Jan Čáka: Cesta na severovýchod

Spisovatel Jan Čáka se narodil před 85 lety - 12. června 1929 v Praze. Když jsem přemýšlel jak připomenout toto výročí, vzpomněl jsem si, že asi jedinou jeho knihou, která dosud nevyšla v reedici, je jeho cestopis CESTA NA SEVEROVÝCHOD. Já tento cestopis dostal od rodičů včas – v deseti letech – a zcela mne chytnul za srdce. Sice jsem od té doby musel ještě pár let snít, než jsem vyrazil na svůj první Velkej vandr, ale o to víc jsem se těšil.
O tom, že knihy Jana Čáky, včetně Cesty na severovýchod má stále smysl shánět Vás možná přesvědčí následující ukázka. Týká se 11. dne putování, kdy tři kluci – Mirek, Jirka a Petr, putující ze Šumavy na severovýchod do Krkonoš, dorazili k Vltavě, kde se setkali s legendárním trampem. Můžete hádat, s kterým! A pak jeho jméno, s uvedením roku, kdy se s ním mohli setkat, napsal do komentáře pod článkem ....
Ukázka je ze stran 90 - 97, ale za přečtení stojí celá kniha. Kniha vyšla v nákladu 15 000 ks a měla by ji mít každá slušnější knihovna v Čechách i na Moravě. Pokud byste knihu sháněli v antikvariátech lze ji sehnat přibližně za 90 - 220,- Kč. Hezké čtení a šťastný lov.

Petr Náhlík – Vokoun, T. O. Suché Studánky, Plzeň.

Čáka Jan - Cesta na severovýchod - 11. den

…Dá se říci, že začátkem všeho byl rok 1865, kdy z Prahy vyplul první kolesový parník Pražské plavební společnosti, řízený Podskalákem Františkem Dittrichem, pozdějším pražským primátorem. Plavby nejdřív končily na Zbraslavi, ale brzo se linka protáhla až do Štěchovic. Ve Štěchovicích výletníci obvykle vystoupili a putovali na kopec Homoli, kde tehdy stával vysoký kříž, a odtud přes Kolnu k hornímu slapu Svatojánských proudů. Tam stávala socha svatého Jana Nepomuckého a tzv. Ferdinandův sloup s dvouhlavým orlem a špici a nápisem o splavnění proudů v roce 1643. Toho roku byly totiž vystříleny největší skály a balvany, které bránily bezpečnému proplutí Štěchovickými proudy, jak se říkalo proudům Svatojánským až do 18. století. I potom bylo však třeba k proplutí pořádného fortele. V minulém století v místě Pod Mařenkou ztroskotala loď s nákladem obilí – úplně se rozlomila v půli. I vorařům se čas od času roztříštily vory. U sochy svatého Jana se staří plavci modlívali za zdárné proplutí, a když měli všecko dobře za sebou, rozsvěcovali v kostelíčku svatého Kiliána pod Štěchovicemi svíčky.
Ale abych moc neodbočoval.
Nad Svatým Janem bývaly pro výletníky připraveny veliké pískařské prámy, tak pro čtyřicet až padesát cestujících, a na nich je zkušení plavci přepravovali do Štěchovic. Když se nastoupilo, spořádaní pražští obchodníčci, kteří si vyrazili s rodinkami na výlet, nestačili žasnout. Průvodce hlásil, že místa, kterými právě proplouvají, se jmenují U křemele, V boháčích, Na strhané a Pod bílou skálou. Skoro ke každému místu se vázal nějaký dost strašidelný příběh. Pod Mařenkou vyprávěl průvodce o nešťastné sebevražedkyni, u Žižkova brodu prý v zátoce číhávali loupežníci a nikdo ze starých plavců si nebyl jist životem …
V květnu 1889 se v okolí Svatojánských proudů objevily první turistické značky. V roce 1910 zaplál pod Ferdinandovým sloupem první táborový oheň českého Yacht – klubu. Pak tu začali tábořit skauti a po nich trampové.
Milovníci přírody zjišťovali, že několikahodinový výlet je nemůže uspokojit, že je třeba prožít pod širým nebem noc i svítání. Ve dvacátých letech se u Svatojánských proudů objevila první trampská chata. Kdo mohl tenkrát tušit, že za půl století chaty zaplaví celý kraj jako kobylky?…

