MÝVALA ODEŠLA Z KLONDIKE K NEBESKÝM OHŇŮM ... (Alena Kennedy, rozená Švábenská, *27. 8. 1951 - † 7. 4. 2021)

.

Kennedyho a Mývaly srub na Bear creek

Je těžké shrnout sedm desítek Mývalina života do několika vět či odstavců, asi to jde jen prostřednictvím mozaiky seskládané ze střípků vzpomínek…
Za poskytnutí fotek ze 70. let děkuji zejména Kytce – Jarmile Faltová, Kavčeti a Jerrymu – J. a J. Šálkovým, za fotky po roce 1989 děkuji zejména Wickie, Mývale a Kennedymu – a také kamarádovi zvanému Google :).
Na Yukonu jsem – stejně jako většina českých trampů – nikdy nebyl, ale jména trampské dvojice – Kennedy a Mývala – znám, stejně jako mnozí jiní trampové… Jejich osudy znám jen z e-mailů, které jsme si napsali, či z jejich rozhovorů a vzpomínek. Požádal jsem proto, aby na svá setkání s Mývalou zavzpomínaly její kamarádky: Wickie – Saša Ryvolová a Tapi – Iva Synáková, které s ní jezdily na vandry už v 70. letech XX. století, a setkaly se s ní – ať již v Česku či v Kanadě také po roce 1989…

* * *

Jedním z vandrů, kde se Mývala, Wickie a Tapi setkaly, bylo setkání dopisovatelů brněnského Tuláka 31. 3. 1973…
O půl roku později Mývala z brněnské Líšně, společně s Tapi a Kytkou založila 15. září 1973 na Pulčinách dívčí trampskou osadu Trojí zákon….
Poté, co 2. číslem z roku 1973 skončilo vydávání brněnského Tuláka, vydaly Tapi a Mývala v roce 1974 první (a poslední) číslo samizdatu CESTY. Kromě autorek do něj přispěl také Jiří Ryvola – Wabi, Vojta Tomáško – Kiďák, Standa Zárybnický – Houla, Jaroslava Šálková – Kavče, Oldřich Preisler – Olaf, šerif T. O. Romadúr, Jiří Cvrkal – Jasňák z T. O. Bystřina, Baronka, Hasan z T. O. Baske, Hužva… V rubrice Z lesních pavlačí jste se v něm mohli dočíst o trampské dvojsvatbě Robina s Mývalou a Tapi s Rikim o trampském rozvodu Robina s Mývalou a další trampské svatbě Mývaly, tentokrát s Houlou…

Slezina dopisovatelů brněnského trampského časopisu TULÁK – 31. 3. 1973 (foto Jerry)
Stojící zleva: Jiří Nekvapil - Sint (trampský psavec), Svatopluk Cigánek - Palda (šerif T. O. Karabina a šerif SBO), Marta Staňková, manželka Vladimíra Staňka - Rolfa (T. O. Kačeři), Pavel Jelínek - Čiča (T. O. Karabina), Alena Švábenská - Mývala (trampský psavec), Josef Jégr - Joe (předseda brněnské pobočky Jack London Clubu), Iva Hubáčková později Synáková - Tapi (trampský psavec), Kavče – Jaroslava Šálková (trampský psavec);
Sedící zleva Jaroslav David - Smolda (vydavatel trampského časopisu Tulák, T. O. Karabina), Hombre z Ostravy, Wickie - Saša Tompichová později Ryvolová, Andy.

* * *

Na to, co všechno s Mývalou prožila, zavzpomínala Iva Synáková – Tapi:

