Kdo byl Jan Čapek - KRISŤÁK
úterý 6. červen, 2017 | 3 komentáře | zobrazeno 10066×Iva LoukováVloni uplynulo 20 let od odchodu Jana Krisťáka Čapka – trampa, muzikanta, držitele první Porty a zakladatele legendární dívčí kapely Schovanky. Jeho syn Rosťa Čapek se stal světoznámým výrobcem hudebních nástrojů – banj a mandolín, na které hraje nejen mnoho trampů, ale i českých a zahraničních profesionálních muzikantů.
Honza se narodil v roce 1940 v Klatovech jako nejmladší dítě a jediný syn, jeho tatínek záhy zemřel, takže byl patřičně rozmazlován jak maminkou, tak i dvěma staršími sestrami.
Jako malý chlapec byl zaujat knihami Jaroslava Foglara, po přestěhování do Prahy okolo roku 1950 se stal skautem a později trampem. S kamarády si v roce 1958 založili trampskou osadu Mohykán, kde byl Krisťák šerifem.
Osada Mohykán v roce 1958. Zleva: Krisťák, Jimmy, Čurkin a Felix
Když byl odveden na vojnu do Písku, hledal v okolí trampy a tak se seznámil s píseckou osadou Kouř a začal s nimi chodit na sleziny. Díky tomu poznal i dívčí trampskou osadu Bludičky a svoji budoucí ženu Jarku, tehdy Čermákovou.
Aby se co nejvíce vyhnul vojenským povinnostem, založil v Písku obdobu pražského Semaforu – divadlo malých forem, kde hráli jak místní herci, tak i Krisťákovi kamarádi a Kapitán Kid mu pro tento vojenský kabaret skládal písničky.
Na vojně s Honzou sloužil a v divadle spoluúčinkoval i kamarád Karel Svoboda, který do Písku jezdil k babičce a později se stal jedním z našich nejúspěšnějších hudebních skladatelů. Krisťáka s Karlem pojilo až do smrti přátelství a zajímavostí je, že vzhledem k tomu, že se Karel Svoboda v Písku zamiloval do jedné z „Bludiček“, napsal tehdy i svou zřejmě první píseň – která byla milostná a trampská zároveň. Možná se i díky tomu stal skladatelem. Bylo mu divné, že na něj o víkendu jeho dívka nikdy nemá čas a vymlouvá se na trampování. Nakonec to nevydržel a přijel si zkontrolovat, co to vlastně o víkendech dělá. Uklidnil se, když zjistil, že to není nic hrozného, ale trampem se přesto sám nikdy nestal.
Po návratu do Prahy Krisťák pracoval v dole na Kladně jako havíř. V dole se naprostou náhodou seznámili Krisťák s Wabim Ryvolou – při fárání do sebe narazili hlavami.
Dál byl samozřejmě aktivním trampem a čím dál víc i muzikantem.
Do hospody U Tučků na Smíchově, kde hráli Krisťák s Evou Olmerovou, Kapitán Kid nebo Johnny Sahara, chodila celá Praha, včetně Františka Hackera a Marko Čermáka, jen aby je viděli a slyšeli.
Krisťák s Jarkou se v roce 1964 vzali – o jejich legendární trampské svatbě a velké sázce Krisťáka s Wabim Ryvolou si můžete přečíst v povídce Wabiho Ryvoly Sonáta pro klavír a borovicí (pod tímto článkem). Jako svatební dar dostali od Wabiho Ryvoly píseň, kterou jim na svatbě i osobně zahrál, Krisťákovým svědkem byl Kapitán Kid.
Záběry ze svatby a z dotyčné sázky jsou zachyceny ve známém filmovém dokumentu Potlach.
