Hugh Glass - muž, který odmítal zemřít

Velmi zajímavou a napínavou kapitolou v dějinách amerického západu je období tzv. mountaimenů – horalů, traperů, kteří se živili lovem kožešinové zvěře ve Skalistých horách. Muselo jít o hodně tvrdý chlapy, jinak by tam prostě tehdy nemohli přežít (a velká část z nich nepřežila) a Hugh Glass patřil k těm nejtvrdším.
Proto mě velmi potěšilo, když jsem se dozvěděl, že na na motivy jeho nejznámějšího příběhu je natáčen film THE REVENANT (Zmrtvýchvstání).
Nyní, po shlédnutí tohoto filmu musím konstatovat, že se filmaři skutečného příběhu příliš nedrželi, nicméně je to dobrý film a jeho děj vás nenechá příliš vydechnout - návštěvu kina proto vřele doporučuji. The Revenant totiž díky úžasným záběrům přírodní scenérií patří mezi ty filmy, které je potřeba napoprvé vidět v kině.

A než se začtete do toho skutečného neuvěřitelného životního příběhu Hugha Glasse, tak se podívejte na trailer z filmu:

V následujícím článku o životní story Hugha Glasse byly použity fotografie z filmu THE REVENANT

Hugh Glass Hugh Glass se narodil v roce 1780 v Pennsylvanii v rodině farmáře. Před dřinou na poli dává přednost plavbě po řekách, až se časem nechává najmout jako námořník. Loď, na které sloužil, však přepadl pirát Jean Laffite, který Hugha pravděpodobně ohodnotil jako nadějného kádra a tak mu v rámci náboru dal na vybranou – buď skočí přes palubu, nebo se přidá k němu. Volba byla proto velmi jednoduchá a Hugh se stává pirátem.
Při nejbližší příležitosti využívá blízkosti tehdy bělochy neobydleného texaského pobřeží a ještě s jedním parťákem, jehož jméno se nedochovalo, opouští tajně loď. Z počátku měli kliku a dostali se až na území dnešního Kansasu, kde je však zajali indiáni z kmene Pauwnee a oba skončili u mučednického kůlu. První přišel na řadu Hughův parťák a po té co se proměnil v hořící a křičící živou pochodeň, došla řada i na Hugha. Ten se však přinutil k nadlidskému klidu, vytáhl z kapsy jako dar krabičku s rumělkou a nabídl ji náčelníkovi, který překvapen jeho statečností, Hugha ihned prohlásil za svého syna a adoptoval ho do kmene.
Po nějakém čase pobytu u indiánů využil Hugh příležitosti, když společně se svým adoptivním otcem navštívil úřad pro indiánské záležitosti v Saint Louis, aby znovu dezertoval, tentokrát úspěšně.

I hned úročí své nabyté zkušenosti z divočiny a v roce 1822 se hlásí do druhé výpravy generála Ashleyho směřující do Skalistých hor. Při přestřelce s Arikary je zraněn, ale o pár týdnů později již směřuje s oddílem majora Henryho dál na západ, podél řeky Grand.
A na této výpravě došlo k události, která Hugha Glasse zapsala do americké historie.
Na výpravu zaútočili Siuxové a po jejich odražení vydal velitel oddílu rozkaz, aby se všichni drželi pohromadě, který individuality Hugova typu nebrali moc vážně a to obzvlášť ve chvíli když zahlédl hustý keř divokých švestek, odešel si proto k němu natrhat trochu toho čerstvého ovoce. Bohužel na druhé straně křoví měla stejný nápad medvědice grizzly se dvěma mláďaty, ke které se mlsající Hugh po chvilce „dotrhal“.
Překvapení bylo oboustranné.
Hugh sice reagoval rychle, nasypal prach na pánvičku a vystřelil, bohužel nezasáhl žádný důležitý orgán. Další děj byl proto v režii naštvané a poraněné medvědice. Než přiběhli ostatní, reagujíc na Hughovo zoufalé volání o pomoc, toho medvědice stihla docela dost – zakousla se Hughovi do ramene a do stehna, rozdrásala drápy záda, krk, hlavu, ruce…