Tak se to stalo. Mývala odešla.
Holka, které se podařilo to, o čem mnozí z nás snili: žila na Yukonu ve srubu, živili se s manželem Kennedym lovem lososů. Vydala se po stopách Eskymo Welzla. Napsala řadu povídek z toho romantického prostředí, ale některé i z našich trampských luhů a hájů.
Poznala taky Tunisko, Egypt, Mexiko… tohle všechno až po emigraci. Do které se vydala v roce 1978.
Většina mých vzpomínek a zážitků s Mývalou se však odehrála předtím. A že jich bylo! I když, pokud si dobře vzpomínám, všechny se vešly do půldruhého roku. A přesto mi vydrží na celý život.
Taky jsme založily osadu, Mývala, Kytka a já. Jmenovala se Trojí zákon. Ne proto, že jsme byly tři. Byl to trojí zákon trampingu: příroda, volnost a kamarádství. Bohužel nám nevydržela ani rok, ale byla to jediná osada, ve které jsem kdy byla.
Prakticky každý víkend jsme byly na vandru, během týdne na slezinách nebo se sešly jen tak. Klidně jsme si troufly jet stopem na potlach přes celou republiku, jen od pátku do neděle – Karlovy Vary, jižní Čechy, Náchodsko, Slovensko… Není divu. Na výpadovce jsme často ani nedošly na konec řady stopařů a už nám někdo zastavil.
Mývala mě nutila v autech hrát, řidiči nás pravda občas brali právě pro tu kytaru, kterou jsme vždycky nesly s sebou. V jednom nacpaném embéčku, kde byli tři dospělí, dvě děti, pes a my, jsem zjistila, že se na kytaru dá hrát, i když ji držím jako housle pod bradou. Překřikovaly jsme motory náklaďáků, a tak jsme si vypracovaly hlasivky. V Chodově, když nás kamarádi vyzvali, ať zahrajeme nějakou brněnskou, spustily jsme Zloděje koní a překvapeně se rozhlížely, kdo to tady na západě zná. Nikdo, my dvě jsme v pohodě přeřvaly hospodský rámus.
Teď nechci, aby to vypadalo, že jsme byly bůhvíjaké zpěvačky. Snad Kytka, ta měla dobrý hlas; ani má kytara tedy nic moc. Ale skoro ze všech potlachů jsme odjely s cenou. No, tři mladé holky, vlastní neoposlouchané písničky…
Vlastně to byla Mývala, která má na svědomí mou cenu z festivalu v Ujčově. Jely jsme tam už v pátek a zůstaly na Pernštejně. Trefily jsme se totiž do výplaty horníků z uranových dolů, a ti nás nechtěli pustit z hospody ani o půlnoci. (Samozřejmě zavíračka byla v deset.) Druhý den jsem byla naprosto ochraptělá, ale nevadí, jdeme přece na festival, kde budou zpívat jiní.
Tam mě ovšem začali přemlouvat pořadatelé, abych se přihlásila do autorské soutěže. Odmítla jsem, přece museli slyšet, jak mluvím. Nalhali mi, že v autorské soutěži se hodnotí jen text a hudba, a Mývala se k nim přidala. Slíbila, že bude zpívat se mnou, a pak nám dali druhou cenu – první byla Karabina…
Na vandry jsme nejezdily jen stopem. Kytka měla totiž režijku. Napřed jezdila ona vlakem a my s Mývalou stopem. Jenže pak jí vadilo, že je ve vlaku sama a my máme zážitky. Tak jsme se střídaly a na Kytčinu režijku jezdily postupně všechny. Měla tam takovou fotku, pod kterou jsme se vešly všechny tři. Ona sama si tam byla vlastně podobná nejmíň.
Na pohodlí vlaků jsme si zvykly, a když Kytka před maturitou vandry vynechávala, zkoušely jsme to načerno. Docela to šlo, ale to stálé napětí – a někdy jsme to neuhrály. Pamatuju jednu neděli, kdy jsme se vracely hodně pozdě, a stop by byl riskantní. Z Prahy do Brna už jel jen lůžkový vlak, navíc plně obsazený. V takovém samozřejmě byla hračka nás vychytat. Průvodčí na nás řval tak, že už se budili lidi, a pak se rozhodl nás v Brně předat policii. I tak zase řval, kdykoli šel okolo. Mývala byla roztřesená hrůzou, bála se, aby ji nevyhodili z práce (mě se to ještě netýkalo). A v Brně skutečně čekali osožáci u vlaku. Počkali, až rychlík odjede do Bratislavy, podívali se na nás a řekli: „Co s váma? Peníze stejně nemáte, tak běžte!“