Na svatební cestu jeli novomanželé do Bulharska, kde měl Honza provdanou sestru. Seznámili a spřátelili se tam s českou rodinou, která tam žila již skoro 20 let a Krisťákův vliv na ně byl tak velký, že v Bulharsku založili spolu s dalšími českými emigranty první trampskou osadu v Bulharsku - Toronto, která měla ve znaku českou trikoloru.
Z Čapkovic bytu v Zubatého 9 na Smíchově se stalo tzv. „trampské ministerstvo“, kde se scházeli trampové z celé republiky. Kdo potřeboval, tak přespal a čas od času tam někteří kamarádi i bydleli. Ačkoli to byl jen byt o dvou místnostech se záchodem na chodbě, vždycky se tam všichni vešli a byli vítáni. Každému příchozímu se těžko odcházelo, hovory s Krisťákem byly tak dlouhé a důležité, že i ten, kdo přišel původně na 10 minut, zůstal nejméně do rána, a kdo chtěl zůstat dva dny, odjížděl za týden.
V malém bytě nebylo k hnutí, na několika metrech čtverečních se tísnilo vždy nejméně 10 lidí, nebylo vidět na krok, protože všichni bez přestání zapalovali jednu cigaretu za druhou. Přesto vládla pohoda, Jarka pro všechny vyvařovala levná jídla v nekonečném množství a popíjelo se vše, co kdokoli z hostů přinesl.
V roce 1967 se Krisťák se svou osadou Mohykán zúčastnil soutěže trampské písně nového festivalu Porta, kterou vyhráli.
V té době hráli především písničky Kapitána Kida a Mikiho a Wabiho Ryvolů. Málo se dnes ví, že Krisťák byl velkým propagátorem písní Kapitána Kida, nazpíval například jeho největší hit Krinolína pro Československý rozhlas – i když původně to měl být hit Waldemara Matušky.
V roce 1971 založil Krisťák první dívčí country kapelu v Evropě Schovanky. Jeho manželka Jarka v ní hrála na banjo a stala se tak první pětistrunnou banjistkou v republice. Schovanky se staly jednou z nejpopulárnějších skupin té doby, vystupovaly téměř denně, jezdily po celé zemi, hrály v rozhlase, v televizi i ve filmu. Krisťák byl nejen zakladatelem kapely, ale i jejím vedoucím - vybíral všechny skladby, připravoval aranže, domlouval vystoupení a uváděl všechna představení.
Schovanky zkouší v bytě u Čapků
Schovanky a Krisťák s Johnny Cashem v Praze
Cestování na vystoupení Schovanek bylo náročné, téměř každodenní a nebylo vždy idylické. Starý mikrobus, který byl jejich jediným dopravním prostředkem, neměl žádné topení. Svépomocí si tedy do něj zabudovali topení z Tatry 613 s přídavnou nádrží na benzín, které bylo přímo uvnitř vozu. Děvčatům byla cestou domů ze zájezdu zima, tak Jarka, která seděla nejblíž, přitopila a najednou to blaflo a začalo hořet. Holky křičely, řidič zastavil, děvčata ve zmatku nedokázala ani otevřít dveře. Nakonec jim Krisťák pomohl a všichni utíkali daleko do pole a zalehli do brázdy – tedy všichni kromě Jarky a Krisťáka, kteří zachraňovali nástroje. Z dálky slyšeli povzbuzování „Vydrž, vydrž!“ Přišlo jim, že by jim ostatní raději měli pomáhat a ne jen fandit. Ale špatně slyšeli – přátelé volali „Nádrž, nádrž!“
Nehoda se stala blízko Odolena Vody – hasiči z Aera viděli požár a přijeli hasit. Výsledkem nehody byl zcela zničený mikrobus, kapela přišla o mnoho hudebních nástrojů, obsah všech kabelek včetně peněz a dokladů a všechny kostýmy. Jediným ziskem byla reklama v podobě článku v černé kronice.
