„Někdo mi dal nohy toulavý
a jenom kamarád Houla ví
jak ty nohy svrbí
když jedou na Brdy
podívat se do světa
českýho...“
...napsal Wabi Ryvola 29. 4. 1982 v písni
Muž, který přichází z daleka a přináší průser
Houla na 9. Vítání jaro T.O. Věční poutníci. Foto: Řešetlák
------------------------
Stanislav Zárybnický (*19. 2. 1952 - †11. 12. 1989), mezi trampy zvaný Houla, prožil své mládí ve Zdicích, poté se vyučil jako karosář pro Karosu Vysoké Mýto, ale většinu života strávil jako traťový dělník na železničních kolejích. Vandrovat začal již jako učeň a postupně se stal nejen trampem, ale i vydavatelem a redaktorem trampského samizdatového časopisu Dým. Vydával jej od roku 1972 téměř 10 let. Traťový dělník, který měl knihovnu větší než středoškolský profesor.
Kromě vydávání vlastního samizdatového časopisu psal i vlastní tvorbu - povídky, básničky, písňové texty, eseje i divadelní hru, kterou publikoval v trampských samizdatových časopisech a sbornících a také v rubrice Táborový oheň týdeníku Mladý svět i v dalších trampských rubrikách, oficiálně vydávaných časopisů. Vydal šest samizdatových sbírek - Takybásně (básně; 1973), Hovory H (povídky a básně; 1974), Skoropoezie a takytexty (básně, eseje a písňové texty; 1978), Někam kde je hezky (divadelní skorohra; 1978), Nabídka nevšedního dne (17 povídek; 1979) a Přežitky (autorský výbor z básnické tvorby z let 1971 – 1989; 1989).
Po jeho smrti vydali kamarádi několik sbírek jeho tvorby - Narozen v Čechách (výbor z poezie; 1990) a pak, díky občanskému sdružení AVALON, sbírku Přežitky (knižní vydání původně samizdatové sbírky básní, kterou Houla vydal v nákladu 10 kusů pro své nejbližší kamarády; AVALON, 1998), sborníček A v pátek... (postřehy a komentáře publikované v Táborovém ohni týdeníku Mladý svět v letech 1971 – 1987; AVALON, 1999) a soubor více než 25 povídek Nabídka nevšedního dne (s ilustracemi jeho syna Chúfa - Jaromíra Zárybnického, AVALON, 2001), O Houlovi a taky trochu s Houlou (I. vydání, AVALON, 2002, II. vydání, AVALON, 2009 - ukázky z Houlovy tvorby, biografie a vzpomínky kamarádů, editor Vokoun – Petr Náhlík), Někam kde je hezky (divadelní skorohra; AVALON, 2005), Z údolí a osad (úvahy a básně publikované v trampské rubrice Z údolí a osad v týdeníku Obrana lidu v letech 1970 – 1972; AVALON, 2007).
Počátky Houlovy literární tvorby spadají do období zákazu legálních trampských časopisů (Tramp, Stezka, Trail, Jižní stezka, Tulák). Spolu s Rikim - Vladimírem Synákem začal v roce 1972 vydávat jeden z prvních trampských časopisů vydávaných v samizdatu, původně vycházel jako občasník jejich trampské osady RIBABI-BO-HOSAMA, později jako „tiskový orgán“ volného trampského sdružení - brdské Smečky.
Dochované výtisky trampského samizdatu DÝM
Foto: Tony
Po vzoru Dýmu vznikla následně řada dalších trampských samizdatů. Houla psal snad do všech, stejně jako do trampských rubrik v oficiálních časopisech. Psal povídky, básničky ale i úvodníky, recenze a rozhovory. Byl jednou z osobností, které vzešly z okruhu brdské Smečky - neformálního uskupení brdských trampů - téměř každý ze Smečky byl silnou osobností v nějakém oboru - Houla byl jakýmsi Krameriem a buditelem. Patřil i do okruhu lidí kolem trampské literární soutěže TRAPSAVEC, která vznikla v roce 1971 a trvá dodnes, a získal v ní i řadu ocenění.
Od dětství až do téměř třiceti let žil se svými rodiči ve Zdicích, protože za socialismu byl velký nedostatek bytů. Pro radikální změnu ve svém životě se rozhodl počátkem 80. let, kdy se k překvapení mnohých oženil s Hankou s roverského kmene Mawaden, a díky svatbě získal od ČSD, kde pracoval jako traťový dělník, služební byt v Rakovníce a mohl se tak přestěhovat z bytu rodičů ve Zdicích konečně do svého.