Čáka Jan - Cesta na severovýchod - Svatojánské proudy

V Třebenicích jsme si zašli do velké samoobslužní restaurace na řízek se salátem a pak jsme se vydali k Orlímu hnízdu.
To už se stmívalo, když jsme seshora začali sestupovat do rýhy. Dnešní cesta se pořádně protáhla. Ale o únavě se mluvit nedalo. I kdybych se vůbec nemohl udržet na nohách, do Orlího hnízda bych dorazil nejspíš vždycky.
„Ještě pár minut a už tam budem,“ bručel Mirek. Pospíchali jsme. Nemohli jsme tušit, že nás čeká překvapení. Až když se Mirek, který lezl rýhou první, najednou zarazil:
„Cejtíte? Kouř!“
Už jsem mu chtěl říci, aby nekecal, když se z plošiny Orlího hnízda, pár desítek metrů pod námi, rozlehl úder sekyry.
Na našem místě někdo tábořil.
Nerozhodně jsme se zastavili. Ale to byl jenom okamžik. Mirek se řítil dolů jako tank a my s Petrem mu byli v patách.
Mezi dvěma stany plápolal oheň a kolem něho stálo pět trampů a ti civěli na nás. Měli na sobě kožené cvočkované opasky, kostkované košile a bundy amerického střihu. Nevypadali nijak vlídně. Museli nás slyšet, už když jsme lezli dolů průrvou.
Vteřinu jsme všichni mlčeli, oni i my. Pak jeden z trampů obešel ohniště a přišel až k nám. Na bundě měl připíchnutou šerifskou hvězdu. Prohlížel si nás jako nějaké divné brouky.
Trvalo to hezkou chvíli, a jelikož byl pořád zticha, zdálo se, že je s mluvením nějak na štíru. Jenomže to se jenom zdálo.
„Co tady chcete?“ vyštěkl najednou.
„Tohle je naše tábořiště,“ odpověděl zmateně Mirek. Ohlédl se na mě a na Petra, jako by se dovolával naší podpory.
„Co?“
Mirek se aspoň trochu vzpamatoval.
„Chodíme sem tábořit od loňskýho léta,“ trval na svém.
Tramp s hvězdou se ošklivě zasmál.
„Říkáš od loňskýho léta … Tak vy sem chodíte tábořit od loňskýho léta,“ opakoval, vypadalo to, jako když si dělá z Mirka legraci.
Ale do debaty se vmísil další z trampů, zrzavý habán s kotletami a knírkem. Ve srovnání s ním vypadal ten s hvězdou mírumilovně jak listonoš.
„Nebav se s nima,“ okřikl habán toho s hvězdou, „ať si dají smradi rychle čelem vzad!“
„Tohle tábořiště jsme objevili my,“ opakoval Mirek zarputile.
„Říkám ti, nebav se s nima,“ rozkřikl se nanovo habán a zaklátil se směrem k nám, „ať neřádi vypadnou nebo něco stržej!“ Ještě kousek se rozklátil, a to už byl přímo před Mirkem. Ačkoli Mirek měří sto šest a sedmdesát, dosahoval knírkatému trampovi tak sotva k bradě.
Chvíli se mu na tu bradu koukal, pak toho nechal a otočil se na nás:
„Kluci, jdeme,“ řekl sklesle. „Nemá to cenu.“
Cenu to fakt nemělo, to viděl i Petr i já. Dokonce to vypadalo moc škaredě. Jenomže tábořiště bylo doopravdy naše.
„Kdo vyčistil a srovnal plac, kde máte stany!?“ vykřikl jsem zuřivě. „My! Kdo postavil sklípek? My!“
Habán se maličko zaklátil a najednou stál proti mně. Zdálo se mi, že pořád roste.
„Poslouchej, smrade,“ řekl tiše a tvářil se skoro dojatě, „moc tady nehulákej nebo jednu vyfasuješ. Vzpomeň si na svou maminku a ať už tě nevidím. Čuchni,“ strčil mi pod noc pěst jako lopatu, „fakt nevoní, viď? Počítám do tří …“
„Kluci, jdeme,“ zamumlal Mirek.
Zaváhal jsem.
„Jedna,“ zašeptal habán.
Jenomže se do toho vložil Petr.
„Ne!“ zařval. „Nikam nepůjdem!“
Habán se maličko zaklátil a stál před Petrem. Od toho okamžiku, co jsem ho uviděl poprvé, musel vyrůst nejmíň o deset centimetrů.
„Dvě,“ zašeptal.
Nevěřil jsem, že by nás něco mohlo zachránit. Habán si sáhl na knírek a pomalu zatínal pěst. Už otvíral pusu. Jenomže přišlo rozuzlení jako vystřižené z dobrodružného románu.
„Co se tu děje?“ ozvalo se za našimi zády.
Habánova pěst povolila. Otočili jsme se.
Z rýhy se neslyšně vyloupla postava. Tomu chlápkovi mohlo být něco mezi čtyřiceti a smrtí. Měl na sobě kožený kabát a manšestráky. Připomínal ilustrace v Cooperových nebo Londonových knížkách.
„Co se tu děje?“ opakoval.
„Cpou se nám na tábořiště,“ řekl tramp s hvězdou.
„Ale,“ řekl muž. Krátce na nás koukl a vybral si Mirka jako nejstaršího.
„Jo?“
„Tohle místo jsme objevili loni v létě,“ řekl Mirek pevně. „Srovnali jsme planinku a postavili támhleten sklípek. Je to naše tábořiště.“
„Tohle tábořiště patří nám, trampům, skoro padesát let,“ řekl habán a zase se zaklátil, ale tentokrát jenom ze cviku. Už nerostl. „Tadyhle Bob,“ ukázal na muže z dobrodružných knížek, „tu táboříval pár roků před válkou …“
Podíval jsem se na Boba. Nehnul, jak se v knížkách, do kterých patřil, říká, ani brvou.
„Víte co?“ řekl. „Na chvilku se posadíme u ohně. Všichni,“ dodal důrazně a změřil si trampy, kteří nespokojeně mručeli. Ale odporovat se neodvážil nikdo.
