JARŇÁK V ČESKÝM

„Dovolenku hezkú máme enem v Česku.“
„Vydáváš se na cestu, ty pacholku, bez testu?“
„Na tajňáša, na jarňáša…“ vymýšlením podobných sloganů si krátíme cestu do Českého lesa, kam v polovině dubna vyrážíme na vandr. Hodláme zalézt do lesa a projít si mentální rekonvalescencí po právě přestálém lockdownu.
V České Kubici je liduprázdno, jen z obchodu vychází právě dva dělníci a nesou si v igelitových sáčcích svých pět rohlíků a dvacet deka vlašáku. Přeběhneme rušnou výpadovku k hraničnímu přechodu a nepozorováni vklouzneme do lesa. Hned na prvním stromě visí cedule „Les je monitorován“. Chvíli nesmyslně přemýšlíme, kolik si máme nasadit roušek a v jak velkém rozestupu máme pokračovat. V koutku oka zacuká nervík…naštěstí se brzo probudí vandrácké instinkty, takže se tomu společně zasmějeme a cvakneme si decku rumového lektvaru neviditelnosti. Monitoringu zdar!

Lesní cestu lemují nekonečné řady kulatiny připravené na odvoz. Křiklavě oranžovým sprejem je přes letorosty nastříkáno „RAKOUSKO“. V koutku oka zacuká nervík, ale rychle to odezní. Zvlášť když si slíbím, že první písní, kterou večer zahraju na ukulele bude Nohavicovo „…ty naše Rakousko, to jsme ti to dali, tak už to máš spočtené…“.
Naštěstí se brzo dostaneme do míst, kde ještě stromy stojí – v Zapomenutém údolí se potouláme chráněnou alejí Dubovkou a smekneme klobouky u památníku padlým vojákům 1. světové války. Jsme v areálu bývalé pohraniční roty zaniklé vesnice Bystřice (původně Fichtenbach/Fuchsova huť). Hlavní budova má už částečně propadlou střechu, vytlučená okna a uvnitř nekonečný počet odlupujících se vrstev omítek. V hospodářské budově je do betonové podlahy vyškrábán nápis „SEM PATŘÍTE“, což ještě umocňuje celkový dojem neutěšeného místa. Celkem nepatřičně pak působí cedule před hlavní budovou oznamující příchozím, že právě odtud pocházel vánoční smrk darovaný městu Řím na vánoční svátky v roce 2013. Ovšem nebude trvat dlouho a zůstane pouze cedule o historii vánočního stromu, protože o demolici budov bylo domažlickou radnicí rozhodnuto právě v době naše vandru.
Doškrábeme se na hřeben, kde vede hranice s Německem. Hned na prvním hraničním rozcestí visí cedule oznamující, že je zakázáno překračovat hranici kvůli epidemiologickým opatřením. A tak si kráčíme po české straně pěšiny, z uctivé vzdálenosti dvou metrů se zdravíme s procházející německou rodinkou se dvěma psy. Ti neznalí předpisů přebíhají pomyslnou hraniční čáru a lačně natahujou čenichy k našim zavazadlům. Uzený klobásy voní stejně v Německu i v Čechách.
Den se probouzí do tiché mlhy s jemným deštěm. Po kamenných chodnících vystoupáme na Čerchov. Nikde ani noha. Na pultíku před zavřeným oknem bufetu je přilepená ručně psaná cedulka „Děkujeme, že chodíte“. „Děkujeme, že máte zavřeno,“ povzdychnu si a hypnotizuju pětilitrovou sklenici utopenců přes sklo hospůdky v Kurzově věži. V nasvícené vitríně okorávají chodské koláče a na ceduli před zavřenými dveřmi tiše mokne nápis „Poctivé domácí polévky“. Na zamlženém skle zůstane otisk mého nosu. Celou cestu z Čerchova se utěšuju tím, že jestli tam ty utopence a koláče leží od doby, co vyhlásili lockdown, už by mi stejně asi nechutnaly. Pomáhá to jen trochu.