Po požáru auta cestou ze zájezdu Schovanek
Schovanky musely občas hrát i ve vojenských posádkách. Po jednom takovém vystoupení je vojáci místo honoráře pozvali k vyhlídkovému letu luxusní vojenskou helikoptérou. Děvčata si to velmi užila – zážitek byl pak ještě později umocněn tím, že za několik dnů stejný vrtulník spadl s manželkou prezidenta Husáka.
Dvorním skladatelem Schovanek byl Kapitán Kid, který psal texty k převzatým, původně americkým skladbám.
Kid s Krisťákem byli přátelé téměř po celý život. Kid se často stěhoval, měnil zaměstnání (byl např. i ředitelem divadla a hlídačem v zoo). Ale i v dobách, kdy nebydlel v Praze, se s Honzou často vídali, ať u Čapkových na Smíchově nebo v různých Kidových bydlištích. Asi bylo dobře, že se nemohli vidět denně, protože oba byli vůdčí osobnosti a pro jejich přátelství bylo lépe být občas ve spojení jen prostřednictvím dopisů. Dokonce se dohodli, že spolu nesmí trávit více než tři dny, protože oba věděli, že to je maximum, které mohou zvládnout bez toho, aby si lezli na nervy.
Zvadlo Krisťákovi na Jamboore, na kterém se Kid poprvé podepsal jako Kapitán Kid. Jak později Kid prohlásil, bylo to pirátské Jamboree a Kapitán Kid bylo to pravé jméno k podpisu do zvadla - no a už mu to zůstalo...
Z kroniky T.O. Mohykán
Toto intenzivní období trvalo asi 10 let, kapela i pak dál existovala, ale s jiným osazenstvem a už bez Honzy a Jarky Čapkových. Ti dále žili svobodným životem a společně dělali to, co si sami přáli a vymysleli. Pletli biče, korálkovali a nakonec se našli v práci s přírodní kůží vyřezávanou a zdobenou v americkém stylu. Tak jako v hudbě byli jejich prvními příznivci trampové a muzikanti. Jarka i po Krisťákově smrti v této práci pokračuje a její popruhy k hudebním nástrojům, opasky, peněženky či kabelky jsou obdivovány a užívány na celém světě.
Na svého tátu často vzpomíná i Rosťa Čapek, který po něm, dle svých slov, podědil nejen povahu, ale i jeho pověstný „tah na bránu“ a snahu odevzat vždy co nejdokonalejší práci v maximální kvalitě. Nejvíc ho mrzí, že táta odešel tak mladý a už se spolu nestihli třeba ani podívat do USA. Občas cítí potřebu setkat se s jeho vrstevníky, protože tak má pocit, že tu ještě vlastně trochu je…
Krisťák
Obraz od Marko Čermáka
-----------------
V loňském roce vydala Krisťákova žena Jarka společně se synem Rosťou knihu, nazvanou jednoduše a výstižně: KRISŤÁK.
Své vzpomínky na Krisťáka do ní napsali mnozí jeho kamarádi a kamarádky - Miki Ryvola, Marko Čermák, Tony Linhart, Honza Dobiáš, Franta Hacker, Jaroslav Čvančara - Jáček, Ivan Mládek, Jiří Macek - Čiksika, Schovanky, samozřejmě Jarka s Rosťou a mnozí další, dohromady jde o 24 vzpomínek.
Další vzpomínky na Krisťáka byly vybrány z pozůstalosti Kapitána Kida a Wabiho Ryvoly Kromě těchto vzpomínek plných dalších povedených historek a příběhů, je v knize několik desítek archivních fotografií z Krisťákova trampského i muzikantského života a reprodukce z kroniky Mohykánů, která patří mezi nejkrásnější trampské kroniky jaké znám.
A právě proto je celá knížka vytištěna plnobarevně a na křídovém papíře, jinak by ty reprodukce neměly smysl.
Pokud bys měl o ní zájem, tak klikni SEM do našeho knižního Obchůdku.