Svatka Hanky a Houly, svědek Riki, v pozadí Jiří Hantl - Čára
Zároveň kvůli osobním vztahům opustil trampský okruh svých vrstevníků, v němž dosud žil. Na vandry jezdil dál, ale s lidmi z další trampské generace. Stále víc jej lákala nekonformní kultura a hodně jej oslovila tvorba nové generace písničkářů, která se objevila v době, kdy první vlna písničkářů – Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Vlasta Třešňák, Charlie Soukup, Bohdan Mikolášek a Svatopluk Karásek – byla již donucena k emigraci.
Již v roce 1980 vydal (ještě jako „přílohu“ samizdatu Dým) sborník Máme koho zpívat aneb Textaři, sborníků následně vydal celou řadu a poslední jím vydaný sborník Minutky - několik písňových textů z let 1988 – 1989, rozeslal kamarádům dva týdny po sametové revoluci, 30. 11. 1989 (!).
Od roku 1981, kdy skončil vydávání samizdatu Dým, začal psát do Portýra - deníku finále soutěže Porta v Plzni. Štafetu samizdatu Dým, od Houly převzali jeho opisovači, pod názvem Toulavec. 31. číslo Dýmu (= Toulavec č. 1) vydal Jaroslav Derner, poslední Toulavec č. 8, vydalo nakladatelství Pajda v roce 1988 (Vokoun & Strunka – Petr a Věra Náhlíkovi).
V roce 1982 vydal Houla ještě Toulpsavec (Toulavec č. 3) věnovaný Trapsavci 1982. Houla dál publikoval v trampských samizdatech a zároveň se zaměřil na oblast folku. Od roku 1981 vydával (téměř 10 let) samizdat Poportýr v němž otiskoval to, co se do Portýra vejít nemohlo či nesmělo. Podílel se zároveň na práci Jonáš klubu (klub spřízněných duší Jiřího Suchého a Semaforu) a přispíval do jeho zpravodaje. Díky těmto aktivitám si našel nový svět a v něm i nový okruh blízkých lidí - Jarka Nohavicu, Jirku Černého, Vláďu Mertu, Honzu Rejžka, Slávka Janouška, Vláďu Vlasáka a další...
Rodina jej zcela nenaplňovala, oba synové byli na vandry ještě malí a tak si našel nové téma. Na základě získaných kontaktů se stal „dobrým duchem“ a zároveň „mužem v pozadí“ Klubu mládeže v Rakovníku. Nadále pracoval jako traťový dělník u ČSD a zároveň byl de facto dramaturgem kulturního dění.
Houla čte na pódiu rakovnického klubu z časopisu Jižní stezka, nejspíš něco od Mikiho Ryvoly
Pracoval jsem tehdy u ČSD jako geodet a tak jsme se setkávali velmi často - ať již v terénu na trati nebo častěji po drážním telefonu - vždy mi sděloval novinky z oblasti alternativní kultury. Neustále balancoval na hranici dění komunisty zakázaného a tolerovaného. Díky jeho dramaturgii jezdili do Klubu mládeže v Rakovníka za kulturou lidé od Prahy až po Plzeň. K vrcholům jeho dramaturgie patřily koncerty Jarka Nohavici po zákazu jeho vystupování na Portě 1985, a poté v celém tehdejším Západočeském kraji.
U Houly doma.
Zleva: Vokoun se Strunkou, Leonard Šefrna, Jaromír Nohavica
Právě na jednom jam-session u Houly doma v Rakovníku vznikl po debatě s mojí ženou Věrou - Strunkou a Jarkem Nohavicou nápad vydat sborník jeho textů. Druhým impulsem bylo pro Houlu samizdatové vydání kompletních sbírek písňových textů klíčových trampských písničkářů: Wabi - Jiřího Ryvola (250 textů; Pajda, 1984), Miki - Mirko Ryvola (50 textů; Pajda, 1985) a Žalman - Pavel Lohonka (200 textů; Pajda, 1986)… Jejich písňové sborníky jsme se Strunkou vydali v samizdatu a Houla byl jeden z prvních, kdo je od nás dostal.
„To nejlepší z trampských písňových textů jste vydali, tak se já vydám to nejlepší z folku“ řekl mi tehdy Houla a také to v následujících letech s pomocí řady přátel dokázal.
