Historky z vandrů: ZABIJAČKA / Sapér

Konečně nastal dlouho očekávaný den, kdy nám příslušníci SNB slavnostně předali oranžové knížečky s honosným nápisem Občanský průkaz. V tu chvíli jsme již byli sakra velcí a nemuseli jsme se tahat s rodičema a ostatníma pitomejma dospělákama, kteří nás furt na něco upozorňovali, jako třeba při cestování vlakem, kde máme přestoupit a na které stanici vystoupit. Nejsme přeci másla, abychom to nevěděli.
V pátek jsme měli krátkou školu, a tak hned po obědě jsme s Jimem sami vyrazili na náš oblíbený flek. Cesta uběhla bez problémů a když už jsme se konečně ocitli v lese, s radostí jsme se vydali na camp. Že jsme jeli jiným vlakem a vystoupili úplně někde jinde a v tom Jindově ještě zabloudili snad nemusím pracně zdůrazňovat. Po hodině chůze, když se začínalo smrákat a my dostávat hlad, protože všechno, co jsme měli s sebou, jsme sfutrovali již ve vlaku, neb jsme věděli, že všude je nějaké občerstvení, protože kdykoliv jsme kamkoliv došli, i do nejzapadlejší rokle v nejhlubším lese, pokaždé mám maminka za chvilku dala teplý guláš nebo sekačku. Ale ani jeden nechtěl přiznat, že si nějak nejsme jistí, zda jdeme správně a tak po další hodině stálé chůze v hustém lese a s již hlasitě se ozývajícím žaludku jsme začínali propadat pocitu strachu, až se najednou proti nám vynořily tři postavy v trampském stylu. Sice byli ve věku něco mezi našimi rodiči a prarodiči, ale tentokrát nevraživost musela jít stranou, páč hlad je hlad, tak jsme se po pozdravení otázali na nějaké občerstvení. Když jsme odpověděli na jejich udivený dotaz, kde že se to tady bereme a kam jdeme, vyprskli v hurónský smích, protože jsme byli kdesi v Křivoklátských lesích, místo našeho campu u Stříbrné Skalice. ,,A to vám nebylo divné, že po výstupu z vlaku jste nešli přes řeku ?“ ptal se ještě chechtající chlápek se stříbrnou hvězdou na prsou. To nám došlo až teď, že jsme podle žádné řeky nešli, natož po mostě přes ní. ,,Tak si z toho nic nedělejte,“ chlácholivě pravila paní po jeho pravici ,,a pojďte s námi na večeři a potom k nám na osadu.“
Po chvilce jsme odbočili z lesa a po silnici došli do malé vesničky, kde jsme se hnali do místní hospody, ale třetí z průvodců nás zarazil, že prý sem ne, tady trampy nechtějí a že za chvíli budem v jiné vísce v jejich hospůdce, kde se se všemi znají, což se za chvilku potvrdilo. Přivítala nás malá kulatá usměvavá hostinská, pozdravili jsme se s místními štamgasty, kteří seděli u dvou stolů pod pípou, zasedli jsme k zadnímu stolu a hned se k nám hrnul ohromný fousatý pán v zelené uniformě s táckem štamprdlat a jen houknul na šerifa: ,,Tak zítra?“ a šerif odvětil: ,,Ano, zítra“. I my dva jsme dostali jednoho rumajzla napůl do kofoly, a když jsme se nedočkavě chtěli zeptat paní hospodské na nějaké jídlo, šerifka nás zarazila, prej počkejte. Když se rozjela konverzace mezi stolama, od levého se otočil kulatý pán a pravil: ,,Že jste nepřijeli minulý týden, měl jsem zabijačku“. Na to odpověděl šerif: ,,Jó, slyšeli jsme, že se ti prej nepovedla.“
,,COŽE, MĚ ŽE SE NEPOVEDLA?!!“ vykřiknul tlouštík, vyskočil ze židle, bafnul klobouk a s jakou vervou zabouch dveře, tak za chvíli je s kopnutím otevřel a v náručí držel lavor překrytý bílo červeným kostkovaným ubrusem, s žuchnutím nám ho položil na stůl a rozjařeně pravil: ,,Tak to okoštujte!“ V tu chvíli se na nás začaly culit jitrničky, jelítka, nakrájená tlačenka a prejt, škvarečky a čerstvý domácí chléb. Hned jsme se do toho pustili, ale za chvilku nás šerifka zarazila, ať necháme něco ostatním a že ještě něco bude. Tlouštík se spokojeně usmíval, když viděl, že nám chutná, otočil se k druhému stolu a do hubeného dlouhána rejpnul: ,,No vidíš, jak jim chutná, daleko lepší než ty tvoje rádoby klobásy, cha cha cha,“ což dlouhána zjevně rozčílilo, vyskočil a za chvilku přinesl košík plný klobásek, salámků a podobných dobrůtek. ,,Tak to ochutnejte, ať ten nádiva vidí, co je dobrého!“ Takto jsme se neměli ani na svátky. Za chvíli dorazila druhá skupina jejich osady s nástrojema a ve chvilce hráli všem pro radost za tu hostinu. Když přišla policejní hodina (za rudejch se musela dodržovat zavírací doba, kterou policajti kontrolovali – pozn. autora) a paní hostinská nás nerada musela vyhodit, do konve od mléka nám natočila piva, tu jsme my dva za odměnu směli odnést a když jsme dorazili k nim na camp a zjistili, že tam je i omladina našeho věku, včetně příjemných děvčat, ani jsme v noci nezdrhli, jak jsme plánovali a druhý den jsme s nimi šli na za malýho ruma slíbenou brigádu do lesa.

- SAPÉR -

Ilustrace: KOKEŠ

Všechny předchozí Historky z vandrů najdeš ve stejnojmenné rubrice a to ZDE!