Sedli si tedy. Trampové sice zarytě mlčeli, ale Bob nám položil několik otázek, my ochotně odpovídali, a tak se nakonec rozproudilo něco, co vypadalo skoro jako konverzace. Došlo i na Cestu na Severovýchod. Bob prohlásil, že takové věci se mu zamlouvají a trampové se na nás začali dívat přece jen o něco příjemněji.
A pak začal Bob vyprávět:
„Bylo to před první světovou válkou … Já tyhle nejstarší doby nepamatuju, ale míval jsem pár dobrejch kamarádů, co mi o nich mockrát vyprávěli. Tenkrát, a ještě dlouho potom, slovo tramp u nás vůbec neexistovalo. Prvním trampíkům se říkalo divocí skauti. Byli to mládenci, kteří se z nějakýho důvodu rozloučili se skautským hnutím, nejčastěji proto, že se nechtěli podřídit organizaci. Hledali prostě volnost. A právě v těchhle místech, nad peřejemi Svatojánských proudů, vznikla první trampská osada Roaring Star, později přejmenované na Ztracenou Naději. Tábořívalo se tehdy pod primitivními přístřešky z větví nebo docela pod širákem.
Od jednoho z nejstarších Ztracenkářů, Vency, vím, jak tu v létě roku 1914 sem koníčkovali s pramicí, kterou se zase vraceli domů. Vůbec se jim zpátky nechtělo. Když přijeli do Štěchovic, viděli na břehu plno lidí v nějakém vzruchu. Přistáli a šli se podívat k obecní oznamovací tabuli, kde byl největší frmol. Na tabuli byla vylepena mobilizační vyhláška.
Po čtyřech letech válečných útrap se na prvním tábořišti sešli ti, co je přežili, a přivedli si sem své nové kamarády. Ztracená Naděje se rozrůstala. Tehdy někdy sem přišel mládenec, kterého si všichni osadníci moc oblíbili. Říkalo se mu Havran. Když ten při táboráku sáh po kytaře nebo začal vykládat, to byl svátek. A tenhle kluk si nejvíc oblíbil samotu. Kolikrát se při potlachu zvedl, zmizel a pak se třeba tři neděle neukázal.
Ve Svatojánských proudech měl Havran svoje vlastní tábořiště, kam mu nikdo cizí nesměl. Ne dole u řeky, kde byla Ztracená Naděje a později i další osady. Ano, uhodli jste, právě tady. Na tomhle místě rozdělával Havran svůj oheň, tadyhle u skály si ustýlal a tamhle stával jeho totem z pokroucené borovice. Už je to půl století. Utíká to skoro tak rychle, jak utíkávala ta voda dole …“
Bob se odmlčel. Nehnutě civěl do ohně.
„Jak to s Havranem dopadlo?“ zeptal se tramp s hvězdou.
Bob se smutně zasmál.
„Jednoho dne zmizel ze Ztracenky navždycky. Stalo se to tenkrát, když se v osadě kopaly základy k první chatě. Nikdo vlastně neví, jak skončil.“
„A Ztracená Naděje?“ zeptal se Petr.
„Starou Ztracenku zatopila Štěchovická přehrada.“
Bob zamyšleně rozhrábl oheň a do noci zasršel chomáč jisker. Bylo nám všem nějak smutno.
„Já vám něco přečtu,“ řekl konečně jeden z trampů, „je to z Hemingwaye.“ Vytáhl z torny notýsek, zalistoval v něm a natočil si je k ohni. Namáhavě luštil písmenka:
„Naši předkové odjeli do Ameriky, poněvadž tenkrát byla Amerika to pravé místo. Byla to kdysi dobrá země, ale my jsme ji zrasovali; a já teď odjedu někam jinam, jako jsme odjakživa měli právo odjet někam jinam a jako jsme vždycky odjížděli …“
Rozhlédl se po nás a zastrčil notýsek zpátky do torny. Trampové přikyvovali.
„Odejít, to je jediná možnost,“ řekl zrzavý habán. „Co tady? Všecko už dávno změřili na milimetr, všecko někomu patří, všichni jsme předhozený na milost a nemilost paďourům jako kus masa psu. Těm malejm nedělním paďourům, co zasviňujou lesy a berou nám poslední kus vopravdový přírody. My si vlastně jenom tak na něco hrajeme, to je ta otrava. Civilizace nás vcucla a my musíme skákat podle ní. Jenom na neděli se nám milostiv povoluje jít si zahrát na zálesáky. A večer zase dávat bacha, aby nám neujel vlak.“
Tohle mluvilo všem trampům z duše. Začali povídat jeden přes druhého, až je nakonec Bob zarazil.
„Kamarádi,“ řekl, „já vím, co vás žere, jenomže odejít někam nebude asi řešení. Žijem přece v dvacátým století a nedotknutý země je už dneska pramálo. Život mě zavál leckams do světa, i za tou velkou louží jsem byl, a věřte mi, že naše země je jednou z nejhezčích vůbec. Já vím, že tady leccos nevypadá tak, jak by mělo. Co na to říct? Nic jinýho než: Jednou to jistě bude lepší. Musíme doufat. Ale taky se musíme smířit s tím, že pralesy tu už neporostou …“
Diskuse pokračovala, ale Bob už nepromluvil. Za chvíli vstal a kvapně se rozloučil. Zaskočil prý jenom na návštěvu. Na rozloučenou všem podal ruku.
„Věřím, že se tu pro dnešek nějak srovnáte,“ prohodil, než zmizel v rýze.