Přesto, že si tykal s hvězdami F&C i s předními hudebními publicisty vždycky důsledně respektoval jejich soukromí a nepřihříval se na jejich slávě. Pod vlivem osobností, kterými se obklopoval, byl ale stále kritičtější ke své vlastní tvorbě, až u něj převážila práce dramaturga, editora a redaktora a právě díky tomu sestavil a vydal v samizdatu sborníky kompletních písňových textů Jarka Nohavici, Karla Kryla, Jardy Hutky, Vládi Merty, Petra Váši a Slávka Janouška. Rozpracovány a nedokončeny zůstaly sborníky textů Oldřicha Janoty a Roberta Křesťana. Karlu Krylovi propašovala Houlou vydaný sborník jeho písní na koncert do polské Wroclawi Jarka Limová z Rakovníka - týden před 17. listopadem 1989...
Vláďa Merta vydal své texty uspořádané Houlou ve svém nakladatelství ARTeM v roce 1992. Texty Oldřicha Janoty vydalo Artforum v Brně v roce 1991 a pod názvem Kytaru s palmou TORST v roce 2015, texty Roberta Křesťana nakladatelství DENEB v Liberci v roce 1992 a pod názvem Trapeři, Poutníci a Druhá tráva nakladatelství F&C v roce 1998 (dotisk 2003), texty a básně Sváti Karáska vyšly v roce 1992 a znovu je vydal MAŤA v roce 1999 (dotisk 2001), texty Petra Váši vydalo nakladatelství MAŤA v roce 1994, písně Jarka Nohavici HITBOX v roce 1994 a pak mnozí další, texty Karla Kryla a Charlie Soukupa vydal TORST v roce 1998, písně Slávka Janouška nakladatelství OFTIS v roce 2006, texty a básně Bohdana Mikoláška GALÉN v roce 2011… Víc než 20 let po listopadu 1989 – od roku 2009 začalo postupně vydávat kompletní texty Jaroslava Hutky (nejen písňové) nakladatelství GALÉN – zatím vyšly svazky 2 - 5.
V Telči s Plíhalem, srpen 1988
Kromě sborníků písničkářů zpracoval Houla od poloviny 80. let pro další generaci trampských samizdatů diskografii trampských a country kapel, seriál o historii trampského tisku, účastnil se polemik o folku, trampské tvorbě, Portě atd. Zároveň rozšiřoval a sestavoval magnetofonové pásky pod značkou Fonotramp, a na nich se díky Houlovi objevovalo to nejlepší od trampských i folkových písničkářů.
V roce 1989 byl hlavním motorem celostátní soutěže Trampský expres, vyhlášené jak v Táborovém ohni Mladého světa, tak v trampských samizdatech. Tuto soutěž spolu s Davym - Davidem Kohoutem z Týřovské legie, Trhačem - Leošem Suchánkem z T. O. Šeré zjevy a se mnou nejen připravoval, ale ještě v listopadu roku 1989 i vyhodnotil.
Ještě na podzim 1989 (!) podle demonahrávky Houla napsal recenzi připravovaného prvního autorského LP Wabi Ryvoly, které bylo vydáno až v roce 1990. Pro různé klubové časopisy - od rakovnického Klubu mládeže, přes pražského semaforského Jonáše, až po kutnohorské Nové koření; ba i pro Gramorevue (hudební měsíčník vydavatelství Panton) byl schopen a ochoten komentovat celoroční produkci Supraphonu a Pantonu v oblasti F&C, psát recenze i připravovat rozhovory s předními folkaři. Byl urputný a hrdý - když se mu v roce 1988 nelíbil svazáky dosazený šéfredaktor Portýra - tak po 7 (!) letech práce v redakci na psaní pro Portýr rezignoval, a po letech prožil Portu jen jako divák.
Houla nevyhledával přímý konflikt s komunistickou mocí, ale zákonitě k němu směřoval. Neopisoval a v samizdatu nevydával vyloženě politické texty, ale jeho angažovanost v propagaci nonkonformní kultury byla všemi v jeho okolí vnímána jako jasný politický postoj.
V létě 1989 ale už byla jeho situace taková, že podepsal a rozšiřoval petici Několik vět, za což jej udal kolega v práci. Za šíření petice a získávání podpisů byl 17. října tj. měsíc (!!!) před 17. listopadem odsouzen JUDr. Jiřím Wágnerem, samosoudcem v Rakovníku, k peněžitému trestu 4 000 Kčs a k zabavení psacího stroje. Na zaplacení pokuty uspořádal kamarád Davy - David Kohout mezi Houlovými přáteli a kamarády ihned sbírku, příspěvek do ní poslal i Karel Kryl, po koncertu v polské Wroclavi 7. 11. 1989 - týden před sametovou revolucí...
Houla vydával tvorbu druhých, ale hluboko v něm stále byl tvůrce, plný trýzně a pochybností o vlastní tvorbě i o sobě samém. Pro pocit nenaplnění, vnucenou společnou práci s vlastním udavačem, krizi z rozpadlého manželství i z důvodu hluboké vnitřní osamělosti, kterou nikdo z nás, kdo jsme mu byli nablízku, dostatečně nerozpoznal, si chladnokrevně, rok předem, naplánoval sebevraždu.
