc dobře tam bývalo, ale všeho do času… Hrádek jsme museli opustit a na podzim 1969 jsme si postavili srub nedaleko Nuzic na Židárně, abychom v zimě měli kam jezdit. Jinak se jezdilo po celé republice a scházeli jsme se i na slezinách v pražských hospůdkách. A odtamtud mám v paměti historku, kdy na slezině příslušník VB při kontrole občanských průkazů se zadíval na Pedráka a pravil: „Vy jste mi pěkný ptáček, jak se jmenujete?“ a ten odpověděl jediným slovem:„Čížek!“. Plác a dostal facku – a tak se většina přítomných trampů dozvěděla Pedrovo občanské jméno!
Brzy jsem zjistila, že Petr byl nejen dobrý kytarista a zpěvák, ale hrál i na klavír, a také byl skladatel a textař. Některé texty jsme později dělali spolu. Některé jeho písničky se zpívají dodnes.
Od roku 1967 s kamarády vydával a řídil trampský časopis Kamarád a já jim pak pomáhala. V té době jsme se s Petrem vzali. Časopis vycházel, postupně pod oficiální péčí několika organizací, do Porty 1969.
Málokdo ví, že Pedro byl i amatérským hercem v Žižkovském divadle a díky tomu byl i vynikající bavič, navíc vybavený velikými organizačními schopnostmi. Nezapomenutelnými jsou jeho Trampské večery! Začínali jsme v Čechii v Libni, kde hrál Červánek a pár kamarádů. Jak přibývali trempové a kapely, které zde hrály, tak se měnily sály. Pořádaly se večery v holešovické Domovině, v hotelu Tichý na Žižkově, v Charitasu na Karláku, v Karlínské besedě a v Nuslích U Jaurisů. Hrálo u nás mnoho kapel, mimo jiné Greenhors a White stars, Blizardi, KTO a další.
V roce 1971 jsme se s Pedrem sice rozvedli, ale stýkali jsme se dál, hráli spolu a byli jsme kamarády až do konce jeho dnů.

Mana a Pedro Čížkovi - údajně svatební foto (z archivu Many)

S Maninými vzpomínkami se dílem překrývají a dílem pokračují řádky, které mi napsal kamarád Kůža – Jarda Deutsch z Kladna:
Pedráka jsem poznal v 70. letech na potoce Židova strouha nedaleko Bechyně, na 13. míli. Byl to širokoúhlý vypravěč a my, jako mladíci, jsme při poslechu jeho vyprávění, a dalších starejch psů, akorát šoupali nohama. Povídalo se hlavně o zakázaných knihách a taky příhody z cest. V těch kraloval hlavně Dawson – Mirko Stojanovič, který prošel Aljašku a později i Austrálii…
A skoro hororovou vzpomínku z toho místa taky mám: V únoru 1977 organizovali v Hodonicích u Bechyně Pedrák s lomnickým Dědkem „Ples lovců koží“. Bylo to veliké a krásné, a když jsme se v časných ranních hodinách vraceli, nedokázal se ani Pedrák, prvostavitel boudy, trefit na camp. Půl metru sněhu, nové cesty vytvořené lesáky i povznesená nálada udělaly své. Třicet zkušených vandráků zabloudilo a dorazilo na boudu až za ranního světla.
Rok 1977 byl významný mj. tím, že v Louňovicích pod Blaníkem uspořádali zaměstnanci tehdejšího Ústředního geologického ústavu první oficiální rýžování zlata. Zlato tenkrát, na rozdíl od dodnes používané autogenem pálené mosazi, představovaly olověné broky obalené v bezbarvém laku s příměsí práškového bronzu.
Rýžování v Louňovicích bylo pro Pedra přímým impulzem k tomu, aby uspořádal vlastní „pravou“ Zlatou horečku na Židově strouze. V r. 1978 jsme dostali zvadlo s mapou Židovky a oznámením, že připlula loď s tunou zlata a je šance zbohatnout. Za poplatek 100 dolarů se mohlo začít! Za naprosto vynikající organizace bylo na Židárně o půlnoci vyhlášeno, že začíná zábor claimů na Vagina river a na přítocích (např. Cocot creek). Na to se lidi zbláznili a vydali se s baterkou rejžovat a hledat discovery claim a někteří tam strávili i celou noc. V campu ale nebyli jen zlatokopové, ale i obchodníci, lehké děvy, banka a hlavně bar. Jelikož se za vše platilo pouze zlatem, musel být vybavený každý podnik váhou.
Přítokové potoky byly doslova vyorány a jejich proud vyveden mimo, v říčce díry jak od granátů… Ukončení bylo v neděli v poledne, to už každý odevzdal zlato řediteli banky Pedrákovi, po odečtení korupčního poplatku, na své kalkulačce z doby průmyslové revoluce, vypočítal aktuální kurz za unci, asi 75 Kčs (mimochodem pivo tenkrát stávalo 1 korunu 70 haléřů a my ho kupovali za zlato v hodnotě 37 Kčs!!!). Hodně zlatokopů své nugety rozházelo v saloonu, nebo propili v baru, nebo také nenašli nic. Já, ač jsem pil celý víkend pivo a šampaňské, jsem inkasoval ještě 7 stovek z banky. Takže pro mne nejlepší vandr v životě!