-----------------
SONÁTA PRO KLAVÍR A BOROVICI / Wabi Ryvola
Krisťák nám vždycky připomínal lesního muže. Ať vyprávěl anekdoty, nebo zpíval, dělal to všechno s takovým neopakovatelným divoušstvím, že jsme ho podezírali z černokněžnictví. Anekdoty vyprávěl čtyři hodiny nepřetržitě, to vám nelžu. A jaké! Znal všechny staré písničky a zpíval je svým nenapodobitelným basem. A když se rozpomněl na svou bývalou profesi a začal kouzlit, nestačili nám oči pro samé koukání. Zkrátka fenomén. Potkávali jsme se v lesích, po různých campech, on se svou partou Obludiček a rodinným stanem pro všechny Mohykány, my s věčnými diskusemi a hromadou kytar, ale také sem tam na jejich, nebo naší slezině. Pak nás svedl dohromady pořad v jednom divadle a tak jsme pravidelně sedávali po představení nad sklenicí piva nebo dvěma. Klábosili jsme o všem možném, nejvíce o prknech, která znamenají svět, ale pro nás jenom nezvyklou dřinu a věčnou trému. Krisťák nám nadával a vyhrožoval za naše texty a písničky, my zase jemu za fantastickou interpretaci, a tak nám čas ubíhal. Měli jsme spoustu nápadů, věčně jsme byli v sobě, ale táhlo nás to nějak dohromady, bylo nám spolu prostě fajn. Svého času jsme dokonce na Makarské ustavili osadní monarchii a chystali jsme veliké jarní klání na svazích Jizerských hor proti Islandu a jejich mystickým vojům. Myslím, že k tomu nedošlo pro naprostý nedostatek mečů, nebo čeho. Tenkrát jsme to ovšem mysleli smrtelně vážně. Bylo to na jaře, vycházíme v noci z divadla a ještě tak postáváme v pasáži, rozhodujeme se, kam si jít sednout. Krisťák vyprávěl, že jeho kamarád, klavírista z orchestru, by strašně rád slyšel hrát klavír v lese. Bavili jsme se o tom celou cestu na Staré Město. Jak by to bylo krásné, kde by muselo stát, jaké obřady bychom k tomu nacvičili a jaký by asi mělo zvuk. Potom, už nad vínem, opět v plné míře propukly staré slovní potyčky, špičky a špígle, vzduchem létali zrzaví trpaslíci, plešatí krakonoši, mrňaví šerifové a dívčí hrůzovláda, až jsme jako obvykle skončili u fousů. Kdo má delší, kdo krásnější, kdo je vůbec nemá a tak. Nakonec, už ani přesně nevím jak k tomu došlo, jsme se s Krisťákem vsadili. Sázka to byla vážná, protože šlo o dvojí mocný plnovous. Jeden zrzavý a jeden černý. Vsadil jsem svůj plnovous proti Krisťákovu, že mi nezahraje na klavír pod borovicí. Takhle to v té smlouvě, kterou Vendi okamžitě sepsal, bylo doslova: Piáno pod borovicí - já bez fousů. Piáno nikoliv pod borovicí - Krisťák bez fousů. Byla u toho spousta lidí, novinář Jirka a režisér Pavel, což se mělo ukázat později jako důležitý činitel. Zapili jsme to a já si byl jist svým vítězstvím. Už jsem viděl Krisťáka holobradého.Ty má svatá prostoto! Skončila sezóna, přišlo léto, velkej vandr a Vendi mě při každé příležitosti strkal beze slova pod nos ten slavnostní zápis. Já byl ale klidný. Při každém setkání s Krisťákem jsem jakoby náhodou zaváděl řeč na neocenitelné služby, které každému pořádnému trampovi prokáže v lese klavír, zasvěceně jsem hovořil o ladění v polních podmínkách, cenách stěhovacích vozů a podobně. Krisťák přitakával, ta liška podšitá, a