Ten svůj poslední rok - rok 1989 - ale prožil úplně naplno a od jeho rozhodnutí jej neodvrátil ani 17. listopad. Rozdával se druhým, až nakonec rozdal všechno, své knihy, desky i sám sebe. Skončil tak, jak si to naplánoval, pod koly vlaku R 513, u hradla Čenkov na svých milovaných Brdech. Zemřel 11. prosince 1989, den po Dni lidských práv. Jeho věrný pes Máslo zemřel steskem v únoru 1990.
Na místě jeho skonu, kousek od závor pro polní cestu vedoucí přes trať Zdice - Příbram, postavil Žebroun - František Zýka z brdské Smečky, velký dřevěný kříž. Kříž postupně vzal čas, a tak Žebroun vztyčil na stejném místě další, který tam stojí dodnes. A i po třiatřiceti letech u něj kamarádi z brdské Smečky zapalují svíčky, či pokládají květiny…
První Houlův kříž
Na jeho pohřbu, 19. 12. 1989 v Hořovicích, se sešli všichni, komu to okolnosti uprostřed probíhající „sametové revoluce“ dovolily - jeho příbuzní, trampové z celé republiky (včetně těch, co se s ním víc než sedm let nestýkali), publicisté, přátelé z Jonáš klubu... Za všechny se s ním rozloučila Iva Tapi Synáková a pak jsme mu zazpívali Mikiho Ryvoly Poslední píseň. Houla je pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Jincích.
My trampové jsme se znovu sešli v únoru 1990, kdy se Houla narodil, na campu Unestwur nedaleko Zbiroha. Tam byl Houla ještě 26. 11. 1989 na vandru spolu s Davym a Lenkou (Kohoutovi), Trhačem a Dájou (Suchánkovi) a Samem Indiánem a Mouchou (Kročákovi). Od roku 1991 jsme se každý rok, o víkendu blízkém datu Houlových narozenin, scházeli na brdských Hřebenech…
Nekrolog věnovaný Houlovi napsal do Svobodného slova Honza Rejžek, do Lidových novin Jirka Černý a do Portýra Honza Plachetka. Do trampského časopisu Vandr napsal v létě 1990 vzpomínku Riki - Vladimír Synák (s nímž Houla prožil první vandry, založil trampskou osadu a časopis Dým), a do posledního čísla samizdatových trampských Letokruhů napsal v březnu 1990 vzpomínku Davy a za autory a organizátory trampské literární soutěže TRAPSAVEC do brněnského Tuláka Šupák - Víťa Obůrka a do kolínských Písmenek Teta - Věra Malátková.
Každým rokem vzpomínají trampové na Houlu na brdských Hřebenech na campu Onondago, woodcrafterského kmene Neskenon, kousek od místa kde stával legendární „trampský hotel“ brdské Smečky – seník Lucerna. V chladném, prvním únorovém sobotním večeru, zaplane každý rok vzpomínkový oheň, u kterého se obvykle sejdou „trampské legendy“ z brdské Smečky – Shorty, Zubřík, Kutloch, Kolčava, Burbík, Cipajz, Žebroun, Sam Indián…, ale také Kim, Fred a Saša z osady Paběrky, Vlk spolu s Wickie - Sašou Ryvolovou, ale i mladší trampové, kteří se s Houlou nikdy nesetkali, ale znají jeho literární tvorbu.