Nakonec jsme se naučily falšovat vypsané jízdenky a bylo vystaráno…
O prázdninách 1973 jsme spolu jely stopem do Rumunska. Byly to dva týdny nabité zážitky. Ten první nastal hned v prvním autě – řidič byl Jugoslávec a během jízdy nám nabídl láhev slivovice. Trochu jsme se napily a vrátily ji. On si zhluboka přihnul a po chvíli zase. Opět nám družně nabídl a tentokrát už jsme mu láhev nevrátily. Vydaly jsme mu ji zpátky až na opakovanou žádost a snažily jsme se, aby na něho moc nezbylo… V Bratislavě jsme vyvrávoraly z auta a měly tak povznesenou náladu, že jsme na mostě přes Dunaj opovrhly trasou pro chodce a stopovaly na jízdní dráze. Naštěstí nás nikdo nechytil a hlavně nikdo nepřejel.
V okolí Brašova jsme se najednou pohádaly, kterou silnicí pojedeme dál. Zabejčily jsme se, měla svůj názor a já taky. Šlo to tak daleko, že jsme se postavily každá na jinou silnici. Ale po deseti minutách jsem to vzdala a šla za ní. Došlo mi, že není důležité, která z nás má pravdu, důležité je zůstat spolu. Ostatně, ta její trasa byla možná přece jen lepší.
Stopovat Rumunskem bylo větší dobrodružství, než jsme předpokládaly, když jsme se k tomu lehkovážně rozhodly. Několikrát jsme se musely v autě poprat, případně vystoupit. Dvakrát se nás dokonce pokusili unést. Jednou už nás nacpali dozadu do auta, bágly byly v kufru, bylo nad ránem na okraji města, nikde nikdo – ale Mývala se duchapřítomně naklonila dopředu, vytrhla klíč ze zapalování a já začala strašně ječet. Ještě rádi nás pustili…
Nakonec jsme dojely k moři a zaslouženě se do něho ponořily. Mývala byla u moře poprvé, a tak jsem musela asi dvě hodiny poslouchat: „Tapi, vlna! Hele a další! Podívej, vlna, vlna!“ Chovala se jako dítě, kterým tak trochu zůstala celý život.
Mohla bych toho napsat ještě mnohem víc. Jak Mývala házela do kotlíku s gulášem hrst chilli se slovy „Ať nežerem!“ Kolikrát jsem pro ni v pátek před vandrem musela ukrást v bufetu lžíci, kterou pravidelně zapomínala doma – a na vandru pak i tu novou. Jak mi na zimním vandru připálila boty, protože mi je obětavě sušila u ohně. Že jsem ji musela z jedné páteční hospody odtáhnout víceméně na zádech na nejbližší louku, protože se právě s kýmsi rozešla. Jak mi vyhledávala inzeráty v novinách, když jsem neměla práci. V rumunské restauraci jsem omdlela z úžehu a Mývala byla u mě dřív, než jsem dopadla na zem, i když snad musela přeskočit stůl nebo co. A když jsem si na našem osadním potlachu na Pulčinách znepoužitelnila nohu, zůstala se mnou až do příjezdu sanitky, i když tam byli jiní, a ona pak měla dlouhou cestu sama domů.
Nebudu zastírat, nerozešly jsme se v dobrém. Strašná hádka, ona pak po pár letech emigrovala (snad i proto) a neviděly jsme se šestnáct let. A nemluvily spolu a nepsaly si.
Jenže pak po revoluci najednou někdo řekl, že je Mývala v Brně. Zavolala bych jí, ale kam? Jenže Riki řekl: „Ty už neznáš její číslo? Já jo!“ a najednou se ve mně ozval hlas: „Moje číslo si zapamatuješ – to jsou dva balíčky karet za rok!“ Vytočila jsem 64365, ozvala se, sešly jsme se… a jako bychom se viděly včera. Důvody hádky vyšuměly, šestnáct let jako by nebylo a byly jsme zase spolu.
Nerozuměly jsme si úplně ve všem, ale ono to snad nejde s nikým. Zato když jsme se občas viděly, pořád jsme měly o čem mluvit a čemu se spolu smát.
Ještě mám tu jizvu na zápěstí. Jak jsme tehdy před založením osady s Mývalou a Kytkou uzavřely pokrevní sesterství. Ona ta jizva už skoro není vidět, ale vím o ní.
Mývalo, já na to nespěchám, ale drž mi flek u ohně.

