JAN ZAJÍC - MÍŠA

Tento osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky, tramp přezdívaný Míša, se společně s Janem Palachem stal symbolem touhy po svobodě šedesátých let 20. století. Jeho čistý, bezelstný charakter mu nedovolil smířit se s lhostejností, zbabělostí a pokrytectvím, s jakým se naše společnost přizpůsobovala omezování svobody zvanému normalizace. Nenáviděl strach a nespravedlnost, chtěl pravdu a svobodu. Rozhodl se proto obětovat svůj život v pevné víře, že ideály vlastenectví, svobody a lidskosti budou jako pochodeň zapalovat a ukazovat národu cestu k jejich uskutečnění.

Jan Zajíc se narodil v červenci 1950 ve Vítkově. Společně se svými sourozenci byl vychováván s důrazem na mravní odpovědnost, vlastenectví a demokracii. Od dětství byl velmi kamarádský, zastával se ostatních a dokonce na sebe bral i to, co provedli druzí. Nikdy nic nevyzradil, ale pokud ho někdo zklamal, už mu nikdy nevěřil. Byl velmi inteligentní, dobře se učil a po skončení základní školy v roce 1965 byl přijat na Střední průmyslovou školu železniční v Šumperku.
Miloval přírodu a tak od středoškolských studií začal trampovat. Společně s kamarády z osady Sirot jezdil zejména na zříceninu Vikštejn, do bývalých břidlicových lomů či ke Starému mlýnu v údolí řeky Moravice, tedy míst oblíbených zejména ostravskými trampy. Přezdívku Míša získal díky své kožešinové vestě z beránka s chlupy nahoru – vypadal v ní tak trochu jako medvěd. Miloval potlachy, na kterých často soutěžil s veselým vyprávěním nebo třeba v boji s dekou. Kamarád Josef Gloziga - Willy na něj vzpomíná takto:

„Znal jsem ho od roku 1968. Byl tramp tělem i duší. Líbily se mu tytéž věci, co mně, měli jsme fůru společných zájmů. Hrál velmi dobře na kytaru a patřil do osady Sirot. Naposledy jsme seděli v podhradí ve Vítkově, pod hradem Vikštejnem, a měli jsme různé plány na léto. V republice to už bylo takové všelijaké, tak jsme se bavili o našem snu, o cestě do Kanady. Míša, jak se mu říkalo, byl bezvadný. Vůbec jsem netušil, co se stane. Neřekl bych, že by byl něčeho takového schopen. Měl rád život i přírodu. Pak jsme s osadou jezdili dát mu na hrob něco z přírody – květiny, větvičku, chvojí. Byl to výborný kluk a kamarád a je dobře, že se na něho nezapomnělo – po všech těch letech útlaku.“

Na šumperské průmyslovce se Zajíc projevoval jako bystrý, průbojný student s širokým rozhledem. Vynikal zvýšeným zájmem o společenské dění, rád diskutoval s učiteli, dělal si vlastní závěry a své přesvědčení a názory říkal přímo a nekompromisně si za nimi stál. Nesnesl nic, co považoval za nespravedlnost a neměl zábrany vystupovat otevřeně vůči autoritám. Některými učiteli a vychovateli na internátě tak byl považován za rebela.
Nadšeně vítal změny Pražského jara. Sdílel jeho ideály, zapojoval se do různých akcí, vystupoval na mítincích mládeže, kde patřil k hlavním diskutérům. Byl velmi rozhořčen sovětskou okupací v srpnu 1968. Hlásil se do domobrany, chtěl bojovat se zbraní v ruce. Po návratu do Šumperka intenzívně prožíval přítomnost sovětské posádky umístěné v bezprostřední blízkosti průmyslovky a internátu. Takřka denně tu docházelo k incidentům. Sovětští vojáci se například vícekrát vloupali do Domova mládeže, kde okradli studenty.
Oběť Jana Palacha ho velmi zasáhla. Vypravil se do Prahy, kde pod rampou Národního muzea držel se skupinou mladých lidí protestní hladovku. Už tehdy se zmiňoval o svém odhodlání Palacha následovat. Po návratu z jeho pohřbu byl těžce zklamán nedostatečnou odezvou jeho činu ve společnosti. Postupně v něm narůstalo odhodlání vyburcovat národ z nastupující letargie a lhostejnosti další obětí. O svém úmyslu začal hovořit se spolužáky a kamarády, ze kterých chtěl vytvořit skupinu lidských pochodní. Odezvu však našel jen u Evy Vavrečkové, která mu přislíbila, že ho bude následovat 8. března na Mezinárodní den žen.
Před svým činem sepsal Provolání Občané republiky Československé!

Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako Pochodeň č. 2. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný a, nebo snad, že jsem se zbláznil.
K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání národní svobody.
Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide diktovat s kým na věky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy! Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje, nezvítězí!“
Nemám na mysli jen ozbrojený boj! Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému Československu! Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili. Vytvářím šanci třetí. Nezahazujte ji!! Jen tak budu žít dál. Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!!