Krásnou hřebenovou cestou přes Malý Čerchov spadneme na Českou Studánku. Vody je všude dost, všechny prameny tečou a teče to často i tam, kde žádný prameny normálně nejsou. Viděli jsme i několik uměle vyhloubených tůní na potocích, často kaskádovitě pod sebou. Slibuju sama sobě, že večer zahraju „Půjdem zpět do lesů“ a zahraju to radostně, protože v těch lesích bude zase voda.
O vodě rozhodně nejsou štamgasti v Trhanově – jen místo zavřené hospody okupují s lahváčema v ruce místní samoobsluhu. Otvírají mi galantně dveře a diví se nad velikostí mého nákupu. „No jo, trampi, ti jsou skromní,“ zhodnotí to sami pro sebe a připijí si na naši počest. A večer hraju, Pramen Radbuzyjak jsem slíbila, píšu do cancáku a vaříme jeden čaj za druhým, protože je voda.
V Dílech obdivujeme dílem díly, dílem kamenný památník. No dobře, tak trochu srozumitelněji. Nad vesničkou Díly si děláme odbočku k pietnímu místu, kde v květnu 1945 nastražená mina vyhodila do vzduchu džíp s vojáky americké armády. Pod dřevěnou stříškou tu v kovové bedně leží díly onoho džípu, co místní posbírali po okolí. A do placatého kamene tu někdo na památku vyryl jméno jednoho ze zemřelých vojáků s letopočtem. Vzhledem k počasí minulých dní je jasné, že tu rytinu sem musí někdo chodit pravidelně obtahovat. Spíme u pramene Radbuzy a připíjíme si na památku padlých vojáků spojeneckým francouzským vínem. Šťopičku červeného cvrnkneme přímo do pramene jako pozdrav našim pracujícím kamarádům z Plzně.
Další den obléháme opravenou zříceninu Herštejna. Z bývalé ruiny utopené v korunách starých buků se díky příhraniční spolupráci stala parádní rozhledna s kruhovým výhledem. V okruhu zříceniny nevidíme ani nohu. Opuštěná je taky ruina kostela augustiniánského kláštera v obci Pivoň, kde se fotíme s cedulí obce a písmenko „Ň“ zakrýváme kloboukem. V rámci obce nevidíme ani jedno pivo (či aspoň otevřené okýnko výčepu). Ani cestou do Rybníka nepotkáme živáčka…je to už třetí den v řadě a začíná to působit podezřele. Kráčíme několik kilometrů středem silnice, cestou nepotkáme ani jedno auto. Znejistí nás to natolik, že zapneme telefon a zjišťujeme, zda nevyhlásili další lockdown či zda nevypukl nějaký mezinárodní konflikt. Na zpravodajských webech stále to samé, kvůli čemu jsme prchli do lesů. Nervy cukající v oku se upokojí. Překračujeme opět Radbuzu přes opravený kamenný mostek – jedinou památku na stejnojmennou zaniklou obec. Stará třešňová alej, ve které už zmizely koleje, nás dovede na široširé pastviny. V zapadajícím slunku hlasitě přežvykují pasoucí se krávy. V ruinách zničených vesnic se válejí modré smaltované hrnce a pod kamennými překlady bývalých studánek kvákají žáby. Jaro se vrátilo do kraje.

