KRKONOŠE – Kraj severské tundry

Když jsem se v roce 1963 dozvěděl, že Krkonoše byly vyhlášeny Národním parkem, nadmul jsem se. Pýchou. První hory, které jsem v životě navštívil, a to už jako dvanáctiletý kluk, hned rok po válce, se zařadily po bok americkému Yellowstone s obřími gejzíry a jihoafrickému Krugerovu parku, plnému slonů a nosorožců. První - a na dvacet osm let poslední – český národní park! Nejvyšší možná ochrana nějakého území! Teprve v roce 1991 byly vyhlášeny další dva české národní parky, Šumava a Podyjí, ale ty všechny byly dlouhé roky pouhými chráněnými krajinnými oblastmi. Ale když jsem prožíval v Krkonoších svoje první osamělá horská dobrodružství, byly mně tyhle věci ještě úplně lhostejné, už proto, že to bylo dlouho před vyhlášením, či dokonce i pouhou existencí našich národních parků a chráněných oblastí. Tehdy se smělo v Krkonoších dělat ještě skoro všechno. Nocovat na travnatých i kamenitých pláních, brodit se rašeliništěmi, slézat do ledovcových karů, koupat se v rašelinných jezírkách, slunit se u vodopádů, trhat klikvu i pozorovat čečetky. Smělo se všechno, co se smí v tundře vysoko na severu Evropy.

Na Luční hoře

A do Krkonoš jsem rád jezdil proto, že se jejich hřebeny podobaly severské tundře, kterou jsem miloval, ale kterou jsem znal pouze z cestopisů. Přede mnou to již za války poznali němečtí vojáci, kteří si v Krkonoších prý zvykali na tvrdé podmínky - chystali se totiž válčit i v severní Skandinávii.
A dlouho před vojáky to poznali i severští ptáci a rostliny a v Krkonoších se zabydleli. Ostružiník moruška roste v Československu jen v krkonošských rašeliništích a je to jeho nejjižnější stanoviště v Evropě. Hnízdil tady nejmenší sokolovitý dravec dřemlík tundrový, po kamenitých pláních pobíhali kulíci hnědí. Oba jenom tady a nikde jinde u nás. Na krkonošských hřebenových vrchovištích se uhnízdil severský modráček tundrový, nádherný pták s rezavou hvězdou na modré hrudi. Nikde jinde u nás než v Krkonoších. Vyjdeš-li při zářijovém úplňku o půlnoci na Studničkou nebo Luční horu a pohlédneš na stříbřité pláně a rašeliniště pod sebou a na tmavý trojhran Sněžky, nejvyšší české hory, zvedající se strmě z hlubin Obřího dolu, máš pocit, že ses náhle ocitl převysoko na severu Evropy či Ameriky. Samota, pláně, chlad. O tuto tundrovitost Krkonoš se ale z části zasloužili lidé, protože krkonošské pláně byly původně asi zalesněnější, a to klečí či kosodřevinou, ale do jaké míry, to přírodovědci dodnes nevědí. Pod pásmem tundry, či lépe alpinských holí a luk, které byly v posledních třech stech letech využívány jako pastviny pro dobytek při tzv. budním hospodaření, se rozkládají hluboké lesy. Bývaly hlubší, pak je před staletími lidé vykáceli a dřevo splavili po vodě do kutnohorských stříbrných dolů, ale od té doby uplynula dlouhá doba.

Černohorský potok

Potom lesy znovu vyrostly a dnes je mnohem důkladněji hubí plynné emise elektráren a průmyslových závodů. Tak důkladně, že se Krkonoše staly nejohroženějším velkoplošným chráněným územím na světě! Přitom v nich ještě v předminulém století žili medvědi a vlci. Rysy, divoké kočky a skalní orly lidé vyhubili až v minulém století! Ti orli hnízdili na ukrutných skalních srázech ledovcových karů, kterým se v Krkonoších říká jámy nebo doly. Třeba Sněžné a Kotelní jámy, Obří, Labský a Modrý důl. Za poslední ledové doby (od těch časů uplynulo jen pár desítek tisíc let) bylo v Krkonoších asi patnáct ledovců. Když roztály, zůstala po nich rašeliniště, ze kterých přes hrany skal padají vodopády. Labe s Pančavou i Úpa jimi tudy sestupují z hor. Na severní, dnes polské straně, zůstala ledovcová jezera. Nádhera! Před lety jsme kolem nich táhli s oddílem a Sysel spadl z morény do Velkého jezera. Naštěstí ho ruksak se spacákem udržel nad hladinou, než jsme ho z ledové vody, hluboké dvacet osm metrů, vytáhli. Spadl tam proto, že moréna je až k hladině zarostlá klečí, a tak jsme se při prodírání tou horskou borovicí na rozhraní vody a souše museli držet za větve a vyklánět se nad hladinu. Sysel se neudržel. V zimě se ledovcové jámy naplní na závětrných místech obrovským množstvím sněhu, který až dlouho do léta poskytuje vláhu rostlinám. Tady jsou proslulé krkonošské zahrádky, Krakonošova, Čertova, Schustlerova. Krkonoše mají asi třicet rostlinných endemitů, tedy druhů či poddruhů květin, které se tady vyvinuly a nerostou již nikde jinde na světě. Většina z nich patří mezi jestřábníky, ale je mezi nimi také jeden zvonek, lomikámen, bedrník. Až budeš chtít vidět v Čechách krásného ptáka pěvušku podhorní, musíš jen do Krkonoš. Pobíhá tam po vrcholu Sněžky a mezi rozrazilem chudobkovitým (ten roste v Československu jen na Sněžce) vybírá drobky chleba, které odpadly od tlamiček turistů.

Večer nad Vébrovkou

Já jsem se kdysi vydal na Pančavskou louku. Byl zářivý podzimní den, stromy už ztratily listí a to jsem právě chtěl. Propadl jsem tehdy pupenům. Zjistil jsem, že stromy a keře se nepoznávají jen podle květů, listů a plodů, ale stejně dobře to jde i podle nenápadných zimních pupenů. A že to dovede jen málokdo. Začal jsem si dělat sbírku pupenů všech našich stromů a keřů, sbírku, která nikomu neubližovala, protože z celého stromu jsem uřízl jedinou malou větvičku. Už jsem měl doma skoro dvě stovky haluzí, protože jsem po parcích a arboretech sbíral i cizokrajné druhy keřů a stromů, ale jedna haluz mě ještě scházela. Rostla jen v Krkonoších. Dnes se ten stromek již jmenuje jeřáb krkonošský, ale když jsem se nad ním nakláněl vedle vodopádu Pančavy nad stametrovou hlubinu Labského dolu, se v mém botanickém klíči nazýval jeřáb mišpulka sudetský. Připadalo mně to žertovné, proč ne mišpulka sudetská? Nakonec všechno dobře dopadlo. Kdybych se byl tehdy zřítil do Labského dolu, měl by jen jeden stromek o haluz víc a ty bys nečetl povídání o Krkonoších, těch královských horách severských plání, skal, lesů a jezer.

MILOSLAV NEVRLÝ

Z knihy Nejkrásnější sbírka (publikováno se svolením autora)

Pod Černou horou

Balvanový vodopád

Vysoké kolo

Sněžka z vyhlídky nad Luční svážnicí
Všechny fotografie v článku: KAMEŇÁK