* * *

Mývala a Tapi na trapsavci v 70tých letech.
Foto: Jerry

Mývala patřila od počátku 70. let mezi partu trampských psavců, kteří spolupracovali s brněnským trampským časopisem TULÁK, či na vydávání prvních trampských samizdatů. V tomto okruhu v roce 1971 vznikla trampská literární soutěž TRAPSAVEC, která je dnes nejstarší českou literární soutěží. Mývala v roce 1975 získala v TRAPSAVCI ocenění - 2. místo v kategorii próza pokročilých za svoji povídku:

Tramp Barnabáš a tramp Houžvička:
Tramp Barnabáš se líně pohnul ve spacáku. Vystrčil ruku, protřel si rozespalé oči a zahulákal: „Matko Přírodo, kafe!“ Z voblak, který líně pluly nad mýtinou, se snesl velikej kafáč a za ním letěly dvě houstičky. Barnabáš obojí lehce zachytil a pak, žvýkaje rohlíky a přihejbaje si mohutnými loky z hrnku, zabreptal: „No jo, to sem si moh myslet, zase včerejší!“ Rohlík, kterej právě přišel na řadu, zakňučel tenkým hláskem: „To víš, Barnabáši, pekaři maj volno. Matka Příroda se vomlouvá, prej sou v místní Jednotě naprosto vykradený!“
Vedle se pohnul druhej spacák a Houžvička vystrčil rozcuchanou palici. „Jů, Barnabáši, co to máš?“ „No co mám! Snídani. Tobě ji matka Příroda nenosí?“ Houžvička lítostivě zakroutil hlavou a Barnabáš vysvětloval: „Doma mi nosí snídani do postele taky máma, co by nemohla tady matka Příroda? Matka jako matka, koneckonců!“
Houžvička si uvařil čaj a začal pomalu balit usku. Barnabáš s povzdechem vysunul tělo z teploučka a šel ukázat vočím, jak vypadá voda zblízka. Podíval se na ni na vzdálenost jednoho metru a zhnuseně se vzdálil. To právě matka Příroda, celá utrmácená, stahovala řemínky usky. Nad ní stál tramp Houžvička a voči měl jak tenisáky. „No co, co,“ utrousil pohrdavě Barnabáš. „Tobě snad matka nestele?“
Hodili usky na záda, vzali žracáky a šli. „Tak mi nějak vyprahlo,“ řekl asi za dvě hodiny Barnabáš. „Co bys řekl půllitru krásnýho, vorosenýho, studenýho s velkou pěnou...?“ Houžvička jen vzdychl: „Víš, jak je daleko hospoda?“ „Hospoda? Matka Příroda se přece musí starat o svý žíznivý děti,“ řekl Barnabáš a směrem nahoru zařval: „Mami, pivo!“ Krásnej velkej džbán plnej zlatýho moku se snesl k zemi. Barnabáš upil a pohrdavě řekl: „Hm, vyškovský, to já nerad.“ „Neblbni, Barnabáši,“ zahučel půllitr, „dyť matka Příroda dneska nemá čas, pere mladejm smrkům vršky, aby se leskly na jarním sluníčku!“ Houžvička se po něm vrhnul a umlčel ho svou věčně žíznivou pusou. Vyprázdněnej půllitr zase odletěl a Barnabáš s Houžvičkou se flákali dál.
„Ty, Barnabáši,“ zeptal se ještě jednou Houžvička, „jak to, že ti matka Příroda nenosí taky usku?“ „No dovol!“ nafoukl se Barnabáš. „Su přeci taky nějakej tramp!“