Dvě krasavice - Fík a Pedro Akéla při volbě Miss zlatokop v Horkách u Staré Paky v r. 1982 (z Fíkova archivu)

Na Kůžovo vyprávění bezprostředně navazuje řada vzpomínek, které napsal spolupachatel tohoto megačlánku, kamarád Fík – Mirek Anger:
Na Velikonoce v roce 1980 jsme s Pedrákem a kamarády z osady Homo Pito vyrazili zkusit rýžovat skutečné zlato na vodní toky k obcím Kozohlody a Podmoky u Golčova Jeníkova. Počasí nepřálo, bylo typicky aljašské - napadl čerstvý mokrý sníh. Ale přesto se rýžovalo a nacházelo. To nás inspirovalo uspořádat rok poté 1981 akci Gold Rush. Velice se zadařila, akce byla nasnímána na starou 8 mm kameru Admira. Ivanka Prknová – Angerová (Manina sestra) poté dostala nápad záběry sestříhat do filmu. Následovalo krátké posezení ve trojici Ivanka, Pedro a já u pivka a scénář Gold Rush byl hotov. Vznikl tak jeden z prvních „trampských velkofilmů“ natočený v roce 1981. Autory a „režiséry“ díla jsme byli my: Fík - Mirek Anger a Pedro Akéla - Petr Čížek. Účinkující pocházejí z mnoha trampských osad. Ve filmu byly použity originální fotografie ze Zlaté horečky na Yukonu a záběry z archivu autorů. Film měl slavnostní premiéru 14. 6. 1982 v sále restaurace Na Mělnické v Praze - Ďáblicích za účasti Pedrákova dlouholetého kamaráda Wabiho Ryvoly. Nespočetně kolikátou reprízu filmu si můžete pustit zde právě teď:

Na říčku Čáslavku - Brslenku u Kozohlod jsme se vrátili vícekrát, a to velice úspěšně. V technice rýžování jsme se tam tak zdokonalili, že jsme na Mistrovství v rýžování zlata v Pikovicích v devadesátých letech (kde jsme jako Fosilie Country hráli) v pijácké pýše vyzvali na exhibiční turnaj mistry světa v rýžování a další zájemce. A jak jsme dopadli? První jakýsi Fík (nejspíš já!) - nalezeny všechny tři zlatinky v kýblu sterilního písku v nejkratším čase! A Pedro by býval byl druhý, kdyby si vzal brýle. Jeho dvě zlatinky ze tří místo ve zkumavce skončily v Sázavě.

