MURÁŇSKÁ PLANINA - Kraj strmých srázů a zrádných jeskyní

Tisíc řádků by nestačilo na všechny krásy a zajímavosti Muránské planiny! Asi nejzachovalejší krasové planiny Slovenska, zarostlé – na rozdíl od velké části Jihoslovenského krasu – až po hřebeny nádhernými lesy. Závrty porostlé houštinami, ztracené jeskyňky, skalní srázy a stěny, vývěry, vodní propadání. Všechno je úžasně strmé, při výstupu na Veľkou nebo Malou Stožku z údolí Hronce či Dudlavky jako bys stoupal do „orlího hnízda“. Maču Pikču – peruánské pevnosti dávných Inků. A ve velké výši nad Stožkami skutečně krouží – skalní orel! Druhohorní vápencová kra je asi 15x6 km velká, stovky metrů mocná. Nejvyšší horou na planině je 1409 vysoký Kľak, ale chráněná krajinná oblast zasahuje i mimo vlastní kru na Fabovu hoľu, která je ještě o třicet metrů vyšší. Výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem chráněné krajinné oblasti je před tisíc metrů!

Muráňská planina byla od 13. století honitbou uherských králů. Dodnes tu hojně žijí medvědi, rodí se vlci. Lesy v dolní části jsou dubové, výš bukové, nahoře smrkové. V dolině Strelnica v rezervaci Šarkanica obrovské jasany, kleny, jedle. Nádherné a vzácné jsou i původní modřínové porosty. V Hrdzavé dolině je rašeliniště s rosnatkou a nejnižším výskytem kosodřeviny v Československu, nahoře na rozpálených skalách rostou naopak teplomilné dřeviny. Celkem zde roste 1200 druhů vyšších rostlin. Od velehorských až po suchomilné, na stinných severních svazích úplně jiné než na jižních, osluněných. Nádherná směs kytek. Nejslavnější rostlinou Muráňského krasu je nízký keřík lýkovec slovenský čili kříčkový nebo také muráňský: neroste nikde jinde na světě, než na skalách Cigánky a Stožek. Už od třetihor a to mnoho znamená. Jednu jeho větvičku mám dodnes vlepenou do deníku.
Byl jsem na Muráňské planině několikrát, ale zmíním se jen o první a poslední návštěvě. Ale ještě dlouho předtím, než jsem poprvé pohlédl k bílým stěnám planiny, jsem znal slovo Muráň, podle kterého je nazvána celá planina: v Jiráskově Bratrstvu se psalo o sedm set let starém hradu na bělostné skále, v němž žili v 15. století husitští bratříci, jejich statečný vůdceTalafús a s ním i jeho milenka, krásná a zrádná Mária. Muráň – hrad, po kterém jsem toužil již jako chlapec.
Když jsem tam přijel poprvé, (je to letos dvaašedesát roků), spal jsem první noc ve vsi Muránská Huta. U staříčků katolíčků, chudých jak kostelní rybenky. Bloudil jsem večer za deště vsí, slitovali se, do dřevěné chaloupky vzali. Od těch časů vím, že na slámě se spí líp než na seně (o posteli nemluvě) a že domácí chléb, máslo a mléku je to nejlepší jídlo na světě. Druhý den jsem na skalách nad vsí viděl dva skalníky. Jeden z nich byl skalník plstnatý, vzácný červenoplodý keř. Druhý byl skalník zpěvný, nádherně barevně sladěný bílomodrooranžový a ještě vzácnější pták. A potom mě jin na mnoho dní pohltila Muráňská planina. Hras Muráň byl pustý, vichry nad ním vály – bratříčci, Talafus i Mária byli již půl tisíciletí mrtvi.
Naposledy jsme planinou táhli s oddílem v létě 1971, rok po zrušení Junáka, ještě dlouho před vyhlášením chráněné krajinné oblasti. Volně a svobodně, škodu jsme neudělali. Neudělal ji ani Bibiho Šmudla, pes podvraťák, který s námi celé léto šlapal a všechno vydržel. Ze začátku jsme se sice pohoršovali, že zvedal nohu a kropil každá boží muka a na kříže na rozcestích, ale pak jsme si řekli, že je to vlastně takové psí pokřižování a nechali jsme ho být.

Na krasové pláni Veľké lúce se volně pásli huculští koně, lidé tam chovali poslední zbytky malé odolné rasy evropského lesního koníka tarpana, který dřív pomáhal v lesní a polní práci v karpatských horách. Je pojmenován podle svých původních pánů, horských Rusínů Huculů, kteří dodnes žijí na Podkarpatské Rusi a v severním Rumunsku. Nemají bohatství, jsou dokonce chudí, ale v jejich dřevěných chatách a salaších je dobře. V koutě stojí trembita, dlouhá fujara, a voní tam ovce a sýr. Večer tam žlutě svítí skalní olej v petrolejové lampě, stíny na zdech se chvějí a tehdy čas neběží, jen zvolna kane a stéká. Horalé si svých huculských koníků velice vážili a poměřovali jimi sami sebe. Když kůň, který má čtyři nohy, také občas klopýtne, jak by mohl někdy v životě neklopýtnout i člověk?
Muráňští koníci nás chytře pozorovali, ale naše ruksaky si na hřbety naložit nenechali. Šli jsme dál. Zato krávy u hájovny Studňa nám hodně pomohly. Toho chladného a tmavého večera připálil Dan vločkovou kaši tak, že kotel nebylo možno vydrhnout, vzdali jsme to. Spali jsme pod širákem. Ráno mě probudil zvláštní zvuk, jakoby kdosi smirkoval plech. Že by se v líném Danovi hnulo svědomí? Otevřel jsem očko. Obrovský růžový jazyk vylizoval těsně u mé hlavy kotlík, do tváře mě vanul teplý vzduch. Vnitřek kotlíku přímo svítil, po spálené kaši nebylo stopy. Jazyk musel být asi hodně drsný, zato kravský dech byl horký a příjemný – jitro toho dne bylo velmi chladné. V hladkém kotlíku jsme pak na slanině usmažili bedly. Klobouk jedné houby pokryl celé dno. Dan podával snídaní s přesolenou sójovou kaší a nazýval ji bédles a la Mouragne, bedly po muráňsku.
Javorníkovou dolinou, snad nejkrásnější krasovou dolinou Muráňské planiny, jsme proběhli velmi rychle: Upír šlápl na vosí hnízdo, když se rozhlížel po skalách, porostlých kapradinou jelením jazykem a tisy. Vosy byly rychlejší, dolétly nás. Já jsem dostal čtyři žihadla, všechny do hlavy. Déšť jsme přečkali v nízkých jeskyňkách ve stěně rokle. Každý si jako chrostík zalezl do své rourky, do své jeskyňky. Jenže z některé začala při dešti vytékat voda, jiná zůstala suchá. Neměl jsem tehdy štěstí, ale zase jsem si vodou, která se pode mnou objevila, mohl chladit poštípanou hlavu. Takže na Muráňskou planinu a na všechny její tvory, rostliny, jeskyně i vosy vzpomínám jen v dobrém.

MILOSLAV NEVRLÝ
Z knihy Nejkrásnější sbírka (1997)

Foto: Joko a Pavlís