* * *

V roce 1977 se Mývala rozhodla natrvalo opustit Československo a své rozhodnutí v roce 1978 realizovala poněkud netypickým způsobem – přes severní Afriku. K možnosti emigrovat jí napomohl turistický zájezd s cestovní kanceláří ČEDOK do Tunisu. Po letech na to Mývala vzpomínala takto: „V roce 1978 jsem opustila zájezd z tehdejšího Československa do Tunisu. Předpokládala jsem, že pojedu dál do Švýcarska, protože jsem tam měla otce. Jenže bohužel. Otec se s mámou rozvedl, když jsem byla malá, a odmítl se ke mně hlásit. V té době to pro mne bylo hodně kruté. Nepodepsal mi ani potřebné papíry a bez nich už Švýcarsko nepřijímalo. Sami Švýcaři na ambasádě v Tunisu z toho byli opravdu zoufalí. A tak jsem zůstala sama v Africe celé dva roky… No dnes si říkám, že bych mu za to měla poděkovat, i když tenkrát to pro mne byla katastrofa.“
V Tunisu a následně v Egyptě strávila Mývala dva nezapomenutelné roky, když čekala na vyřízení emigrace do Canady. V roce 1979 Mývala opustila Afriku a zakotvila na čas v kanadském Torontu a poté ve Vancouveru, kde ji zázemí poskytla poměrně početná trampská komunita. Na Yukonu žila od roku 1985. Přijela s kamarády na dovolenou na Bear Creek (Medvědí potok), asi 12 km od Dawsonu, navštívit kamaráda Kennedyho v jeho srubu vybudovaném zlatokopy počátkem 20. století – a už tam zůstala. Provdala se za něj a zamilovala si nejen jeho, ale i sever, který k němu tak nějak samozřejmě patřil.
Kennedyho to v roce 2008 popsal stručně a jasně: „Z Toronta se Mývala po čase vydala dál na západ a tak jsme se poprvé setkali na potlachu ve Vancouveru na jaře roku osmdesát pět, když jsem se vracel z Mexica. Slíbila, že se u mě zastaví o dovolené, cestou na Alasku.... …je to ta nejdelší návštěva, která se zde stavila... už třiadvacet let :-)))))“
Marco Kennedy, tehdy ještě Mirko Hampl (*9. 7. 1943) z pražské T. O. Tuláci severu, emigroval na sklonku roku 1968 a od té doby procestoval celý svět. V severní Africe se připletl do bojů o Saharu, poznal Indii i Indonésii, ztroskotal s katamaránem na korálovém útesu, setkal se s piráty, v Austrálii makal v opálových dolech, a pak přes Hawai dorazil v roce 1978 na 1. světový potlach ve Whitehorsu v Yukon Territory na Aljašce.
V roce 2013 o svém rozhodnutí žít na Yukonu Kennedy v rozhovoru s Jožinem pro trampský časopis JIŽAN (č. 34 a 35) napsal: „Možná je to divné, ale zůstat v Evropě mě jaksi vůbec nenapadlo. V Jižní Africe mi připadala situace už tenkrát dost nejistá, o Jižní Americe se nic moc nevědělo, Austrálie byla příliš z ruky, do Států byly dlouhé čekací termíny a spousta požadavků. Takže z toho vycházela vlastně jen ta Kanada. Tak jsem se rozprchnul po Kanadě a skrze toho Londona už bylo jasné, že dřív nebo později na Yukon pojedu. Trvalo mi to sice ještě rok, nežli jsem se tam podíval, ale zalíbilo se mi tam hned napoprvé. Ta nesmírná rozloha, kraj téměř nedotčený civilizací, malý počet obyvatel roztroušených po několika vesnicích… Copak to není sen každého trampa? Já vím, že většina by to asi nebrala dlouhodobě, ale já dělám odjakživa věci rád důkladně. Bude to 40 let, co jsem se usadil na Bear Creeku… takže už vlastně déle než Eskymo Welzl.“
Srub na Bear Creek dnes už není v žádné divočině. Vede k němu prašná cesta, kterou v zimě protahují, v okolí je zhruba dvacet domů rozhozených podél cesty asi v kilometrovém úseku. Nejbližší soused je jen 200 m, na hlavní silnici je to dva kilometry a dalších asi dvanáct do Dawsonu. Medvědi, losi a lišky ale stále chodí až ke srubu, ale tak je to i v Dawsonu. Tam jednou ve škole přišel do třídy rys…
Kennedy v roce 2012 k historii srubu na Bear creek napsal: „Kdo ho postavil, už asi nezjistíme, ale dostali jsme fotky od lidí, jejichž maminka se tam narodila v roce 1916. Poslední dobou, když jsem jezdil v zimě do Česka a Mývala tu byla sama s dětmi, přestěhovaly se o šest kilometrů dál na Rock creek, kde máme srub lépe vybavený, topení mimo dřeva naftou, vana v koupelně a několik pokojů v patře, školní autobus před domem a sousedy přes cestu. Mně se tam nelíbí, tak jim stále utíkám domů na Bear creek :-)))“
Yukon Territory má rozlohu jako Belgie, Holandsko, Německo a Dánsko dohromady, ale počet obyvatel asi jako Kolín. Je sice součástí Kanady, ale není to vlastně Kanada. Mývala to vnímala takto: „Jsme Yukoňani a jsme na to pyšní! Odjakživa se tady říkalo, když někdo odjížděl z teritoria, že jede „outside“ – prostě ven... Je to docela jiný svět, svět sám pro sebe, jako by ani nepatřil k téhle planetě.“
Kennedy ke srubu v 90. letech postupně přistavěl další část a upravil a vybavil ji pro bydlení rodiny, ale bylo to poněkud drsné bydlení – bez elektřiny či přívodu plynu, bez zavedené vody... Teprve když prvorozenému synovi Mishovi bylo asi pět let, byla do srubu zavedená elektřina. To byl už na světě i druhý syn – Olin. Až po letech Kennedy podlehl „rodinnému násilí“ a připojil se na internet…
Vzdělávání dětí na Aljašce nebylo jednoduché. Misha dělal školu převážně korespondenčně. Dostával poštou úlohy, které s ním Mývala či Kennedy dělali a vždy po ukončení lekce je odeslali učiteli ke kontrole a opravě. Vše zdarma, včetně telefonních hovorů s učitelem v případě potřeby. Olin naopak chodil převážně do školy v Dawsonu. Ke školnímu autobusu jezdil na kole nebo se psem, který se pak vrátil ke srubu.
Na své vandrování světem Kennedy v rozhovoru se Ctiradem Oráčem v roce 2009 vzpomínal takto: „V sedmdesátém šestém jsem jel do Jugoslávie na setkání s maminkou a pak jsem se dva roky vracel vlaky, autobusy, stopem i na soukromých yachtách, přes Asii, Austrálii a Pacifické ostrovy. Když si člověk vydělává cestou, tak se to holt protáhne :-)))“
1. světový potlach se konal v roce 1978 ve Whitehorse, Yukon Territory v Kanadě. Světové potlachy se od té doby konaly každých pět let. Zejména po pádu komunismu v Československu se staly místem setkání trampů nejen ze světa, ale také z vlasti. V roce 1988 Kennedy s Mývalou navštívili Evropu – s osmiměsíčním synem Mishou přijeli na 3. světový potlach, který se konal 21. 8. 1988 ve Švýcarsku. Reportáž o cestě z Kanady na potlach publikovala Mývala až po pěti letech – v 2. čísle brněnského Tuláka v roce 1992.