Určitě jste si v záhlaví tohoto článku všimli zkratky RNDr. před Pedrovým občanským jménem. Ano, Pedro byl doktor přírodních věd, přesněji geolog od dětství do posledního dechu, který svůj diplom získal po šestiletém dálkovém studiu v r. 1982, tedy ve svých osmatřiceti letech. Do té doby pracoval jako drážní technik na Nádraží Praha – střed (dnes Masarykovo) a poté v pražské Tesle. Když dokončil VŠ, stal se geologem Severočeské hnědouhelné pánve a po Listopadu ‘89 si zřídil vlastní firmu jako hydrogeolog. Jako na geologa na něj zavzpomínal jeho kolega hydrogeolog a kamarád tramp Balík – RNDr. Petr Vohnout:
Kamaráda trampa Pedráka jsem poznal už na albertovské koleji a na vandrech při svém geologickém studiu. V té době jsem v Praze poznal spoustu spřízněných duší, včetně Fíka, který patřil do okruhu kamarádů mé tehdy budoucí a dosud stále mé ženy. Že byl Petr velmi dobrý hydrogeolog a vynikající proutkař s vysokým procentem úspěšných nálezů vodních zdrojů je bez debat. Sám hydrogeologuji a občas i proutkařím. Proto vím, o čem mluvím. Teď jsem se přeskrzevá vzpomínání Fíka dozvěděl, že byl dokonce jeden z prvních, kdo měl živnosťák na proutkařskou živnost – vyhledávání vodních zdrojů jinými prostředky. Jeho bývalá švagrová Ivanka Prknová – Angerová o něm trefně říkala, že byl „prvním českým koncesionovaným proutníkem“. V hydrogeologické branži byl považován za profesionála, který svým řemeslem žil. Ono to vlastně jinak ani nejde. Být geologem či hydrogeologem je úchylka, bez které to v podstatě ani pořádně nefunguje.
Fík mi rovněž připomněl Petrovu oblíbenou hlášku o odchodu kamarádů z tohohle světa: „V té hospůdce u přívozu na druhou stranu již na nás čeká spousta kamarádů. A je tam pěkně veselo.“ Tak teď už tam hraje, jak říkal, s Wabákem a spoustou dalších. Jo, a určitě jim to odsejpá.

Malá sestava Fosilie Country na Velruském havranovi 1988 - zleva Chroust, Fík, Ivanka a Pedro Akéla (z Fíkova archivu)

MC Líný proud je jedinou vydanou studiovou nahrávkou Fosilie CountryPedrovy obdivuhodné geologické aktivity byly sice zajímavé pro poměrně velkou část trampstva, ale, jak již na začátku zmiňuje Mana, Pedro byl i velmi aktivní muzikant, o čemž se zde rozepisuje kapelník skupiny Fosilie Country, kamarád Fík – Mirek Anger:
V hudební oblasti byl Pedrák vynikající textař. Jak prohlásil Wabi Ryvola, coby člen poroty na pražském kole Porty, Petrovy texty byly o něčem, žádný prázdný světabol a nářky. Hodně jeho textů je silně nadčasových (Mistr Jan). Nerozpakoval se psát texty (i s vlastní hudbou) silně humorné, kritické a satirizující (Devatero druhů vín, parodie na Balíček karet a Montgomery, Metro, Píseň práce a další).
Pedrák byl ale i jedním z výborných a výrazných trampských zpěváků. Spolu se svou první ženou Manuelou - Manou (dcerou autora Ascalony Emanuela Sallyho Prkna) vyhráli spoustu placek na potlaších.
V r. 1984 se stal spoluzakladatelem skupiny Fosilie Country a o trochu později i menšího seskupení GMČ (Gdo má čas). V těchto seskupeních, ale i sólově, absolvoval stovky vystoupení, country bálů, koncertů, festivalů i soukromých akcí. Mezi tím, v r. 1984, popustil uzdu své herecké vášni a zahrál si s kamarády v populárním českém filmu Fešák Hubert režiséra Ivo Nováka. A s Fosiliemi hrál a zpíval a také s nimi ve druhé polovině 80. let nahrál hudbu k TV seriálu Toulky po Čechách a Moravě. Jako člen Fosilií Country spolupořádal tří večery nazvané Táborák ještě nezhasíná k výročím Emana Sallyho Prkna (1989 v Gongu k nedožitým osmdesátinám, 1994 v Domovině k pětaosmdesátinám a 2009 v KD Barikádníků ke stovce) a měl podíl na stejnojmenném bardově sborníku písní.
V r. 1995 byl při zrodu alba Línej proud - Fosilie Country, které můžete celé vyslechnout na https://bandzone.cz/fosiliecountry. Na albu jsou Petrem otextované, nebo složené skladby Línej proud, Proklatej den, Vágus, Dej tu whisky sem , Obejmi mě ještě jedenkrát a Kopej mi hrob… Vzhledem ke složení kapely a jejímu repertoáru vznikl osobitý styl, kterému dal Pedro již v r. 1984 výstižný název „trampgrass“, který se potom ujal i u dalších kapel.
Kolik je celkově nahraných Petrových písní dodnes přesně nevíme. Zatím to dáváme dohromady. Stále se objevují nové a nové nahrávky na kotoučích, na kazetách a na CD, někdy dokonce i oficiálních. Kupříkladu skupina Karabina zařadila v r. 2011 Pedrákovu původně tříakordovou píseň Devět druhů těžkých vín v silně brněnském pojetí na svoje album Tulák a vítr.