S dalším dnem stáčíme okruh zpět na jih. V zaniklé obci Novosedly nacházíme odkryté základy kaple Svatého Jiří. Ten je patronem skautů a právě ti se do archeologických vykopávek pustili během svých letních táborů. Procházíme ruiny porostlé medvědím česnekem a vyhýbáme se propadlinám bývalých sklepů a vyschlých studní. Přes pár stromů je ještě natažený ostnatý drát zarostlý do jejich kůry. Lidé, zvířata i domy…to všechno tady dávno pohltil Tunel jménem čas. Ráda bych si ho večer zahrála, ale ještě neumím všechny akordy. Tak snad časem…
Večer uklohníme na pánvičce Kačenky (Verpa Bohemica). Když nepočítám Jidášovo ucho nasbírané už někdy v únoru, jde o první letošní houby. Pěkně na slanince a šalotce…každému jedna lžíce a hotové nebe v hubě. Když kolem půlnoci zouvám pohorky a zalézám do spacáku, šíří se kolem jemná vůně divokého česneku. Kulinářským specialitám a americkým pánvičkám zdar!

„Včera všechno, dneska nic,
já jsem princ z Nemanic,
tak řekni, kdo je víc.“

Kdo neviděl, nepochopí. Teprve tady, na samotné výspě civilizace před hraničním přechodem, kde sudetští Němci říkávali Wassersuppen (původní německý název Nemanic, v překladu „Vodové polévky“) člověk pochopí, co je tím vlastně myšleno. Směsice socialistických bytovek, které mají svá nejlepší léta už za sebou, původní zchátralé domy s okny zatlučenými prkny a rozpadávající se vraky aut, ze kterých bylo odmontováno to, co bylo právě třeba. V kopci opravený kostel, pod kopcem zavřený bordel. Evidentně i lehké děvy přešly v době koronaviru na home office. Jediný náznak života je vidět před místní večerkou. Chvíli váháme, zda se vypravíme pro nějakou laskominu, ale nakonec to stočíme zpátky do lesa. Někdy je lepší mít míň, než nemít nic. Večer bych ráda zahrála tu Brichtovo písničku o chudém princi, ale nemám k tomu bohužel akordy. A tak šetříme hudbou, slovem i ohněm. Ráno bohatší večera.
Předposlední den je bohatý na vzpomínky minulosti. Po hraniční stezce doputujeme k zaniklé vesnici Lučina (Grafenried). Díky péči potomků místní usedlíků tu vznikl skanzen pod širým nebem. Příběhy minulosti tu vyprávějí odkryté základy, střepy malovaných talíř a tabulky s historickými fotografiemi a stručnými údaji. Kdo zde žil, čím se živil, kolik měl dětí a jaké byly jejich osudy („Měli jediného syna, který je od roku 1944 nezvěstný“). Vesnici vévodí ruiny kostela sv. Jiří, který ač národní památkou, neunikl likvidaci vojáky pohraniční stráže. Zbytky presbytáře a zákristie byly v roce 2012 znovu vysvěceny a spolu se zachovalým hřbitůvkem tvoří důstojnou pietu na památku svých dávno zmizelých obyvatel. Ze zachovalého kamenného pivovarského sklepa táhne chlad, stejně jako z odtokového kanálku v podlaze místního řeznictví. Na stěnách se němě odlupují bílé dlaždičky, polámaný kříž odevzdaně rezaví u paty stromu…je dobré se nadechnout a pokorně jít domů.
Přes další zaniklé vesničky a samoty míříme dál do vnitrozemí. Do náruče čerchovských hvozdů, kde tiše a pokorně poděkujeme za dny uplynulé a za místa, kde se ještě dá pít z pramenů. V neděli večer dojedem domů s prázdným žracákem. Pár Kačenek ještě zabalených v šátku.

Zase bude…nebe v hubě a Českej les v nás.

Pavlís

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
42116127
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Vopečbuřt

Ahoj, taky jsme se v těchto končinách potuloval s tak jsem si ze zvědavosti to vaše camrání vyznačil a alespoň (vzdušnou čarou) protnul na mapě a musím konstatovat, že se mi zdá, že jste nemohli cestou popíjet pouze zmiňovanou pramenitou vodu Vypadá to, jako když někomu zavážeš oči a v lese hraješ na slepou bábu :o)