Zleva: Mývala,?, Kennedy a malý Misha na Celosvětovém potlachu ve Švýcarsku

* * *

Mývala: Vzpomínka na 3. světový potlach před 4. světovým potlachem Do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli vůbec do Evropy chci. Kdyby se mě někdo zeptal před půl rokem, vůbec bych nazaváhala, ale teď mi to všechno připadalo nějak zbytečné …
Platila jsem největší daň svého „emigrantství“. Zemřela mi máma a já jsem se dozvěděla o její smrti až 14 dní po pohřbu. Jedinou mojí útěchou bylo, že ještě asi týden před smrtí jsem jí telefonovala a ona slyšela v telefonu breptat mého novorozeného syna. No – brebtat – tříměsíční kluci toho ještě moc nenapovídají. A tak jsme se s Kennedym rozhodli, že na potlach pojedou jenom oni, chlapi. Misha už má konečně čas se vydat na svůj první velký vandr. Je mu osm měsíců. Jenže když se sháněly a kupovaly letenky a dělaly plány, tak mi to nakonec nedalo a zašeptala jsem manželovi, aby tedy koupil ty letenky radši dvě. A tak jsme jeli - celá rodina.
Mishovi bylo docela jedno, že prvně v životě se dostává za velkou louži, v letadle většinu času prospal, na rozdíl ode mne. Já jsem totiž těsně před odjezdem do Evropy navštívila zubaře a nechala si vytrhnout bolavý zub a něco se stalo, co se stát nemělo a já jsem zubaře už nemohla najít a doktor byl prý někde u Klondike na závodech kanoí, tak jsem do sebe nacpala prášky proti bolesti, na které jsem pochopitelně alergická a do Whitehorsu, hlavního města Yukonu, které je od Dawsonu vzdáleno 520 km, mě Kennedy vezl nahoře na náklaďáku, přikrytou plachtou, protože jsem nemohla sedět uvnitř s ohledem na svůj strašně nespolehlivý žaludek. K tomu jsem pořád musela brát prášky, protože to bylo příjemnější, než ten zánět okostice. Snažila jsem se ho zahnat penicilinem, ale zatím to bylo beznadějné.
Snad proto nemám žádné slušné vzpomínky na Amsterodam. Nemohli jsme najít hotel a myslím, že i Kennedy toho měl dost. Osmiměsíčního caparta na zádech a bolestí šílející ženu v závěsu – rozhodně ten potlach nezačínal dobře.
V Amsterodamu jsme zůstali dva dny a pak se vydali vlakem přes Německo do Švýcarska. Nevím, jestli to byl ten švýcarský vzduch nebo konečně zabral penicilin, ale zub se umoudřil – takže mi vůbec nevadilo, že začalo mírně poprchávat. Bylo to moc fajn, potkávat všechny známé z Kanady, Německa, Švýcarska, Austrálie a USA, s kterými jsme si roky psali. Všichni byli v nejlepší náladě. K mému překvapení se dokonce dostavil i kamarád Ovčák, který byl strašně malebnej a už úplně tibetskej.
Taky tráví v Tibetu teď většinu času a brzy mu tam pošlu ty záhadný bedny, co nechal u nás s velkými nápisy: NEVYHAZOVAT!!! RUČÍŠ VLASTNÍM ŽIVOTEM!!! Před 10 lety. Když je to tak důležité …
Kennedy zvládal kopec pěšky, já a Misha jsme jeli nahoru autem s Lilkou a jejím manželem. Mám totiž po porodu špatné plíce a pochodování do kopce se zátěží nepatří k aktivitám, kterých jsem schopna.
Sotva jsme dorazili nahoru, začalo pršet a pršelo a pršelo. Naštěstí tam měli nad hospodou dvě místnosti s matracemi na zemi a tam jsme spaly my, co jsme měly ještě mrňata. Já jsem si vůbec neuvědomila, že v Evropě taky prší a moje tenisky byly brzy nevhodné k použití a tak jsem ťapala raději bosky. Člověk si za chvíli na studenou vodu zvykne. Nejspokojenější byl Mishan. Ten se pořád jenom smál a hrozně se mu líbilo, když Wabi hrál na kytaru. V začouzené hospodě si klidně prozpěvoval s ním a Wabi za mnou chodil a říkal, jakého máme bezvadného kluka, a já jsem pochopitelně byla děsně pyšná. Občas se lidi děsili, jak málo je Misha oblečený, že nemá punčocháčky a podobně. Když se dozvěděli, že Misha přijel z Klondiku a že za svůj krátký život prožil už daleko větší zimy, tak mě ani nikdo nekamenoval. Kdybych ho navlékala do +5°C, jak bych ho pak oblékala do – 44°C? Je zvyklý a horko nesnáší.
Kennedy byl požádán, aby zapaloval oheň za Ameriku a tak déšť nedéšť, Mishánek musel i se svojí bosou mámou k ohni, aby tátu viděl. Za Austrálii zapaloval Indoš (než jel sem na potlach, tak byl se svojí ženou u nás v Dawsonu), za Afriku Sven a Džony z Prahy za Evropu.
A lilo a lilo, tak jsem vzala Mishu nazpátek do hospody. Kennedy tu noc vůbec nepřišel a já jsem mu dost záviděla. Jenže – když je člověk matka, tak to nemá lehké.Co bylo na potlachu nejhorší, byla ta strašná spousta lidí, takže člověk neměl na nikoho pořádně čas. Byla tam Wickie, s kterou si už dlouho píšu a sotva jsem měla čas ji předat medvědí zuby pro její děti, už byl konce potlachu.
Myslím, že tam bylo kolem 600 - 700 lidí a do dneška je mi dost trapně, když k nám jezdí návštěvy a říkají:
„Jó, my se známe z potlachu ve Švýcarsku“ a já říkám nevěřícně: „Jo?“ Morálně se chystám na tento další světový potlach. Vy taky?
„…No to se ví, zase se sejdem, snad příští rok, snad příští tejden …“
Ahoj v Coloradu!