Jako trampovi mi pořád chybí - už nikdy se nevynoří z noční tmy se svým typickým výrazem, se psem Máslem, ve své hučce, zelené bundě a manšestrákách neurčité barvy. Zároveň mne mnohokrát napadlo, obvykle tehdy, když v 90. letech XX. století zkrachoval některý z obnovených legendárních trampských časopisů 60. let (Jižní stezka, Trail, Tulák, Stezka a nakonec i Tramp): „Kdyby byl šéfredaktorem Houla ...“Publicista Jirka Černý Houlu připomenul po deseti letech v roce 1999 jak v Českém rozhlasu, tak v časopise Folk & Country: „Z Houly mohl být redaktor F&C, vydavatelský redaktor, dramaturg, editor písničkových sborníků. Univerzitní práce se píší o všem možném, Houla by za to stál. Ve všech těchto činnostech byl, myslím, nenahraditelný ...“ Naděje, umírá naposled, a tak se snad jednou přání Jirky Černého splní.Když Vláďa Vlasák (*1958 - †2013), začínal sbírat materiál pro svou knihu o folkových písničkářích 70. a 80. let XX. století, domluvili jsme se s ním, že ve své knížce připomene také Houlův příběh. A tak jsem mu jej u sklenky vína několik hodin vyprávěl a následně mu zapůjčil řadu podkladů z Houlovy pozůstalosti. A tak se Houlův příběh nakonec stal osou knihy FOLKAŘI aneb Báječní muži s kytarou, kteří psali dějiny (Daranus, 2008). V publikaci Sametový příběh rakovnické revoluce (2009) věnoval její autor Sláva Pilík Standovy Zárybnickému a jeho odchodu ze světa jednu kapitolu s názvem „Houla zmizel“.Mám velkou radost, že v mnohém na Houlův život, zájmy a tvůrčí práci navázali jeho synové. Starší syn Jaromír zvaný Chúf jezdí na vandry, založil rodinu a řadu let spolupracoval se sdružením AVALON na vydávání trampské literatury a časopisu Puchejř. Mladší syn Zdeněk publikující pod jménem Sidonius Raconensis, našel své místo v křesťanském společenství, podílel se na vedení řady letních táborů v Česku i na Ukrajině, vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor čeština a latina, působí jako učitel jazyků na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a publikoval již řadu článků z oblasti literatury a kultury vůbec...
Petr Náhlík - Vokoun, T. O. Suché studánky, Plzeň
Na velkém vandru po Slovenských horách
Houla s nevěstou na trampské svatbě na Brdech, pod vlajkou Brdské smečky
Na Trapsavci 1979.
Foto: Jerry
Houla a Máslo, Krumlovský letokruh 1981
MÁM PES
Mám pes.
Ten pes je můj.
Někdy.
Pokud právě nevlastní on mne.
Ten pes má jméno. Jméno podivné, u kterého jen málokdo ví, proč.
Proč má to m jméno a nemůže mít jiné. Třeba Harýk nebo Punťa, jak mu chtějí říkat jiní.
Já mu říkám Máslo. Neboť Máslo jest jméno jeho. Na ulici nebo v lese: „Máslo, pojď sem!“
Lid žasne, málokdo ví, že ví. A pes, rasy podvratné, přiběží. Běží, až přiběží. Pokud se mu chce. Ale pozná, kdy musí.
Vlak. Jede. Kupé rychlíku, na sedadle já – tramp, pode mnou pes – tramp. Ajzboňáci povoláním, proto v rychlíku. Otevírají se dveře, vstupuje slečna: „Je tu volné místo?“
„Je.“
Slečna usedá, Máslo startuje. Na nohy. Slečniny. Po kom ten pes proboha je? Slečna se bojí, uhýbá.
„Máslo, fuj!“
Pes se dívá na mne, já na slečnu. Vysvětluji: „Slečna není fuj. Ale tohle nesmíš.“
„Nekouše?“ praví slečna.
„Kdepak. Ani nápad. Ten rovnou trhá…“
Slečna je hrdinka, slečna se nebojí. Drbe psa za ušima, hladí ho po zádech. Máslo (neceloroční štěně) se lísá a hraje si s její rukou. Olízne ji.
„Máslo, hezky si hraj a ty prsty potom přines…“
Slečna se diví jménu. Tedy jménu psa. Nosím u sebe text inspirovací písně pro podobné případy. Vytahuji jej často. Pak vyprávním:
„A doma má blechu. Hadrovou, když je vopravdickej. Takovouhle…“
Ne, neukazuji slečnám blechu. Jen její velikost.
A můj vandrovní pes Máslo pomalu uléhá. Mizí pod sedadlem. Usíná. Má za sebou obvykle toulky po lesích. Krásných, českých lesích. Ne, není cvičenej. Neaportuje, neběhá překážky, neskáče po hrdle, nesedá na povel.
Není voják, je svobodnej pes. Zná pár kamarádskejch pokynů: pojď sem, fuj je to, nech. To stačí. Já mám rád svobodu. Dopřeju ji alespoň jemu. A přece nekouše, hraje si. Má štěstí – ještě nepoznal zlýho člověka. I když je mu už skoro rok.
„Máslo, vstávej, jsme doma. Nech slečnu, pojď.“
A jdeme, bez řetězů, dva tuláci, dva.
Vstříc lepším zítřkům. Taky novému pracovnímu týdnu. Jdeme. A zpíváme si: „Narodilo se štěně, lidí se nebálo…“
HOULA, 1. místo v povídkách pokročilých, Trapsavec 1979
---------------------------------------
Pro odběr novinek zadej tvoji emailovou adresu.