Společné střelbě ostatních traperů dlouho neodolala a ustlala si vedle Hugha, který byl očividně v posledním tažení. Ráno po rozbřesku však všechny překvapil tím, že stále ještě žil. Major Henry proto nechal udělat nosítka a šlo se dál. Překvapivě i po dalších dvou dnech byl Hugh stále naživu. Bohužel nést sténajícího muže na nosítkách celou výpravu výrazně zpomalovalo, kterou čekalo, za normálních okolností, ještě měsíční putování divočinou a každý den, který by ztratili cestováním navíc, by jim chyběl při podzimním lovu bobrů. Navíc, čím déle by se skupina zdržovala na prérii, tím větší bylo nebezpečí dalšího indiánského útoku. A Hugh Glass byl stejně vyřízený, ačkoliv stále ještě jakýmsi zázrakem žil. Navíc si za to mohl sám, neměl porušit rozkaz.
Po tomto uvažování nabídl major několikaměsíční plat těm, kteří s Hugem počkají na místě až umře, pohřbí ho a vydají se za ostatními. Nabídli se dva muži. John Fitzgerald a té době čerstvý zelenáč, jakýsi Jim Bridger.
Výprava zanechala oba muže se zraněným Hugem a vyrazila dál do hor. John s Jimem vykopali hrob a čekali. Čekali den, dva, tři… Nic. Hugh sténající v horečkách stále odmítal umřít. Oba trapeři si začali dělat starosti, že výpravu již nedoženou, nemluvě o indiánském nebezpečí. A protože polomrtvý Hugh nedělal dojem uzdravujícího, podařilo se staršímu Johnovi přesvědčit z počátku odmítajícího Jima Bridgera, že nechají Hugha svému osudu.

Stalo se.
Vzali mu jeho pušku, nůž, ocílku, pasti, prach a další věci, neboť ty se u mrtvých přece nenechávají a ostatní z výpravy by se po těchto věcech mohli ptát.
Neví se, jestli byl v té chvíli Hugh Glass při vědomí, ale pokud jo, muselo to být pro něho peklo, když viděl, jak ho uprostřed divočiny nechávají samotného, zraněného, beze zbraní a odchází pryč.
Avšak díky neuvěřitelné vitalitě a asi i velké touze po pomstě, se začal dávat pomalu dohromady. Nejprve se odplížil k pramenu, rozmačkal v hrsti lesní bobule, ty smíchal s vodou a po několik dní tímto jídlem tišil hlad i žízeň. Za mrazivého rána se mu podařilo zabít ztuhlého chřestýše, kterého našel kousek od svého lůžka a ostrým kamenem ho rozřezal na kousky a syrového snědl.
Pomalu posílen se začal plazit zpět podél řeky Grant k nejbližší pevnosti Kiowa. Nedobrovolný pobyt mezi Pawneey opět přinášel svoje plody, tentokrát opravdu v podobě jídla. Hugh plazící se nosem u země věděl, které kořínky se dají jíst a které ne. Občas narazil na hnízdo s vejci, občas na hejno kobylek. Po čase se mu do cesty připletlo zabité bizoní tele, na kterém hodovali vlci. Počkal až se nasytí a vrhl se zbytky. Rány na těle se mu pomalu zavíraly, jen záda byla zanícená a plná červů z vajíček, která mu tam nakladli mouchy. Hugh se už mohl přestat plazit a denně byl schopen ujít několik mil, až někdy v polovině září (tři týdny po setkání s medvědicí) se vbelhal do cesty Siuxům.

Indiáni ocenili jeho výkon a tak místo toho aby mu vzali skalp, se Hugha ujali, vyčistili mu rány a dopravili ho do pevnosti Kiowa, kde se po nezbytné rekonvalescenci přihlásil do sedmičlenné posádky pirogy směřující k pevnosti Henry, odkud to měl ke svým bývalým parťákům již „jen“ 250 mil. Loď však po cestě přepadli Arikarové a přežili jen dva muži. Jedním z nich byl Hugh Glass.
Jeho další zastávkou byla pevnost Tilton, kde si všichni s velkým zájmem vyslechli Hugovo vyprávění, ale žádný s přítomných traperů a obchodníků nebyl ochoten s Hugem vyrazit za jeho parťáky do pevnosti Henry. Zima se blížila, cesta by trvala nejméně tři týdny a pokud by se o její ukončení nepostarali Černonožci, přes jejich území museli jít, s velkou pravděpodobností by je dostal blizard.
Hughova touha potkat svoje bývalé partnery však byla velká a tak se vydal na cestu sám. Už si polepšil – měl mušketu, ocílku a pytlík sušeného masa a kukuřičné drtě. Díky dokonalým znalostem a vytrvalosti se mu cestou podařilo sehnat potravu, vyhnout se Černonožcům a ani se nenechal zasypat sněhem při blizardu, aby po čtyřech týdnech drsného zimního horského vandru spatřil palisády pevnosti Henry.