Úmrtní oznámení Pedra Akély na němž je jmenován mezi žijícími pozůstalými jeho nevlastní syn Michal, který zemřel týden po Pedrovi.Moc hezky se píše o Pedro Akélovi a doufáme, že dobře i čte. A bylo by to ještě krásnější, kdyby tento příběh neuzavírala trojí smrt: Do hospůdky u přívozu na druhou stranu se 11. února, skoro dva týdny před Pedrem, odebrala jeho druhá manželka Jarka. 24. února zemřel Pedro. Oba manželé Čížkovi měli rakovinu, do které se vložil covid19. Staral se o ně a k lékařům i do nemocnice je vozil Michal, Jarčin syn z předchozího manželství (takže Pedrův nevlastní), který se od nich covidem19 rovněž nakazil. Zemřel 1. března… Život je někdy krutý.

Pedrův dlouholetý kamarád a vrstevník Dawson – Mirko Stojanovič, napsal pozůstalým Pedra Akély následující řádky:
Moc mě zaskočila zpráva, že nám odešel náš kamarád Pedro Akéla, váš příbuznej… Ani nevím, co k tomu mám říci… Měl jsem ho rád, byl to můj dlouholetý kamarád - v r. 1967 zakladatel trampského časopisu "Kamarád" a taky i spoluzakladatel toho našeho sroubku na Židově strouze v r.1969… Rádi jsme tam jezdili, léta! Teď už tam nikdo nejezdí, ale sroubek pořád stojí… Byl jsem se tam nedávno podívat… Hezké je se vrátit do doby mládí… Co ještě říci? Že nám bude chybět. A to hodně. Nejen mně, ale i všem, co ho měli rádi… A podobně to cítíme i my, Fík a já - Cimbura, a těšíme se, že to, co jsme nestihli napsat sem, si s Pedrem dopovíme v té hospůdce u přívozu na druhou stranu. Ale nemusí to být nikterak brzo!
___________________________________________________________________________________

Ve vyprávění kamarádky Many na začátku článku je zmínka o trampském mlýnu Hrádku, který obhospodařovala Pedrova osada Dvojité FŇ, a taky o časopisu Kamarád. Tyto jsou zmiňovány i v povídání, které pod značkou MAGI napsali do rubriky Táborový oheň ve 45. čísle týdeníku Mladý svět v listopadu 1968 bratři Ryvolové. Jejich podčárník nám poslal kamarád Vokoun - Ing. Petr Náhlík a my ho nabízíme jako bonus všem, kteří povídání o Pedro Akélovi dočetli až sem:

...a v sobotu
...lépe řečeno v pátek, protože na vandry se teď jezdí o den dříve, se sjelo na Hrádku, což je camp časopisu Kamarád, pár drsných trampských psáčů na třetí celostátní slezině trampského tisku. To je sice věta jako hrom, ale vůbec nepoznáte atmosféru starého mlýna, kde krysy piští celou noc a chleba musíte bránit proti těmto útočným hlodavcům se zbraní v ruce. A tam tedy, v kouzelném údolí mlýnského potoka, se vedly řeči, hořel oheň a zněly kytary. Věřte, že kytary hovořily víc než ústa mužů. Konečně, voda z potoka byla sice studená, ale zato naprosto neškodná, i když se pila z láhve od vína kvůli reprezentaci. Kamarádi z Brna do toho umějí šlápnout a moc hezky se poslouchají, když už jsme u těch kytar. Zasloužené „Umí" sklidil také Lišák z Tuláka. No. Takže to vypadá, jako by to byla spíš soutěž ve zpěvu, než skutečný tlach. Ale to je omyl. Při vázaných a nevázaných řečech tam padly tři návrhy, které by se nechaly klidně realizovat a konec konců to tak i vypadá – že se to totiž uskuteční. Tak hned ten první návrh by možná vytrhl trn z paty trampským plátkům. Pedro Akéla z Kamaráda totiž vymyslel TTA, což není nic jiného, než Trampská Tisková Agentura. Znamená to, že všechny zprávy o trampingu by se posílaly na adresu kamarádů ze Stezky, kteří by jednou za měsíc poslali všem trampským časopisům souhrn, protože k tomu mají možnosti. Výsledek je jasný - stálá a aktuální informovanost trampského národa v celé republice o všem, co se děje. Takže pište o tom, co se děje. Upozorňuji vás, že jsme byli vedeni nezištnou snahou po zlepšení informovanosti, protože co konec konců také trampský tisk má dělat, ne? Ten druhý návrh (mimochodem s ním přišel také Pedro) už se realizuje. Věřím tomu, že se vám bude zamlouvat tak, jako nám. Podle odhadu existuje, nebo existovalo asi ke dvacítce trampských plátků, časopisů, bulletinů a oběžníků, ze kterých by se za ta léta nechala vybrat už slušná řádka věcí, které by zajímaly všechny trampy. Nemůže si každý koupit všechny a ani je nesežene. Nehledě na to, že za ta léta vyrostla mezi přispěvateli těchto časopisů řada dobrých talentů, kteří mají co říci nejen trampům. A to je tedy ten nápad. Vybrat povídky, básně, fóry, písničky, titulní stránky, úvahy, repliky a poetická líčení, skloubit to do magazínu a jako Magazín trampských časopisů vrhnout na trh. První kroky už byly učiněny, jednání jsou v proudu, redakční rada určena a pracuje právě na výběru věcí. O honoráře se podělí časopisy. Nezbývá, než požádat Vás všechny o podporu této dobré věci a hlavně kamarády ze všech časopisů, aby zapůjčili kompletní ročníky svých plátků. Když vše dobře dopadne, na jaře se dočkáme. Nejvíce řečí se nadělalo kolem třetího návrhu, se kterým přišla Stezka a který se nechá charakterizovat krátce jako Celostátní trampský čtnáctideník. Je fakt, že někdo musí být vydavatelem a to je také největší kámen úrazu. Ten časopis by se musel totiž také prodávat a to znamená, že by se musel nechat také číst. Ten návrh počítá s tím, že byste si mohli každých čtrnáct dnů koupit pravidelně na stáncích šestnáctistránkový časopis s dobrodružnými povídkami, romány na pokračování a vystřihování, seriály kreslenými i psanými, písničkami, reportážemi atd. atd. včetně asi čtyřstránkového trampského zpravodajství. Kdo si to umí představit, je mu jasné, že taková věc se musí dělat navýsost profesionálně. Celá věc je v přípravách, vydavatelem se uvolila být Tábornická Unie s tím, že by i financovala celý ten začátek. Nemyslím ani, že je to příliš otázka do pranice, protože účel světí prostředky a takový časopis prostě na trhu nenajdete ani se svíčkou v ruce. Konečně ani na Hrádku nebyla tato myšlenka zavržena a tak záleží jenom na tom, jak se to všechno povede. Stejně si myslím, že komu trochu záleží na tom, co se kolem trampingu děje, vezme asi brk a napíše nám, nebo komukoliv jinému, co si o těch třech nápadech myslí. Jo, abych nezapomněl, bylo to tam fajn. Až na ty krysy. Komu je také příjemné smetat je ze spacáku místo spaní jako drobty chleba, ne?

