MOJE TŘI BRDSKÉ SVATEBNÍ CESTY

…Kdybys bloudil v dálce za horami, sám po lesích, náhle tvoje srdce zmámí zlý dívčí smích, nebo: …až tě tvá dívenka zklame, přijeď, kamaráde na místo známé…

Takhle lkali staří trampové ve stovkách písní, protože kde sehnat ony vysněné dívenky „do stěny“ (výraz z horolezecké hantýrky). Většině dívenek ale nevyhovovala pro ně postavená trampská bouda, odešly v dál a kolotoč tesklivých písní se roztáčel znovu.
Vyčítalova osada Hejkalů (tedy mládenci stěží dvacetiletí) samozřejmě také lovila holky na tramp. Na rozdíl ode mne však nectili zásadu, že dívenka, kterou si kamarád přivede, je jeho soukromý majetek. No, a já si už v zimě (1959 - 60) při cestě na lyžařský víkend nabalil usměvavou blondýnku krev a mlíko. Dokonce se s náma ani nezdráhala vyrazit na tramp. Hned jsem tedy pro ni zařídil alespoň napodobeninu usárny. Vytáhla ven i svoji sestru. Jenomže, Hejkalové, dvě dívenky k světu a Čermák, to nešlo dohromady.
Ilustrace: Marko ČermákZáhy jsme vytvořili s kamarádem Matem odštěpnou sestavu nazvanou Hejkalka, a dívenky začali vozit pro jistotu na jiné vandry, včetně brdských. Tak jsme se protrampovali až k jaru roku 1963 a mě po fakultě čekala dvouletá vojna.
S mojí Libuškou jsme pojali za úžasné učinit svatbu. Šel jsem proto do výkopu s krumpáčem, a když jsem v boleslavské automobilce nakopal na snubní prsteny, proběhla svatba. Doma již stály zabalené dvě usárny na brdskou svatební cestu číslo jedna.
Cestou z Dobříše naši novomanželskou dvojku chytla bouřka a ceďák. K našemu milovanému Windy campu jsme dorazili mokří, stáli u smrkových kmenů, ale i husté větve už propršely. Můj vysněný romantický svatební večer byl v čudu, když se mě promoklá plačící nevěsta zeptala: „Co tady děláme?“
Naši spásu jsem nalezl až v seníku Lucerna, kam jsme dorazili až za tmy. V něm už spali i nějací poutníci. Vděčně jsme zalezli do sena a spacáků a během noci sledovali, jak přicházejí další nocležníci, ačkoliv byl všední den. Rezignoval jsem na vývoj svatební noci a za svítání se divil, kam všichni mizí. Ve světlém otvoru dveří jsem spatřil houbařské košíky.

Dnes již neexistující seník Lucerna, suchý to azyl při Markově první brdské svatební cestě
Foto: Hřib S.O.H.