Jeho příchod vzbudil velký rozruch.
Když se Hughova zasněžená a vyzáblá postava objevila ve dveřích jednoho srubu, jeho osazenstvo ho považovalo za přízrak. Teprve po té, co Hugh promluvil, bylo zděšení vystřídáno radostí z návratu druha, kterého považovali již půl roku za mrtvého. Jen jeden z mužů se neradoval a tím byl Jim Bridger, který byl přesvědčen, že udeřila jeho poslední hodina, neboť podle traperských zákonů, se Hugh mohl dožadovat jeho života. Hugh však za hlavního viníka považoval Jima Fitzgeralda a proto jenom upřímně kajícného Jima seřval. Udělal dobře, protože z mladého Jima Bridgera, který si z této chvíle jistě vzal ponaučení, se časem stala jedna z největších osobností amerického západu a mnoho lidí mu vděčilo za svůj život. Jen tu 7. kavalérii, jak se zpívá ve známé písni Greenhornů, nemohl varovat, neboť v bitvy u Little Big Hornu nebyl.
V pevnosti Henry ale nebyl ani Fitzgerald a tak zde Hugh dlouho nepobyl a po necelých dvou měsících, počátkem února, se přihlásil, že doporučí zprávu Ashleyovi do Saint Louis, kam se mezitím druhá výprava, u které svoji anabázi začal, vrátila.
Společně s dalšími čtyřmi trapery se vydal na jih. Dopadlo to tak, jak to v případě Hughova štěstí v neštěstí dopadnout muselo. Výprava narazila na Arikary a přežili z ní jen dva. A opět byl Hugh jedním z nich, ale to se dozvěděl až později. Po útoku zůstal sám, bez pušky, ale s nožem a ocílkou, což byl v jeho případě výrazný pokrok. Pokračoval proto několik set mil dál, cestou občas něco ulovil a po skoro čtyřech měsících, které uplynuli od jeho odchodu z pevnosti Henry se znovu objevil v pevnosti Kiowa, kde ho měli za mrtvého. Protože jeho touha potkat Johna Fitzgeralda byla stále velká, vydal se dál na dlouhou cestu do pevnosti Atkinson, kde měl Fitzgerald podle všeho být. I zde jeho příchod způsobil rozruch, neboť zpráva o legendě se šíří rychle..
John Fitzgeral sice v pevnosti byl, ale mezitím vstoupil do armády Spojených států a Hughovi bylo velitelem pevnosti jasně řečeno, že pokud má dotyčný umřít, tak na bitevním poli a ne při vyřizování účtů. Nechal však mezi vojáky kolovat Hughův klobouk a prý se do něho vybralo tři sta dolarů jako bolestné, což v té době byla obrovské suma peněz a byla mu vrácena jeho puška, o kterou přišel, když ho poraněného opouštěli v divočině.

Dolary v klobouku Hugha asi přesvědčili, že nastal čas pro klidnější život a vrátil se proto až do Saint Louis, kde se přidal ke skupině obchodníků směřujících do Nového Mexika. Postupně se však dostal až do hor severně od Nového Mexika, kde s partou dalších traperů kladl pasti, neboť starého psa novým kouskům prostě nenaučíš. Z útoků Šošónů si Hugh odnesl památku v podobě železného hrotu šípu, pevně vklíněného do páteře. S tímto dárkem a zanícenou ránou cestoval sedm set mil až do Taosu, kde však žádného doktora nenašel a tak mu jakýsi dobrodinec hrot vyoperoval obyčejnou břitvou!
V dalších letech Hugh Glass jistě prožíval spoustu dobrodružství, ale o těch se moc zpráv nedochovalo.
V roce 1833, kdy mu bylo již přes padesát let a byl ve věku, kdy traper začíná uvažovat o odchodu do důchodu, se ještě se dalšími dvěmi trapery, Rosem a Menartem, vypravil na lov. Netušili, že je sleduje skupina Arikarů a tak po chvilce třesklo několik ran a všichni tři trapeři se smrtelně zraněni zhroutili k zemi. Smrt se v případě Hugha Glasse konečně dočkala.
Mnozi Hughovi současníci ale byli přesvědčení, že mu tím Arikarové vlastně prokázali dobrou službu a připravili ho o úděl trpkého stáří samotáře.
Příběh Hugha Glasse je pevně zakotven v historii amerického Západu a poblíž města Lemmon v Jižní Dakotě lze narazit na velkou pamětní desku, která je umístěna v místech, kde se Hugh potkal při sběru švestek s medvědicí.