* * *

Na potlachu ve Švýcarsku se sešli kamarádi z celého světa, a za železnou oponu se dostalo i pár trampů z Československa. Kennedy a Mývala se zde po letech potkali také s Wickie a Wabi Ryvolou. Mnohé kamarády potkali znovu až po dlouhé době, v roce 1993, na 4. světovém potlachu v Coloradu, mnozí kamarádi je – zejména od počátku 90. let postupně navštěvovali na Yukonu.
V roce 2012 zavzpomínala Mývala na začátky své literární tvorby v rozhovoru s Hankou Hosnedlovou: „Psala jsem už od dětství, většinou básničky, tím si asi projde snad každý. Víc jsem pak psala, když jsem jezdila s Brdskou smečkou, a to už i do různých časopisů. Tady na Yukonu jsem se psaní začala věnovat seriózněji. Jenomže mojí brzdou je to, že mě vždycky někdo musí dokopat do projektu a stát nade mnou s oním pomyslným bičem, abych nenechávala čas příliš plynout.
Jako první mě oslovila asi Waki za AVALON a tak vznikla povídková knížka Zákon Yukonu. Co mne v téhle souvislosti potěšilo, jak rychle byl její náklad vyprodán. Psal mi potom jeden kamarád, že ji sehnal až někde v aukci a za několikanásobnou cenu. Tak to člověka rozhodně těší.“
Na osadních internetových stránkách T. O. P. Tuláci severu pak Mývala několik let psala svůj Yukonský deník, přičemž měl onen symbolický bič v ruce Kennedy, ale také čtenáři, kteří se nemohli dočkat dalšího pokračování. Ten ještě čeká na knižní zpracování, ale přečíst si jej můžete ZDE:

Mývala občas psala také pro časopis českých emigrantů v Canadě, který pod názvem Nový domov vychází v Torontě a na další internetové servery. A v roce 2011 jí Ctirad Oráč z nakladatelství Outdooring nabídl možnost vydání knihy Trvalé bydliště Klondike aneb Kde medvědi dávají dobrou noc, která vyšla v roce 2012.
V létě roku 2012 u příležitosti vydání knihy Trvalé bydliště Klondike navštívila Mývala s Kennedym Českou republiku a poskytla rozhovory několika rozhlasovým stanicím. Kromě jiného po 40 letech navštívila Pulčiny, kde v roce 1973 vzplanul zakládající oheň její domovské T. O. Trojí zákon a setkala se s řadou kamarádů.
V prosinci 2016 vydal Jan Frána Hafran jako Trapsavecké Miniatury č. 61 Mývaliny povídky z Yukonu pod názvem VĚČNÍ MILENCI.
Ač dokázala žít na Klondike, měla Mývala ráda teplo, a tak když mohla, cestovala s rodinou na jih, zejména do Mexika, pak opakovaně do vlasti a odtud také leteckým do Egypta, aby si oživila vzpomínky ze své první emigrantské etapy.
Synové Kennedyho a Mývaly jsou dnes už dospělí. Olin má za manželku Češku Anežku, s ní má dva syny a pořídil si srub v sousedství na Bear Creeku. Přes zimu pracuje na naftových polích kolem Edmontonu a mnohé léto trávil s rodiči. Na Yukonu je rád a myslím si, že zde bude žít dále. Misha je programátor, ženatý není, a žije s Kanaďankou Elison ve Whitehorsu, je spokojený všude, kde se může připojit na internet.
Od počátku 70. let se z potlachů SBO a z okruhu brněnského časopis Tulák s Mývalou znala Wickie – Saša Tompichová, později Ryvolová. Wickie spolu s Vlkem – Vaškem Lomičem navštívila Yukon Teritory, a tedy i Kennedyho a Mývalu počátkem léta 2019.

Zleva: Misha Kennedy, Marco Kennedy - Mirko Hampl, Wickie – Saša Ryvolová, Vlk – Václav Lomič, Mývala – Alena Kennedy. Posezení ve Whitehorse, v hospodě, která se jmenuje "98 Hotel" a údajně je to druhá nejstarší hospoda v Kanadě... Kennedyho oblíbená, rázovitá! Číslo 98 odkazuje na rok počátku zlaté horečky - 1898. Taky se jí přezdívalo "The Bucket of Blood" - snad tedy "Kýbl krve".