Za pár dní, 8. srpna 1963, mne šla Libuška vyprovodit k vlaku do Kladna a za mnou pak zaklapla na dva roky brána kasáren. Po několika měsících, po drsném vojenském přijímači jsem poznal, že s mojí zmoklou nevěstou něco není o. k. a já, zhrzený bažant, pochopil, že je to v háji. Pěkně mě to sebralo, vždyť to byla moje Libuška, krev a mlíko! Ale neoběsil jsem se, vždyť brdské i křivoklátské lesy mi pokynuly.
Věděl jsem, že na návštěvu manželky se dávají průběžné vycházky přes noc a mně svitla naděje. Ve vycházkové knížce bylo napsáno „návštěva manželky“ a já mizel z kasáren k trampským ohňům. Pro jistotu jsem si lstivě nechal zapsat za cíl vycházky nějakou kladenskou čtvrť, nebo přilehlou obec, která se shodovala se jménem mého trampského cíle. Byla to fuška vymyslet, ale dařilo se. Já měl například napsáno Kladno - Ostrovec a zamířil za kamarády do Ostrovce nad Zbirožským potokem.
Opustit kladensko jsem jako voják nesměl (co kdyby imperialista zaútočil), ale později jsem dokonce vyrážel drze jako voják Československé socialistické republiky a tornou americké armády na zádech, na níž se pochopitelně skvěla ta magická písmena U. S. Pro upřesnění musím ještě říct, že usárna byla tajně připravena, zamčená v „mojí“ kasárenské kulturní místnosti (dělal jsem kulturního referenta praporu) a tam kontroly nechodily. Kluci mi pak tornu tajně vyváželi z kasáren v gazíku.
Druhý rok vojny, to už byla celkem „havaj“, i trampování se občas zvládlo a Vyčítal mi prozradil, že jeho tulácká družka má příjemnou kamarádku, trampku Ronku. V srpnu jsem se definitivně vysoukal z vojenského mundůru a hrdě prošel kasárenskou bránou v civilu, s usárnou na zádech a s prvním pětistrunným banjem v ruce.
S Ronkou a s kamarády jsme hned trampovali jako o život každý víkend a přebíhali brdské hřebeny křížem krážem. Opět svobodný Čermák už ale nemusel zařizovat druhou usárnu, ty stály, obě originály, v pohotovosti, jen vyrazit na moji druhou svatební cestu v roce 1967.
Tehdy jsme měli s osadou Paběrky Brdy v malíčku a v oblibě vrcholovou chýši na Písku. Tu z vojenského přístřešku přebudovala osada Údolí. Tam zamířily naše novomanželské kroky prožít svatební noc. V těch letech jsme se ještě potkávali na Brdech i s pardy starými, jako byl například Brdskej Franta, tajemný Václav Trávníček (kterého trampové z Nové Dakoty neprávem přezdívali „Mrtvý muž“), nebo Rosomáci Kupka a Hlaváč.
Dveře oné polozemljanky na Písku skříply a novomanželé Čermákovi si zalamují palce se starými známými Rosomáky. Viděli jsme se s nimi rádi, měli před důchodem a pravidelně táhli ze své Všenorské osady Delaware dozadu na Hřebeny. Od té fajn dvojky jsem se naučil výraz „kosti“ pro suché větve bez kůry pro snadné rozdělání ohně. Oba vandrovali v gumovejch šněrovacích pracovních botách, které ani v deštivých dnech nepromáčeli. Po prvních svědcích mé svatební cesty, houbařích, tentokrát podruhé - Rosomáci Kupka a Hlaváč!
Oba se z Hřebenů vytratili v průběhu sedmdesátejch let. Čas opět pokročil, v osadě Paběrky přibylo dětí, družek, nevěst i životních kotrmelců, z brdské lokálky zmizely parní lokomotivy, zmizeli Rosomáci, brdskej Franta i V. Trávníček…

Na Staré řece se svoji ženou Vladěnou a dcerou Růžou
Foto: Mišelin T.O. Paběrky

Přišel červen 1986 a doma stály připraveny dvě usárny na třetí svatební cestu novomanželů Čermákových, směr Brdy. Byl žhavý sluneční den a my s Vladěnou nořili svá vyprahlá těla do Sychrovského rybníka. Ideální letní nocí hořel pak náš oheň na okraji Sychrovské louky. V příštím, opět žhavém dni, jsme se vraceli k rybníku a vstříc nám kráčí kamarád Flyn, neboli Flink (z T. O. Chátra, který se též přidružil k Paběrkám) a podává nám celou láhev piva. „To máte brdskej svatební dar, poslední, co jsem měl v melšpajzu, no a co že ta tvoje fešanda nepije, není ona nějaká nóbl…,“ a mlel a mlel a všichni tři jsme se náramně řehtali, prostě byl zase v laufu. On, třetí svědek mojí třetí brdské svatební cesty.

Rodinný vandr po Brdech
Foto: Mišelin T.O. Paběrky

Inu, křivolaké jsou stezky trampů, kteří hledají dívenku, která si s nimi s úsměvem prožívala to nádherné strádání v lesích.
No, a na mojí výstavě v Řevnicích při vernisáži mne oslovily dvě paní důchodového věku: „Ahoj Marko, vzpomeneš si ještě?“, pravila starší z nich. „Já jsem Libuše.“
Ovšem, moje Libuška, neviděl jsem ji čtyřicet let, to ona mi tenkrát plakala na Windy kempu. Otázka její sestry následovala: „…a ještě jezdíš na ty hrozný trampy?“

Marko Čermák

Psáno pro Brdskou vločku

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
13161521
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Petr
Od 1.ledna 1968 nám soudruzi nadělili všechny volné soboty,to bývaly tenkrát čundry už v pátek po šichtě jsme vyrazili a v pondělí jsme jeli přímo do práce.Dnes by to nešlo a také už né každý má svou práci jistou,jak tenkrát,kdy museli pracovat všichni včetně nepřízpůsobivých, kteří vlastně tenkrát nebyli:-)