--------------------------

Fosilie Country ve Velkých Popovicích na Dnu Kozla 1995. Zleva Hadice a Had Havrilukovi, Fík, Ivanka, Pedro Akéla a Chroust - Vladimír Procházka - sestava, která spolu s hosty nahrála album Línej proud (z Fíkova archivu)

Velká část velké sestavy Fosilie Country na Veltruském havranovi 1989 (z Fíkova archivu)

Přípravná schůzka večera na počest E. S. Prkna Táborák ještě nezhasíná v r.1989. Zleva Pedro Akéla, sestry Prknovy (tj. Manuela - Mana, dříve Čížková a Ivanka, nyní Angerová) a Fík (z Fíkova archivu)

Pedro Akéla a Fík na cestě parním vlakem z Prahy do Benešova v r. 2001 (z Fíkova archivu)

Fotka Ivanky a Pedra Akély z vystoupení Fosilie Country v Lidovém domě v Praze - Bohnicích v r. 1987 (z Fíkova archivu)

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
12417816
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Akéla a Amálie
Po kamarádu Pedrákovi zůstane v našich životech díra. Poznali jsme se obě s Pedrákem v únoru 1974 na potlachu pod Javorníkem na severní Moravě, ač jsme všichni Pražáci. Za tu dlouhou řadu let jsme spolu prožili hromadu akcí, čundrů, slezin a oslav nejrůznějšího druhu od mladých let až do současnosti. Patnáct let byl naším kompaňonem při našich mikulášských akcích, často i se svou ženou Jarkou, kde jsme ho podle potřeby převlékali za armádu spásy, Inčučunu, praotce Čecha nebo starého Kelta, vždy s velkým nadšením a nasazením. Poslední naše společná taškařice bylo založení Klubu starých panen, neboť shodou náhod jsme všichni tři narozeni ve znamení panny. Amálie nám vyšila vlajku, za hymnu jsme prohlásili Devatero druhů vín a svědomitě slavili, naposled před cca rokem a půl. I když na tom už nebyl Pedrák zdravotně nejlépe, když vzal do ruky kytaru, léta zmizela a valila se jedna píseň za druhou. I v osobním životě nám často obětavě pomáhal. Vozil nás i s malými dětmi sem a tam, radil s vodou, půdou, nic nebylo dost daleko, aby se nepřijel podívat. Teď je jedno místo pod vlajkou Klubu starých panen prázdné a nám je smutno. Akéla a Amálie
Stránský
Jsem z časopisu Vodní hospodářství a snad mohu napsat, že Petr byl můj kamarád. Připravil jsem ještě s jedním kolegou vzpomínku na něj. Nemůžeme ale najít jeho fotku. Když jsem narazil na tuto stránku, tak jsem jednak byl na měkko a jednak jsem si řekl, že by součástí oné vzpomínky byla krásná některá z těch trampských jeho fotek - nejlépe ta první. Mohli bychom ji použít? Jsem k dispozici nejen na mejlu, nýbrž i na 603 431 597. Díky moc a ahoj všichni...
Mirek Anger
Ahoj,
ještě přidávám obsah pár mailůod kamarádů ze Států a Kanady.
Diky Maugli a Fiku, stejne jako ty Maugli, jsem pesti zatlacil
chlapskou slzu, ne vsak po precteni, ale uz pred prectenim, jen jsem si
precetl nadpis. Ja s Pedrakem cile komunikoval nejen o tom kytajskym
vejru, ale i o spouste prijemnejch veci a zazitku, kdy Pedrak vobcas
reagoval na moje zpovedi a mozkovy prdy tim jeho zvlastnim a
inteligentnim zpusobem - kdy konverzace/polemika s nim bylo skutecny
pohlazeni na dusi. Taky byl jeden z prvnich, komu jsem okamzite po
\"controlled crash\" - \"kontrolovanem padu\", tedy po pristani tryskace bud
v Mnichove nebo vedle satlavy ve starickem premyslovskem kralovstvi
volal a smlouval se s nim, kdy a kde se co nejdriv sejdeme na kus reci -
obycejne to bylo k moji velky radosti ten samej den. Naposledy jsem se s
nim sesel na podzim v roce 2019, tesne pred odletem domu, v takovy
sidlistni putyce na Proseku, nedaleko od mista kde bydlel, kde mi dal
kotoucek s jeho pisnickama od roku 68 az do doby nedavne. Ten kotoucek
jsem si pustil s tichou vzpominkou na prima cloveka u zapalene svicky
hned ten den, kdy jsi mi Maugli sdelil, ze je Pedrak v ty hospudce na
druhym brehu reky zivota. Pokoj a Dobro, Kahulak