Zdroje:
Wikipedia.org
Divoký západ III. – Jiří Černík
Za širou Missouri – Bernard De Voto

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
10101222
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Hezký článek. Já ještě doplním, že i Glassova smrt měla zajímavou dohru. Ti indiáni, kteří ho zabili, si vzali všechny jeho věci a samozřejmě i jeho slavnou pušku a podle té pušky je identifikovali a všechny pověsili.
Bohdan
Ostudná čeština, ale článek zajímavý, díky za něj.
Čamty
Ahoj Tony..Parádní článek a DiCapria zaslouženě za tu roli dostal Oskara :-)Parádní též kamera...Noo málo filmů se drží skutečnosti..knihy jsou lepší :-)
Čáp
Včera jsem strávil 150 minut v kině - není to špatný film, ale bez Holywoodského patosu, DiCapria v hlavní roli a víc podle skutečnosti by mohl být lepší! Díky za super článek.
miro-brno
Ahoj Tony,
děkuji za životní příběh Hugha Glasse. V něčem mi trochu připomíná povídku Jacka Londona "Láska k životu". Od malička, kdy jsem si ji poprvé přečetl v ohmatané knize z lidové knihovny, je to pro mne kultovní příběh. A samotný spisovatel je pro nás s toulavými botami také jistým symbolem. V úterý 12.ledna to bylo 140 let od jeho narození a na podzim 22. listopadu uplyne přesně 100 let od jeho odchodu. Budiž mi shovívavě dovoleno v tento "londonovský rok" aspoň těmito několika řádky na něho vzpomenout. A k tomu přidat odkaz na audionahrávku výše zmíněné povídky. Určitě nebude vadit, že je v jazyce našich slovenských kamarádů. Ahoj. miro-brno

https://www.youtube.com/watch?v=giOUMvUcyMs
Petr2
Poprvé zfilmováno v roce 1974 pod názvem Muž v divočině (Man in the Wilderness).
Paddy
Film The Revenant je mominován Americkou akademií filmového umění a věd ve 12ti kategoriích na udělení cen Oskara v 88. ročníku této soutěže. Mimo jiné jsou to Leonardo DiCaprio za nejlepší herecký výkon v hlavní roli a Tom Hardy za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli.
Leriel
super článek, děkuji. Jen škoda, že se režisér nedržel víc předlohy: mohl to být skvělý dobrodružný film, ne jen dlouhotrvající záběr zimní krajiny...
Petr
Di Caprio smekám jeho herecký výkon užasné on se prostě zlepšuje film od filmu
Rada
Díky za tip na film, kouknu na to večer
Tony Avalon
Není zač. Odolal jsem stáhnutí a počkám si raději až do kina.
Adam
super článek, ale hoši, ta gramatika...to je děs! otevírá se mi kudla v kapse jak to čtu..jako nikdo není dokonalý ale aspoň nějaké základy i/y :D když to píšete na ten internet :D

jinak úžasný týpek, film bude super, moc se těším. Di Caprio není žádná profláklá huba, je to herec s velkým H
uzel
tak to muze byt dobry. skoda jen ze hlavniho hrdinu hraje ta proflakla huba
Buchar
Díky za skvělej článek, tenhle příběh jsem neznal a vzhledem k tomu, že Hugha Glasse hraje můj oblíbený Di Caprio, těším se i na film.
Pinďa
Ono už to jednou filmově zpracováno bylo v roce 1971. Jmenovalo se to Muž v divočině. Trochu se obávám že už to nebude ono. Oni ty nový americký velkofilmy se až tak moc historie nedržej.
Willy
Dík za pěkný článek, taky jsem na filmové zpracování moc zvědavý.