Srovnali jsme se. Habán sáhl po kytaře a zpívaly se staré trampské písničky. O dvou mužích, co se vydali do pustin hledat zlato, o jiných, co šli za pirátským pokladem, o Jimovi, kterého zradila milá, o tom, jak ztroskotala jachta Sprey.
Oheň uhasl až dlouho po půlnoci.

Čáka Jan - Cesta na severovýchod - 12. den

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
157221513
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Honza
Díky této knize jsem začal organizovat Vandry , od roku 1980 až dodnes, byli jsme snad na všech místech ČR i v zahraničí. Pane Čáko vřelé díky. Mám tu knihu dodnes na předním místě v knihovně.
Vokoun
Ahoj Aki, o Janu Čákovi Bažantovi jsem do trampského tisku napsal článek k jeho osmdesátinám. Je v něm i soupis jeho knih. V současné době je článekl k přečtení zde http://www.vhsb.cz/clanky/jan-caka.xhtml
Aki
Tak už jí mám půjčenou z knihovny-měli jí v dětském oddělení. Je to dobré počtení hlavně pro rovery a začínající trampíky,trochu mi to připomíná Soví jeskyni od Miloše Zapletala.
Boko
Oprava :-)
http://muj-antikvariat.cz/hledani?q=jan+caka&search_sub=Hledat
Vokoun
Ahoj Aki, uhádla jsi správně legendárního trampského spisovatele a písničkáře.Já odhaduji, že k setkání došlo vlétě 1964, dalšího léta se Bob už ndožil, zemřelve věku 58 let dne 2. června 1965. Čákova Cesta na severovýchod je ke koupiv mnoha antikvatiátech, většinou je zařazenmas do oddělení dětská literatura: Více zde http://muj-antikvariat.cz/kniha/cesta-na-severovychod-caka-jan-1971 alt=":-)" src="/smile/smile01.gif"/>
Aki
Od Jan Čáky jsem četla knížky Po Brdech se chodí pěšky a Zmizelá Vltava,rozhodně doporučuju. O této knížce slyším poprvé,ale rozhodně si jí půjčím,asi bude k sehnání spíše v dětském oddělení.Předpokládám,že se jednalo o setkání s Bobem Hurikánem někdy v padesátých letech.
Už tady se debatuje o tom,jak ubývá míst ,kde by se člověk mohl volně toulat. A to se jedná o dobu před šedesáti nebo kolika lety! Mě tyto názory taky mluví z duše.
Vokoune,díky za pěkný článek.