jenom si významně prohrabával tu svoji rezatou houštinu. Léto se chýlilo k babímu a naše smlouva byla pořád v modrých Vendiho deskách. Můj klid byl neotřesitelný, vous mi zkrásněl a zbujařil, zatím co Krisťák si naopak dopřál lazebníka a na jedné slezině nás překvapil dokonalou úpravou svého mocného, leč decentně střiženého plnovousu. Sklidil potlesk a já poněkud znervosněl. Takhle večer jednoho zářijového dne přijde ke mně brácha a jako by nic povídá: "Krisťák se bude ženit!" A na jeho tváři se rozlil takový obyčejný úsměv. "Proč se směješ?" povídám. "Co je na tom k smíchu, že se ožení? Má už prostě čas, je zachovalej, holku má hezkou“ ... a takové všelijaké řeči jsem vedl, abych sám v sobě přehlušil to temné podezření. Bylo to podezření nanejvýš oprávněné. Přišlo pozvání na svatbu v lese, na jejich starém campu. Vypadalo to, že jde do tuhého. Vzal jsem dvě sady strun navíc, zabalil svatební dar a bezmyšlenkovitě jsem dlouho civěl do zrcadla, jako bych se loučil, jako bych tušil, že návrat ze svatby nebude tak lehký. Už v poslední zatáčce před tou milou starou hospodou na nás baflo překvapení. Kamera a vedle ní Pavel. Mé oči poněkud potemněly. Leč nedal jsem na sobě nic znát a vrhl se přímo do svatební veselice. Novomanželé přijeli i se svědky stopem a já se tomu do dnešního dne divím, protože mimo Jarku byli všichni neobyčejně fousatí, a ten ušlechtilej automobilista, který je vzal do svý káry, musel přinejmenším dokonale ovládat karate. Pronesli jsme nějaké řeči, vypili něco piva, něco rumu a za neutuchajícího veselí dorazili konečně na starý camp.Rozhrnul jsem poslední křoví a v tu ránu mě ohlušila směsice hlasů a zvuků. Před srubem stál obrovský kotel na trojnoži, vyvrhoval oblaka páry a kolem něj hromada ešusů a lžic. Vřava, jako by to bylo poslední jídlo před potopou. Sousta známých kamarádů, Pavlovi kameramani a zvukaři, no blázinec. Ukořistil jsem kus svatebního guláše a odešli jsme do lesa s Kidem, banjem a kytarou. Hráli jsme si nové písničky, pak jsme nacvičovali s naší partou svatební píseň, s Vendim svatební obřad a než jsem se stačil pořádně rozkoukat byla tu noc, hořel slavnostní oheň a my stáli okolo, zpívali a bylo nám děsně dobře. Na tu bláznivou sázku jsem úplně zapomněl, řekl jsem si, proč by měl zrovna na své svatbě hrát v lese na piáno a nebylo mi ani divné, že mě kluci odpoledne vytáhli pod nějakou průhlednou záminkou ještě do hospody, asi na hodinu.Proč by mně to mělo být divné, že jo. Pak jsme spustili konečně svůj hrací stroj a střídali se s Mohykánama až do půlnoci. Nálada byla pravá, svatební a nikdo (vlastně jenom já, ubohý slepec) netušil, k jakému dramatu se schyluje. O půlnoci povstal Krisťák a požádal o chvíli klidu. Čekal jsem nějakou legrácku a zmlkl jako ostatní. A pak se to stalo. Do praskání pagody a skoro neznatelného šumění nočního lesa se jakoby z dálky blížil podivný chvějivý zvuk, který každým okamžikem sílil a mohutněl, až burácel mýtinou jako bouře, aby opět utichl a v jemných kaskádách unikal mezi stromy, hnán poryvy větru. Hromové tympány basů zalétaly k mým uším a já je cítil, mimoděk jsem vztáhl