Dne 25. února 1969 se s kamarádem, tehdy sotva šestnáctiletým Janem Nyklem, vypravil do Prahy. Ve vlaku mu předal Provolání a dopisy pro přítele Oldu Víta, další pochodeň Evu Vavrečkovou a dopis rodičům, který končil slovy:

Pozdravujte kluky, řeku a les…

V Praze nakoupil benzínový čistič skvrn, pastu na parkety, kyselinu a vařečky a hadry na pochodně pro sebe i Evu a vybral místo, kde se upálí. Na nádraží se natřel pastou a na horním konci Václavského náměstí se rozloučil s Nyklem a dvěma spolužačkami, které potkali náhodou ve vlaku. Na záchodě ve dvoře domu č. 39 si namočil oblečení benzínem. Z průchodu domu chtěl na Václavské náměstí vyběhnout s hořící pochodní. V průchodu proto vstoupil do bočních dveří, kde zapálil pochodeň z vařečky a hadry. Plamen při tom neplánovaně přeskočil na jeho benzínem nasáklý oděv. Jan v leknutí upustil láhev s kyselinou, kterou chtěl vypít, aby měl jistotu rychlé smrti. Dezorientovaný plameny místo na náměstí vyběhl do mezipatra, kde se zhroutil.
Marně jeho kamarád Jan Nykl roznášel Provolání. Nikdo už neměl odvahu je zveřejnit. Přesně tak, jak to Jan Zajíc zachytil ve své básni příznačně nazvané Poslední:

Slyším vaši zbabělost!
Křičí v polích!
Řve ve městech,
skuhrá na rozcestích,
jektá strachem ze smrti
a necítí, že smrt upozorňuje
a vábí.
Bije z věží kostelů
umíráček národu
a zemi.
Ve jménu života vašeho!
Hořím.
Jan

Na nátlak bezpečnostních složek se pohřeb nesměl uskutečnit v Praze ale v rodném Vítkově. Přestože nebyl zveřejněn jeho termín, sjelo se na něj okolo deseti tisíc převážně mladých lidí z celé republiky. Nechyběli mezi nimi Míšovi trampští kamarádi, kteří mu na hrob položili věnec se stuhou s nápisem:

Vše tone v snách a život kolem ztich …
Tvé jméno Míšo nikdy nezmizí v temnotách

Komunistický režim se celých dvacet let snažil Zajícovu oběť vymazat z kolektivní paměti. Kdo na něj ale nikdy nezapomněl, byli trampové napříč celou republikou. Už 14 dní po jeho smrti zorganizoval Meddy, šerif osady Úsvit z Blanska, zimní sraz na Medníku. Na tábořišti byl nápis Vzpomínáme na Míšu a esenbáci sebrali každého, kdo vystoupil z vlaku na plánované zastávce. Ve vlacích proto fungovala spojka, která vyhledávala přijíždějící trampy, aby vystoupili o stanici dříve a došli pěšky. V srpnu 1969 zorganizovaly skupiny trampů z Ostravska manifestační noční pochod z Ostravy do Vítkova k Zajícovu hrobu. Bezpečnost však provedla opatření jak v Ostravě, tak ve Vítkově, aby této akci zabránila. Podobnou zkušenost udělali i karlovarští trampi, kteří se v lednu 1970 sešli u smutečního ohně za oba Jany u obce Louka u Mariánských Lázní. Ladislav Nykl – Frank na to vzpomíná takto:

„Kolem osmé hodiny začal rachot. Do zabedněných oken se opřely reflektory, škvírami bylo vidět jako ve dne. Z megafonu nás sytý hlas vyzýval, abychom vyšli ven s rukama nad hlavou, jako nějací zločinci. Smuteční vlajku jsme schovali pod hromadu cihel v koutě, černé pásky z rukávů hodili do kamen a vyšli ven. Obstoupil nás policejní kordon, nacpali nás do aut a rozváželi všemi směry …“

Bez ohledu na přítomnost množství esenbáků zahráli a zazpívali v roce 1972 o svátku zesnulých kamarádi z ostravské osady Hell´s Devils u Míšova hrobu tento spirituál:

Vítr listí stromů svál - alelůja
odnáší je někde v dál - alelůja
Všechno připomíná pláč - alelůja
svět pláče a neví jak - alelůja
Nebe smutné kalné je - alelůja
zemi tíhou přikryje - alelůja
Rakev stříbrem pobitá - alelůja
na ní růže rozvitá - alelůja
Odešel jsi někam v dál - alelůja
abych víc už nezoufal - alelůja
Věřím, že tě uzřím zas - alelůja
v kraji jiných lepších krás - alelůja.

Jak se ukázalo v listopadu 1989, odkaz Jana Zajíce – Míši se totalitnímu režimu nikdy vymazat nepodařilo. I naší současné společnosti by měl trvale připomínat, kam až může dojít lhostejnost, pokrytectví a přizpůsobování se omezování svobody.

Oldřich Šuleř - Šulda

U hrobu Míši Zajíce - návrat z potlachu T.O. Faraon na Podhradí.
Zleva: Jimmy, Johan, Kuťka a Otmar (Vítkov 13. 6. 1971)

Trampi z T.O. Hell´s Devils u Míšova hrobu 30.10.1972
Foto: Zdeněk Vašíček – Ďáblík, archiv Josefa Glozigy – Willyho

Míšovy placky z potlachů (Vlastivědné muzeum v Šumperku, H 22067)

Dopis rodičů Míši Zajíce trampům:

Odkazy:
• Blažek, Petr: Živé pochodně v sovětském bloku, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha, 2020
• Dorko, Branislav: Jan Zajíc, Matice slezská, Opava, 2012
• Nykl, Ladislav: Smuteční oheň za Jana Palach a Jana Zajíce, Horydoly.cz, 2011
• Šuleř, Oldřich: V očích měli plameny, Ostrava, 2020
• Zajíc, Jan: Verše, Olympia a Ústav pro studium totalitních režimů, 2016

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1717201717
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Josef Šperling
Vážím si lidí jako byl JanZajíc a dobře je že je také připomínáte,už s toho dúvodu že v trampském prostředí jak sem ho sám poznal,jich zas až tolik nebylo,jak třeba v undergroundru.Hlavně u starší generace bylo dosť levicově a prorežimně zamněřených kamarádú! Tarzan