* * *

Wickie: Tak zase brzy napiš, Mývalo!
Potkaly jsme se kdysi hodně dávno, možná kolem roku 1970 na potlachu SBO (Svaz brněnských osad) na Oslávce. Našly jsme v lese uhynulého výra a udělaly jsme mu hrobeček mezi kořeny vysokého smrku. Ona z Brna, já z Prahy. Vídaly jsme se na všelijakých trampských akcích a ohních – až jsme se jedna druhé ztratily. Ona zmizela kdesi v dalekém světě, já zůstala tady… Znova jsme se našly až po jejím příjezdu do Kanady, od té doby si často psaly a hlavně posílaly fonodopisy. Jeden, na kterém je v pozadí slyšet vytí Kennedyho psů a práskání bičem na mne zrovna nedávnou vypadl z nějaké krabice! My s Wabim jsme tehdy žasli nad tím splněným snem, nad tou odvahou vydat se do těch sice úžasně romantických, ale pořádně drsných končin… Obdivovali jsme je, ale ani na chvíli jsme nedoufali, že bychom se tam někdy mohli podívat! Vidět na vlastní oči, jak to chodí na drsném Severu, jak česká sekretářka žije ve srubu, kam chodí nahlížet medvěd a její synci Olin a Misha jezdí od mala se psím spřežením.
Wabi dávno hraje tam nahoře v nebeské kapele, ale o spoustu let později se čas tak nějak sám od sebe naplnil, slovo dalo slovo a my dvě začaly plánovat, kam všude se společně podíváme! Projedeme silnici Top of the World Highway, do národního parku Denali, za polární kruh do Inuviku… Bohužel v té době už byla Mývala dost nemocná, špatně chodila a tak z velkých plánů nakonec sešlo a my s parťákem naše „outdoory“ museli absolvovat bez ní - ale na Rock Creek jsme se několikrát vraceli. Mývala nás se sobě vlastním zaujetím provedla po všech kultovních místech Dawsonu a okolí. Hlavně ale vyprávěla báječné historky! O papouškovi, který prošel Chilkootem a měl státní pohřeb, o „milencích Severu“, kteří zahynuli při velké vánici a teď mají dva hroby s jediným oboustranným náhrobkem na zdejším hřbitově, i jak Kennedy zastřelil medvěda z verandy srubu. Společně jsme v sakra autentické hospodě starousedlíků s Kennedym oslavili jeho narozeniny a cestou se zastavili na indiánském hřbitově v Carcrossu, kde je pochovaná Kate Carmacs a její synovec Tagish Charlie, objevitelé zlata na Králičím potoce. Plánovali jsme, že za rok přijedeme znova, to už jsme ale nestihli…
A tak je to zase jako kdysi. Ona tam, na nebeských pláních Severu a já tady…
Tak zase brzy napiš, Mývalo!

* * *

V létě 2019 měla Mývala ošklivou havárii. Vběhl ji do cesty obrovský los a když se mu snažila vyhnout, vyletěla ze silnice ... porazila pár statných smrků ... auto totálka ... Mývala byla přes měsíc v nemocnici. K tomu se přidaly ostatní nemoci…

Jak uzavřít Mývalin příběh? Nejlépe je dát slovo Mývale. V roce 2012 jí Hanka Hosnedlová položila otázku: Mnozí se plahočili na Yukon, aby zde našli zlato. Co jsi našla na Yukonu ty?
Asi všechno, po čem jsem kdy toužila. Nádhernou, i když drsnou přírodu, jedinečné divadlo nenapodobitelné polární záře, romantiku a dobrodružství, lidi, kteří si na nic nehrají, mužského, který je stejný blázen jako já – prostě zlato, které se nedá zpeněžit...

Petr Náhlík – Vokoun, T. O. Suché studánky

P. S.: Má poslední e-mailová korespondence s Mývalou:

Poslední e-mail od Mývaly: (Sunday, February 14, 2021 3:43 AM)

Vokoune,
to jsem fakt prekvapena ze se seslo tolik lidi!
Houla diky Tobe nebude zapomenutej.
Ja totiz verim, ze dokud lidi na nekoho vzpominaji
tak nezemrel. Stale zije v nich a v jejich vzpominkach.

Tak hodne stesti do priste!

PS. Tady zadna korona neni.

Moje odpověď Mývale (12/2/2021 10:54 AM):

Díky za fotky.

Na oplátku posílám fotky z Houlova ohně, kde se nás sešlo 35.
Přijela - jako každoročně také Wickie - Saša Ryvolová,
která se s vámi potkala, když byla s Vaškem u vás na Yukonu.

Vokoun

E-mail od Mývaly (Friday, February 12, 2021 8:12 PM):
nadherny zimni den na Medvedim potoce: -45C

-----------------------------------