ruku, abych zadržel ty temné tóny, které byly všude kolem mně, v lavinách se řítily nad mou hlavou, ječely a svištěly, až skončily v nejasném brumlání. Ale vzápětí vodopád hlasů mě v diskantu lákal tam nahoru, mezi hvězdy a letící mraky, slyšel jsem zpěv ptáků šťastliváků, letěl jsem s nimi noční krajinou, všechno mi bylo najednou blízké a na dosah, všechny problémy zmizely, nebyl jsem ani já, to jenom má šťastná duše tu všemi póry vstřebávala tajemné lákání neznámé bytosti. To volání přicházelo ze všech stran, les se chvěl a kvílel každý strom, každá větev byla nástrojem vzdáleného orchestru, nevěděl jsem, odkud plynou ty tóny, které pršely ze stran, odrážely se a vzájemně proplétaly, aby v harmonickém souzvuku odlétaly do noci. Vzduch byl plný té vířivé hudby, jásavá řeka akordů ve zpěněném víru bouřila kolem, viděl jsem cesty, končící na písčité stráni, šel jsem podzimním borovým lesem a potkával své dávné campy, zmizelé kamarády, první lásky, byl jsem lehký jako ty perlivé zvuky, potácel jsem se v tom víru jako korková zátka ze vzácného starého vína. Byla to hudba, nádherná, vznosná kantiléna nevyslovitelné touhy a jemných doteků modravé múzy, klid tichých zátočin a pěna z vodopádů horských bystřin. Trvalo to jen několik minut, než odšuměl a rozplynul se do ztracena poslední záchvěv tichého, jakoby jen načrtnutého tónu, ale my ještě dlouho stáli kolem ohně, ztichlí a pokorní a v uších nám doznívala ta nádherná hudba. Kid si vybral Bacha. Kdoví, jestli vůbec někdy zazněla tato hudba v takovém prostředí. Asi to byla světová premiéra.Pak propukla bouře.Byl jsem uchopen silnými muži a Franta se objevil u ohně s ostře nabroušenou sekerou. Ještě odpoledne jsem se ho já blázen ptal, jestli to s tím broušením drobet nepřehání. Nepřeháněl. Měl brousil ještě o hodinu déle.Přece však se mu za vlídné pozornosti Krisťáka a jeho nohsledů podařilo mě zbavit mužné okrasy a já nakonec stál u ohně jako batole, růžový a hladký, tváře k nakousnutí. Můj vous shořel v ohni a zbytek byl rozvanut větrem.Prohrál jsem sázku. Ještě dnes, když si prohrábnu své dávno opět vybujelé vousy, slyším ty nepozemské, velebné zvuky klavíru, stojím opět u ohně a nechávám se unášet tou smrští tónů a kantilén, které se tak šťastně mísily s praskotem polen, šuměním větru a lesa. Byla to neobvyklá sázka. A víte jak tam Krisťák to piáno dostal?Nebudete mi věřit. Příliš to zavání šutrem, i když je to holá pravda. Kamarád mu dovezl ten vehikl k Ruzyni a tam Krisťák normálně stál u piána a s tím piánem stopoval, chytil náklaďák a odvezl ho tím stopem na flek. A pak že to není fenomén!
Pod borovicí:
Při sázce v roce 1964
Foto přebráno z kroniky Zlatého klíče
A v roce 2016
Foto: Tony
Krisťák byl v některých věcech velmi konzervativní (v čemž jsme si docela rozuměli). Jednou jsem se ptal Krisťáka, jaký má názor na tehdy populární „ouvejšny“ (Ovation – kytara s klenutým laminátovým dnem). Krisťák se zachmuřil a řekl mi: „Víš, já z bakelitu nechci ani prkýnko na hajzlíku.“ Pamětliv této věty, pořídil jsem si po mnoha letech doma na záchod dřevěné prkénko a vždy, když usedám, vzpomenu si na Krisťáka