Ahoj Fíku, to je mi opravdu líto. Pedrák byl prima kamarád a vůbec
dobrej a chytrej chlap, se kterým jsme se kdysi něco natrampovali.
Poslední emajl jsem od něj dostal 1. února...
Maugli

A ještě od Petrova spolužáka Doc. RNDr. Václava Cílka:
Děkuji, člověka vždy zasáhne, když umírají spolužáci, upřímnou soustrast všem jeho přátelům a příbuzným, václav cílek srdečně
Petr Vohnout
Pedro, R.I.P. Bude tu bez Tebe prázdné místo, ale při vzpomínce na různé ptákoviny, srandy, muziku a taky na geologické debaty si často vzpomenu. Balík
Tóňa
Ahoj, já ho znal zpod Medníka, posledních 20 let. Tam jsme mu říkali prostě Petře, Péťo ... a hrál nám tam kolikrát na svém Kříži, na Pískách, v místních saloonech a jinde až dlouho do noci. Spoustu starých písniček v jeho podání jsme ani neznali a slyšeli poprvé, znal a uměl jich nádherně zahrát a zazpívat snad tisíce. S Míšou se tam báječně doplňovali, byli sehraní. Díky za krásnou vzpomínku, kterou jste tu sepsali.

Na dveřích na Kříži zevnitř visí plakát ze zlatokopení Otava 79´, kde je sám Pedro na titulní fotce. A na stěnách visí mraky placek a camrátek, spousta z nich je za zpěv nebo hru na kytaru, jak píšete.

S Péťou bohužel přejeli na druhý břeh během několika dní i jeho Jaruška a nevlastní syn Míša. Však to zmiňujete. Děkuju, Péťo, děkuju Míšo, děkuju, Jaruško. R.I.P.
Cimbura
Když jsme tento předlouhý článek s Fíkem chystali, říkali jsme jeden druhému: "Ty vyškrtni tohle! A já tohle, to čtení nemůže být nekonečný!" A teď mě mrzí, že jsme vypustili Kůžovu historku navazující na jeho řeč ukončenou slovy: "pro mne nejlepší vandr v životě!", takže ji doplňuji sem, chcete-li, čtěte:
"Ne tak pro partu asi deseti trampů, kteří náhodně dorazili v sobotu v poledne a koukali na nás s hubami otevřenými. Nikdo se s nimi nevítal ani nebavil! Nebyl na to čas, dav byl nervózní a brácha neznal bráchu. Všem svítily zlaté ohníčky v očích. Řešila se nová naleziště, prodávaly a kupovaly se claimy, půjčovaly se (za poplatek) rýžovací pánve, krumpáče a lopaty. Najímali se lidi na bohatá naleziště a zlatokopové, špinaví a mokří, postupně odbíhali a zase se vraceli se sáčkem zlata, nebo s prázdnou... Naši trampíci vystáli frontu na pivo. „Půl unce za jedno,“ obořil se na ně barman. Otevřeli ústa ještě o něco víc a barman je, mávající padesátkou, vyplonkoval od pultu, aby nezdržovali. Trampíci, aniž by jen na chvilku pochopili, kde jsou a co se vlastně děje, nahodili uzdy a pokračovali v cestě smutně dál..."
A to je všechno, mějte se krásně! :-) Cimbura