Když se v Pravdě psalo o československých trampech

Snad u každého ohně se v létě 1988 probírala zaručená zpráva o tom, že v moskevské Pravdě byl článek o trampech. Sice ten článek nikdo z těch, které jsem znal, na vlastní oči neviděl, ale jinak to prý byla zaručená věc. Údajně v tom článku odpovídali na dotaz zvídavého sovětského turisty, který do redakce napsal, že v Československu viděl zvláštní skupinky převážně mladých lidí, oblečených v různých uniformách a s batohy na zádech, co to prý znamená? V odpovědi se turista a další milióny pracujících čtenářů dozvěděli, že jde o tzv. trampy, což jsou speciální polovojenské československé jednotky cvičící se pro boj v lesích, rozlišující se šátkováním (myšlen žlutý šátek za Sever a černý za Jih). Šel jsem pak toho léta vandrem kolem Bezdězu a zlákalo mě pivko v hospůdce s velkou terasou, s výhledem na hrad. Seděl tam i sovětský voják mého věku, který si tam očividně zaskočil z nedalekého vojenského prostoru. Samozřejmě jsem si hned vzpomněl na článek a jako příslušník polovojenské speciální jednotky jsem se na něho od svého piva patřičně přísně zamračil. Znejistěl, rychle dopil pivo a zmizel zpět v lesích, takže to s tím článkem v Pravdě možná byla překvapivě i pravda...
Samozřejmě, že se tomu můžeme smát – polovojenské jednotky, speciální výcvik pro boj v lese, bla, bla – ale něco na tom „výcviku v lese“ je. Před časem mi kamarádka z vandrů líčila, jak byla s ostatními kancelářskými zaměstnanci na organizovaném teambuildingu, aby se jim utužil pracovní kolektiv. Akce probíhala v přírodě a jedním z úkolů bylo rozdělání ohně. Bylo léto, sucho, prostě pohodové podmínky k tomuto úkonu. Ten se ale ukázal jako velmi problematický. Kamarádka byla v osmičlenné partě jedinou holkou. Nějakou dobu pozorovala, jak se pánové snaží rozdělat oheň a pak už to nevydržela, vzala chrastí ze smrku, drobné dříví, škrtla a za chvilku oheň plápolal. Ostatní ji uznale chválili, jak umí hezky rozdělat oheň, netušíc, že na vandru oheň rozdělává pomocí křesadla a pazourku – to už by bylo úplně mimo jejich chápaní. Mimo moje chápání naopak bylo, jak je možné, že se sejde sedm chlapů a ani jeden z nich není schopen rozdělat oheň – natož kdyby ještě pršelo, nebo byla obleva...
A není to jenom s ohněm. Díky vandrům máme oproti ostatním lidem docela výhodu, pokud by došlo k nějakému maléru – třeba kdyby týden nikde nešel proud. Tím nemyslím, že umíme v lese ulovit vlastnoručně vyrobeným oštěpem srnce, s chutí zbaštit syrovou užovku a jako pikantní zákusek si dopřát hrst lesních mravenců – ale přece jenom jsme se na vandrech naučili i jistému „strádání“ a spoléhání se na svoje síly.
Zakončím to optimisticky. Minulý týden si chtěl jeden devítiletý klučina u mě na chajdě zapálit svíčku. V odpovědi na můj nedůvěřivý pohled mě ujistil, že to umí. Tak dostal sirky a svíčku zapálil. Velmi zkušeně, prostě měl grif. Zeptal jsem se ho, kde se to tak dobře naučil a on mi hrdě odpověděl, že v oddíle získal Bobříka ohně - za rozdělávání ohně za každého počasí i roční doby.
Je to prostě ve výchově...

Tony
Převzato z trampského časopisu Puchejř 2/2020

Ilustrační foto: Obluda